Zákulisí

[Jean-Claude]

*dojde z kanceláře, prostě se objeví vedle nich, ale kousek stranou, opřený ramenem o zeď, jako by tam stál celou dobu a jen si chlápka prohlíží, hezky odshora dolů a zpátky, obličej nicneříkající*

[Rebecca Altamirano]

Ach bože, začíná mě z těch tvých keců bolet hlava. Zakroutí hlavou a ani si neuvědomí, jak hezky vzala jméno Boží nadarmo:D Možná vypadám jako úplně obyčejná upírka, ale věř mi, že to fakt nejsem. Můžu z tebe dostat všechno, co potřebuju vědět, a ty nebudeš moct udělat ani ň proti tomu. A ne, proboha, teď nemluvím o mučení! Zavrčí zuřivě. Ale co víc, až se rozhodneme tě odsud pustit, nebudeš vědět ani prd z toho, co se tu stalo. Maximálně to, že tady máme fakt dobrý džus a perfektní, uhlazenou obsluhu. Usměje se nepěkně. Vzápětí okamžitě vycítí, že je tam J-C, rozhldéne se a když ho uvidí, krátce se usměje. No, doteď sis zvládl udržet docela zajímavou přezíravost, aroganci a sebejistotu. Jsem fakt zvědavá jak dlouho ti to vydrží. Koukne mu do očí. A pamatuj si...já tu byla ta hodná. Ušklíbne se a zas odstoupí.

[Lidé Především]

Skvěle.*poznamená*velkou neobyčejnou upírku bolí hlava*nedá pokoj zmrd, nedá* A to je jako v pořádku, jo?! Když mi přitom nezlomíš ruku, tak si můžeš hrabat lidem v hlavě, jak se ti zlíbí? Zvráce-*sykne ale nedořekně, když se Beccy ototčí a on sleduje směr jejího pohledu a srdce mu spadne někam do prde-kalhot*tss..*koukne na ni a snaží se posbírat, upřeně kouklajíc J-C na boty, né že by obdivoval střih, spíš někde četl něco o zdejším majiteli, tak ho ani za boha:) nikdo nedonutí se podívat mu do očí..rozhodne se držet hubu a čekat, co bude*

[Jean-Claude]

Mondieu, jen to dořekni, nerad bych rušil v konverzaci...*pronese, když se týpek zasekne v půli slova, mírně škodolibě* Zajímalo by mě, odkud jsi...*odlepí se od zdi a přejde k Beccy* Naše manažerka je vskutku hodná, na některé možná až příliš ...možná bychom mohli našemu hostut poskytnout více soukromí, přece se nebudeme vybavovat na chodbě. A taky, mohli bychom rušit naše zaměstnance...*navrhne skoro ledabyle, ale ton hlasu donutí chlápka přemýšlet, že tady na té chodbě to bylo docela fajn, a významně se podívá k zemi, kde se dají tušit spodní podzemní patra podniku s odlehlými místnostmi*

[Rebecca Altamirano]

Velkou? No nemyslím si, že jsem velká, ale dík, to mi ještě nikdo neřekl. Ušklíbne se. Jistě, že můžu...protože na to nikdo nikdy nepřijde...ti, co tě poslali, nemají jistě ani ponětí, že někdo, jako já vůbec existuje. Pokrčí rameny, jakože tak to prostě je. No vida, zdá se, že mu přece jen dali, pár užitečným informací. Prohlásí, když Jean-Claudovi upřeně zírá na boty. Hmm, to není špatný nápad... Zvlní jí rty úsměv. Když exkurze, tak se vší parádou, co ty na to? Podívá se na něj a ušklíbne se. Copak, došly ti vtipné a rýpavé komentáře? Nebo už nám konečně vyklopíš, kdo tě poslal? Zadívá se na něj vyčkávavě a dá mu tak poslední šanci dát jim to, co chtějí, dobrovolně.

[Lidé Především]

Všechno je jednou poprvé...*řekne na půl úst* jo?hm...*pokrčí rameny a nekomentuje to, když mluiví o té exkurzi, tak znatelně zbledne, ale stiskne čelisti* neřeknu ani prd.*těkne očima od jehodnoho k druhému* nic, co uděláte mě nepřesvědčí.*dodá nabubřele*

[Jean-Claude]

Nebuď si tak jistý, "mon ami"...*ale moc přátelsky to nezní* tak tedy exkurze...*pokrčí elegantně rameny*zvedej se...*vybídne ho a když se k ničemu chlápek nemá, udělá krok vpřed, a chlápek vyskočí jak srnec, aby měl mezi sebou a upírem židli a přitiskne se co nejdál ke zdi i od Beccy* tak..jdeme...vidíš, jak to jde..*a v podstatě ho nechá před nima prchat, stejně nemá kam utéct, až do spodnějších pater, do jedné z místností, kterou využívají pro zásoby, ted v ní stojí jen pár velkých beden* není nad opravdové soukromí...*usměje se nepatrně a hlas mu zní sice vpravdu intimně, ale nečíhá z toho zrovna sladké potěšení, spíš něco mnohem temnějšího* když už o tom mluvíme...*sklouzne k jeho košili pohledem*

[Lidé Především]

*doklopýtá dovnitř a rozhlídne se, nemá, kudy dál, tak se prudce otočí a pozoruje oba upíry* nech si ty hrátky...*otřepne se znechuceně, když mu po kůži přejede JC hlas a ustoupí od nich, zády narazí do bedny a zůstane u ní*

[Rebecca Altamirano]

Následuje je chodbami až do místnosti s bednami. Pousměje se nepatrně, jak ho J-C hezky žene před sebou, aniž by se ho jen prstem dotkl. Hmm no jistě..soukromí... To by mělo zůstat zachováno. Pomalým, dravčím krokem dojde k němu. Je jí jasný, že si to ze sebe nenechá jen tak sundat, ale musí to zkusti po dobrým. Je holt ta hodná. Natáhne ruku, jakoby ho chtěla chytit za košili....

[Jean-Claude]

*pozvedne koutek rtů do úsměvu* vždyť nic nedělám...nicméně..ta košile musí dolů, zajímá mě, co je pod ní.*zarazí se* tedy né ty, ale něco mi říká, že máš pro nás malé překvapení.*neomylně koukne k třetímu knoflíčku, který se v ostrém zářivkovém světle leskne víc, než by měl*