The World

[Payne]

+bezeslova ho pozoruje, jak napravuje škody a snaží se moc nezkoumat, co momentálně cítí, protože momentálně začíná znovu přebírat vládu vztek. A v kombinaci s tou bezmocí to není vůbec dobrý kombo. Když řekne, že by nenechali, aby ho zabil, zvedne obočí a velmi skepticky se na něj zadívá+ Nejsem idiot, Deane. Viděla jsem jeho výraz a viděla jsem i tvůj. +ucedí tiše a hrozně moc nechce říct, něco, čeho by mohla litovat.+ Viděla jsem, že některý rány jsi mohl vykrýt....+nechá tu větu viset ve vzduchu a pak si trochu zoufale prohrábne vlasy+ Jsi pro ně jen položka na seznamu. Zinkasovali by prachy a tebe vyhodili o pár bloků dál do kontejneru. +na okamžik se jí právě tahle scéna promítne v hlavě a ta představa jí teď nejspíš nějakou dobu bude strašit ve snech. Když pak ale pronese tu absurdní větu, nevěřícně se na něj zadívá.+ Není to tak....! +nadechne se, aby něco řekla, ale vlastně neví co; v hlavě má neskutečný zmatek a hlavně netuší, jak z tohodle bordelu ven. A nejhorší na tom je, že ho nemůže ani obejmout. Dívá se, jak vyrábí přenášedlo a z představy, že jsou spolu doma a ona znovu jen naráží na výmluvy a zlehčování toho, v čem se topí, se jí znovu sevře žaludek. To nezvládne, ví to. Ale stejně tak ví, že ho nemůže nechat samotnýho, takže když je přenášedlo hotový, bezeslova se ho chytí a s pocitem naprostýho zmaru se nechá znovu vtáhnout do meziprostoru...+

[Victoria]

