Pavilón polozapomenutých snů

[Eternity]

přeci jen se probere a jak slyší o Tirage nepříjemně rychle střízliví
co se stalo? kde je? kde je Tir? co je s ní, Matoušku?
mne si oči. jak jí sklouzne peřina, naskočí jí husí kůže. přitáhne si peřinu a natulí se na Morfa, ale zase se odtáhne, protože je taky trochu zmrzlý a ještě k tomu mokrý ze sprchy. když se po ní ublíženě podívá, zase se přitulí a víc je oba zabalí do peřiny

[Morfeus]

je u sebe, Et. nějak jí to vzalo s tím chlapem, víš kterým. viděl jsem ji v práci, na Mýtince. zdála se celkem klidná. ale asi se jí to trochu vymyká. asi na něm měla víc, než si byla ochotná přiznat. slíbila, že se bude chovat rozumně. já jí věřím. ale znáš ji. Matouš říkal, že si pouštěla hrozně nahlas hudbu. a nalila se - no, to my dneska taky...
vstane a začne se oblíkat. a dá něco na sebe i Et.

[Eternity]

oblíkne se. vypije na ex sklenici vody, co Morf donesl a jde si do koupelny vyčistit zuby a ještě se napít. sváže si vlasy do uzlu pokud bude chtít Tir zdrhnout, stejně nám uteče. ale neměla by být sama. je fajn, že ji Jářku hlídá. jdem za ní, ne?
všichni tři odejdou do Tiregeina pokoje.

[Eternity]

rychle prolítne pokojem a nechá Morfeovi vzkaz

Nestíhám.
Tir je celkem dobrá - nic zvláštního, ale vrámci očekávání. Prosím: zahraj si na Ježíška a roznes dárky. I tak jsem ve skluzu. Dík. Víš, že Tě miluju (důkazy při osobním setkání ).
Líbá Et.

[Morfeus]

najde její vzkaz
no to snad... si dělá srandu! já se asi nudím, nebo co? dárky? jo, dárky vlastně... no jo. co s tebou, Et, mám dělat... důkazy - to chci vidět, bez míče...
a sebere se a ze své říše si donese krabici malých lahviček. a jde obejít LoS.

[Morfeus]

praští sebou na postel - oblečenej
no, tak snad je to z krku. Otci prasátek skutečně nezávidím...
a otevře si zbylou lahvičku a dá si tam sen Stoprocentní klid a na chvíli vytuhne.

[Morfeus]

po přestěhování Miracles na LoS si z pavilonu začne spíš dělat kancelář - aby se dalo něco podniknout s těmi snovými lektvary...

[Morfeus]

I SEM SE DÁ POMĚRNĚ SNADNO PROJÍT Z ŘÍŠE SNĚNÍ

Morfeus zamyšleně hledí do zrcadla snění. Je zpět ve své říši, na svém hradě. Dívá se v odrazu na dvě známé tváře a přemýšlí, jak se dostali tam, kde jsou. Ani neví, jak dlouho se dívá. Tady, ve Snění, čas běží jinak… Je to ale jeho čas. Jinak mu vlastně běží čas na Miracles. Tady běží normálně. A jinak běží i čas Tirage a Isamunovi, na něž se dívá, ale kteří jeho zatím nemohou vidět. Ne tam… Ne dokud nespí…

