CO V KNIHÁCH HP NEBYLO
- Podrobnosti
- Zveřejněno 1. 11. 2013 23:42
- Napsal Storm
Životopis Remuse Lupina.
Victoria přeložila pár článků, ve kterých Rowlingová podrobně rozebírá některé postavy a další témata, o kterých se v knihách HP předtím pozapomněla blíže zmínit. Pokud by to některé z vás zajímalo, mohla bych to tady občas zveřejnit. Jako lákavou nabídku dnes zveřejňuji kompletní životopis Remuse Lupina, o kterém jsme se v knize toho opravdu moc nedozvěděli.
Storm
REMUS JOHN LUPIN
Narozen: 10.března
Hůlka: cypřiš a žíně jednorožce, deset a čtvrt palce, ohebná (pod článkem jsou podrobněji rozebrané vlastnosti této hůlky)
Bradavická kolej: Nebelvír
Speciální schopnosti: výjimečně nadaný v oblasti OPČM, vlkodlak
Rodiče: otec kouzelník, matka mudla
Rodina: žena Nymphadora Tonks, syn Edward Remus (Teddy) Lupin
Rodiče
Remus Lupin se narodil jako jediné dítě kouzelníka Lyalla Lupina a jeho mudlovské ženy Hope Howellová. Lyall Lupin byl velice chytrý, poněkud stydlivý mladý muž. Ve věku okolo třiceti let stal světově uznávaným odborníkem na výskyt duchů a bytostí nelidského charakteru, což zahrnovalo poltergeisty, bubáky a další zvláštní bytosti, které - i když vypadají a působí jako duchové - nejsou skutečně živé, a i pro kouzelnický svět zůstávají záhadou.
Na výzkumné výpravě do hustých velšských lesů, kde se údajně skrýval neobyčejně zlomyslný bubák, potkal Lyall svou budoucí ženu. Hope Howellová, krásná mudlovská dívka zaměstnaná v Cardiffské pojišťovně, se nepříliš moudře vydala na procházku zdánlivě nevinným lesíkem. Poltergeisty a bubáky dovedou mudlové vycítit, a Hope - výjimečně citlivá osoba s velkou fantazií - brzy pojala podezření, že ji zpoza temných stromů cosi pozoruje. Nakonec její představivost zapracovala natolik, že na sebe bubák mohl vzít fyzickou podobu: velkého, zlověstného muže, co se na ni z výšky šklebil a natahoval po ní ruce. Mladý Lyall její křik uslyšel a přiběhl na pomoc, a mávnutím hůlky donutil bubáka smrsknout se do podoby lesní houby. Vyděšená a zmatená Hope se domnívala, že jejího útočníka zahnal, a jeho první slova (to je v pořádku, byl to jen bubák) jí nedávala smysl. Lyall si povšiml její výjimečné krásy a učinil moudré rozhodnutí bubáky víc nezmiňovat; místo toho souhlasil, že muž byl skutečně obrovský a děsivý, a že by bylo jen rozumné, aby Hope doprovodil domů a ochránil ji.
Mladí lidé se do sebe zamilovali, a když Lyall o několik měsíců později zahanbeně přiznal, že Hope nikdy žádné opravdové nebezpečí nehrozilo, na její náklonosti k němu to nic neměnilo. K Lyallovu potěšení Hope přijala jeho nabídku k sňatku a pustila se do příprav svatby, kterou završili dortem s cukrovým bubákem navrchu.
První a jediné dítě Lyalla a Hope, Remus John, se narodil rok po svatbě. Šťastný a zdravý chlapeček brzy projevil znaky magie a oba rodiče doufali, že bude, tak jako jeho otec, navštěvovat Bradavickou školu čar a kouzel.