Zvláštní, že tohle město jí asi nikdy nepřestane vonět. Právě tohle, jako závan nostalgie přinášenej větrem, co se otírá o holý kolena a lýtka spuštěný dolů do prostoru, přes okraj, co si pohrává s jejími vlasy a bere jí od pusy kouř z cigaret. Vítr, kterej s sebou nese zvuk motorů aut a provozu nočního města, a voní jako pocit intenzivní zamilovanosti klouzající do obsese. Připomíná jí dobu, kdy pro ni v klidu vykouřená cigareta nebyla až takovej svátek, a kdy těch několik desítek metrů pod ní působilo spíš jako zvoucí adrenalin než vágní hrozba. Two kids later si člověk nemůže dovolit podobný myšlenky. Někdy se trochu stydí za to, že sem pořád chodí, ale dneska se rozhodla, že tu na to má úplně stejnej nárok. Tohle místo připomíná, že špatný věci mají i dobrou stránku, a že každej potřebuje mít kam jít se nadechnout a myslet.
Tichý prásknutí přemístění za zády jí steče po páteři jako jeho studený prsty, pocit děsu a očekávání naskočí naprosto instinktivně, a stejně rychle zase pomine, vyprchá, jen srdci trvá ještě asi minutu se zklidnit na normální frekvenci.
„Za minutu jsem pryč,“ řekne nahlas a zvedne cigaretu nad hlavu, aby viděl, že jí zbývá jen pár potáhnutí. Nebude před ním utíkat a kličkovat jak zajíc, teď už ne. Odpoví jí jen ticho, ale nemusí se otáčet, aby věděla, že tam je; možná stejně překvapenej, jako ona, aspoň v první chvíli. Zaslechne jen cvaknutí zapalovače a úplně tichý zapraskání, když jiskry hladově spolykají suchej papírek cigarety. „Nenapadlo mě, že by tu mohlo bejt obsazeno,“ dodá s úšklebkem, kterej by se tomu jeho skoro vyrovnal. Je snadný sklouznout do starejch kolejí, zase vyplňuje ticho mezi jeho gesty. Možná to je prostě podstata její role, vyplňovat. Nejen ticho, co ho obklopuje, ale taky prázdný místo vedle něj, a nikdy nebejt dost. Potáhne trochu dehtu do plic a vychutná si ten pocit až v prstech u nohou. Přinejhorším ji shodí dolů a bude pokoj.
„Dean je celkem v prdeli,“ poznamená klidně s očima upřenýma na světla na horizontu a ticho za ní se změní na podstatně podrážděnější. Jako kdyby otevřela manuál na nedočtený stránce.
„Fascinuje mě, jak jste se najednou všechny rozhodly starat se o jeho duševní rozpoložení,“ protáhne Jade s ostnem varování, který ani nepotřebuje. Jasně, že jí do toho nic není. Přesto se na něj ohlídne přes rameno a připomene si, že se změnil. Brzo začne bejt někomu podezřelý, že pořádně nestárne, ale o vrásky ani tak nejde, jsou tu jiný věci, jako to, jak mu zchladly a ztvrdly oči, strnulost v jeho ramenou, sevřenost podél jeho čelisti. A zároveň s uvědomí, že ten pocit v jejím žaludku, kterej ji nutil šílet, je vážně nejspíš nadobro pryč.
„Někdo by měl,“ pokrčí rameny. „Víš, že tohle je vážně hodně blbej věk na to zůstat na věci sám,“ podotkne úplně maličko rýpavě. Jade jí věnuje otrávenej I turned out fine pohled, kterej kontruje svým Did you though, ale víc to nerozebírá. Odklepne trochu popela a cítí, jak se žár hořícího konce pomalu začíná blížit k jejím prstům.
„Zoe… to jméno jsem nevybral já,“ dodá potichu. Možná je to pořád ještě trochu podvědomá potřeba se před ním obhajovat, možná prostě chce, aby to věděl. „To s tím obscurem mě mrzí. Jednou se to povede, určitě,“ pousměje se.
„Nepamatuju se, že bych se tě ptal,“ sykne tiše Jade, dobře cítí, že jeho tolerance se rychle blíží k limitu. Vnímá z něj tu defenzivní napjatost, ostrý ochladnutí, který přichází s tématem, o němž se nechce bavit. Pocítí záchvěv vzteku sama na sebe, a na to, že je pořád ještě tak moc naladěná na nuance v něm.
„Vždycky na Vánoce zapalujeme se Sophií svíčky za mrtvý… Leah tam taky jednu má,“ řekne do větru hodně, hodně tiše. Úkosem se na Jadea podívá a zaznamená půlvteřinovou změnu, nedokázala by přesně popsat, v čem proběhla; jako když se na hladině objeví drobná vlnka vyvolaná pohybem pod vodou, jako když přeskočí jehla na desce gramofonu. Napadne ji, jak je to asi dlouho, kdy někdo před ním naposledy vyslovil její jméno.
„Čekáš poděkování?“ zvedne Jade obočí, z hlasu mu odkapává sarkasmus, varování v jeho očích se změnilo v čirou hrozbu. „Na někoho, kdo tak zuřivě škemrá, abych ho nechal na pokoji, se docela obsesivně šťouráš v mejch záležitostech. Nemám rád volný konce,“ dodá chladně, čímž ji přiměje protočit oči.
„Takže co, shodíš mě dolů?“ ušklíbne se, nakloní se a koukne pod sebe. „Pod náma jsou bílý schody, to je trochu teatrální i na tebe,“ dodá celkem pobaveně, ale pod jeho upřeným pohledem trochu zvážní. „Jade, já nejsem úplně blbá. Vím, co si mám nechat pro sebe,“ koukne na něj a donutí se podívat mu do očí, i když jí po kůži přejede husina. „O tom viteálu jsem nikomu neřekla.“
„Očividně,“ povytáhne Jade obočí a utne tím její snahy.
Nechá si špačka proklouznout mezi prsty a zamyšleně sleduje jeho cestu dolů.
„Víš, mezi náma to nikdy nemohlo klapat, protože jsou věci, který na tobě nedokážu akceptovat. Ale… teďka máš šanci na něco opravdovýho,“ pousměje se. „Na někoho, kdo nebude tyhle věci tolerovat, ale přivítá je. Tak si to neposer,“ uculí se na něj trošku, vyhoupne se na nohy, a koukne na něj. „No jo, už jdu,“ zvedne ruce, v obranným gestu.

