The World

[Jade]

+za upířím napětím hustým tak, že by se dalo krájet, a možná ještě dál, je poměrně nenápadnej dům uprostřed manhattanu, a zhruba padesát metrů pod ním se na Jadea právě vrhne cosi naprosto odpornýho. Yvette je dostatečně děsivá i ve svým normálním stavu, o tom žádná, ale to co se s ní stane v tý vteřině, kdy k němu letí vzduchem... to se nedá popsat slovy. Po víc než dvaceti letech je zvyklej improvizovat, je zvyklej na bolest, na to, že se někdy všechno totálně posere. Na to, že musí vždycky udržet chladnou hlavu. Ale ten pocit chladný paniky v žaludku už necítil hodně dlouho. Bolest je oslepující, projede mu nervovým systémem až do prstů u nohou, brutální a paralyzující. Nevnímá výkřk jednoho z upírů, co na něj ještě před chvílí útočili, a kterej by ho mohl upozornit na to, že se vládci tohohle klanu zapalujou lejtka... a zbytek těla. Zato vnímá smrad hniloby, kusy odpadajícího masa, co se mu lepí na kůži, zhnusení. Ruce mu instinktivně ochabnou a nohy získávají zrádně rosolovitou konzistenci; Yvette sevře stisk a nasaje. Ne. Jako by se v něm všechno obrátilo naruby hnusem, intenzivní, všepohlcující NE mu zavibruje celým tělem, a jeho magie zareaguje, neochromená útokem, kterej paralyzuje jeho fyzickou schránku. V prastarým obranným pudu se v něm vzedme, jako přílivová vlna, kterou by možná ani nedokázal ovládnout, kdyby se o to pokusil. Neuhlazuje ji zaklínadlem, nedává jí směr, nechá je vyvřít z něj jako lávu. Možná Yvette protiútok nečeká, nebo je tak zaměstnaná chutí jeho krve; vlna syrový, neusměrněný magie ji z něj smete. Ani z něj nestihla vytáhnout zuby, takže mu v ráně ostře zapulzuje, jak se tam cosi přetrhne. Magie kolem něj brutální silou vytvoří dvoumetrovou safe zónu; okamžitě cítí, jak medailon na jeho hrudi začne pracovat a zcelovat jizvy na jeho hrdle, aspoň pro teď, dokud nebude mít čas se tím zabývat, a s tím zároveň ucítí proud ubývající energie, kterou si tenhle malej cover up vyžádá. Yvette se o kousek dál zvedá ze země, a vypadá poměrně nasraně, a pořád ještě hnije, no fuj. Sevře čelisti a obrní se proti bolesti; Becca vypadá nezraněná, ale otevřenýma dveřma se do sálu vrhne další kohorta upíří stráže, a podle jejich vzteklejch výkřiků je nová blonďatá dekorace stolu nijak nepotěší. Možná by jí víc slušel citrón do pusy. Půlka se jich vrhne směrem k upírce, a ta druhá vyrazí k němu.
Na to, aby si spočítal, že je jich prostě moc, nepotřebuje vysokoškolskou matiku. Pocítí drobný bodnutí zlosti, do dlaně mu vklouzne hůlka. Co se tohohle kouzla týče, nehodlá bejt přehnaně sebevědomej. Magie z něj vyrazí stejně dychtivě, ale tentokrát jí dá směr, tvar. Opíše hůlkou kruh a zašeptá pár slov. Pod tričkem cítí, jak se mu tetování na hrudi rozežhne, a ten výraz na Yvettině náhle jasně ozářený tváři je uspokojivější než cokoliv jinýho. Plameny se rozběhnou po kamenný podlaze, kde by teoreticky nemělo nic hořet. Neživí je dřevo ani jinej hořlavej materiál, ale magie, tak černá, že to i upíři musí cítit. Sám je černá magie, ohnivý jazyky se na chvilku vzedmou, než je zkrotí, a zformují se do podoby velkýho draka, který se protáhne a z tlamy mu místo řevu vyšlehne plamen a změní masivní teakoveý stůl v hromádku popela. Jade se nepatrně víc rozkročí, aby získal stabilitu. Zranění ho vyčerpává, a zložár si od něj bere dost síly, hladoví a touží, dychtivá nedočkavost z něj sálá víc, než horkost. Mohutná stěna ohně tvořící dračí nohu ho odřízne od Yvette a zbytku upírů; Jade mávne hůlkou a ocas draka líně přistane mezi Beccou a útočníky, přičemž nechtěně spálí dva upíry dřív, než stihnou vykřiknout. Skrz plameny se na chvlku střetně pohledem s Warrickem ve dveřích. Upír se zadívá na oheň, jako by zvažoval svoje možnosti, a pak se otočí a zmizí na chodbě. Drak se napřímí a roztáhne křídla, s jídlem roste chuť. Jadeovi vyrazí na čele pot. Zložár se urputně brání jeho kontrole, chce pálit, ničit, zabíjet, sežehnout všechno co mu přijde do cesty. Nepřestane, dokud bude co pálit. Vůle jednoho čaroděje ho ani trochu nezajímá. Takže je to vlastně podobný, jako snažit se vychovat teenagera. Zatne zuby a přiměje draka posunout nohu, aby se Becca mohla dostat k němu+ Kryj mě. +zavrčí skrz sevřený čelisti, protože teď absolutně nedokáže věnovat ani kapku magie na jakoukoliv sebeobranu, kdyby po něm někdo střelil.... nebo něco hodil. Třeba židli, jako to právě zkusí Yvette. Tričko se mu mokře lepí k zádům, hůlka mu v prstech prokluzuje potem. Cítí, jak drak lomcuje magickými řetězy, chce se uvolnit a spálit všechno bez rozdílu, včetně jich dvou a půlky Manhattanu..+