Kousnutí
Než Remus dovršil čtyř let, po celé zemi rychle rostl výskyt incidentů spojených s černou magií. O co během útoků a nehod šlo věděl málokdo; že Lord Voldemort zatím podnikal první pokusy o uchopení moci, a verboval Smrtijedy a bytosti Černé magie, aby se k němu připojili ve snaze svrhnout Ministerstvo magie. Ministerstvo povolalo odborníky na bytosti noci - a to i tak nicotné, jako bubáky a poltergeisty - aby jim pomohli chápat a vyhodnotit hrozbu, kterou mohou představovat. Lyall Lupin byl mezi těmi, kteří byli požádáni, aby se připojili k Oddělení pro Regulaci a Kontrolu Magických Bytostí, což s radostí přijal. Právě tam se Lyall poprvé osobně setkal s vlkodlakem jménem Fenrir Šedohřbet, který zde byl zadržen a vyslýchán kvůli smrti dvou mudlovských dětí.
Registr vlkodlaků byl v té době řízen velmi neefektivně. Kouzelnická společnost se vlkodlaků velmi stranila, a ti se většinou snažili zcela vyvarovat kontaktu s ostatními lidmi; žili v takzvaných smečkách a dělali co mohli, aby se vyhnuli registraci. Ministerstvo netušilo, že Šedohřbet je vlkodlak; vydával se za obyčejného mudlovského trampa, který byl přítomností kouzelníků naprosto unešen, a řeči o mrtvých dětech ho pouze děsily.
Šedohřbetovo špinavé oblečení a fakt, že neměl hůlku, přesvědčily dva přepracované členy vyslýchací komise, že mluví pravdu, ale Lyall Lupin se neenechal tak snadno obalamutit. Rozpoznal některé z charakteristických znaků v Šedohřbetově vzhledu a chování, a navrhl komisi, že by měla Šedohřbeta zadržet až do příštího úplňku, který měl nastat za necelých dvacet čtyři hodin.
Šedohřbet seděl mlčky, a sledoval, jak se spolupracovníci Lyallovi vysmáli (Lyalle, ty si zůstaň u velšských bubáků, v tom jsi dobrej). Lyall, obvykle mírný a vychovaný člověk, se rozčílil. Popsal vlkodlaky jako "zlá stvoření bez duše, co nezaslouží nic než smrt". Komise ho vykázala z místnosti, vedoucí se mudlovskému trampovi omluvil, a Šedohřbet byl propuštěn.
Kouzelník, který Šedohřbeta odváděl z výslechu, na něj chtěl uvalit paměťové kouzlo, aby na události na Ministerstvu zapomněl. Než to ale mohl udělat, Šedohřbet ho l za pomoci dvou kompliců, co na něj čekali u vchodu, přemohl, a všichni tři vlkodlaci uprchli.
Šedohřbet neztrácel čas a podělil se s přáteli o to, jak je Lyall Lupin právě popsal. Jejich pomsta byla rychlá a strašlivá.
Krátce před svými pátými narozeninami spal Remus Lupin pokojně ve své posteli, a právě tehdy Fenrir Šedohřbet vyrazil chlapcovo okno a zaútočil na něj. Lyall přiběhl do ložnice právě včas, aby zachránil synův život, a několika mocnými kletbami vyhnal Šedohřbeta z domu, ovšem od té doby byl Remus plnohodnotným vlkodlakem.
Lyall Lupin si nikdy neodpustil slova, která před Šedohřbetem pronesl: "zlí, bez duše, zasluhující jen smrt". Pouze papouškoval obecně uznávaný názor na vlkodlaky, ale jeho syn zůstal tím, čím byl vždycky - chytrým a plným lásky - až na strašná období úplňku, kdy trpěl příšernými proměnami a stával se nebezpečím pro všechny okolo. Po mnoho let držel Lyall pravdu o útoku a identitu útočníka v tajnosti, protože se obával Remusových výčitek.
