Ložnice Beccy

[Rebecca Altamirano]

+slabě se zachvěje, když jí po kůži přeběhne jeho magie, už tak známá, že se její vlastní moc po ní natáhne a tak mazlivě se o ni otře, než ji Becca zase dostane pod kontrolu. Tuší, že později už to tak dobře nepůjde, je si ale celkem jistá, že z toho žádný potíže nebudou. Maličko se jí uleví, když zjistí, že pořád celkem bez problémů dosáhne nohama na zem a taky že v případě nutnosti by nejspíš dokázala hák ze stropu vytrhnout. Uvolní se natolik, aby cítila mírné, trochu nepříjemné pnutí ve svalech a pak se zadívá Jadeovi do očí, když se před ní zastaví a ví, že kromě vzrušení a trochu napjatého očekávání v jejích očích nic negativního nenajde. Ta nejistota z toho, že neví, co přesně přijde dál jí vysílá drobná zachvění do svalů, hlavně ve chvílích, kdy je za ní, jí projedou až do konečků prstů a když se pak za ní zastaví a před očima se jí objeví povědomý šátek, zhluboka se nadechne a pomalu vydechne.. Když ji pohltí dočasná temnota, trochu skloní hlavu a zvyká si na ten pocit; i když má velmi ostré všechny smysly, na zrak se přece jen spoléhá nejvíc a navíc tím přijde i o poslední iluzi toho, že by měla něco pod kontrolou, přestože ho pořád víc než dobře slyší a vnímá i jinak. Znatelně se zachvěje, když jí jeho hlas steče po kůži, horký dech ji polechtá na uchu a vpije se do každé její buňky. Z těch lehkých, téměř něžných doteků jí přebíhá po kůži mrazení, je to jakoby si vyznačoval trasu pro svou pozdější cestu a tuší, že to je nejspíš pravda. Tiše vzdychne a cítí to pnutí ve svalech, způsobené jak zavěšením, tak i tím očekáváním, tou omamnou kombinací strachu, vzrušení, touhy a zvyšující se hladiny adrenalinu. Je tak soustředěná do sebe, že přeslechne zvuk dýky vytahované z pouzdra, takkže ji první ostré štípnutí spáleniny překvapí, až sebou trhne a vzápětí je odměněna ostny v zápěstích. Ostře zasykne a napne se bolestí, protože právě ta si teď krade veškerou její pozornost, rozkoš a slast jsou teď jen tlumený podtón v pozadí; pomalu se nadechne, aby se znovu ovládla a donutila ostny znovu zmizet+ Do hajzlu...+zasykne skrz zuby a je to opravdu procítěné zaklení. Snaží se sebou neškubat a nějakou dobu se jí to daří, vlastně celou dobu, kdy přejíždí dýkou po jejím těle, aniž by porušil kůži, přijme tu bolest, zvykne si na ni, až ji dokáže přetavit v rozkoš a tiše zasténá. Když se znovu dostane na výchozí bod a poprvé řízne do krve, kousne se do rtu, aby zarazila další zasténání, tentokrát opět spíš bolestné, protože to je další jiná bolest, intenzivnější, než ta před tím, spálení, spojené s říznutím a je vidět, že to se hojí už pomaleji, než samotná spálenina, podle toho, jak hluboko řízne a kolik stříbra se jí dostane do oběhu. S tím, jak postupně přidává další a další, nedokáže už kontrolovat škubnutí, která jí projedou tělem a když pak v některém místě řízne hlouběji, znovu jí zápěstí protnou ohnivé šípy stříbrných ostnů. Zakloní hlavu a ze rtů jí unikne zasténání a spolu s ním zpod hedvábného šátku vyklouzne i jediná osamněla slza; přesto ho ale nezarazí, i když ví, tak na okraji vědomí, že by stačilo jediné její slovo a přestal by. Cítí, jak jí krev z mnoha ran stéká po těle a lechtá, je to zvláštním způsobem vzrušující, trochu to imituje lehounké, téměř konejšivé doteky jeho prstů a má pocit, že od té doby uplynulo nejspíš celé století. Velmi dobře si uvědomuje, když na chvíli přestane, cítí na sobě ale jeho pohled, slyší jeho dech, který se misí s tím jejím, jen o trochu rychlejším a hlubším. A když pak přijde říznutí v podbřišku, v tom místě, kde jí posledně vyrobil slovo GUILT, znovu sebou trhne a zasténá. Pozná, co je to za písmena, jaké slovo vybral tentokrát a ví, že je to pravda, v tuhle chvíli, v tenhle moment chycený v bezčasí, mu úplně a naprosto patří...+

[Jade]

