Koncert NW

[Payne]

+široce se usměje, když to uhodla+ To ty moje instinkty...+pokrčí rameny a v očích jí zajiskří. Většinu koncertu má pocit, že je trochu mimo sebe, nejspíš jí to všechno dojde tak za tři dny:D Pak najednou začne mít pocit, že se na ni někdo nějak moc tlačí. Ohlédne se, ale v tom davu je těžký, identifikovat, kdo by to mohl dělat schválně a kdo je prostě jen vždycky vržen dopředu a snaží se to jen nějak ustát. Nechce být za hysterku, a tak sama sebe přesvědčí, že se jí to jen zdálo. Když ale zcela zřetelně ucítí na zadku něčí ruku, bleskurychle se otočí a zároveň tu ruku uchopí a tím chytne viníka doslova při činu. Je těžký v tom řevu někomu domlouvat a tak ho probodne svým nejtvrdším, psychopatický pohledem a rty nazančí "ruce pryč". Otočí se zpátky, ale je vidět, že je celá napjatá a začne si přehnaně všímat každého, kdo se o ní jen trochu otře. Do očí jí pomalu ale jistě stoupá panika, jako když divoký zvíře zaženou do kouta a chybí jen ta poslední kapka do jeho útoku...+

[Dean]

+zrovna hrajou ghost love score, takže je trochu mimo; jednak z hudby, a druhak proto, že jak se dav pohybuje, občas se jí otře paží o paži. Skanduje zrovna Mar-co, Mar-co, uculí se na ni, a všimne si jak se tváří+ v pohodě? +zařve na ni přes hudbu, aby vůbec něco slyšela, a pak si všimne kluka, kterej se očividně pokouší osahat jí zadek, i přes její protesty. Čelist mu ztuhne a oči mu ztvrdnou, najednou vypadá starší. Vyvolávat rvačku v tak natřískaným sále je skoro sebevražda, takže se k němu jen přisune, zkroutí mu ruku bolestivě za záda a něco mu zavrčí do ucha, dostatečně blízko, aby to slyšel. Pak ho pustí, ještě si ho výhružně změří, a otočí se zpátky k pódiu. Když se usměje na Payne, všechna zuřivost mu z očí zmizí, chytne ji jemně za ramena, a přesune ji před sebe, dá si pozor, aby se na ni moc netlačil, a aby stál mezi ní a tím divným týpkem, a doufá, že si už dá pokoj a odprejskne+

[Payne]

+to malý intermezzo mezi Deanem a tím otrapou jí neunikne a má z toho takový divně smíšený pocity. Na jednu stranu jí lichotí, že ji brání, ale na druhou jí to trochu vadí, protože si připadá bezmocně a trapně. Tak se na něj plaše usměje a jen pohne rty v naznačeném "Díky". Snaží se užít si zbytek koncertu, ale do té nálady před tím už se vrátit nedokáže; každou chvíli kolem sebe těká očima a má pocit, jakoby jí hruď stahovaly železné obruče a bránily jí volně se nadechnout. A navíc má pořád pocit, že ji někdo pozoruje, ostré, mrazivé jehličky v zátylku její narůstající paniku ještě přiživují+

[Dean]

+usměje se na ni a dál si užívá koncert, ale nějak se do toho nedokáže položit, pořád před sebou vidí její ztuhlý ramena a váhá, jestli by ho zabila, kdyby se zeptal, jak jí je, a ten týpek se na něj ze strany furt mačká, možná se na něj fakt tlačí dav a možná taky ne. Nakloní se k ní, aby jí něco řek do ucha, přivoní si k jejím vlasům, a najednou jaksi zapomene, co chtěl říct+ Tohle je super písnička. +vymáčkne ze sebe první co ho napadne+ Jsi v pohodě? +zamračí se, když si všimne, jak se tváří+ Neomdlíš? +vyděsí se poněkud+

[Payne]

+pootočí se, aby na něj líp viděla a trochu křečovitě se pousměje+ Jo, to bude...+pak zachytí pohled toho otrapy, zrovna když světla z podia přejedou po prvních řadách a vidí tak jeho tvář zřetelněji; uvědomí si, že je mnohem starší, než si myslela, nejmíň o deset let starší než ona. A pak ten pohled. Ten dobře zná. Ještě dva týdny po tom, co sem s Beccou přijela se v noci probouzela vlastním křikem a hluboko v mozku měla ten pohled vypálený; A právě tohle je ta poslední kapka, která jí z plic vymáčkne veškerý vzduch. Prudce se otočí a vypálí pryč, jakoby jí viděla ducha. Prodírá se davem a myslí jen na to, že potřebuje prostor, vzduch a žádný lidi. Nevnímá kolem sebe nic, prostě jen najde první dveře a vyběhne ven. Nejspíš našla některý z nouzových východů; opře se zády o studenou, železnou konstrukci haly, zavře oči a snaží se dostat ten záchvat paniky pod kontrolu, zklidnit divoce bušící srdce a pokud možno přestat hyperventilovat, protože omdlívat se jí rozhodně nechce+