Dětství
Lyall dělal, co mohl, aby našel lék, ale ani kouzla, ani lektvary jeho synovi nepomohly. Od té doby život rodiny řídila potřeba ukrýt Remusův stav. Stěhovali se z místa na místo, a odjížděli hned jakmile se začaly šířit drby o chlapcově podivném chování. Kouzelníci a čarodějky si všímali, jak Remus s přicházejícím úplňkem bledne, nemluvě o jeho každoměsíčních zmizeních. Remus si nesměl hrát s ostatními dětmi, aby se neprořekl o své nemoci. Díky tomu z něj vyrůstal, bez ohledu na milující rodiče, velice osamělý chlapec.
Dokud byl Remus malý, nebyl problém ho během proměn skrývat; stačil zamčený pokoj a spousta tlumících kouzel. Nicméně jak rostl, jeho vlčí já rostlo s ním a když dosáhl deseti let, byl schopný vyrazit dveře a vymlátit okna. K jeho zkrocení bylo potřeba čím dál víc mocných kouzel, a jak Hope tak Lyall hubli a scházeli obavami a strachem. Svého syna zbožňovali, ale věděli, že kouzelnická komunita - už tak šílená strachy z černé magie všude okolo - k nekontrolovanému vlkodlakovi shovívavá nebude. Všechny naděje, které do syna kdysi vkládali, se zdály v troskách, a Lyall se rozhodl učit Remuse doma, jistý si tím, že do školy nikdy nebude schopen ani vkročit.
Krátce před Remusovými jedenáctými narozeninami se, nikým nezvaný, na prahu Lupinových objevil sám Albus Brumbál, ředitel Bradavic. Hope a Lyall, vyděšení a zneklidnění, se pokusili zabarikádovat dveře, nicméně o pět minut později se Brumbál záhadně objevil u jejich krbu, jedl sušenky a hrál s Remusem tchoříčky.
Brumbál vysvětlil Lupinovým, že ví, co se stalo jejich synovi, protože Šedohřbet se svým činem nezapomněl pochlubit a Brumbál měl mezi temnými bytostmi zvědy. Také jim řekl, že nevidí důvod, proč by Remus nemohl nastoupit do školy, a popsal jim opatření, která učinil, aby se chapec mohl přeměňovat na zabezpečeném místě. Kvůli široce rozšířeným předsudkům vůči vlkodlakům Brumbál souhlasil, aby se pro Remusovo dobro jeho stav udržel v tajnosti. Jednou za měsíc měl odejít do zabezpečeného domu v Prasinkách, chráněného mnoha kouzly, a dosažitelného jedině skrz podzemní chodbu z bradavických pozemků, kde se mohl v klidu přeměnit.
Remus byl nadšený jako nikdy v životě. Jeho životním snem bylo seznámit se s ostatními dětmi, a poprvé v životě mít přátele.
Škola
Po zařazení do Nebelvíru se s Remusem rychle spřátelili dva veselí, sebevědomí chlapci; James Potter a Sirius Black. Oblíbili si Remuse pro jeho tichý smysl pro humor a laskavost, které si vážili, i když jí možná sami vždycky nedisponovali. Remus, vždycky přítel outsiderů a smolařů, se choval laskvě také k malému a poněkud pomalejšímu Peterovi Pettigrewovi, také z Nebelvíru, kterého by bez Remusova přesvědčování James a Sirius nejspíš ani nepovažovali za hodného jejich pozornosti. Ti čtyři se brzy stali nerozlučnými.
Remus fungoval jako svědomí skupiny, ale ne vždy byl svědomím dobrým. Neschvaloval jejich neustávající šikanu Severuse Snapea, ale miloval Jamese a Siriuse až příliš, a byl tolik vděčný za jejich přijetí, že se jim občas nepostavil tak, jak věděl, že by měl.