+vnímá její vnitřní boj, každou vteřinu, a jak se krok po kroku pomalu uvolňuje, odevzdává se jemu a tomu, co s ní dokáže udělat. pokračuje bez ohledu na její záškuby a klení; ví, že tohle není stopka, ta by vypadala jinak, tohle je pořád součást toho všeho. Z každým říznutím, s každým záchvěvem bolesti jako by ji odděloval od reality, od všeho, co není on sám a ten přítomnej okamžik, od vlastního ega a všech démonů, jako papírovou panenku vznášející se ve větru. Jako důkaz jejího boje o vlastní kontrolu se jí za chvilku zpod pout na zápěstí spustí krvavé pramínky dolů po předloktí, přes drsně zvrásněnou popálenou kůži, do podpaží a níž, stékají dolů po jejích ňadrech a pak dál až na zem. Až tu skončí, nějaká ta kaluž tam po ní zbyde. Pomalu se narovná od svého díla v jejím podbříšku, přejede to slovo konečky prstů a na bříškách mu ulpí její krev, stejně jako poprvé. O krok poodstoupí, aby si ji prohlédl, přetvořenou podle vlastní touhy, rány na těle se jí pomalu zatahují, těžce oddychuje a její tělo ho zve, láká. Na tom místě, kde si ji teď označil, jí kdysi vyryl jiné slovo, a ta změna mu přijde víc než symbolická; teď už ohledně toho ani jeden z nich žádnou vinu necítí, a v souvislosti s tím má i z ní dneska jiný pocit než tenkrát. To, že si o to řekla sama, nepůsobí jenom afrodisiakálně na něj, ale evidentně to odbouralo i něco z jejích bariér; jako by se mu dala víc cele, úplněji, hlouběji. Přistoupí k ní; cosi se dotkne jejích rtů, ale jsou to jen jeho prsty, pořád poznamenané její krví, palcem vklouzne mezi ně a lehce je pootevře, pak jí sevře čelist v prstech, nakloní se a políbí ji, dominantně, trochu moc tvrdě, ale pořád tak trochu jako za odměnu, hodná holka, řekne jí jeho jazyk, když vklouzne mezi její rty a přivlastní si je. Vůně její krve je ve vzduchu tak výrazná, že ji vnímá i on, vdechuje ji s každým nádechem, a když jí při polibku steče prsty po boku - jeho prsteny už ji mezi vším tím stříbrem sotva štípnou - cítí, jak se trochu chvěje, námahou z toho nepohodlného postoje, bolestí ze všech ran, které se jí na těle kříží, a přesto všechno pořád touhou, po něm, po všem, co jí může dát. Cítí to ve výdechu, který zachytí z jejích rtů v polibku, a v tu chvíli ji chce tak intenzivně, že si musí dopřát dvě vteřiny na to, aby se ovládnul, v klíně mu netrpělivě zaškube, a on jí vtiskne prsty do kůže, zhluboka se nadechne, a zastrčí to v sobě hluboko pod povrch; ještě ne. Teď se musí naprosto ovládat, kontrolovat každou vteřinu, aby ona nemusela, aby se mohla rozpadnout, aby i ten jeho výbuch nakonec vypustil úplně všechno. S každým jejím bolestným zasténáním, s každým zachvěním slastí jako by v něm cosi ožívalo, cosi, co občas potřebuje nakrmit, cosi, čemu popouští uzdu jen hodně pozvolna a nikdy ne úplně. Trochu ji kousne do rtu, jen aby jí připomněl, jakou hru hrajou; ne že by na to mohla zapomenout, vzhledem k tomu, jak ji musí zabolet celý tělou kdykoliv se nadechne. Pomalu ji obejde zase dozadu, rukou jí klouže z čelisti na krk, kříž si přehodí na záda, aby ji nepopálil, a když stojí za ní, přistoupí blíž, těsně k ní, aby se o něj mohla opřít. Jeho rty jí sklouznou ze strany po krku, a jeho prsty zatím pomalu bloudí v pletenci různě hlubokých ran na těle, sleduje je jako mapu, kterou sám nakreslil, jako by v nich tušil hlubší smysl, jako by věděl, kam ta mapa směřuje. Dotýká se jí skoro jemně, lehkost jeho pohlazení se mísí s ostrou bolestí ran, kterých se dotkne, a pak nechá prsty sklouznout níž, přes to slovo v jejím podbříšku, až do jejího klína. Snad bezmyšlenkovitě ji tam polaská, najde touhou pořád ještě naběhlý klitoris a začne se mu věnovat; prsty druhé ruky se přitom pořád dotýká jejích ran. Přejíždí po nich a čte v nich, a zároveň ji přitom skoro krutě pomalu dráždí, dvěma prsty vklouzne do ní a promyšleně znovu rozdmýchává ten žár, na který možná během svýho rudýho tance s bolestí pozapomněla. V uchu jí přitom zní jeho zrychlený, ale pořád kontrolovaný dech, na bedra se jí tlačí jeho neopominutelná erekce, ale zatím ji nechá bez povšimnutí, i když ho ty plameny hrozí zevnitř sežehnout na popel, ještě nepřišel jejich čas. Tohle, tenhle moment, kdy metaforicky i doslova jednou rukou dává bolest a druhou rozkoš, tohle je ta chvíle, kdy se cítí naživu, a ví, že ona to má stejně, přestože právě vplouvá do dimenzí, kde tohle slovo, stejně jako všechna ostatní slova, pozbývá významu. Prsty v ní lehce roztáhne od sebe, palcem se usadí na tom citlivém bodě o něco výš, a zároveň s tím ji tvrdě kousne do krku, zanechá po sobě otisk zubů, kterej přeroste v modřinu. Ví, že právě teď mu naprosto patří, opírá se o něj a vnímá jen to, co jí on dovolí, teď je tak zranitelná, že kdyby chtěl, mohl by mít cokoliv, včetně její smrti. Ten pocit moci je neskutečně opojnej a naplní ho do poslední buňky, ale pořád ho ovládá, pořád mu nedovolí převzít nad ním kontrolu. Mísí rozkoš s bolestí, až na tu hranici, kdy se mu pod rukama téměř začne rozpadat, a pak přestane stejně náhle, jako začal+ Uděláš se, až ti to dovolím. +protáhne jí do ucha+ Neexistuješ, dokud tě nesložím zpátky. +dodá, ty slova pro ni teď možná nic neznamenají, ale jejich základní pravda jí pronikne do morku kostí; není to vychloubání a výjimečně ani arogance, je to potvrzení, povolení, že na těch pár chvil v jeho pozornosti nemusí nést nic, protože Rebecca neexistuje, je osekaná na samotnou podstatu, a když neexistuje ona, nejsou ani její bolesti, problémy, strachy a jizvy+

[Rebecca Altamirano]