[Rebecca Altamirano]

+díky bohům za magii...pomyslí si v okamžiku, kdy Yvette z Jadea odletí, odražená vlnou jeho magie. V tom zlomku vteřiny, než jeho medailon začne ránu hned hojit, si všimne spousty krve a potrhané tkáně a dojde jí, že tohle nemůže dlouho vydržet. A tahle rána se navíc musí pečlivě vymýt velmi specifickou vodou. Co nejrychleji se přesune k němu, ani jí to nemusí říkat a automaticky ho kryje; spolu se zbraněmi začne taky používat i magii a intenzivně se snaží nemyslet na to, že se celkem vážně zraněný Jade snaží udržet pod kontrolou Zložár. Neví jak dlouho to může trvat, ale déle než pár minut určitě ne; uvědomí si, že další upíři se už neobjevují a jim dochází čas. Nebo přesněji, Jadeovi docházejí síly, tím si je jistá. Skrz clonu plamenů pohlédne na Yvette, které se daří obratně se plamenům vyhýbat a očividně to nehodlá vzdát. To ale bude muset...Becca pomalu uvolní něco ze své magie a tak, jak je zvyklá, protože to není zdaleka poprvé, nechá svou magii propojit s tou Jadeovou. Na okamžik to vypadá, jakoby obrovský ohnivý drak strnul na místě a pak náhle vyšlehl mohutný plamen z jeho rozšklebené tlamy. A tentokrát se už Yvette vyhnout nedokázala, protože plamen sežehl celou šířku místnosti před nimi. Ani teď se neodvažuje povolit soustředění, cítí, jak se jim zložár stále snaží vyrvat kontrolu, ale to v žádném případě nehodlají dovolit. Někdy v průběhu toho boje o nadvládu sevřela prsty Jadeovu dlaň, aniž by si to vůbec uvědomila a jeijich propojená magie konečně začne získávat nad mocným zložárem kontrolu; je to jakoby mu pomalu přiškrcovali přívod kyslíku a on se pomalu začal zmenšovat, až nakonec docela zmizel. Pomalu otevře oči a překvapeně zjistí, že oba klečí na zemi; stále svírá Jadeovu dlaň a donutí se ho pustit; je unavená, ale je jí jasné, že on na tom nejspíš bude daleko hůř. Automaticky se zaměří na jeho tep a nepotěší ji, jak je rychlý a i celkem nepravidelný. Co nejdříve, pokud možno ihned, je nutné vyléčit to kousnutí. Jediné, co ji trochu uklidňuje je to, že je Yvette mrtvá a nemůže tak dokončit to, co začala...+ Jade...musíme odtud. +neptá se, jestli je v pořádku, ví že není a navíc by jí stejně lhal, takže k němu prostě jen natáhne ruku. A aby mu nechala aspoň trochu prostoru pro vlastní rozhodnutí, nechá na něm, kdy se jí chytí ; a jakmile to udělá, přemístí je pryč odtud+

