Bar - balkon

[Rebecca Altamirano]

Když má hotovo, přesune se do baru, usadí se tak, aby měla dobrý výhled, ale vypadá jen jako zvědavá návštěvnice. Rozhlíží se kolem a objedná si dvojitého Jacka.

[Lidé Především]

*ucucává svůj falešný džus-vodka, opře se na židli a jen tak ledabyle se rozhlíží, jako by si prohlížel podnik, akorát se na to trošku víc točí na židli než by bylo nezbytně nutný...skoro jako by musel*

[Rebecca Altamirano]

Zvedne si ke rtům skleničku a přes její okraj nenápadně pohlédne na týpka u východu. Něco se jí na něm nezdá, jen to zatím nedokáže identifikovat. Snad ta poněkud přehnaná zvědavost, to že sedí těsně u východu, přestože je v podniku skoro prázdno. Pohlédne na barmana a lehkým kývnutím mu naznačí, aby na něj dával pozor.

[Lidé Především]

*barman kývne...a jak obsluhuje další hosty, tak se přeune zpátky na konec baru k týpkovi, když na něj promluví, jestli si dá ještě jednu, tak sebou chlápek, jak zrovna vejral jinde,docela škubne a na chvíli kouká nevraživě na barmana, nebo spíš někam k jeho bradě..pak jakoby se vzpamatuje a zavrtí hlavou, že ne...dopije zbytek a vypadá to, že z lokálu vypadne, ale přece jen u odchodu zevluje u schodů dolů k podiu a vchodu do zákulisí...svou roli otravného turisty hraje dobře, přesto si dává bacha, aby hlavně s upíří částí podniku nepřišel moc blízko do kontaktu*

[Rebecca Altamirano]

Teď už se jí pozdává ještě míň než před tím a když se začne podezřele ochomýtat kolem vchodu do zákulisí, neslyšně se přesune blíž. Postaví se tak, aby stála mezi ním a únikovou cestou. Dobrý večer, pane... Můžu vám nějak pomoct? Podívá se mu do očí a to, že ho nic nezačne plenit mozek mu dá falešnou naději, že je jen člověk. Předstírat, že je člověk, to umí Becca docela dobře.

[Lidé Především]

*zadívá se na ni docela nepřátelsky, tím jak se za ním objevila, ho vyvedla z konceptu a na okamžik se nehlídá a koukne jí do očí...a nic se neděje..tak se skutečně o něco uvolní* ne, děkuji..už jsem byl na odchodu...*tak nějak automaticky, aniž by si vědomě uvědomoval, že to dělá, si urovná knoflíčky na košili a zkusí se spěšně kolem ní protáhnout*

[Rebecca Altamirano]

Bezvýrazně se usměje a už ho skoro chtěla nechat jít, když učiní ten zrádný pohyb rukou a upraví si knoflíčky. Sklouzne na ně pohledem a v tu chvíli jí sepne, proč se asi tak podivně na židli otáčel. Ještě se trochu zaposlouchá a kromě splašeného tlukotu jeho srdce zachytí i jemné, téměř neslyšné šumění a škvrkání elektroniky. A kupodivu, jde to také od jeho srdce. Zvedne pohled a podívá se na něj. Myslím, že to bohužel nepůjde, pane. Musím vás požádat, abyste šel se mnou. Jemně, ale důrazně ho chytí za ruku nad loktem a zlehka ho postrčí k zákulisí. Když tam tak moc chtěl, ráda ho provede.

[Lidé Především]

Nedotýkejte se mě!*prskne vztekle, když na něj šáhne a pokusí se vykroutit si paži z jejího sevření, jeho nezaujatost a neškodnost turisty je pryč*

[Rebecca Altamirano]

No,no, jenom klid. Chtěl jste se tu porozhlédnout ne? A dopřát těm, co vám nainstalovaly na tělo všechny ty drátky, zajímavé záběry? Zkroutí mu za záda obě ruce, aby ho nenapadla nějaká blbost. Tak tedy půjdeme na exkurzi. Sykne potichu a bez námahy ho vmanévruje do zákulisí. Zachytí několik pohledů od hostu a mile se usměje. Nic se neděje, vážení hosté. Pán si jen zapomněl v šatně odložit všechny zakázané předměty. Mlží hezky, aby jim nezačali utíkat a neujde jí, jak se všichni začnou horečně prohledávat, jestli taky na něco nezapomněli.

[Lidé Především]

Jaké záběry, o čem to mluvíte, ženská?*kroutí se jak žížala a zkouší se jí vysmeknout, má docela sílu a když Beccy nepovolí, tak si jí prohlídne líp a zkamení* řekl-jsem-pusť, ty-ne-mrtvá-potvoro!*odsekává, zatímco je odváděn pryč, střelí pohledem po okolních hostech, snaží se tvářit co nejvíc ublíženě, aby sakra něco dělali, ve dveřích do zákulisí se šprajcne o futra a nadechne se, že bude řvát, aby způsobil co největší brajgl*