+cíti ve vzduchu vůni své vlastní krve, ale nemá představu, kolik říznutí na sobě má, všechno je zkreslené pramínky krve, které jí stékají po těle, tuší jenom, že jich je víc než poprvé. Slyší svůj vlastní těžký, trochu zrychlený dech, v zápěstích, kde jsou rány vlastně nejhlubší jí bolestivě tepe. Připadá si vyčerpaná, ale zároveň intenzivně naživu. Po chvíli si uvědomí, že přestal a trochu se narovná, aby v poutech tolik nevisela a ulevila ramenům, i když se jí nohy trochu třesou. Vlastně se slabě chvěje celá a když pak ucítí jeho dotek, kterým pohladí výtvor na jejím podbřišku, zachěje se ještě silněji. Přestože nevidí, fyzicky na sobě teď cítí jeho pohled, skoro stejně zřetelně, jako dotyk jeho prstů před chvílí, dokáže si představit jeho žhnoucí oči, kterými klouže po jejím těle, se stopami po jeho péči. Když se dotkne jejích rtů, pootevře rty a ochutná z jeho prstů vlastní krev, spolu s chutí jeho kůže a tlumené zasténání, které jí splyne ze rtů, vpije do tvrdého polibku, který jí vezme dech a jakoby znovu zapálil tu hranici touhy a chtíče, která pořád doutnala, utlumená bolestí, ale pořád zvláštním způsobem zůstávala její součástí, těsně pod povrchem, čekající na svoji chvíli. Opětuje jeho polibek a plameny vzrušení pošle přímo do jejího klína, až znovu zasténá do jeho rtů; další drobné spáleniny, které jí vyrobí, když jí sklouzne po boku téměř necítí, jsou jen jako slabá ozvěna na pozadí bouře, která se jí rozpoutává v těle. A možná, kdyby nebyla tak soustředěná do sebe, všimla by si toho jeho krátkého boje o vlastní sebekontrolu. Rozechvěle se nadechne, když se zase přesune za ni a nedokázala by ovládnout chvění, které jí v drobných vlnkách probíhá tělem, ani kdyby chtěla. Ani netrvá nijak dlouho, než se o něj opravdu opře, skoro se to ani váháním nedá nazvat; v tuhle chvíli jí to možná přijde i intimnější než všechno, co doteď dělali, včetně té epizody v kuchyni. Tiše vzdychne a pod šátkem zavře oči, přestože to je vlastně zbytečné. Rty má lehce pootevřené, trochu zakloní hlavu a opře si ji o jeho rameno a uvolní se, což sice způsobí, že pnutí ve svalech ještě trochu zesílí, ale je jí to jedno, chce cítit jeho tělo za sebou, jak nejvíc to jde. A když pak začne se svou symfonií na bolest a rozkoš, vypaří se jí z hlavy i poslední myšlenky, netrvá dlouho a už není schopná odlišit bolest, kdy se dotýká ran na jejím těle, od rozkoše, když dráždí její klín, tak pomalu, intenzivně, až má pocit, že zešílí. Svíjí se mu v náručí, skoro jakoby chtěla utéct a sténá už nepřetržitě, aniž by sama sebe vůbec vnímala, cítí se rozebraná na molekuly, jakoby se skládala jen z nervových zakončení, která dokážou vnímat jen bolest nebo rozkoš. A když v ní pak prsty trochu roztáhne a vzápětí ji tvrdě, nečekaně kousne do krku, zvuk, který jí teď splyne ze rtů, je spíš vzlyknutí, než zasténání a křečovitě sebou trhne. Matně si uvědomuje, jak bezbranná momentálně je a přestože je to pořád trochu děsivý, je to i zvláštně...osvobozující. Cítí, jak blízko orgasmu už je a když pak náhle přestane, zasténání plynule přejde do frustrovaného zakňourání. Jeho slova jí proniknou do vědomí stejně ostře, jako před tím ostří dýky do kůže a je to, jakoby ji ukotvila v realitě, která ale realitou není.+ Ano...+vydechne tlumeně, hlasem ochraptělým z výkřiků a zasténání, když si konečně vzpomene, jak vlastní hlas používat a s tělem rozechvělým touhou i bolestí přijme skutečnost, že v tuhle chvíli neexistuje vůbec nic, ani ona...+

[Jade]