[Jade]

+na světě je jen málo věcí tak opojně, dokonale návykových, jako když se sám stane čirou magií. když jím takhle protéká, usměrněná jeho vůlí. Komplikovaná kletba, perfektně provedený zaklínadlo, prastarej rituál. Tenhle moment, co se skoro podobá fyzický rozkoši, kdy si nechá magii protékat mezi prsty, jako by ji laskal, a ona se mu odmění. Adrenalin nad možností, že se mu zrádně vymkne. Kdo to jednou ochutná, nedokáže to po zbytek života přestat hledat. Ten pocit mu proudí pod kůží jen pár chvil, ale jeho duše ho vypije jako narkoman po absťáku. Yvettin výkřik trvá asi tak vteřinu, pak ji plameny sežehnou na hromádku popela, ani nestihne dostat z plic všechen vzduch. Spokojeně se pousměje; snad na tu děvku někde čeká pořádný peklo.
Začíná to jako slabá závrať někdo na okraji jeho vědomí, pomalý černání v rohu zornýho pole. Zložár se po tom místě škodolibě vrhne začne tam dorážet, útočit na jeho sebekontrolu; samozřejmě, Jade by udělal přesně to samý. Bolest je základní stavební kámen jeho bytí, ale může mít sebetrénovanější mysl, tělo má prostě svoje limity. Jeho magie na příliv proudu od Beccy zareaguje jen slabě, veškero svoji snahu směřuje do zložáru, jen s její pomocí vyztuží svoji sebekontrolu. Skoro fyzicky vidí, jak jim na časovači týhle nukleární fantasy bomby naskočilo o pár minut víc. Medailon mu na prsou horce pulzuje snahou udržet ho vcelku, ale horko zložáru je tisíckrát intenzivnější, takže to skoro necítí. Zamrká a soustředí se na fyzický vjemy; chuť žluči, která se mu dere jícnem, třas ve stehnech, spalující vedro z dračího ocasu, co kolem nich zamává, upírčiny studený prsty? uh... klikne v hlavě na mentální ignore, a radši nasaje její magii do svýho zložárovýho vortexu, jak redbull brčkem ve čtyři ráno. Plameny vztekle vyšlehnou, vrhnou se ven ze dveří, někam do chodby, kde kdosi zaječí, ale pak se začnou zmenšovat, bojují o každý milimetr, o každou molekulu, a čím dýl to trvá, tím víc bojuje o každou molekulu vzduchu i on sám.
Kdy přesně mu vypověděly kolena službu by nedokázal určit, možná chvilku nebyl při vědomí?; jen se drží hůlky jako záchrannýho lana. Ticho je skoro ohlušující, kameny sklepení pořád ještě sálají horkem a ve spáncích mu buší vlastní tep. Namáhavě zamrká a chraptivě vydechne, cosi mu zabublá v hrdle a na rtech ucítí železitou vlhkost; nejradši by tu krvesajnou svini zabil ještě jednou, a pomalejc. Evidentně v něm cosi dost hnusně pochroumala. V duchu ohmatává kosti, svaly, rány, zkoumá škody, věcně a docela v klidu; smrti už byl i blíž, ale to neznamená, že by na sebe chtěl nějak zvlášť upozorňovat, když kolem chodí zubatá. Pohledem přejede souvislou vrstvu upířího popela na zemi; vlastně ne, zubatá už kolem chodit nebude. Rebeccy hlas k němu dolehne jako skrz mlhu, věnuje jí svůj nejlepší ne, vážně? zrovna sem chtěl rozdělat piknikovou deku pohled, ale na odseknutí se mu jaksi nedostává dechu. Nahmatá u pasu lahvičku svěcený vody, ale už dopředu ví, že jí není dost. Natáhne ruku, sevře Beccy předloktí, a doufá, že během přemístění neomdlí+

[Rebecca Altamirano]