[Victoria]

Přemístění už je po tolika letech prostě reflex, jako když se člověk chce posadit, podvědomá směsice mozkem vyslaných impulzů, z nich s dvě třetiny ani neuvědomuje. Kolem zápěstí se jí omotá magie jako lano, jenže úpornější, přilne jí ke kůži a pevně sevře, zachytí ji, a na půl vteřiny má pocit, že se roztrhne; z jedný strany už ji táhne meziprostor a z druhý ji pevně drží on, jen chvilku, než tlak přemístění povolí, a ona pořád cítí noční chlad města, místo klidu svýho domu.
O-ou.
„I po šesti letech se staráš, kam strkám svý péro? To fakt musím někoho oddělat, aby ses přestala motat do mejch záležitostí?“ zavrčí za ní, je to chladně ostrej zvuk přetékající netrpělivostí, kterej ji vrací do momentů, kdy jí hlavou poprvé projela myšlenka, že takhle to skončí, on mě zabije, ale přesto podvědomě ví, že to neudělá. Anebo je to možná jen zbožný přání. Skoro cítí, jak se jí jeho prsty svírají kolem krku, ale je to jen stín vzpomínky, tentokrát se jí nedotkne; možná i proto, že takovej dotek by byl spíš varovná předehra než opravdová snaha jí ublížit. Nedělá si iluze, že kdyby chtěl, zabije ji na místě dřív, než stihne mrknout. „Nebo tak moc žárlíš?“ protáhne, ten náznak pobavení se mu v hlase odrazí jako cosi nepatrně hřejivýho, cosi, co pro ni kdysi bylo znamením, že smí. Otočit se, dotknout se ho, na chviličku sdílet.
K jejímu vlastnímu překvapení to v ní nevyvolá vlnu vzteku, potřeby se hádat, ani ofensivní snahy jít a ublížit mu víc. Páni, časy se fakt mění. Vlastně pocítí záblesk lítosti, vůči němu, a pečlivě ho udusí dřív, než se stihne projevit, protože TO je něco, co by ji možná vážně život stálo. „Víš co, fakt jsem to zvažovala. Protože je to sakra megamoc divný,“ zašklebí se trochu. „Ale…“ pokrčí rameny, a už tu větu nedokončí, z jeho kyselýho úšklebku si přečte, že má pravdu. A to prázdno je prostě jenom… prázdný. „Ty sis stejně dycky dělal, co chceš. Tak nebuď debil,“ zvedne koutek ve zdařilý nápodobě jeho úšklebku, a otočí se, aby se přemístila doopravdy. Myšlenkama jí ale hlodá ta jediná, silnější než ostatní, už od tý doby, co se od Payne dověděla, co se děje. Nepodívá se na něj, ale ví, že ji vnímá, že ji slyší, že si je intenzivně vědomej její přítomnosti.
„Nenech Deana, aby s tebou našel ten kámen,“ řekne potichu, trochu obtížně hledá slova, teď ho nechce naštvat, nechce, aby ve vzteku přestal poslouchat. „Mně z toho málem hráblo, a… tobě taky, Jade.“ Jasně, že si to nechce připustit, ale tak trochu to vědí oba. „Tahle posedlost smrtí pro něj není dobrá. Potřebuje se zahojit a jít dál, ne na tom viset a pořád doufat. Tohleto není ten správnej closure, a ty to víš.“ Ruce sevře do pěstí, aby se jí netřásly, cítí v těle ten podivnej neklid, kterej už se jí docela dlouho vyhýbal; přivítá ho jako nepříjemnýho starýho známýho. V jeho přítomnosti jí tenhle pocit nevítaně připomíná, jakýma způsobama ho kdysi přehlušovala. A to je… prostě trochu moc. „Málem mě to rozjebalo. Ta obsese, neustále jsem přemýšlela nad tím, co bych řekla, co bych udělala, kdybych měla těch pár minut navíc, a to je šílený, Jade,“ zavrtí hlavou trochu zoufale. „Já to chápu, ale on není ty, i když by asi moc chtěl,“ ušklíbne se lehce. „Jeho tenhle oheň pohánět nebude, spíš ho spálí.“ Zadívá se mu přímo do očí, to slabý mrazení z intenzity jeho pohledu asi nepřejde nikdy, ale to už je teď v pořádku. Teď už se kolem toho pocitu netočí vesmír. Není to dobrý ani pro tebe, napadne ji, a podle toho, jak mu ztvrdne čelist, si to z jejích očí dovede přečíst. „Myslím, že sám víš, že už si nemůžeš lhát, proč to děláš. Leah by ti odpustila, žes přestal,“ dodá úplně tiše, a tentokrát s přemístěním neváhá. Zas až tak moc ty bílý schody dole zblízka poznat netouží.