+když se o něj tak opře, dokonce si položí hlavu na jeho rameno, vlastně ho docela překvapí; kdo by to byl čekal, ještě pár let zpátky. V tom gestu je určitá odevzdanost, naprostá a bezbřehá, jakou by od ní snad ani nečekal. Během těch jejich pár blízkých setkání intimního druhu už zažili ledacos divnýho, ale vždycky, i tenkrát poprvé, se odevzdala bolesti, rozkoší, touze po nich, bezednejm propastem, co se o ni přetahují, a on je zrovna jeden z průvodců, kterej ji jimi dokáže protáhnout. Tentokrát má ale vážně dojem, že se odevzdává přímo jemu. A to je... hodně intenzivní pocit. Obzvlášť když takhle stojí, prsty jedné ruky smočené v její krvi z poměrně hlubokého škrábance na břiše, a prsty té druhé pořád hluboko v ní, doslova ji drží v dlaních, její orgasmus, i její život. Vnímá třas jejího těla, který jako by vycházel přímo z její duše, a ví, že se odpoutává od všeho, co ji dělá jí samotnou. na moment zapochybuje, jestli to nemůže přece jenom přehnat, ale pak ta myšlenka odpluje spolu s jejím tichým souhlasem. Pomalu z ní ty prsty vytáhne, nezapomene se otřít o to citlivý místo v jejím klíně, zvedne koutek v úšklebku, a když ji pomalu obchází, upraví si erekci v kalhotách. Sleduje, jak jí chvilku trvá znova se postavit a narovnat, a zatím dojde k nočnímu stolku, vezme si z něj její hřeben, a uvolní ze sebe proud magie. Kouzle promění jednoduché držadlo i zuby hřebenu, a najednou má v ruce standardní kožený bičík; úplně obyčejný, až na pár vylepšení z čirého stříbra na jedné straně plácačky. Nejsou nijak ostré, jejich cílem není ji zranit vážně, přesto ví, že je cítí ve vzduchu, slabý zápach kovu. Vrátí se k ní, chviličku se na ni jen dívá, a pak natáhne ruku; koženou stranou bičíku se jí dotkne na lýtku a pomalu vyjede po vnitřní straně stehna nahoru, trochu ji tím donutí roztáhnout nohy od sebe, a pak na chvilku přitiskne neokovanou stranu plácačku k jejímu klínu, k tomu pulzujícímu místu ve středu. Následně se rozmáchne, ví, že ten svist uslyší, a nechá ji prožít vteřinu čirého strachu, kam uhodí, ale není cvok, bičík dopadne jen na vnější stranu stehna, dost ostře, aby to štípnutí cítila. Další lehký pohlazení koženkou přijde zezadu na pravé půlce, a vzápětí na to místo, který si dotekem označil, dopadne rána. Rozmáchne se znovu, ale tentokrát si přitom bičík v ruce přetočí, a druhou půlku jejího zadku pokřtí ta okovaná strana bičíku, stříbro ji lačně popálí a hned zase zmizí. Zopakuje svůj tanec v kruhu kolem ní, jako hladovej predátor, kterej krouží kolem svojí kořisti, stahuje se blíž a blíž a už ji skoro má; předtím ji zavedl až na okraj propasti za-já, a teď ji chce stáhnout dolů. Nechat ji spustit všechny svoje obrany a sebekontroly, přestat bojovat proti svým démonům a přijmout je, nebránit se svojí temnotě, ale splynout s ní. Pokračuje stále stejně, koženou stranou přejede v pohlazení po místě, který si vybral, a pak ji okovanou stranou bičíku uhodí přesně tak silně, jak je potřeba, aby za sebou zanechal stříbrnou spáleninu, ale nezranil ji doopravdy. Každá rána ji stahuje hlouběji do tmy, ale není to děsivá tma, je to volnost i přes pouta, osvobození i přes odevzdání, čistota i přes špínu. Všechna slova, vzpomínky, myšlenky, se rozplynou, a ani on už nemluví, tohle je tichej rituál doprovázenej jen jejím křikem a vzdechy, jako soundtrack onoho koncentrovanýho, intenzivního vnímání přítomnosti. Rozkoš v jejím samotném středu plane jako oheň a proplétá se s palčivou bolestí, která ji odtrhává od všeho dosud poznaného, a zároveň zůstává jejím jediným pojítkem s ním, s existencí. Promyšleně umisťuje svoje údery na její tělo a dívá se, jak klouže někam do tranzu, za bolest, do hloubek a dimenzí kam na ni už nic nemůže; do tranzu, kterej by se chtěl zmocnit i jeho. Sevře držadlo bičíku, bylo by tak snadný do toho spadnout taky, nechat si to vymknout z ruky, vzít si svoje a nebrat ohledy. Zhluboka se nadechne a udeří znovu, ořeže ji až na samotnou podstatu, na úplný jádro, až se její vnímání přetransformuje a promění, až z něj zmizí i on a jeho přítomnost a její vesmír se neobrátí naruby. A pak se zastaví. Neví, kolik těch ran přesně bylo, ani jak dlouho to trvalo; pár vteřin jen prudce oddychuje a pak bičík radši upustí a nechá ho spadnout na zem, a ví, že to má pod kontrolou, naprosto a úplně. pomalu k ní přistoupí, přišel čas srovnat váhy a po nekonečný bolesti přidat nekonečnou slast. Natáhne ruku k řetězu, co ji poutá ke stropu, a kouzlem ho protáhne, aby nemusela stát, protože její kolena ji po tomhle asi nemůžou udržet+

http://www.yoursex.cz/wp-content/upload ... XFXXXz.jpg

[Rebecca Altamirano]