+už jen skutečnost, že jí neodsekl nic sarkasticky kousavýho jí napoví, jak moc to asi je zlý. Po pár vteřinách v nepříjemné, dusivé temnotě, se objeví o pár bloků dál, v tmavé uličce, u zadního vchodu do kostela. Vypadá jako jeden z těch, co nejspíš zažily New York v době jeho zrození. Dotek staletí uprostřed jednadvacátého století. Rychlým pohledem zkontroluje, jestli Jade přemístění ustál, potichu otevře těžké dveře a protáhne se i s ním dovnitř. Šance, že tam Otec Patrick pořád slouží, je tak padesát na padesát. Ale jiný spolehlivý kontakt v tomhle směru nemá. Přinejmešním ne v tomhle městě. Co nejrychleji po paměti projde dozadu, kde má kněz svůj byt a kancelář. Že je něco špatně pochopí ve chvíli, kdy uslyší tiché cvaknutí nabíjené zbraně.+ Patricku, to jsem já. Rebecca. +promluví rychle, ale znehybní na místě a zvedne pomalu ruku. Druhou nemůže, protože pořád podpírá Jadea.+

Beccy? Jsi to vážně ty? +ozve se překvapeně a pak ze stínu vystoupí muž v kněžském rouchu. Může mu být něco přes čtyřicet, možná spíš k padesáti, ale je to velmi zachovalých padesát. Očividně je to ten typ muže, který čím je starší, tím lépe vypadá. Skloní zbraň a zajistí ji+ Už jsem skoro přesvědčil sám sebe, žes byla moje halucinace. +poznamená trochu kysele, ale koutek mu cukne vzhůru. Má stále výrazný irský přízvuk a v koutcích zářivě modrých očí drobné vějířky smíchu.+

No jo a nebo noční můra, že? +pousměje se Becca+ Neotravovala bych tě, ale...potřebuju tvou pomoc. +opatrně složí Jadea na zem, dřepne si k němu a vzhlédne ke knězi+ Vím, že to tak momentálně nevypadá, ale je vážně zraněný. A na to zranění potřebuju přibližně litr a půl svěcený vody. Možná radši dva. +upřesní po chvíli a naléhavě se mu podívá do očí+

+překvapeně povytáhne obočí a zadívá se na Jadea, který na sobě díky medailonu stále nemá ani škrábnutí. Ale ačkoliv se s touhle ženou - upírkou, krucinál - potkal jen jednou, těsně před svým vysvěcením před téměř třiceti lety, nikdy nepochyboval o tom, že to bylo skutečné, bez ohledu na to, co právě řekl. A právě proto teď jen krátce přikývne+ Dobře, tak vydrž. Hned jsem zpátky. +bez dalších otázek se otočí a zmizí v chodbě+

+Becca se skloní k Jadovi a uleví se jí, když zjistí, že je pořád při vědomí, i když horečnatý lesk v jeho očích se jí vůbec nelíbí+ Je mi jasný, že bys k tomu teď jistě měl desítky kousavých průpovídek, ale...ušetři si je na potom, jo? +poznamená s nepatrným úsměvem, pak ale zvážní+ Až se Patrick vrátí, budeš muset deaktivovat medailon. Je to kousnutí jediný vážný zranění? +snaží se zjistit, jestli by se mohlo po deaktivaci medailonu objevit nějaké překvápko, protože to by mohlo léčení toho kousnutí celkem zkomplikovat+

[Jade]