[Dean]

+trochu odlítne na stranu, když se kolem něj prodere, ale to ho nezarazí, daleko víc se do něj zakousne ten její výraz ve tváři; vypálí se mu do sítnic a sevře mu žaludek. Ani o tom neuvažuje a vyrazí za ní. Dav se před ní rozestupuje a Dean využije tu skulinu před tím, než se lidi zase srovnaj. Vyběhne ze sálu a rozhlídne se; nikde nikdo, za zády mu tlumeně duní hudba, a vzadu na krku cítí sbírat studenej pot, doprdele. Sáhne do kapsy pro hůlku, očarovanou tak, aby prošla detektorama, ale nevytahuje ji, jen sevře dřevo v prstech, aby se uklidnil. Riskne to instinktivně, zabere za dveře nouzováku a uvidí ji. Rozhodne se pro tu chvilku ignorovat, jak prudce se mu uleví. Vidí, jak se jí rychle zvedaj ramena; tohle zná, po smrti táty měla jeho máma podobný stavy často. Většinou pomohlo, když ji v takovou chvíli hodně pevně objal a držel, dokud nepřestala hyperventilovat a nezačala prostě plakat. Jenže u Payne neví, jestli si to může dovolit, jestli by to nezhoršil. Tak to prostě riskne. Přijde k ní zepředu, tak aby ho viděla, a čekala to, pomalu natáhne ruce, aby měla čas kdyžtak ucuknout, a pokud ho nezastaví, přitáhne si ji na do náruče a omotá kolem ní paže; růstovej spurt ho potkal nedávno, takže se mu tam docela schová+ Už je to dobrý. +zašeptá jí do vlasů; najednou to není to pubertální pako co strávilo hodinu před zrcadlem, je to prostě kluk, co toho má za sebou víc, než by ve svým věku měl+ nikdo ti neublíží. +slíbí jí pevně+

[Payne]

+díky lekcím meditace, které jí Becca začala učit hned po první noci, kdy ji probudila noční můra, se jí podaří z toho nejhoršího se dostat těsně před tím, než uslyší, jak se otevřely dveře. Celá se napne, ale vrátí se jí kontrola nad svým tělem a ví, že teď už by se nejspíš ubránila. Pootočí hlavu a když pozná Deana, skoro okamžitě se zase trochu uvolní. Nechápe, jak je to možné, když ho zná jen chvilku, ale podvědomě mu prostě věří; ví, že by jí opravdu nikdy neublížil. A tak zůstane stát, nepohne se a nechá ho, aby si ji k sobě přitáhl. Sklopí hlavu a stulí se mu v náručí a tělem jí proběhne křečovité zachvění, když se zhluboka nadechne a vydechne. Žádná další reakce už nepřijde, nezačne plakat, jen pomalu dostane pod kontrolu své divoce bušící srdce a začne normálně dýchat. Jeho tichý slib ji pohladí po zjizvené duši a na okamžik si dovolí zavřít oči. Když záchvat paniky ustoupí, začne jí pomalu docházet, co se stalo. A spolu s tím se začne dostavovat i stud a obrovský pocit trapnosti. Uvědomí si, že celá její pečlivě vystavěná zeď z přezíravosti a sebejistoty se zřítila jako domeček z karet; že veškerá její snaha vypadat silná a tvrdá, jí leží v troskách u nohou. Spustí ruce z jeho zad, aniž by si uvědomovala tu chvíli, kdy ho taky objala, pomalu udělá krok zpátky a zvedne hlavu a zadívá se mu do očí, hned ale uhne pohledem a ještě o krok couvne+ Ježíši...promiň, já...nevím, co to...+připadá si jako totální idiot a zoufalým gestem si zajede rukou do vlasů+ Musíš si myslet, že jsem totální cvok...+zašeptá nakonec a napodívala by se teď na něj za nic na světě+

[Dean]

+pevně ji drží a má o ni starost, takže mu to ani nepřijde; když se ale začne uklidňovat, taky se trochu uvolní a uvědomí si její měkký tělo přitisknutý ke svýmu, uši mu zrudnou, a tak trochu je rád, že ustoupí dřív než jeho prudce hormonální pubertální tělo stihne zareagovat. Jakmile dá najevo, že chce od něj, okamžitě spustí ruce a respektuje to, zkoumavě se na ni dívá, a hledá v její tváři známky toho, jestli je v pořádku+ Nemyslím si, že seš cvok. +zaprotestuje+ Myslím si, že toho máš prostě hodně za sebou. +pokrčí rameny a najednou neví, co s rukama. Teprve teď si uvědomí, že hudba vevnitř utichla a z haly se hrnou lidi; většina z nich jde hlavním východem, takže z nich slyší jen tlumenej hukot postupujícího davu, ale některý o tom nouzováku očividně vědí. Dveře znova klapnou; je to skupinka asi pěti lidí. Čtyři zamíří rovnou k parkovišti a Deana s Payne si nevšímají, zato ten pátej na nich utkví pohledem a zpomalí+ Ale ale... nazdar krásko. +ušklíbne se týpek, co jí osahával zadek, a do očí se mu znova promítne ten chtivej výraz+ Dej si odchod, jasný? +zavrčí na něj Dean, pořád se chová slušně, ale jednoznačně se přesune do týpkovy trajektorie a jeho postoj se změní, svaly se našponujou, prsty sevře v pěst, a nevypadá, že by o tom chtěl diskutovat+