Jak bylo nevyhnutelné, jeho tři nejlepší přátelé se brzo začali zvědavě ptát, kam Remus každý měsíc mizí. Remus, zvyklý na osamělé dětství, přesvědčil sám sebe, že by ho přátelé opustili, kdyby věděli že je vlkodlak, takže vymýšlel stále komplikovanější lži jako omluvy pro svoje absence. James a Sirius uhodli pravdu ve druhém ročníku. Nejenže , k Remusově nesmírné vděčnosti, zůstali jeho přáteli, ale také přišli na geniální metodu jak mu ulehčit jeho každoměsíční samotu. Také mu dali přezdívku, která mu celou školu vydržela: "Náměsíčník". Remus ukončil školu jako prefekt.
Fénixův Řád
V době kdy čtyři přátelé ukončili školu, byl plán lorda Voldemorta téměř připraven. Opravdový odpor vůči němu se soustředil v organizaci nazvané Fénixův řád, do něhož všichni čtyři mladíci vstoupili.
Smrt Jamese Pottera a jeho ženy Lily z rukou lorda Voldemorta byla jednou z nejvíc traumatizujících událostí v Remusově už tak dost problematickém životě. Jeho přátelé pro něj znamenali víc, než pro kohokoliv jiného, protože už dávno akceptoval fakt, že většina lidí ho bude považovat za odporného, a že pro něj není možné mít ženu a děti. A ještě hůř - během dvaceti čtyř hodin také ztratil zbylé dva nejlepší přátele. Remus byl na severu země na misi pro Řád, když se dozvěděl, že jeden z nich zabil toho druhého a nyní byl v Azkabanu, mimojiné za zradu Řádu a Lily a Jamese samotných.
Pád Voldemorta, pro zbytek kouzelnického světa důvod k oslavám, byl počátkem Remusova dlouhého života plného osamění a neštěstí. Ztratil nejlepší přátele, Řád se rozpadl a jeho bývalí přátelé a společníci se vrátili k životům se svými rodinami. Jeho matka byla nyní mrtvá, a i když byl Lyall vždycky rád, když syna viděl, Remus odmítl ohrožovat mírumilovný život svého otce tím, že by se k němu vrátil.
Remus nyní žil z ruky do úst, bral práce hluboko pod jeho kvalifikací a schopnostmi, a věděl, že z nich vždy bude muset odejít dřív, než si někdo z jeho spolupracovníků povšimne opakování jeho každoměsíční nemoci.
Vlkodlačí lektvar
Jedna událost v kouzelnické komunitě dala Remusovi naději: vynález vlkodlačího lektvaru. I když nezabránil vlkodlakovi v proměně do vlčí podoby, omezil ji na proměnu v obyčejného ospalého vlka. Remusův největší strach vždy byl, že v zatmění mysli někoho zabije. Nicméně vlkodlačí lektvar byl komplexní a náročný, a ingredience velice drahé. Remus nemohl lektvar získat, aniž by přiznal, čím je, takže pokračoval ve své osamělé, toulavé existenci.
Návrat do Bradavic
Jako už kdysi předtím, opět to byl Albus Brumbál, kdo změnil běh života Remuse Lupina, když ho vypátral ve zchátralé polorozpadlé chatě v Yorkshiru. Remus byl ohromen, když mu Brumbál nabídl místo učitele OPČM, a k přijetí ho přesvědčila pouze nabídka zásoby vlkodlačího lektvaru z dílny lektvarového mistra, Severuse Snapea.
V Bradavicích Remus dokázal, že je nadaný učitel s výjimečným darem pro svůj předmět a velkým pochopením pro žáky. Jako vždy byl velice pozorný ke smolařům a outsiderům, a jak Harry Potter tak Neville Longbottom těžili z jeho moudrosti a dobroty.
Ovšem i zde Remuse pronásledovala minulost. Trápila ho podezření týkající se starého přítele, známého uprchlíka, ale netroufl si je s nikým z Bradavic konzultovat. Jeho zoufalá touha někam patřit a být milován způsobila, že nebyl tak statečný nebo upřímný, jak si přál být.