+tornado přemístění mu trochu vyrazí dech, ale naprosto odmítne dovolit, aby ho upírka musela nést, takže se při vědomí udrží silou vůle. Schválně, jestli začne hořet, ušklíbne se jeho podvědomí mimoděk, když Beccy zatlačí do kostelních dveří. Okamžitě ucítí typickou vůni kadidla, chladnýho kamennýho prostoru, květin na oltáři a toho posvátně prastarýho, neidentifikovatelnýho genia loci. Chraptivě si odkašle a na jazyku ucítí železitou pachuť. Prostě báječný. Celkem s uspokojením se složí na zem a opře se o stěnu, aspoň už nemusí předstírat, že se udrží ve stoje. Medailon mu na hrudi žhne už skoro bolestivě, skoro cítí, jak mu minuty protékají skrz prsty. Tak napůl bloudí někde v nevědomí, očima sklouzne po krucifixu na zdi, a zaposlouchá se do hlasu s irským přízvukem. Vzpomínka se mu vynoří před očima tak prudce, že mu skoro vyrazí dech, tvrdá irská nadávka a šepot, běž, ty pitomče, utíkej, zlatý křížek ve výstřihu košile a široký samohlásky v hutným irským přízvuku, prudce zamrká a vrátí se do reality, načež si uvědomí, že na něj někdo mluví.
S tím zbytkem si poradím. +zamumlá, zatne zuby, a po paměti sáhne do kapsy, k pásku, prsty mu čarujou tam a zpátky a před sebe naskládá do řady lahvičky s lektvary, tak samozřejmě a automaticky, už asi tak potisící. Na moment se zarazí a dvě lahvičky prohodí, ale pak už se zdá být spokojenej+ Střeva mi nevypadnou, jestli se bojíš tohohle. +ušklíbne se trochu, I když jeho skelný oči trochu stírají sarkasmus. Nahmatá u pasu nůž a s jeho pomocí se rychle zbaví trička, protože se necítí na to si ho stahovat přes hlavu, ale je mu jasný, že jakmile začne krvácet, bude jim akorát překážet. Kůže se mu leskne potem a magický tetování se mu zavlní kolem boku, než se schová dolů pod kalhoty, evidentně už před ní nespěchá tak rychle zmizet. Hrudník se mu zvedá a klesá nepravidelným dechem, hůlku sevře v ruce a odzátkuje s ní lahvičky. Na půl vteřiny zavře oči a dvakrát se zhluboka nadechne, aby se na to připravil. Zatne zuby, ale když deaktivuje medailon, stejně mu skrz ně uteče tlumený zasténání. Je to svým způsobem fascinující, rány se mu na těle znovu otevřou, jako kdyby je prožíval a získával znova, každá z nich se objeví s brutální intenzitou a Jade sebou škubne, zpocená kůže povolí a zbarví se potůčky krve. Ignoruje zalapání po dechu, který se ozve ode dveří, a poslepu hmátne před sebe pro lektvary, jeden za druhým, sjede je jako holka v pátek večer v baru, a mezitím na střídačku šeptá zaklínadla a nechává menší rány na svým těle pomalu zacelit. Hůlka mu vyklouzne z ruky, protože zuby tý shnilý děvky nejspíš přerušily cosi důležitýho v jeho paži, která mu zmrtvěle sklouzne k boku. Zdaleka nejhorší je ale rána, která se mu otevře v ohbí krku a ramene. Sotva do sebe dostane poslední lektvar a nechá si lahvičku vyklouznout z prstů, opře se zátylkem o zeď a zavře oči. Bolest. Kulervoucí bolest ho rve na kusy, ne taková, na kterou je zvyklej, ale hnusná, dravá, odporná. Svěcená voda, který si dopřál panáka na posilněnou, se mu prohání útrobama jako kyselina, a dokazuje, jak moc hluboko už se mu to svinstvo dostalo do krve. Pokusí se za zavřenýma očima dát bolesti tvar; to vždycky pomáhá, jakmile má tvar, může ji uchopit a pracovat s ní. Je černá, ostrá, plná zraňujících hran a propastných hloubek. Matně si uvědomuje, že vedle něj někdo mluví, ale vypustí to, soustředí se jen na to, aby udržel srdce v chodu, dech aspon trochu pravidelnej a svoji unavenou magii od vyvádění. Zaslouží si dovolenou. Docela určitě.+

[Rebecca Altamirano]