+v těch pár vteřinách klidu, kdy ji tiskne k sobě, prsty stále ponořené do horké vlhkosti jejího těla a prsty té druhé naproti tomu v její horké krvi, má čas trochu posbírat zbytky vědomí. Zatím nemá čas nějak hlouběji zkoumat to, co se tady dnes odehrálo a až k tomu tu příležitost dostane, nejspíš bude trochu převapená sama sebou. Další z mnoha zachvění jí projede tělem když z ní pomalu vytáhne prsty a když už nemá oporu v jeho těle, tisknoucímu se jí k zádům, trochu se narovná, aby získala lepší stabilitu. Pootočí hlavu stejným směrem, kterým se pohne a napatrně nakloní hlavu na stranu, jakoby se snažila zjistit, co dělá, co má v plánu. Cítí magii a vzápětí i pach čistého stříbra. Na chvilku zadrží dech a jakoby tušila, že bude potřebovat ještě větší stabilitu, chytí řetěz, který spojuje pouta a přitáhne se za něj, navíc to trochu uleví i jejím zápěstím, zároveň se ale intenzivněji ozvou všechna zranění, když změní polohu a trochu se protáhne; cítí, že některé hlubší rány, které se sotva zatáhly, znovu začaly slabě krvácet, což značí, že hojení se už značně zpomalilo. Je úplně potichu, zdá se, že skoro nedýchá, když se zastaví před ní a pak jí jemně pohladí koženou stranou bičíku po noze a postupuje po vnitřní straně vzhůru. Zachvěje se a trochu ukročí stranou a když pak přitiskne bičík k jejímu roztouženému klínu, tiše zavrní a podvědomně pohne boky proti tlaku. Těsně před tím, než bičík dopadne na její tělo, zadrží dech a pevněji sevře v prstech řetěz a pak přijde ostré štípnutí a současně s ním prudce vydechne. Napjatě očekává, kdy přijde ke slovu stříbro a velice brzy se dočká; první ránu ještě přijme tiše, ale s každou další, kdy střídá pohlazení hladkou koženkou, s ostrým, intenzivním spálením stříbra, se jí ze rtů derou tiché výkřiky, smísené se zasténáními. Cítí jak se znovu ztrácí v tom víru bolesti, ale i rozkoše, uvědomuje si, že je pořád vlhká a vzrušená. Neví, jak dlouho to trvá, kolik to bylo ran ani kdy pustí spojovací řetěz a zůstane téměř plnou vahou viset v poutech, bolest v ramenou už ale skoro nevnímá, protože veškerou její pozornost si ukradla bolest ze spálenin i samotných švihnutí. Chvilku jí trvá než si uvědomí, že přestal, že další rána už nepřijde. Pak uslyší, téměř jako z dálky, tlumený zvuk, když upustí bičík na zem, nedokáže se ale přinutit, aby znovu chytila řetěz a přitáhla se, protože na to už nemá sílu, má pocit, jakoby měla celé tělo z rosolu a ví jistě, že nohy ji určitě neunesou, což se jí potvrdí vzápětí, když ji na kůži znovu polechtá jeho magie a řetěz se prodlouží. Pokusí se zůstat stát, ale žalostně selže a prostě klesne k zemi, zůstane klečet v kaluži vlastní chladnoucí krve a je to vjem, který ji naptrně vrátí zpátky do reality. Dýchá zrychleně, ale pravidelně a když konečně povolí napětí v ramenou, přes tvář jí na okamžik přeběhne bolestná křeč, protože byla dlouho nucena nést na nich většinu váhy, navíc ještě v trochu nepříjemném úhlu, takže teď bude chvilku trvat, než se krev rozproudí správným směrem. Překvapivě rychle ale tuhle okrajovou bolest odsune stranou, trochu zvedne doteď skloněnou hlavu a je to trochu jakoby beze slov dávala najevo, že je připravená....ať už to bude cokoliv. Její moc se v líných vlnkách ovíjí kolem ní, ne nekontrolovaně, je zřejmé, že ji ovládá, protože se občas tak dráždivě, skoro jakoby omylem, otře o tu Jadovu, kterou poznává, ví, že by ji poznala kdekoliv, mezi všemi ostatními, vyvolá to drobné zachvění, které jí projede celým tělem a přes rty jí přelétne prchavý úsměv...+

[Jade]

