Vzkaz od Lockeho pro Wenai
- Podrobnosti
- Zveřejněno 1. 5. 2015 10:00
- Napsal Storm
Protože v Norsku nekvetou líbací třešně (nebo aspoň rozhodně ne v květnu, v květnu tu sněží něco jinýho než květy), je potřeba si to vynahradit jinak.
Pár řádek pro Wenai
Před spaním ponořím se do map tvýho těla:
pohoří obratlů, jezera v dlaních, v očích galaxie,
vkresluju do nich doteky, aby ses sladce chvěla,
hledám v nich ozvěny té naší melodie.
První tón šumí vlnama, tlumeným zvukem moře,
zvoní jak cinklý kostky, vrže jak prkna paluby;
poloskrytej úsměv holky okudlaný jak kuře,
pohled zpoza řas, co mi zvrátil svět naruby.
V notových osnovách složených z nás dvou,
píšeme symfonii vzdechů, slz a smíchu.
Chvilek, kdy má duše se proplete s tou tvou,
i ukradených momentů nejněžnějšího hříchu.
Zapíšu do těch stran i to, co zaznívá jen tiše;
zvuk mýho hlasu, když ti šeptám slůvka do kůže,
osminky pih rozsetých po tvým hebkým břiše,
pomlku polibku, jenž řekne to, co hlas už nezmůže.
I když občas zkoušíme tancovat valčík na dvě doby,
a sem tam jeden druhýmu přišlápnem trochu nohy,
v tichý blízkosti rozpustíme, to co nás snad zlobí,
a spolu svojí drzostí dál urážíme bohy.
Večer když usínám s tebou v mý posteli,
hledám, jak slovy říct, co nás dva pojí;
Hvězdy hlas nemají, kdyby však zpívaly,
ta píseň zněla by jak tvoje dlaň v mojí.
To abys vždycky věděla:
pod kůží mám tě víc, než řeknou ta dvě slova,
Však vtisknu ti je polibkem, každý den zas a znova.
L.
Komentáře