+do jeho lahvičkovýho rituálu se ani nepokouší zasahovat a na tázavý Patrickův pohled jen nepatrně zavrtí hlavou. Nemá smysl nic vysvětlovat, stejně jí je jasné, že mu bude muset upravit paměť. Z čehož opravdu nemá radost.+ Bezva, nemusím vidět všechno. +ušklíbne se na poznámku o střevech, ale skutečnost, že ani teď neztrácí svoji roztomile rýpavou osobnost, bere jako dobrý znamení. + Trika bych tě zvládla zbavit sama. I bez nože. +neodpustí si poznámku pro změnu ona a krátce pohlédne na Patricka, věří ale, že to zvládne. Je v něm víc, než se na první pohled může zdát. No když pak deaktivuje medailon, na okamžik míra poškození ohromí i ji. Je ještě o trochu horší než čekala. Takže je třeba jednat a to rychle.+ Patricku, potřebuju tvou aktivní účast. Jak jsi na tom s fyzičkou? +podívá se na něj a vezme si od něj dvě láhve svěcené vody. Na první je štítek Jan Pavel II/duben 2000 a na druhé Pius X/leden 1908. Poněkud nevěřícně se na kněze podívá, ten ale jen pokrčí rameny+ Dobrý ročníky...+v zářivě modrých očích mu zajiskří veselé plamínky+ To asi jo...+souhlasí Becca+ A k tý fyzičce...+prohodí Patrick a povyhrne si rukávy černé košile. Ani si nevšimla, že odložil roucho a na sobě má obyčejné černé kalhoty a košili. Kolárek ale neodložil.+ ...pořád čtyřikrát týdně boxuju. +prohodí jakoby nic+ Jen mi řekni, co mám dělat. +dodá jenom+ Tebe byla pro církev škoda. Říkala jsem to tehdy, říkám to znovu...+pousměje se Bí a skloní se k Jadovi+ Patrick tě bude muset přidržet, vím, že nejsi žádný máslo, ale tohle bude fakt zlý. A protože já fakt nechci přijít do kontaktu s tímhle...+zvedne láhev se svěcenou vodou+...nemůžu tě držet já. Určitě máš radost. +ušklíbne se trochu a pak kývne na Patricka a ten si sedne tak, aby ho mohl přidržet+ Modlitba ve starý dobrý latině neuškodí, Otče...+zvedne k němu ještě oči, pak odšroubuje uzávěr a začne po částech lít vodu přímo do rozšklebené rány. Ví moc dobře, jak tohle bolí, některé ze svých jizev získala právě díky svěcené vodě. Sice v kombinaci se stříbrem a solární lampou, ale...nic co by si chtěla zopakovat. Vidí, jak se knězova svalnatá a naprosto nekněžská předloktí napnou námahou, jak se snaží mladšího muže znehybnit a na chvilku přestane. Když začne znovu, je už skoro půlka první lahve prázdná, ale rána nevypadá o nic líp...+ In Nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amen...+začne šeptat kněz, zatímco Bí otevře druhou láhev+

Pater noster, qui es in caelis, sanctificetur nomen tuum.
Adveniat regnum tuum. Fiat voluntas tua, sicut in coelo et in terra.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie. +procedí skrz zaťaté zuby, ale přímo před očima vidí, že to začíná zabírat a tak pokračuje, i když mu po čele stéká pot a ruce ho už bolí námahou, ale nehodlá to ani náhodou vzdát+

Et dimite nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris.
Et ne nos inducas in tentationem.
sed libera nos a malo. Amen.

+s posledním slovem nalije Becca do rány zbytek druhé lahve, ale to už vědí, že mají vyhráno. Rána už krvácí jen slabě a rozhodně potřebuje pár stehů, ale je čistá a hlavně zmizel ten ohavný, hnilobný zápach. Důkaz, že infekce z Yvettina kousnutí je pryč...+ Skvělá práce, Patricku. +usměje se na něj Becca a položí lahvičku vedle sebe.+ Rád jsem pomohl...+usměje se trochu unaveně kněz, uvolní své sevření a pomalu, s jistou námahou vstane. Když se trochu zapotácí, Becca ho obratně zachytí.+ Už nejsem nejmladší. +posměje se trochu smutně+ Potřebuješ ještě něco? +zadívá se krátce na Jadea, který vypadá, že přece jen ten boj zůstat při vědomí, vzdal. Aspoň na chvíli.+ Ne, už to zvládnu. +zavrtí Becca hlavou a jemně mu stiskne ruku.+ Díky. +řekne jenom prostě a pousměje se, když Patrick jen přikývne a pak zmizí ve svém bytě+ Fajn...tak to dokončíme...+skloní se k Jadovi a položí ruku kousek nad ránu. Zavře oči a svou léčivou mocí zahojí, co jen půjde. Nezahojí sice zranění úplně, ale nakonec už stačí jen čtyři stehy v nejhlubším místě a pak to celé pomocí kouzla úhledně obváže. Na okamžik se zaposlouchá do Jadeova tepu a když slyší pravidelný, silný zvuk, s úlevou konečně vydechne, opře se o chladnou kamenou zeď kostela a zavře na chvilku oči. Jen chvíli si odpočinout, než zavolá Taylera, aby si pro šéfa přijel. Sama ho k nim v tomhle stavu rozhodně dopravovat nebude. Umí si představit, že tam bude dost těch, co nejdřív střílí a pak se ptají:D+

[Jade]