Nešťastná shoda okolností vyústila v Remusovu proměnu v plného vlkodlaka přímo na školních pozemcích. Roztrpčený Severus Snape, který nikdy neopětoval Remusův respekt a slušné chování, se ujistil, že všichni vědí, čím učitel OPČM skutečně je. Remus cítil povinnost rezignovat a z Bradavic znovu odejít.
Manželství
Když Lord Voldemort znovu získal tělo a následovníky, stará hnutí odporu se znovu probudila k životu a Remus opět vstoupil do Fénixova řádu.
Tentokrát však byla součástí skupiny také bystrozorka, příliš mladá, aby byla členkou i během prvního období fungování Řádu. Chytrá, statečná a vtipná Nymphadora Tonksová s růžovými vlasy, byla učednicí nejtvrdšího z bystrozorů Alastora Pošuka Moodyho.
Remus, až příliš často osamělý a utápějící se v melancholii, byl mladou čarodějkou nejdřív pobaven, pak zaujat, a později vážně uhranut. Nikdy předtím se nezamiloval. Kdyby se to stalo během míru, Remus by se zkrátka přestěhoval na jiné místo za novou prací, aby se nemusel trápit a sledovat, jak se Tonksová (jak předpokládal) zamiluje do pohledného mladého bystrozora. Nicméně byla válka, oba dva byli potřeba v Řádu, a nikdo netušil co přinese zítřek, čímž Remus ospravedlňoval to, že zůstane, nechá si své city pro sebe, a tajně si vychutná každou příležitost, kdy ho s Tonksovou spárovali pro noční misi.
Remuse nikdy nenapadlo, že by Tonksová mohla jeho city opětovat, protože si příliš zvykl smýšlet o sobě jako o nehodném a nečistém. Jedné noci po roce čím dál vřelejšího přátelství, když leželi v úkrytu před domem známého smrtijeda, pronesla Tonksová poznámku o jistém kolegovi z Řádu (pořád je fešák, i po azkabanu, co?). Než se dokázal zastavit, Remus hořce odvětil, že očekával, že se do jeho starého přítele zakouká (Holky vždycky dostal on). Na to se Tonksová zničehonic rozčílila. "Věděl bys moc dobře, do koho jsem se zakoukala, kdybys nebyl pořád tak zaměstnaný sebelítostí".
Remusovou první reakcí bylo štěstí jaké nikdy nezažil, ale to velmi brzy zchladil pocit povinnosti. Vždycky věděl, že se nebude moct oženit a riskovat přenos své ostudné a bolestivé nemoci na děti, takže se rozhodl předstírat, že Tonksové nerozuměl, čímž ji ovšem zdaleka neoblafnul. Moudřejší než Remus, dobře věděla, že ji miluje, a jen si to odmítá připustit kvůli falešné ušlechtilosti. On se jí však začal vyhýbat, téměř s ní nemluvil a začal se hlásit na nejnebezpečnější mise. Tonksová propadla hlubokému zoufalství, přesvědčená, že muž, kterého miluje, s ní už nikdy dobrovolně nebude trávit čas, a že se radši nechá zabít, než aby přiznal, co cítí.
Remus a Tonksová oba bojovali proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům na Odboru záhad, v bitvě, která vyústila ve veřejné odhalení Voldemortova návratu. Ztráta posledního školního přítele ovšem Remusovu čím dál sebedestruktivnější náladu nijak neobměkčila. Tonksová mohla jen zděšeně pozorovat, jak se hlásí ke špehování pro Řád, a odchází mezi ostatní vlkodlaky, aby se pokusil přesvědčit je k přidání k Řádu, vystavujíc se tak hněvu a pomstě vlkodlaka, který změnil jeho život: Fenrira Šedohřbeta.