[Jade]

+když se přemístil na souřadnice, který dostal od Tylera, tušil, že to bude špatný už jen z toho, jak zněl v telefonu jeho hlas. Po pětadvaceti letech už tohle člověk prostě pozná. Teď, když tu stojí... i po takový době člověka pořád dokážou některý věci překvapit. Zostřený smysly mu nabídnou pronikavou vůni zasychající krve a ještě něčeho, tu zvláštně kovovou a specifickou vůni obnažených vnitřních orgánů. Přejde k tělu a zadívá se na něj, a jeho mozek mu okamžitě začne každej vjem a fakt třídit do úhlednejch krabiček, jako sbírku diapozitivů, a vytahovat z nich závěry. Krev jako by mu lepkavě ulpívala na kůži, cítí ten pach na zadní straně hrdla, a jak na tu intenzitu není zvyklý, docela se mu z toho zvedá žaludek. Že šlo o ženu se dá poznat jen ze zbytků oblečení a nalakovaných nehtů na levé ruce, i když ani to už není jistota. Pravá totiž zcela zmizela, u ramene se bělá zbytek pažní kosti, a tam, kde by kdysi našel prsa, zeje prostě otevřená díra. Ne že by ještě nikdy neviděl plíce, ale takhle ještě přidělaný k tělu... přesune pozornost k okrajům rány a zaznamená stopy po zubech nebo drápech, a nemusí bejt expert, aby rozeznal, že vznikly brutální a nekontrolovanou silou. Obličej je změněnej k nepoznání, jako kdyby vybuchl zevnitř, kosti a tkáň, která dřív formovala ženiny rysy, jí v cárech visí z tváře, bílé úlomky se lesknou v trávě ještě dobrej metr od jejího těla a vlasy má krví slepené tak, že nelze ani poznat, jakou měly kdysi barvu. Sklouzne očima na její krk a pak si toho všimne; mezi rozdrásaným ramenem a pozůstatkem brady na hrdle, dva těžko postřehnutelné vpichy, v pravidelné vzdálenosti od sebe, upíří kousnutí+

[Jade]

Tyler could see it, that tension in Jade's eyes; most likely invisible to others. He watched the guy since he was still a goddamn kid, a bit too thin and held together by sheer will and determination. He knew the ticks and nooks as well as one could know them. He could also tell that something else has been going on for some time now - a certain hesitation in some of his reactions, as if he was adjusting to his own body, barely hinted at. Of course he never asked about it. He was pretty sure that in case this whole thing was to affect their well-oiled machine of a business, he'd be the first to know. In his life, there were only four distinctive times Tyler stuck his nose into Jade's personal business; all of them after some serious ringing of his instincts. No, this was definitely just some regular shit and he didn't have to worry about it too much.
People nodded slightly to acknowledge his presence as he passed them in the halls. Tyler could sense their respect; a very different brand of respect than what Jade sparked. He wasn't an idiot - or maybe he was, but he sure as fuck was a very perceptive one. He was highly aware of the depth of his influence... and had precisely zero fucks to give. He remembered the look on Mitch's face, the heartbroken determination. The question he asked him still made his skin crawl in a way he fucking hated. Tyler knew that people sometimes wondered what it would take for him to lead a rebellion. To try and take over. To take advantage and use all of that hard-earned influence for himself. Test his ability to sway people. We'll get revenge and after Egypt, we'll take him out. Once in a while, he made sure to remember the intensity of Mitch's betrayed eyes and use it as a fucking memento. Tyler waited until after Egypt to talk about it to Jade, until Mitch's death made all of it just a slight distant sting; nevertheless, he knew what a huge fucking problem it represented. Someone was gonna have to ask him about the vampire chick and the someone in those equations has always been Tyler. What people didn't get was that the idea of having all this to himself held literally no temptation for him at all. And even if it did, he never would have stepped up to challenge Jade. Obviously, every person here has at least once in their variously long careers wondered about the sheer fucking weirdness of his relationship with Jade, of that borderline pathological loyalty. But no one has been through what they have. No one could get it. It didn't bother him at all; after all these years, he definitely had nothing to prove to anybody.

