od Jade » 26 pro 2018 04:10
+vnímá její vnitřní boj, každou vteřinu, a jak se krok po kroku pomalu uvolňuje, odevzdává se jemu a tomu, co s ní dokáže udělat. pokračuje bez ohledu na její záškuby a klení; ví, že tohle není stopka, ta by vypadala jinak, tohle je pořád součást toho všeho. Z každým říznutím, s každým záchvěvem bolesti jako by ji odděloval od reality, od všeho, co není on sám a ten přítomnej okamžik, od vlastního ega a všech démonů, jako papírovou panenku vznášející se ve větru. Jako důkaz jejího boje o vlastní kontrolu se jí za chvilku zpod pout na zápěstí spustí krvavé pramínky dolů po předloktí, přes drsně zvrásněnou popálenou kůži, do podpaží a níž, stékají dolů po jejích ňadrech a pak dál až na zem. Až tu skončí, nějaká ta kaluž tam po ní zbyde. Pomalu se narovná od svého díla v jejím podbříšku, přejede to slovo konečky prstů a na bříškách mu ulpí její krev, stejně jako poprvé. O krok poodstoupí, aby si ji prohlédl, přetvořenou podle vlastní touhy, rány na těle se jí pomalu zatahují, těžce oddychuje a její tělo ho zve, láká. Na tom místě, kde si ji teď označil, jí kdysi vyryl jiné slovo, a ta změna mu přijde víc než symbolická; teď už ohledně toho ani jeden z nich žádnou vinu necítí, a v souvislosti s tím má i z ní dneska jiný pocit než tenkrát. To, že si o to řekla sama, nepůsobí jenom afrodisiakálně na něj, ale evidentně to odbouralo i něco z jejích bariér; jako by se mu dala víc cele, úplněji, hlouběji. Přistoupí k ní; cosi se dotkne jejích rtů, ale jsou to jen jeho prsty, pořád poznamenané její krví, palcem vklouzne mezi ně a lehce je pootevře, pak jí sevře čelist v prstech, nakloní se a políbí ji, dominantně, trochu moc tvrdě, ale pořád tak trochu jako za odměnu, hodná holka, řekne jí jeho jazyk, když vklouzne mezi její rty a přivlastní si je. Vůně její krve je ve vzduchu tak výrazná, že ji vnímá i on, vdechuje ji s každým nádechem, a když jí při polibku steče prsty po boku - jeho prsteny už ji mezi vším tím stříbrem sotva štípnou - cítí, jak se trochu chvěje, námahou z toho nepohodlného postoje, bolestí ze všech ran, které se jí na těle kříží, a přesto všechno pořád touhou, po něm, po všem, co jí může dát. Cítí to ve výdechu, který zachytí z jejích rtů v polibku, a v tu chvíli ji chce tak intenzivně, že si musí dopřát dvě vteřiny na to, aby se ovládnul, v klíně mu netrpělivě zaškube, a on jí vtiskne prsty do kůže, zhluboka se nadechne, a zastrčí to v sobě hluboko pod povrch; ještě ne. Teď se musí naprosto ovládat, kontrolovat každou vteřinu, aby ona nemusela, aby se mohla rozpadnout, aby i ten jeho výbuch nakonec vypustil úplně všechno. S každým jejím bolestným zasténáním, s každým zachvěním slastí jako by v něm cosi ožívalo, cosi, co občas potřebuje nakrmit, cosi, čemu popouští uzdu jen hodně pozvolna a nikdy ne úplně. Trochu ji kousne do rtu, jen aby jí připomněl, jakou hru hrajou; ne že by na to mohla zapomenout, vzhledem k tomu, jak ji musí zabolet celý tělou kdykoliv se nadechne. Pomalu ji obejde zase dozadu, rukou jí klouže z čelisti na krk, kříž si přehodí na záda, aby ji nepopálil, a když stojí za ní, přistoupí blíž, těsně k ní, aby se o něj mohla opřít. Jeho rty jí sklouznou ze strany po krku, a jeho prsty zatím pomalu bloudí v pletenci různě hlubokých ran na těle, sleduje je jako mapu, kterou sám nakreslil, jako by v nich tušil hlubší smysl, jako by věděl, kam ta mapa směřuje. Dotýká se jí skoro jemně, lehkost jeho pohlazení se mísí s ostrou bolestí ran, kterých se dotkne, a pak nechá prsty sklouznout níž, přes to slovo v jejím podbříšku, až do jejího klína. Snad bezmyšlenkovitě ji tam polaská, najde touhou pořád ještě naběhlý klitoris a začne se mu věnovat; prsty druhé ruky se přitom pořád dotýká jejích ran. Přejíždí po nich a čte v nich, a zároveň ji přitom skoro krutě pomalu dráždí, dvěma prsty vklouzne do ní a promyšleně znovu rozdmýchává ten žár, na který možná během svýho rudýho tance s bolestí pozapomněla. V uchu jí přitom zní jeho zrychlený, ale pořád kontrolovaný dech, na bedra se jí tlačí jeho neopominutelná erekce, ale zatím ji nechá bez povšimnutí, i když ho ty plameny hrozí zevnitř sežehnout na popel, ještě nepřišel jejich čas. Tohle, tenhle moment, kdy metaforicky i doslova jednou rukou dává bolest a druhou rozkoš, tohle je ta chvíle, kdy se cítí naživu, a ví, že ona to má stejně, přestože právě vplouvá do dimenzí, kde tohle slovo, stejně jako všechna ostatní slova, pozbývá významu. Prsty v ní lehce roztáhne od sebe, palcem se usadí na tom citlivém bodě o něco výš, a zároveň s tím ji tvrdě kousne do krku, zanechá po sobě otisk zubů, kterej přeroste v modřinu. Ví, že právě teď mu naprosto patří, opírá se o něj a vnímá jen to, co jí on dovolí, teď je tak zranitelná, že kdyby chtěl, mohl by mít cokoliv, včetně její smrti. Ten pocit moci je neskutečně opojnej a naplní ho do poslední buňky, ale pořád ho ovládá, pořád mu nedovolí převzít nad ním kontrolu. Mísí rozkoš s bolestí, až na tu hranici, kdy se mu pod rukama téměř začne rozpadat, a pak přestane stejně náhle, jako začal+ Uděláš se, až ti to dovolím. +protáhne jí do ucha+ Neexistuješ, dokud tě nesložím zpátky. +dodá, ty slova pro ni teď možná nic neznamenají, ale jejich základní pravda jí pronikne do morku kostí; není to vychloubání a výjimečně ani arogance, je to potvrzení, povolení, že na těch pár chvil v jeho pozornosti nemusí nést nic, protože Rebecca neexistuje, je osekaná na samotnou podstatu, a když neexistuje ona, nejsou ani její bolesti, problémy, strachy a jizvy+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.