[Payne]

+skutečně mile, trochu vděčně se na něj usměje, když řekne, že si nemyslí, že je cvok. Stačí, že si to myslí ona sama+ Jo...možná to je tím. +souhlasí tiše a uvědomí si, že on bude pravděpodobně první člověk, kterému svůj příběh bude vyprávět, až na to bude připravená; Beccu nepočítá, protože ta u jeho značné části byla. Nebo si spíš většinu dokázala domyslet. Pak jí dojde, že už neslyší to tlumené dunění+ Ach bože, já to prošvihla! A ty kvůli mě taky! +zaúpí a nejradši by praštila čelem o stěnu haly. Když znovu klapnou dveře a uslyší ten hlas, prudce se otočí; tady je ale všechno jinak. Má prostor, může dýchat a navíc není sama. A jako bonus jí do žil vystřelí žhavý vztek; to on může za to, že si svůj první koncert neužila až do konce. Oči jí potemní zuřivostí a udělá krok dopředu, takže se postaví vedle Deana. Neřekne nic, jen se otrapovi upřeně zadívá do očí a věnuje mu mrazivý úsměv+
+týpek je možná namistrovaný macho, ale ten její pohled s jeho sebejistotou malinko otřese. Kde je ta vyděšená holka z první řady? Trochu zaváhá, ale pak si uvědomí svoji převahu dvacetiosmi let a i pár kil navíc. Jednoho puberťáka-hrdinu zvládne a pak si vylepší večer...+ Nepleť se dospělým do cesty, kluku...+ušklíbne se povýšeně, překoná těch pár metrů mezi nimi a bez varování ho praští pěstí přímo do obličeje+

[Dean]

+je děsně rád, že se zase usmívá, uculí se na ni a zavrtí hlavou+ nee, to byla poslední písnička. A tu stejně znám. +mávnou rukou, že to je přece fuk. Pak stojí pevně a bez pohnutí v cestě tomu týpkovi, periferním viděním vnímá, že se Payne postavila vedle něj. Nic mu na to neřekne, jen se ušklíbne v děsivý nápodobě Jadeovýho trademark úšklebku. Nechce se prát, ne před Payne, nerad by v ní zažehnul nějaký blbý vzpomínky, a už vůbec nechce vytahovat hůlku a pak muset řešit mazání vzpomínek. První úder ho trefí přímo do nosu, zřetelně uslyší křupnutí chrupavek, a ze středu obličeje mu vystřelí bolest. Trochu se zapotácí, jak ho síla úderu vyvede z rovnováhy; automaticky si přitiskne ruku k nosu a mezi prsty ucítí krev. Jasně, je zvyklej na každodenní fyzicky náročnej trénink, a ve škole už se taky pár strkanic účastnil, ale poprvé v životě cítí, jak se v něm něco přetavuje na chladnej bílej vztek. I přesto je nepřirozeně klidnej, oči má tvrdý a studený. Nechá krev téct a vyrazí; první rána jde chlápkovi pravým hákem do brady, a sotva se chlap zakymácí, vrazí mu pěst na solar. Pokračuje okamžitým kolenem do ksichtu; má ho v ideální vejšce, jak se chlap zlomil v pase, půlobloukem se k něm přitočí a ještě mu přidá loktem do zad. To už týpek upadne na kolena, ruku si tiskne k obličeji a po předloktích mu stéká krev;dobře, zavrčí Deanovi cosi v hlavě; rush adrenalinu mu hučí v uších, cítí se jistej a plnej síly. Někde v něm se probudí touha, bublá v něm jako čerstvě vyvřelá láva a horce mu proudí tělem; touha srazit ho na zem, dokud nebude rejt ksichtem v asfaltu a pak ho rozmlátit na krvavou kaši za to, co si troufnul, a pak ho plazícího se složit Payne k nohám. Ten pocit je opojnej, tak neskutečně, až ho to samotnýho vyděsí. O krok ucouvne, násilím se probere do racionality a zamrká; ne, tohle udělat nechce, rozhodně ne před ní. Znova sevře ruce do pěstí, protože se mu nějak třesou prsty, zhluboka se nadechne a koukne na Payne, jestli je v pohodě, a chlápek se zatím ztěžka sbírá+