He sat down in Jade's office to wait for him; probably the only person who could actually hang around in that room on his own. He was used to waiting around for Jade and he didn't mind. This wasn't a power move on Jade's part, no dick measuring show off. He was just that fucking busy. They needed to go over the strategy regarding the mysterious murdered chicks that kept popping up around town in the past couple of weeks. Tyler placed the folder with the latest autopsy report on the table and made himself comfortable. He was intimately familiar with its contents and although he has seen a fair share of fucked up gory shit in his life, this churned his stomach a little. All the murders have been similar in the level of brutality and violence and also the almost careless way these girls have been scattered all over New York. The ostentiously random placement of their remains made him feel uneasy and something about the whiteness of their bones and slickness of their congealed blood on the dirty concrete of Manhattan felt too theatrical, almost staged; the wild mindless viciousness almost too overdone, as if calculated to shock. If that hunch was true, this shit was gonna blow up real soon and get real ugly. Just your average fucking Thursday.
So far, they were only able to identify one of the victims; sweet-looking twenty-five-year-old with a hint of misbehaving in her eyes; he was just staring at her facebook profile picture that captured her laughing at something, her arms thrown around a friend, when Jade casually mentioned that he knew her. If fucking someone on top of the kitchen counter and barely remembering their name counts as knowing them, that is. Some women just liked the hint of adventure - danger, even - in their one night stands; they were drawn to the aura of death, the tragic flavour on the tip of the tongue. Something about being held by the hands used to holding human lives made them wetter than fucking Hudson. Liz wasn't like that, not even a little bit. He used to scrub his skin raw for her to get rid of the smell of death. There was a certain irony in the fact that it was Jade who taught him to stop living in his pantheon of could-have-beens. Jade and his fucking obsessions.
It might have been a coincidence, considering that Jade has fucked his was through New York pretty thoroughly, but given all the other stuff that they found out, Tyler very much doubted it. Nah, there was something else going on, and he had a feeling they were really close to uncovering it. He ran a hand through his hair and sighed. Whoever - whatever - was killing these girls seemed to be a few steps ahead of them.

[Jade]

