ŠÁMBR SEPARÉ aneb zázemí

[Isamun]

čte si smlouvu a něco poopraví. Morfe, snaž se. budu to mít ostrý. ona mi nic neodpustí... znáš ji... už abych to měl za sebou...

[Morfeus]

Sam: ne tak dobře, jako ty, ale dost na to, abych ji nechtěl vídat... dělám, co můžu, Sunny. listuje papírama a připravuje věci pro rituál - nic složitého: čistou vodu, pár drahách kamenů a nějakou svíci kvůli ohni. asi bych měl... no, kouknu se, jak to bylo a pokud Tomovi skutečně pomohla na onen svět, zařídím jí pikantní sny, v nichž ji bude Tomas pravidelně navštěvovat... blýsknou se mu oči zle. a chystá si lahvičky s lektvary snů.

[Isamun]

Morf: díky. jsi fakt kámoš! Toma mi je líto... poslední léta už to nebylo ono, ale stejně... že se jí nechal tak zblbnout... tak úplně... kdekdo jí nalít, to vím nejlíp. ale pud sebezáchovy v poslední chvíli mi fungoval... jemu ne... smutně vrtí hlavou. a pomáhá Morfovi doladit přípravy.

[Isamun]

dokončí přípravy a čekají.

[Isamun]

slyší kroky a je rád, když na něj Morf přátelsky mrkne. nadechne se a jde vedle do kanceláře jednat s Angelinou.

[Morfeus]

mrkne a kývne na něj. tak pojď.

[Morfeus]

Sam: vyřízeno... tak domů? nebo ne?

[Isamun]

Morf: jasně. domů... přemýšlí, jestli by tam ještě u Eternity našel Molly. a přemístí se.

[Morfeus]

vyvětrá a kroutí hlavou, proč se nemaká, když mají takovou pěknou kancelář. rozhodne se, že si tu najde asoň jednu místnost na valstní práci s esencemi snů.

[Eternity]

Zastaví se v kanclu, aby si vzala něco z vybavení, které jí doma chybí. Vlastně jsou to věci natolik speciální, že je raději má tady v trezoru, nenápadně, tam by je nikdo nehledal. Doma na Miracles nebo i u Gringottových by mohly zbytečně pokoušet nenechavce a experimentátory. V hlavě si dává dohromady, co jí Morfeus ukázal v zrcadle snění, a ještě cítí polibek na rozloučenou. Automaticky se pohybuje a chystá vše potřebné, ale v myšlenkách je o pár desítek minut zpátky spolu s Morfeem ve Snění.

„Tak tady je máš. Nic moc, mohlo to být i přístupnější místo.“ Povzdechl si Morf.
„Jo, to teda… jo.“ Eternity vyděšeně zírala a trochu zbledla.
„Pokud je chceš zpátky, musíš si tam pro ně dojít sama, Et. To víš. Nemůžu ti pomoct, ani kdybych chtěl…“
„Vím.“ Skoro zašeptala.
„Jsi hrozně statečná. Budu s tebou… pořád. Tebe si najdu všude. Ale s nimi můžu být jenom ve snech.“ Taky tiše vysvětloval, jakoby omluvně, Morfeus něco, co oba dobře věděli.
„Vůbec nejsem statečná. Mám strach. Ale nemůžu je tam nechat.“ Zvedla k němu hlavu a zase oba věděli, že je to tak.
„Co když je nebudeš moct vzít zpátky? Napadlo tě, že se to může stát?“ Zeptal se tak něžně, jak to jen dokázal.
„Hm. Nemůžu je tam nechat. A když se vrátím bez nich… nebude to stejné, jako kdybych to nezkusila. Oni nejsou já. To, že je miluju, nejsem já. Ale kdybych to nezkusila, nebyla bych to taky já… nevím… chápeš, co chci říct, Morfe?“
Pokýval tiše hlavou. „Asi jo. Doufám.“
Uchechtla se. „To já taky.“
„Tak už běž.“ Usmál se na ni. A tak trochu nelogicky, proti svým slovům, jí sevřel rameno.
„Dej mi pusu.“ Řekla si o ni malinko vzpurně.
Přitáhl si ji blíž a objal ji. „To rozhodně!“ Políbili se. Eternity se zdálo, že je to umělé dýchání odhodlání a odvahy. Nepřipadala si nijak odvážná ani odhodlaná, ale ten polibek to o hodně zlepšil.
„Vrať se mi celá, Et.“ Ještě se na ni usmál, než se přemístila. Když už zmizela, tiše dodal: „Můžu ti jen slíbit, že si tě najdu, kdybys dlouho nešla, lásko.“

Posbírá všechno, co chtěla, a navleče na sebe speciální kombinézu, boty, přes to si natáhne volné kalhoty s mnoha kapsami a dlouhý kožený kabát a cítí se v tom všem skoro jako kosmonaut. Přistoupí k oknu a dívá se, jak po ulici chodí sem tam pozdní chodci a jak se najednou rozsvítí pouliční lucerny. Pozorně si prohlíží prázdný prostor za oknem. Zhluboka se nadechne a opatrně rukou obalenou rukávem uhodí do okenního skla. Klikyháky prasklin se rozeběhnou po okenní tabuli. Jeden z nich zachytí mrtvolně modravé světlo výbojky z chodníku a to se odrazí v duhový paprsek s podivným spektrem. Et dlaní zatlačí na ten optický klam a projde někam jinam.