Remus byl nucen čelit jak Tonksové tak Šedohřbetovi o rok později, když se Řád a Smrtijedi střetli na hradě. Během bitvy ztratil Remus dalšího z milovaných lidí - Albuse Brumbála. Brumbál byl obdivován všemi členy Řádu, ale pro Remuse reprezentoval laskavost, toleranci a pochopení, které nedostal od nikoho vyjma jeho rodičů a tří nejlepších přátel, a také byl jediným člověkem, který mu kdy v kouzelnické společnosti nabídl normální práci.
Během dozvuků boje, inspirovaná láskou Fleur Delacour a Billa Weasleyho, Tonksová odvážně veřejně vyjádřila svoje city k Remusovi, a ten byl nucen přiznat sílu své lásky k ní. I když stále pochyboval a byl přesvědčen, že jedná sobecky, oženil se s Tonksovou při soukromém obřadu na severu Skotska; svědky našli v místní hospodě. Stále se obával, že stigma spojené s jeho nemocí se přenese na jeho ženu, a přál si jejich svazek utajit; neustále osciloval mezi štěstím ze sňatku s ženou svých snů a hrůzou, co jim to oběma přinese.
Rodičovství
Pár měsíců po svatbě Remus zjistil, že Tonks je těhotná, což v němprobudilo všechno, čeho se kdy bál. Byl přesvědčen, že předal svou nemoc nevinnému dítěti, a odsoudil Tonksovou ke stejnému životu jaký měla jeho matka, neustálé stěhování, nemoct se usadit, muset neustále skrývat své stále násilnější dítě před světem. Plný výčitek a sebeobviňování uprchl, opustil těhotnou Tonks a vyhledal Harryho, aby mu nabídl doprovod na jakémkoliv smrtelně nebezpečném dobrodružství.
K Remusovu šoku sedmnáctiletý Harry nejenže odmítl jeho nabídku, ale také se rozčílil a urazil ho. Řekl svému bývalému učiteli, že se chová sobecky a nezodpovědně. Remus odpověděl nezvykle násilně, odburácel z domu, a skryl se v Děravém kotli, kde se opil a vztekal.
Po několika hodinách přemýšlení byl ovšem Remus nucen přijmout, že jeho bývalý student měl pravdu. James a Lily, jak si Remus uvědomil, s Harrym zůstali až do smrti. Jeho vlastní rodiče Lyall a Hope obětovali svůj klid a bezpečí, aby udrželi rodinu pohromadě. Hořce zahanben opustil Remus hospodu a vrátil se ke své ženě, poprosil o odpuštění a ujistil ji, že ji děj se co děj neopustí. Po zbytek jejího těhotenství se Remus vyhýbal akcím Řádu a učinil ochranu své ženy a dítěte svojí prioritou.
Syn Lupinových, Edward Remus, byl pojmenován po nedávno zesnulém otci Remusovy ženy. K úlevě obou rodičů nevykazoval žádné znaky lykantropie, ale zdědil matčinu schopnost měnit svůj vzhled podle nálady. Během noci Teddyho narození Remus na chvilku opustil svou rodinu a vyhledal Harryho, poprvé od jejich střetu. Tam ho požádal, aby se stal Teddyho kmotremí.
Smrt
Jak Remus tak Tonksová se vrátili do Bradavic na poslední bitvu proti Voldemortovi, a svého malého syna zanechali v péči jeho babičky. Dvojice věděla, že pokud by Voldemort v této bitvě zvítězil, jejich rodina by jistě byla vyhlazena: oba byli známí členové Řádu, na Tonksovou měla pifku její teta, Bellatrix Lestrange, a jejich syn byl přímo popřením všeho čistokrevného, spousta mudlovských příbuzných a špetka vlkodlaka.