+Uvolní řetěz, a tak trochu čeká, že to možná neustojí, ale... když před něj klesne na kolena, kaluž vlastní krve se kolem ní rozprostírá trochu jako bizarní svatozář, tělo má poznamenaný a zjizvený jeho vlastní rukou... vlastně není tak těžký pochopit, jak snadno přišel Seth na myšlenku, že je bůh. Trochu se pro sebe ušklíbne. Docela by ho zajímalo, jestli se mu po tomhle ještě podívá do očí, evidentně dostala dost zabrat... jenže pak jí rty zvlní úsměv. Ježiši. Nejspíš ještě pořád nenarazil na dno. Popustí trochu uzdu svojí magii, jen lehce, aby se zkoumavě otřela o tu její, aby se mohli oťukat a prozkoumat; dneska už ví, že z toho nebude průšvih. Z některých ran jí pořád vytéká krev, jiné se pomalu zatahují, ale pořád jsou znát. Přistoupí k ní; takhle na kolenou má hlavu v úplně perfektní výšce, která mu bolestivě připomene jeho vlastní vzrušení, ale to je hodně mimo jeho zónu komfortu. Ne, když se na ni takhle dívá, rozbitou jeho vlastníma rukama, najednou ví přesně, co musí udělat, naprosto přirozeně. Chopí se stříbrné dýky, kterou si asi před milionem let připnul zpátky k pasu, a druhou rukou se dotkne se její tváře. Vklouzne jí prsty podél čelisti do vlasů, palcem sklouzne po jejích rtech a nadzvedne její tvář k sobě, přestože ho nemůže vidět, její oči ovázané páskou slepě vzhlíří nahoru k němu. Kdyby to nebyl on, skoro by se ten dotek dal nazvat jemným, možná jako odměna za to, že to předtím vydržela. Sevře rukojeť dýky v dlani, natáhne ruku a nařízne si dlaň. Hlavou mu proletí záchvěv vzpomínky na něco, co mu kdysi řekla, o dávání a braní, ale v tomhle kontextu mu to přijde přirozené samo o sobě; pustil jí žilou víc než slušně, a v tomhle rituálu a v tom, jak hluboce se mu podvolila, to prostě dává smyslu. Pár kapek jeho krve jí dopadne na obličej, na tvář pod páskou, zastrčí nůž zpátky a prsty jí lehce zatáhne za bradu a přiměje ji otevřít pusu. Ten pocit ve vlastním břiše identifikuje jako adrenalin; vědomí toho, co je on a co je ona a jak riskantní celá tahle záležitost je mu vytříbí smysly na maximum, je napjatej, ale má to pod kontrolou, všechno, včetně toho, kolik jí dá. Nasměruje svou krev k jejím rtům, pár kapek jí sklouzne do koutku a pak už se trefí mezi ně, na její jazyk. Sevře ruku do pěsti a kapky se změní v pramínek; neustále jí přitom pevně, ale nijak tvrdě přidržuje bradu, aby nezapomněla, a trochu fascinovaně sleduje, jak jeho krev mizí v jejích ústech. Nechá tam stéct asi tak panáka tekutiny, a možná že celou tu dobu zadržoval dech; svým způsobem je to vlastně i gesto, kterým dává najevo, že v tuhle chvíli má kontrolu i nad touhle její stránkou. Jeho úšklebek je v tu chvíli skoro hmatatelnej, a jeho oči se do ní zavrtávají až skoro fyzicky. Pak proud krve přeruší, ruku odtáhne, a otře si ji o kalhoty. Rána bude ještě chvilku krvácet, ale už ne pro ni.
Jeho vzrušení je v tu chvíli už na hraně snesitelnosti, cítí, jak v něm roste, a potřebuje uvolnění, asi tak stejně jako ona. Pomalu ji obejde, dýku odloží tentokrát už definitivně, a když poklekne za ni a její krev na zemi se mu tiše vsákne do látky kalhot, může slyšet zvuk jeho rozepínanýho poklopce. Potlačí zasténání, když svoji erekci konečně vysvobodí ven. Trochu jí zatlačí dlaní mezi lopatky, aby se musela sklonit, a on získal lepší přístup; ruce jí nechá svázané, ale řetěz už ji nelimituje, může se přidržet země. Dvěma prsty krátce zjistí, jestli je pro něj pořád připravená, přidrží si ji za bok a bez jakýchkoliv ceremonií do ní vklouzne, jedním přírazem až na dno. po tak dlouhým čekání je to tak intenzivní, až se zachvěje, ze rtů mu vyrazí vzdech. Prvních pár vteřin vnímá jen vlhký horko a těsnost, s jakou ho sevře, musí si dát na dva údery srdce prostor vydechnout, a pak se jeho boky pohnou. Ví, že se na to oba už skoro třesou, a že není na co čekat, vtiskne jí prsty do boku a začne si ji brát, hladově, dychtivě, tvrdě, se vší vášní, kterou do teď potlačoval. Jeho prsty jí vyjedou po páteři prošpikované cestičkami od nože, až do vlasů, a prudkým zatáhnutím ji přitáhne až k sobě, aniž by se do ní přestal dobývat. Na moment sevře v dlani její ňadro, jeho hrudník se jí krátce otře o záda a jeho rty se jí otřou o ucho+ Křič pro mě. +vydechne, hlas má zhrublý a zastřený touhou, a pak jí rty sklouzne po krku, cestou ochutná její pot a trochu zasychající krve na její kůži, až se jeho rty otřou o první z dlouhých tenkých ran, které jí způsobil nožem, tam na ohbí krku a ramene. Bezmyšlenkovitě sleduje tu cestu špičkou jazyka, jeho boky si ji nepřestávají přivlastňovat každým přírazem. Možná o tom ani nepřemýšlí, možná je to instinkt, možná k tomu směřoval celou dobu; v jedinou chvíli se pohybem boků dostane do ní, až na dno, a zuby přitom ostře kousne do toho dnes už jednou ztýraného kousku kůže. Stihla se zahojit jen opravdu málo, rána se sotva zatáhla, takže i jeho zuby ji teď kousnutím znovu otevřou, možná až nečekaně snadno, a z té tenké rudé čárky mu mezi rty vyrazí její krev. Sevře jí boky pevněji, tak pevně, že bude mít nepochybně modřiny, a samotnýho ho překvapí, jak intenzivně mu tenhle pocit zatrne tělem rovnou do slabin, instinkt ho přinutí polknout, poprvé podvědomě, podruhé už úmyslně, načež se od ní odtrhne a jeho boky zrychlí. Cítí, jak nad tím ztrácí kontrolu; cítí, jak v něm cosi s prasknutím povolí, teď už by nedokázal zastavit ani kdyby prosila, ocitl se za tím bodem, ze kterýho není návratu, a cosi v něm hladově zařve a bere si všechno, co on dovolí. Šuká ji teď tak prudce, že jí nejspíš odře kolena o zem, ale to jde naprosto mimo jeho rozlišovací schopnosti, jednou rukou pořád svírá její vlasy, takže za ně trochu zatáhne a přiměje ji se prohnout víc do oblouku. Vnímá, že se každou chvíli rozpadne v orgasmu, kterej ho nejspíš tak trochu smete, a ví, že ona pořád čeká na jeho svolení; přinutí se trochu uvolnit pevně sevřené čelisti+ Teď. +vydechnea sotva si stihne vychutnat první stahy jejího vyvrcholení, smysly mu zcela naplní uragán jeho vlastního+

[Rebecca Altamirano]