+Pořád ji cítil na kůži, její vůně se mu vpila do papilárních liniíí a kdykoliv zvedl cigaretu ke rtům, do nosu mu vklouzl prchavý závan jejího vzrušení. Cítil klid, ten zvláštní druh vnitřní otupělosti, která mu ovšem nebránila vnímat svoje okolí. V týhle čtvrti znal každej kout, každou ulici, včetně tmavejch fleků na asfaltu, a pamatoval si i ten pocit naléhavosti, skoto pětadvacet let starej. Tyhle dlažební kostky, o který si brousil zuby. Tyler na něj čekal, a Jade se nehodlal zdržovat. Přešel ulici v místě, kde Tyler kdysi doslova omotal auto kolem lampy a přivodil si jizvu přetínající obočí. Prošel kolem rohu, kde se před nejmíň tisícem let probudil s první smrtící kocovinou svýho života, ráno po tom, co našel Aarona, ještě dýchal, ale už nemohl mluvit, jen ten chrčivej bublavej zvuk krve v plicích a tmavěrudá pěna na rtech, a zatočil do vedlejší uličky, dost zapadlý na to, aby se tam mohl přemístit. Ten vlezle intenzivní pocit, že ho někdo sleduje, trval už blok a půl, a nepolevoval. Lepil se mu na kůži jako usedající pot. Za celou dobu nedal najevo, že by si něčeho všiml, a několikrát náhodně změnil směr nebo tempo, ale pocit nikdy nezesílil ani nezeslábl, jen zůstal na okraji jeho vědomí, jako k nasrání nepříjemná potřeba se podrbat na místě, kam člověk nedosáhne. Možná šlo jen o paranoiu, ale tenhle instinkt v něm se málokdy mýlil.
Jakmile se ovšem octl v postranní uličce, sledující oči se na žebříčku jeho priorit náhled dostaly kamsi za druhou třetinu. Jeho nově zostřený smysly zachytily železitej pach ve vzduchu dřív, než ji uviděl; dřív, než si vůbec uvědomil podivnost čehosi zpola opřenýho o zeď za kontejnerem, jako loutka sesunutá u zdi, protože už si s ní nikdo nechce hrát. Další. Nějak ví, že patří k ostatním obětem, ještě dřív, než k ní dojde. Její rány se shodují se zbytkem vražednýho holčičího line-upu posledních týdnů. Detaily zranění, její poloha, oko, který z jejího obličeje jediný uniklo brutálnímu pohlazení. Je orámovaný černou linkou a prázdně zírá kamsi za Jadeovo rameno. Na jejím krku,samozřejmě, dva malý otvory, v přesný vzdálenosti od sebe. Všechno si to mentálně katalogizuje, v HQ, protože jeho novej zrak se tmě přizpůsobuje líp, než by mělo bejt běžný. Možná trochu chladně, efektivně, účelně. Její ústa zůstaly v němém výkřiku, má zlomenou čelist, proto vypadá tak Munchovsky. Vytáhne hůlku a vyčaruje kolem uličky bariéru, která má vnuknout mudlům myšlenku, že tahle ulička je špatnej nápad+

[Rebecca Altamirano]

+není to tak dlouho, co se k ní donesly informace o nezvykle vysokém počtu mrtvých holek, dokonce i nad poměry tohodle města. A ani ji nepřekvapila skutečnost, že se to dověděla až před dvěma týdny. Mnohem zajímavější je fakt, že o ničem z toho se zatím nepíše v žádných novinách, na internetu, dokonce ani na darknetu. Což podle jejích instinktů znamená jedině to, že někdo vysoce organizovaný, pečlivý a efektivní, je nejmíň o tři kroky napřed před všemi ostatními. Včetně MACUSy. A včetně jí samotné. Což je trochu nanic, ale nakonec, její práce tohle není. V každým případě, teď je tady včas a konečně může prohlídnout čerstvý místo činu. Zastaví se na okraji střechy a podívá se do uličky, kde u bledého těla mrtvé dívky stojí velice povědomá postava. Poznala by ho, i kdyby se jí o kůži neotírala jeho magie, skoro jako něco živého. I kdyby necítila nezaměnitelnou vůni hřebíčku. A i kdyby ho už nějakou dobu nesledovala po střechách téhle čtvrti.+ Náhodný kolemjdoucí by v tuhle chvíli mohl udělat velmi unáhlené závěry... +ozve se do ticha a sejde po železném požárním schodišti o pár poschodí níž a opře se o zábradlí. Pohledem zalétne k mrtvole, chvilku si ji prohlíží, než se znovu podívá na něj+ To nevypadá moc pěkně...+poznamená+ Kolikátá že už to je? +zeptá se a nakloní naptrně hlavu na stranu+

[Jade]