Remus Lupin přežil mnoho střetů se Smrtijedy a zručně a odvážně si vybojoval cestu z mnoha beznadějných situací, svůj konec pak našel v rukou Antonina Dolohova, jednoho z nejdéle sloužících, nejoddanějších a nejsadističtějších z Voldemortových Srtijedů. Na začátku souboje už Remus dávno nebyl v prvotřídní bojové kondici. Měsíce neaktivity, kdy užíval hlavně ochranná kouzla, si vybrala na jeho duelantských schopnostech svou daň, a když se postavil proti někomu Dolohovových kvalit, navíc zocelenému měsíci vraždění a mučení, jeho reakce byly příliš pomalé.
Remus Lupin byl posmrtně oceněn Merlinovým Řádem první třídy, jako první vlkodlak, který kdy tuto poctu získal. Příklad jeho života a smrti část stigmatu ležícího na vlkodlacích odstranil. Nikdo, kdo ho kdy poznal, na něj nezapomněl: na statečného, laskavého muže, který dělal co mohl i za těch nejsložitějších okolností a který pomohl mnohem více lidem, než tušil.
Myšlenky JKR
Z celé Potterovské ságy byl Remus Lupin jednou z mých nejoblíbenějších postav. Mnohokrát jsem během psaní tohoto příspěvku rozplakala sama sebe, protože jsem se nesnášela za jeho smrt.
Lupinova lykantropie byla metaforou nemocí, které s sebou nesou stigma, jako HIV a AIDS, a všech povrchních předsudků, co s sebou nemoci zakotvené v krvi nesou, možná i díky všem tabu s krví spojeným. Kouzelnická komunita má stejné sklony k hysterii a předsudkům jako ta mudlovská, a postava Lupina mi dala příležitost se těmhle postojům blíž věnovat.
Rozbor Remusovy hůlky (podle JKR):
Cypřiš: cypřišové hůlky jsou spojovány s ušlechtilostí. Významný výrobce hůlek Geraint Ollivander napsal, že mu vždy bylo ctí prodat cypřišovou hůlku, protože věděl, že právě poznal kouzelníka či čarodějku, který/á zemře hrdinskou smrtí. V dnešních méně krvelačných dnech musí naštěstí majitelé cypřišových hůlek málokdy pokládat životy, ovšem v případě potřeby by tak většina učinila bez mrknutí oka. Hůlky z cypřiše hledají své spřízněné duše mezi těmi odvážnými, nebojácnými a připravenými k sebeobětování: zkrátka těmi, kteří se nebojí postavit stínům ve vlastních i jejich duších.
Žíně jednorožce: obecně produkují nejvíc konzistentní magii, a jsou nejméně náchylné k potížím nebo výkyvům při používání. Tyto hůlky se tradičně dají nejhůře ze všech obrátit na cestu Černé magie. Jsou nejloajálnější a většinou přilnou k prvnímu majiteli, bez ohledu na to, zda byl úspěšným kouzelníkem či čarodějkou. Malou nevýhodou žíní je to, že z nich nebývají ty nejmocnější hůlky (i když to sedá vykompenzovat použitým dřevem), a pokud jsou zneužity, mohou propadnout melancholii, což znamená, že žíně může "odumřít" a je nutné ji vyměnit.
Deset a čtvrt palce: Hůlky se obvykle vyskytují v délkách od devíti do čtrnácti palců, takže Remus má spíš kratší, což značí, že stojí nohama pevně na zemi a spoléhá na rozum, a je sebevědomý - ohledně svých magických schopností.
Ohebná: ohebnost souvisí s majitelovou přizpůsobivostí, schopností měnit sebe a svoje názory.
Autor článku: J.K. Rowlingová
Překlad: Victoria
Komentáře
K rozboru jeho hůlky: do detailů sedí přesně na něj. Ušlechtilý, odvážný, hrdinský, statečný, připraven se kdykoliv obětovat, loajální, rozumný, sebevědomý a přizpůsobivý. Mám dojem, že tuto hůlku mu R. udělala přímo na míru. :)