+tiše zavrní, když se o ni otře jeho magie a naprosto přesně si uvědomuje, jak blízko teď stojí, tak blízko, že vnímá teplo, skoro až horko sálající z jeho těla. Na okamžik zadrží dech, když pozná, že znovu vytahuje dýku, ale pak zase pomalu vydechne, když se dotkne její tváře, podvolí se tlaku jeho prstů a zvedne k němu tvář. Trochu napjatě vyčkává, když ji pustí, ale pak ucítí jeho krev, kterou už dokáže poznat všude, stejně jako jeho magii a ostře se nadechne. Tuší, co má v plánu, ale bez hnutí čeká, jen občasné slabé zachvění, které jí projede tělem, dává tušit, jak intenzivně to prožívá. Když jí prvních pár kapek dopadne na tvář, znovu pod páskou zavře oči a pootevře rty, jak pod tlakem jeho prstů, tak sama od sebe, protože nedokáže popřít, jak moc to chce, touží po tom každou svou buňkou, každým nervovým zakončením, které se tím tangem s bolestí probudilo k životu. Další kapky z koutku rtů si olízne rychlým kmitnutím špičky jazyka a pak se už kapky změní v tenký pramínek a jeho horká, magicky velmi mocná krev jí sklouzne do hrdla. Celým tělem jí projede znatelné zachvění a všechny významy toho gesta i toho, co tím manifestuje, jsou jí v tu chvíli úplně ukradený. Polkne poslední doušek a vnímá, jak se znovu přesune za ni, ostře si uvědomuje, když si klekne, do stejné kaluže krve, v které klečí ona sama, slyší zvuk rozepínaného zipu na jeho kalhotách a zachvěje se v očekávání. Opře se o ruce, ve kterých se jí už mezitím obnovil cit natolik, aby ji znovu unesli a nedokáže potlačit tlumené zakňourání, když ji tak zkusmo polaská prsty, aby vzápětí vrazil do ní, až na dno. Dlouze, hlasitě zasténá, instinktivně se opře ještě kousek víc vepředu, aby se dostal ještě hlouběji, trochu skloní hlavu a prohne záda do oblouku. Vzápětí ji ale prudkým škubnutím donutí se narovnat a jeho slova se jí horce vpijí do rozpálené kůže a není nic těžkého ten příkaz splnit, cítí jak se rozpadá a ztrácí kontrolu čím dál víc, matně si uvědomí, že její magie kolem nich víří jako něco živého, s vlastním vědomím, ale nemá sílu ani myšlenku se tím zabývat déle, protože všechnu její pozornost si kradou tvrdé, dobyvačné a přivlastňující výpady do jejího těla. A pak náhle přijde ostré kousnutí, do sotva uzavřeném říznutí a ze rtů jí unikne výkřik, který přejde do zasténání a celé tělo se jí otřese; sama neví, jak to dokázala zadržet a v té chvíli se neudělat, naštěstí už to ale nemusí vydržet ani o chvíli déle, protože procedí skrz zuby své svolení a ona se tím konečně nechá smést. S jeho jménem na rtech se otřásá křečovitým vyvrcholením, které ji hrozí přiravit o vědomí a má neurčitý pocit, že i on jakoby se tomu poddal víc, než kdy jindy. Uvědomuje si nějaké podivné zapraskání, ale nemá sílu věnovat tomu pozornost. Nepamatuje si ani chvíli, kdy klesla na chladnou podlahu a možná na chvíli opravdu ztratila vědomí. Znovu se učí dýchat, ale oči má i pod páskou stále zavřené, srdce jí divoce, až bolestivě naráží do žeber a jen velmi zvolna pohasínající orgasmus jí vysílá do těla a do klína další křečovitá zachvění...Připadá si naprosto a absolutně vyčerpaná, ale zároveň až bolestivě naživu a je to...naprosto dokonalé.+

[Jade]

+v poslední fázi už mu boky přiráží naprosto samovolně, vnímá, jak se kolem něj svírá a vytahuje z něj úplně všechno, a když ten vír pomalu začne opadat, zamrká a vrátí se do reality. Cítí ji pod sebou na zemi, boky má ještě pořád přitisknuté k jejím, jednou rukou jí pevně svírá kůži a druhou se opírá o předloktí vedle její hlavy; někde ke konci asi sklouzli na zem. Kolem nich se rozhostilo šero, ale teď mu dojde, že to není proto, že by omdlel, ale tím, že v lustru nad nimi praskla žárovka. Pomalu uvolní svoje sevření a vyklouzne z ní, donutí se ji pustit a sklouzne na zem vedle ní, na chvíli zůstane jen tak ležet na zádech, přejede si přes obličej a krotí svůj zrychlenej dech. Pak se zvedne na loktech a vyčaruje kouli světla, nechá ji vznášet se nad nimi, a konečně se rozhlídne. Oba leží uprostřed kaluže krve, která tam po ní zbyla, a naleštěná bílá podlaha je pokrytá jejch stopami; jeho krvavá chodidla, otisky jejích rukou od krve. Jejich propletená uvolněná magie kolem nich vytvořila kruh, až to vypadá skoro jako rituál, perfektně kulatý kruh bezpečí, za jehož perimetrem to vypadá, jako kdyby se její ložnicí prohnalo tornádo; její postel je na kusy a zem pokrývají třísky ze stolu a skříně. Ups. Podívá se na její ležící tělo, záda se jí rychle zvedají a klesají, a on pocítí slabý bodnutí samolibýho uspokojení. Je hotová, ale v pořádku, tím si je jistej. Pomalu se posadí, natáhne se a rozváže šátek, který jí před milionem let dal přes oči. Pak přesune pozornost k jejím poutům, nejdřív vysvobodí jedno zápěstí a pak druhý, jako kdyby tím zároveň tiše ukončoval celý tohle šílenství. Z nějakýho důvodu má svaly namožený jako kdyby měl za sebou několikahodinovej trénink, a cítí, jak se mu v kostech usazuje vyčerpání. Dýchá ale lehce, a něco v něm je teď úplně, naprosto potichu. Potřebuje se dát dohromady, a potřebuje to udělat sám. Navíc má takovej dojem, že ani ona dvakrát netouží po tom, aby byl svědkem jejího posbírání se ze střepů. Naposledy jí dlouze přejede dlaní po těle, prostě proto, že může, a pak se vytáhne na nohy. Kouli světla jí tam nechá, vezme si svoji stříbrnou dýku, a vrátí se do kuchyně. za okny je tma, a když se podívá na mikrovlnku, zjistí, že je tady už přes deset hodin. V těle se mu sbírá únava, a přesto se cítí bdělý, zároveň zostřený a otupělý, což sice nedává smysl, ale teď nad tím nechce přemýšlet. Opře se o linku a chvilku sebou ten pocit nechá proudit, než ho upěchuje pod stěnu k ostatním. Panáka si tentokrát ani nenalívá, jen si vezme láhev a napije se z ní, a když mu ta pálící tekutina steče do žaludku, uvědomí si, že má taky příšernej hlad. Trochu skepticky otevře lednici a ke svýmu překvapení tam kromě tekutý stravy najde taky těstoviny od včera, co tam zbyly po payne, a nejlepším dokladem jeho stavu je to, že je vdechne ve stoje neohřátý. Chopí se lahve, z bundy si vezme krabičku cigaret, a otevře dveře na balkon, a za ním zůstane cesta z krvavejch šlápot jako směrovka.

