Kancelář Jean-Claudea

[Rebecca Altamirano]

Opětuje jeho pohled, ale po chvíli uhne jako první. Pořád se cítí mizerně kvůli tomu, co všechno zvorala. Proto překvapeně vzhlédne při poslední větě. Proč by to, prosím tě, měla být tvoje vina? Jestli za to někdo mohl, tak ten potrhlý fráterník. Ušklíbne se a nepatrně jí cuknou koutky.

[Jean-Claude]

*pozoruje ji i když sklopí zrak, docela lehce v ní čte, proč, pak se zasměje* oui, především on...ale to, že vůbec stihl vystřelit tolik kulek...*nahne se za stůl, kde šáhne do zásuvky, někdo od šaten byl rychlý, plnit příkaz..vytáhne browning a podá ji ho*bylo jen proto, žes neměla své vlastní....no..to a to, že většina mých vlastních zaměstnanců asi spala nebo co...*zadívá se na ni* varovala si mě, i když jsi tím nastavila vlastní krk...to umím ocenit....

[Rebecca Altamirano]

Chvíli kouká na vlastní zbraň jako by ji viděla poprvé, pak si ji vezme a zlehka po ní přejede prsty, aniž by si vůbec uvědomila, co dělá. Pak vzhlédne a jemně se usměje. No....zní to jako klišé, ale pro své přátele bych udělala daleko víc. Ale je skvělý být zas kompletní. Pousměje se.

[Jean-Claude]

*cuknou mu koutky*oui, ale jen malounko...*přimhouří pobaveně oči* skoro jako rodinné setkání...*kývne ke zbrani*jen se prosím snaž všechny nezastřelit...kdyby se tady někdy ještě nějaký cvok objevil, rád bych ho měl aspoň trochu naživu...*zvedne se ze stolu*no, pošlu k vám do Guns ještě bezpečnostní pásku pro Man, ať to zkoukne...jestli z toho ještě nevytáhne nějakou drobnost...ale..pokud něco nevyčaruje...*pokrčí elegantně rameny* myslím, že se nic víc nedozvíme...*nedělá si iluze*

[Rebecca Altamirano]

Pobaveně se usměje. No jo, přiznávám, že můj vztah ke zbraním je už možná trochu...nezdraví. Ale kdo by mi to mohl zazlívat, při mém stylu života. Zamrká nevinně a taky vstane. Trochu naživu... tak to bude myslím stačit díra v koleni. Blýskne jí v očích. Přetáhne si přes sebe pouzdro a browning do něj uloží. Jo, zkouknem to, ale taky si nemyslím, že něco najdem. Jen doufám, že někdo nevěděl o tom, kam jde, protože pokud ho začnou jeho černoprdelnický kámoši postrádat... Zatváří se mírně znepokojeně. možná by nebylo na škodu, trochu zvýšit ostrahu. Hlásím se dobrovolně. Pousměje se.

[Jean-Claude]

No, pokud ho začnou postrádat...tady ho nenajdou, už...*usměje se nevinně* v pořádku....ten záznam nech, spíš bych tě požádal, abys zkusila s našima lidma vypracovat nějaký zvýšený režim ostrah...kdyby nestačili lidi, přece jen jsem sem nebral celou armádu, řekni. Vím, kam se obrátit. To bych si ale pak zařídil sám. Tebe potřebuju hlavně tady uvnitř...poznala si jednoho, takže předpokládám, že budeš mít čich i na případné další...

[Rebecca Altamirano]

Taky pravda a najde se jistě spousta svědků, kteří potvrdí, že utekl. Uculí se. Dobře, vrhnu se na to, co nejdřív. Prozatím bych to probralal s Robertem, jestli nemáš nic proti, ale pár lidí navíc by se nejspíš hodilo. Pohlédne na něj zkoumavě. A co se týče pánbíčkářů....tak na ty mám přímo radar. Blýskne jí v očích. Tak jdu na to. Usměje se, dojde ke dveřím.

[Jean-Claude]

Dobře...domluvte se, jak a co na obě směny a až budeš mít případné přesné číslo, kolik lidí ti schází, tak přijď..budu důvěřovat tvému úsudku...jen se snažte pokud možno nenápadně, nechci, aby nakonec kolem klubu stály dvě řady po zuby ozbrojené ostrahy...to by asi moc lidí nepřilákalo....k těm posilám, počítej, že to budou lidi, takže je můžeš dosadit i na den....*vzpomene si ještě než Beccy odejde*

[Rebecca Altamirano]

Ještě se mezi dveřmi zastaví a souhlasně kývne. Jo, vezmu si to na starost a ani ten nejpodezíravější host nepozná vůbec nic. Usměje se sebejistě. Jo lidi, to je jasná věc. Já sama se budu snažit, být co nejčastěji. Spát mi stačí chvíli a na to je v zákulisí pohodlných gaučů dost. Uculí se. Jo a...díky za důvěru. Usměje se jemně a radši už vymázne ze dveří:P.

[Jean-Claude]

*dozařídí poslední papíry, zavolá si Roberta, aby mu je předal a pak vyjde z podniku a zamíří na letiště.. a odtud na malou návštěvu starých známých Států..*