„Same?“
„Hm?“
„Co myslíš? Najdeme tady nějaké přechodové dveře?“
„Nakonec se vždycky něco najde. Je to otázka času a taky otázka kam.“ Jeho hlas nezní zrovna nadšeně.
„To je to… Právě… Ten čas mě děsí. Jsme tu už dlouho a ten nápor časový nerv asi neustojí. Myslím, že se každou chvíli přepne na zdejší čas.“ Dívka mluví pomalu a vážně. Má starosti.
„To já vím, Tir, to já vím.“ Povzdychne si muž. Pak je chvíle ticha. Stromy šumí a na střechu jemně perlí kapky deště. Tirage se snaží vzpomenout, jaký zvuk to je, když syčí šampaňské, a jak moc velký rozdíl to je proti tomu, co právě slyší.
„Same?“
„Co?“
„Co když se nevrátíme? Nebo se časy hodně rozsyncnou? Zkoušel ses už někdy vrátit takhle?“ Tir má v hlase obavy.
„Jo.“ Jednoslabičné odpovědi prozrazují, že i Isamun má velké starosti.
„No a?“ Naléhá dívka.
„Nezkoušej to.“
„Ale… co se… proč?“
„Když je ten čas hodně jiný – a to ty dovedeš spočítat a odhadnout líp než já, jak moc jiný, máš na to buňky – tak je to jako jinej svět. Věř mi. Kdyby se to rozsynclo tady, tak bys tam zpátky nechtěla. Většina těch, cos znala, by byla mrtvá. A to je ta lepší varianta.“
„Ne… to… to ne!“ Není to zděšení, ale naprostý nesouhlas. „To by nešlo přece! Vždyť Fab… ani jsme se nerozloučili…“ Tóny smutku rozezní ozvěny v nitru jich obou. Sam chytí Tir za ruku a přitáhne si ji k sobě a schová ji v náručí, jako když byla malá.
„Já vím.“ A zase to nese mnohem větší význam, než jen těch pár slov. Oba myslí na ty, které nechali v jiném světě. Je to chvíle těžká stejně jako ta olověná obloha, která zavalila krajinu od obzoru k obzoru.
„Ale co Molly? Co bys dělal?“ Nedá mu Tir pokoj. Tyhle myšlenky ji pálí tím víc, že ví, že Sam myslí na to stejné.
„Holku jako Moll už nenajdu.“ Zase krátce odpoví Sam.
„Já si to bez Fabiena nedokážu představit… ani nechci.“ Svěří se Tir zoufalým hlasem. Trošku zbytečně, neb Sam tohle ví.
„Hmmm.“ Zabručí a pohladí ji po rameni, jak ji objímá. „Tak si nic nepředstavuj. Není to potřeba. Je čas. Ještě je čas…“ Chlácholí ji, ale sám neví, jak moc vlastním slovům může věřit.
„Víš, Et jednou říkala, že když se zaměříš na střed časového víru, tak je to něco jako oko hurikánu. A taky že když to vezmeš přes sebe, vnitřkem, tak se dá dostat kamkoli…“ přemýšlí Tirage nahlas.
„No jo, Et říkala spoustu věcí. Ale ty to umíš? Ty vnitřní cesty?“
„Jo. Trochu.“ Hlásí Tir hrdě a nadšeně. „Jen nikdy nevím, kam se dostanu…“
„No. Právě. To není jen tak.“ Sam zase posmutní po krátké vlně nakažlivého Tirageina nadšení.
„Co budeme dělat, Same?“ Zase se jí do hlasu vkrádá náznak pláče. A Sam ví, pro koho.
„Zatím nevím, kotě. Zkus spát. Něco určitě vymyslíme.“ Má co dělat, aby se mu hlas nezlomil. Je docela rád, že se může Tir držet a tvářit se, že drží ji.
Tir zívne a taky je ráda, že je u Sama tak blízko. „Já myslím, že náš už hledají… vím to… Když budu spát, mohla bych tam někde najít Morfea…“ Šeptá do kapek deště, šumění stromů a do usínání.


Morfeus se usměje, jak nějakým šestým smyslam zaslechne své jméno. Pohybem ruky, jakoby pohladil obraz usínající Tir, smaže ze zrcadla dosavadní výjev. Určitě mohla, malá... Usměje se mírně a zamyšleně. pak ho ale vyruší jeho knihovník a on musí jít a věnovat se Snění a snění.

[Fabien]

+Přijde do kanceláře a nejistě najde dveře které hledá a zaklepe.+ Morfee?...Jsi tu někde? Morfee!

[mollyz]

+Přemístí se sem a projde známými místnostmi. Na chvilku zavře oči a představí si Sama, jak tu pracuje, hrabe se v papírech, odráží poznámky zdejší ženské přesily..Jako myška proklouzne do pavilonu a narazí na Fabiena.+

Fab: Co tu děláš...Tys taky...?