+Otče nás, jenž jsi na nebesích... Uvědomuje si, že křičí. Nejspíš pořádně nahlas. Who the fuck cares. Žilama se mu prohání tekutý zlo, tak co by si nezakřičel. Smysly má pořád nepříjemně zostřený, bohužel pro něj, i když zběsilej tep jeho srdce teď musí slyšet nejspíš až v New Jersey. V jeho spáncích duní jako kostelní zvony. Až skoro bolestivý sevření kolem jeho pasu a hrudi, instinktivně se chce vymanit, vzepnout se proti němu. Škrobená vůně čistý košile někde blízko, a vůně květin, slabá a prchává, ještě než vyvanula,kadidlo v pozadí, houpavě zpěvný irský dialekt v jeho uchu, měkký samohlásky si prorazí cestu i latinou, až se otřese. Za zavřenýma víčkama se mu znovu houpe zlatej křížek na řetízku, vyklouzne z výstřihu košile, běž, ty pitomče, utíkej, na prstech mu schne lepkavá krev, pryč, pryč, než se sirény přiblíží, srdce mu může vyskočit z krku, tak jako teď, bolest ho rve zevnitř, ale pálení opadá jako odliv, nebo si snad zvykl? Bloudí na hraně vědomí, hlava mu dávno klesla na prsa. Železitá chuť vlastní krve se mu na jazyku mísí s hořkostí vyčerpání. Slyší odcházející kroky, Leah někde v dálce pláče strachy, teď má být Emma, ale stejně je vždycky Leah, a nikdy si nezvykne říkat mu jinak, něco je tady a teď a něco ne, na víčkách se mu slévají barvy, bolest je černá jako inkoust a plameny v ní šlehají temně rudě. Tetování se mu zavlní na stehně a lehce vystoupá podél hrudní kosti, jako had v trávě, stočí se zkoumavě kolem zašité rány a usídlí se tam. malá dlaň vklouzne do jeho, drží ji, až se probere, už bude studená, ale jeho ruce jsou prázdný a zalitý potem, špinavý od krve a nějakýho nechutnýho upířího bordelu, a osvoboď nás od zlého, srdce mu buší pravidelněji, celá kůže mu pořád hoří, možná blouzní, potácí se nad propastí bezvědomí, proč se modlíš, je to k ničemu. Víčka se mu zachvějí, olízne si rty. Medailon mu teď visí na prsou studenej a připravenej k dalšímu použití. Rinse and repeat. První nádech bolí, jako kdyby mu někdo roztahoval plíce kovovýma hákama. Je to snesitelná bolest. Nadechne se znovu, ohmatá si ji, a přizpůsobí se jí. Když otevře oči, shora na něj s bolestným výrazem zírá Ježíš na kříži. Má štěstí, že nikdy nezažil upíří exorcismus+ Chceš mi tím kostelem něco naznačit? +protáhne chraptivě a dvakrát sevře a otevře pěsti, jen aby se ujistil, že mu fungují všechny prsty. Bolest neodezní, zůstává v jeho napjatejch svalech jako překyselení po dlouhým běhu+ Potřebuju sprchu. +poznamená tak napůl pro sebe, když se podívá na svoji hruď pokrytou zaschlým potem, svěcenou vodou a krev, kterou je doslova pokrytej, přičemž jen tak 70% je jeho+ Nebo možná automyčku. +dodá skepticky, opře se zátylkem o zeď a začne se mentálně připravovat na to, že bude muset vstát. V kapse cítí, jak mu mobil lehce vibruje proti stehnu, jako šňůra textových zpráv. Teď budou muset počkat, i kdyby se otevřelo peklo. Jenom z představy přemisťování se zpátky domů se mu dělá trochu mdlo+ Vypadneme. +oznámí jí, spíš než že by se ptal, zatne zuby, a podél zdi se vytáhne na nohy, a pak musí chvilku počkat, než se srovná se změnou nadmořský výšky, a nahmatá mobil. Přečte si jen asi prvních pět zpráv, pro představu to stačí. Sračky se totiž vždycky rozlejvaj po hrstech+ Na odvoz to dneska nevypadá, takže budeš muset řídit. +odlepí se ode zdi s úšklebkem a nechá za sebou roztomilou tapetu v podobě siluety od krve. Natáhne k ní ruku a chytne se jí za předloktí. Přemisťovat bude muset ona+

[Rebecca Altamirano]