[Rebecca Altamirano]

+poslední pohyby jeho boků, vnímá už jen okrajově, i když její tělo víc než intenzivně a vychutnává si další a další drobné vlnky, které jí probíhají tělem, do poslední nitky. Pod páskou má pořád zavřené oči a z té úrovně mimo tuhle realitu, tuhle galaxii a možná i mimo vesmír, ve kterém se obvykle nachází, se vrací jen pomalu. Dělá to tak ale záměrně, aby postupně zjistila, jak na tom vlastně je, jak se cítí. Uvědomuje si Jadea vedle sebe, jeho dech, když se i on očividně musí trochu sebrat a přes rty jí přelétne slabý úsměv; jo zdá se, že tohle v mnoha směrech možná překvapilo oba, ale zabývat se tím bude hlouběji až pozdějc. Nechá si tělem proběhnout zachvění, když z ní vyklouzne, tuší, že na boku bude mít modřinu od jeho prstů, ale to bude ve všech ostatních stopách po tomhle šílenství to nejmenší. Cítí slabé pulzování v hlubších říznutích, to které znovu otevřel svým kousnutím pořád slabě krvácí, ale většina těch mělčích se už zatáhla, což ji na okamžik docela zaujme. Pak si taky uvědomí, že necítí obvyklou nevolnost ze stříbra, které její tělo vstřebalo, nebo aspoň ne takovou, jakou by dříve cítila. Nechá zavřené oči i poté, co jí sundá pásku a pak jen trochu nadzvedne ruce, aby mohl sundat pouta. Pod dotekem, kterým jí pak přejede po těle, se znatelně zachvěje a tiše zavrní, možná je to ještě dozvuk rozkoše, ale možná i způsob, kterým dává najevo, že je v pořádku, fyzicky, ale hlavně psychicky, protože to, co se tady dnes odehrálo možná trochu překročilo všechno, co očekávala. Když se za ním tiše zavřou dveře, dá si ještě chvíli nechat to pomalu odeznít a pak se narovná. Opře se o ruce, které se jí trochu zachvějí, ale sil má kupodivu dost a uvědomí si, že za to do značný míry může jeho krev. Opře se o postel, nebo spíš o to, co z ní zbylo a konečně se rozhlédne. A nedokáže si pomoct, aby se trochu šokovaně nezarazila, protože tohle je...šílený i na její celkem nestandardní měřítka. Přelétne pohledem zničený pokoj, krev rozmazanou po bílé podlaze a umí si celkem představit, že kdyby nevěděla, co se tady stalo a přišla jako nezaujatý svědek, usoudí, že se nachází na místě činu, nějaké opravdu hnusné vraždy. Rty jí zvlní slabý úsměv a rozhodne se vyzkoušet, jak jsou na tom její nohy. Pomalu vstane a způsob, jakým ji zabolí doslova celé tělo, z ní vynutí tlumené zasténání; zavře na chvíli oči a nechá se to prožít do posledního zachvění, než to dostane pod kontrolu, stejně jako všechno ostatní, poslední vlnky její moci, které jí tančí na kůži, odcházející bouři emocí a ten klid po tom všem je ta nejlepší věc na světě. Stáhne ze zničené postele přikrývku a zabalí se do ní tak jak je, uvědomuje si, že nejspíš vypadá zranitelně, možná i křehce, ale je jí to jedno, protože se tak ani náhodou necítí a to je jediné, na čem jí záleží. Vyjde z ložnice a zamíří po krvavých stopách na terasu, cestou se jen krátce zastaví u baru, odkud vytáhne...absinth? Jo, to je naprosto adekvátní. Rovnou ho otevře, protože víčko asi už potřebovat nebude. Je si dost jistá, že jí velmi dobře slyší, jednak má skvělé instinkty a jednak...no, její krev už docela určitě nastartovala dočasný změny s jeho tělem. Neřekne nic, nemá pocit, že by to bylo potřeba a že spolu dokážou i celkem pohodlně mlčet už taky zjistili. Napije se jedovatě zeleného alkoholu a postaví ho vedle láhve, kterou si přinesl on a zadívá se na zářící Manhattan, jehož světla dávají iluzi večera a ne hluboké noci.+

[Jade]

+stojí na balkoně a trochu se opírá o zábradlí, pořád tak jak odešel z ložnice, takže naboso, jen v kalhotách, a poněkud hodně od její krve. Krvavé skvrny má na hrudi od toho, jak se o něj opírala, kalhoty jsou pořád nasáklý, a krev má i kolem rtů, takovou dekadentní šmouhu v koutku. V jedný ruce drží láhev whisky, ze který občas upije, a v druhý cigaretu, pomalu, v poklidu kouří, a dívá se před sebe na horizont. Vypadá pořád stejně, ale to napětí, který ho všude provází, jako by na okamžik povolilo, nebo se aspoň zmírnilo. Sleduje město, ale poslouchá taky vlastní tělo a vnímá změny v sobě, zostření smyslů, polevující únavu, napružení svalů a rychlost. Slyší ji přicházet, kroky bosých nohou na podlaze, i šustění látky na jejím těle, skoro z ní vnímá tu vnitřní uspokojenost. Nic neříká, protože to není potřeba; výjimečnost toho, co proběhlo v její ložnici, si uvědomují oba. Otevře krabičku a mlčky jí nabídne cigaretu, tentokrát to snad poprvé nemá být metafora nebo podtext, prostě ví, že po dobrým orgasmu trocha nikotinu udělá ještě líp, a že ten její byl sakra dobrej se taky nahlas říkat ani nemusí. chvíli jen tak sdílí to ticho, tu postkoitální chvilku a jistý nevyslovený porozumění, protože to pouto důvěry vyprchává jen pomalu+ možná by sis tu sex mučírnu měla pořídit, když teď máš volnej pokoj. +poznamená pak pobaveně, po orgasmu má přece jen o chlup snesitelnější náladu+