+Vlastně nedokáže s jistotou říct, jestli pozná dřív záchvěv její magie, nebo zareaguje cosi v jeho krvi, někde hluboko uvnitř, kde se ozývá cosi známýho. Nicméně to, že se sklání nad mrtvolou tak čerstvou, že ještě cítí její parfém, neznamená, že nevnímá svoje okolí. Ležící tělo ještě pořád vyzařuje teplo. Být první na místě činu je vždycky zvláštní, jakoby člověk narušil tu zvláštně intimní zranitelnost tuhnoucího těla+ Nápodobně. +poznamená, aniž by odtrhl pohled od velice zřetelných dvou ranek na jejím krku+ Ne že by se mi příčilo občasný kousnutí, ale většinou necítím potřebu otvírat někomu tepny. +protáhne+ Hodně zvláštní náhoda, že jdeš zrovna kolem. +přimhouří lehce oči+ Přišla sis cucnout než vychladne? +dodá a narovná se, ale vypadá klidně, mnohem klidnějc, než kdyby se ptal vážně+ šťastná třináctka. +odtuší. I tenhle případ kopíruje všechny ostatní. Tělo nejeví známky sexuálního násilí, a ani tentokrát nic nezmizelo, drahý naušnice se jí pořád houpou v uších, kabelku napůl svírá v prstech, a podle toho, jak vedle ní na betonu občas zavibruje, jí nikdo neukradl ani telefon+

[Rebecca Altamirano]

Většinou...+zopakuje s lehce pozvednutým obočím, jakoby přemítala, jestli takovou potřebu někdy cítil. Ale vědět to asi ve skutečnosti nechce:D+ Nejdu náhodou kolem. +přizná poklidně a sejde zbylá dvě poschodí až dolů+ Chtěla jsem konečně vidět z místa činu víc, než pach magie. +ušklíbne se a pak ohrne znechuceně rty+ Nejsem hyena, abych požírala mršiny. +odsekne trochu ostřeji, než chtěla. Ale tohle pro ni osobně dost zavání i nekrofilií, což je hodně i mimo její komfortní zónu:D+ No, to je teda velmi plodný sériový vrah. +poznamená na to číslo. Je to přesně o tři víc, než odhadovala sama. Přejde blíž k tělu, dřepne si k ní a pozorně si ji prohlédne; nejdéle si prohlíží kousnutí a hrůzou vytřeštěné oko. Pak se nakloní ještě blíž a nasaje vzduch těsně nad kousnutím. Nakrčí nos a odtáhne se trochu rychleji, jakoby cítila něco opravdu nepříjemnýho. Vstane od těla a projde bezprostřední okolí a ať hledá cokoliv, zjevně to nenašla+ Jak vypadala ta ostatní kousnutí? A jak dlouho po smrti oběti jste je našli? +zeptá se po chvíli a podívá se na něj. Je tu samozřejmě možnost, že jí i s jejíma otázkama pošle do háje, ale nějak má tušení, že sami dost možná uvízli na mrtvém bodě. A třeba v něm uvízli natolik, že neodmítnou ani zubatou pomoc...+

[Jade]

+jenom pozvedne obočí a nehodlá se k tomu vyjadřovat + Ne. +přisvědčí+ Sledovat lidi po městě není slušný. +podotkne lehce rýpavě a koutek se mu trochu zvedne, evidentně šlápnul na kuří oko + Jo, dělá co může. +ušklíbne se, a pozoruje její počínání, ovšem její otázky přimějou jeho levý obočí k plavnýmu pozvednutí o kousek nahoru+ CSI špičákov? +ušklíbne se+ Bojíš se, že se někdo začne dívat až moc tvým směrem? +přimhouří oči, a pak se zadívá zpátky na stydnoucí mrtvolu+ stejně. naprosto stejně. +odpoví na její otázku+ jsou to úplně totožný vpichy, stejná vzdálenost. +dodá, jako by bylo samozřejmý měřit na brutálně zmasakrovaných tělech něco šuplerou+ Jsou trochu moc blízko. A je kolem ní až moc krve. +poznamená, tón jeho hlasu zpátky v tom pracovním módu, skoro jako by tu poznámku dělal jen mentálně pro sebe+ I ty ostatní, nezemřely na ztrátu krve, vlastně z nich někdo vysál tak možná dvě decky. Jako kdyby šlo jen o degustaci. +ušklíbne se+