+když tam tak sedí v tom tichu, které je jenom v kostelích a studená kamenná zeď ji chladí do zad, musí si neochotně připustit, že je docela utahaná. Posledních pár hodin jí dalo zabrat víc, než si uvědomovala a to nejen fyzicky, ale i magicky. Takže když Jade promluví, není si jistá, kolik času už uběhlo od chvíle, kdy za sebou Patrick zavřel dveře. Mohlo to být deset minut, ale klidně i deset let. Kdoví ví, sakra. Pootočí hlavu, aby na něj viděla a zvedne koutek ve slabém náznaku úsměvu.+ Nemám tušení, co bych tím měla naznačovat, ale v tuhle chvíli mi to je asi dost jedno. +konstatuje a přinutí se vstát; když se o to samé začne pokoušet Jade, jen ho zdánlivě lhostejně pozoruje, ale je připravená ho případně podepřít, protože riziko, že si potrhá její úhledný stehy, přece jen nějaké je. A když vidí všude tu krev...páni, vážně jí bylo tolik? Teprve teď jí asi naplno dojde, jak málo tentokrát opravdu chybělo, aby to už nerozchodil. O tom, co za odezvu to v ní vyvolá, ale odmítne byť jen přemýšlet.+ Jo, to asi potřebuješ. +pousměje se trochu, no když jí oznámí, že přemisťování je na ní, trochu se zarazí. Pár vteřin přemýšlí, kam ho sakra v tomhle stavu může dopravit, ale možnost je vlastně jenom jedna. Takže když se jí chytí za předloktí, sevře pro změnu ona to jeho a přemístí je do Guns. A jen doufá, že to zvládne, aniž by sobě, nebo nedejmerlin jemu, způsobila ještě navíc odštěp:D+

[Dean]

+tak trochu má chuť si objednat ještě jeden máslovej ležák, ale když viděl, čím před chvíli vytřel hospodský sklenici, rozhodl se tuhle mňamku radši vynechat. Kouzelníci sice zas tak často neonemocní, ale na co Merlina pokoušet. Prasečí hlava indeed. U Tří košťat je ale narváno bradavickými studenty, a neútulnost tohohle podniku značně zvyšuje jeho anonymitu. Když dveře zakřípou, zvedne hlavu, a i když se na to mentálně připravoval, setkat se s jejíma černě orámovanýma očima je tak trochu rána do žaludku. Uhm, tak jo. Je dospělej a nemá se za co stydět+
Ahoj. +usměje se nervózně, a napůl vstane, ačkoliv si není jistej, jestli se ji chystá obejmout, odsunout jí židli, nebo se vrhnout do hlubin pekel. Meg to nicméně vyřeší za něj a švihne před ním na stůl objemnou složkou+
Nechci s tím mít nic společnýho. Ať už je to sakra cokoliv. +zasyčí na něj polohlasem. V lokále se ale nikdo jejich rodinným znovushledáním nevzrušuje. Probodává ho zuřivým pohledem, napůl otočená k východu, evidentně nemá zájem si s ním připít na dojemnej family reunion. Když si Meg před třičtvrtě rokem vydupala přestup do Bradavic, Dean nebyl sám, koho totálně vyšokovalo, že jí to prošlo. V duchu se pro sebe ušklíbne. Mělo mu dojít, že to jsou jen Jadeovy 4D šachy+
Megs, já vím, že- +namítne chabě, ale nedostane se ani ke slovesu+
Ne. +zavrčí na něj sestra, nakloní se k němu přes stůl a - moment, támhle to pod klíční kostí je TETOVÁNÍ??+ Řekni mu, že tímhletím to končí. Nehodlám dopadnout jako ty. +plivne po něm tiše, hlas ztěžklej znechucením, otočí se na patě a odkráčí z lokálu středem. Dlouhý tyrkysový vlasy jí přepadnou přes podholenou část hlavy do obličeje, a je pryč. Fuck. Tolik k rozhodnutí zlepšit svoje rodinný pouta. Odstrčí od sebe nedopitou sklenici a zběžně otevře desky složky, začarovaný tak, aby vypadala jako poznámky k Bylinkářství. Podrobná mapa pozemků pokrytá drobnýma poznámkama napůl zakrývá seznam profesorů i s jejich kabinety a rozvrhy, od Abbottové až po Weasleyho. Čas vypadnout. Nasládlou lepkavost ležáku cítí na jazyku ještě když se přemisťuje z dvorku za hospodou a nahořklou pachuť zklamání a viny nesetřese nejspíš ještě dýl+