Jadeovy pokoje

[Jade]

...

[Jade]

+na vedlejší polštáři mu lehce zavibruje mobil, což ho vytrhne z už tak dost neklidnýho spánku. rozespale zamžourá na obrazovku, přečte si smsku, a podle hluboký vrásky mezi obočím ho zpráva moc nepotěší. převalí se na záda, nahota nenahota, je to jeho soukromej prostor. tohle by mohlo hodit do jeho plánů trochu vidle, ale rozhodně ho nezastaví; na překážky a obtíže je zvyklej, a stejně tak je zvyklej, že plán A obvykle není ten, kterej vyjde. a i když se zdá, že je všechno v hajzlu, nějaká cesta se vždycky najde, když má člověk dost invence a trpělivosti. protáhne se a vyžene z těla rozespalost, zastrčí únavu někam hluboko do sebe a nechá mozek rozběhnout se analytickýma cestičkama. Svýma schopnostma si je poměrně jistej, ale stejně tak dobře dokáže zhodnotit i hranice vlastních možností; ví, že teď před nima nejspíš stojí. ne, pouštět se do toho sám není jenom risk, je to sebevražda. Nevadí. Čekal roky, a může čekat ještě chvilku. Možná... po rtech se mu rozlije úšklebek, když mu hlavou bleskne záchvěv myšlenky, možná má odpověď celou dobu přímo před nosem.

[Dean]

Holy. Shit.
Ta známá kovově ostrá pachuť krve mezi zuby ho vždycky dokázala dostat do určitýho tranzu. V uších mu z toho úderu pořád ještě trochu zvonilo a zuby mu zabrněly, jak se zachvěly v dásních. Vlastně tak úplně nevěděl, co čekat, když se s Jadem sešel před jeho pokojema. Tahle soukromá… tělocvična? byla hned první šok. Asi teprve teď mu došlo, že když Jade chodí trénovat na cvičák s ostatníma, je to stejnou měrou představení pro ostatní a hra pro zvýšení pocitu sounáležitosti, jako opravdovej trénink. Skutečný věci se odehrávají tady. Chvilku zvažoval, jestli by ho fakt, že se přesunul do kategorie „skutečný věci“ měl spíš znepokojovat, nebo těšit, ale popravdě nedostal moc příležitost o tom hloubat, protože v následujících pěti minutách se dvakrát octnul na zádech na zemi. S Jadem párkrát už v minulosti trénoval spoustukrát, a velmi rychle pochopil, že je dobrej, i když poměrně netrpělivej učitel. Když se ale jeho tempu a pokynům podřídil, vypiloval si při tréninkách spoustu poměrně užitečnejch dovedností a lifehacků, co se mu už nejednou hodily. Tohle ale byl trošku jinej level. Trochu mu to připomínalo, když Jadea párkrát sledoval při akci. Tu vycizelovanou smrtící hru svalů a pohybů, skoro elegantní tanec bolesti.
Dean se ušklíbl a odplivl si slinu s trochou krve. Sám o sobě si myslel, že se za těch pár let docela vyšvihnul, ale teď si připadal jako moucha, co se mlátí o sklo. Jade jeho údery vykrýval s lehkostí a precizností, a každá rána, kterou mu naopak uštědřil, trefila velice přesně a bolestivě svůj cíl. A zjevně ho nijak nešetřil. Dean odolal nutkání promnout si obolavělou čelist a nečekaně se vrhl do protiútoku a srazil Jadea na zem, jako by tím mohl nějak srovnat hrací pole. Jade měl aspoň dostatek slušnosti vypadat trochu zpoceně, ale to bylo tak všechno, kromě jedný drobný oděrky na lícní kosti, kam se Deanovi povedlo umístit svoji ránu útěchy. S postupujícím bojem byl na tu malou trofej čím dál pyšnější. Tahle na zemi aspoň Jadeovi dokázal omezit pohyb, přinutit ho přestat kolem něj tkát síť ran a brutální bolesti. Jestli si myslel, že do něj Jade nepůjde tvrdě… tak se asi spletl. I když o to tu přece vlastně šlo. O to, že mu to brnění čelisti a zvonění v uších, pachuť krve na jazyku a ostrá bolest v žebrech blokovala všechno ostatní v hlavě. A Dean z toho hodlal vytřískat naprostý maximum… i přesto, že otřískanej z toho bude především on sám.

[Jade]

Když kluk zmizel do svýho pokoje posbírat kousky sebe sama, Jade se vrátil do ložnice a nalil si panáka. Stáhl si propocený tričko a opatrně se dotkl novýho tetování; hojilo se dobře, ale kůže okolo byla pořád ještě na dotek nepatrně citlivá. Identifikoval v sobě vágní pocit spokojenosti, Dean si napoprvé vedl dobře, a když odcházel, oči měl čistý tím dobrým způsobem. Díky poutu, který už pár let úspěšně kultivovali, ho dokázal číst trochu líp než ostatní, a vnímal od něj poměrně pozitivní emoce. Jasně, nebyl to univerzální lék, a ani si o tom nedělal iluze. Nebyla to jednoduchá náplast, kterou prostě přiloží na ránu vždycky, když se otevře. Jade věděl líp než kdo jinej, že k předchozímu stavu mysli už se Dean prostě nevrátí, a že tohle je jenom kompenzace určitých aspektů jeho problémů. Některý věci se prostě nedají vzít zpátky a změna paradigmatu, kterou přinesou, je něco, s čím se Dean musí naučit žít. Navíc měl dojem, že Deanovi pomalu dochází, že celá tahle záležitost se netýká jenom Mitche, a toho momentu, kdy zmáčknul spoušť, přestože se to dalo definovat jako jistej životní předěl. Teprve až s přibývajícíma rukama zjistí, že takovejch momentů ještě nabsbírá spoustu… pokud teda bude mít štěstí a dožije se jich.
To první intimní seznámení s pachem smrti, kterej zůstane ve vzduchu skoro hmatatelně viset, mozkomíšní mok na jeho tváři, hrubý ruce, který ho tahaly za tričko z auta a naléhavost blížících se policejních sirén.
První zběsilej hon poháněnej touhou po pomstě a pocit nespravedlnosti bouřící mu ve spáncích, krvavá lázeň jakou ještě nikdy neviděl a pak ten pohled, to jak se na něj dívali, to cosi v jejich očích, co mu sevřelo žaludek-
Perleťovej lesk mezi prsty od krve a to jak začínaly tuhnout, kdy se je pokusil otevřít, Lein zoufalej vzlykot, vlny hysterickýho zoufalství dorážející na jeho vědomí, a radost uhašená tak prudce, že se mu žaludek propadl snad o dvě patra níž.
-Ten tichej zvuk bolestnýho lapání po dechu, slizká lepkavost krve na jeho kůži, moment, kdy mu její život doslova protekl skrz prsty, a hlavně ohlušující ticho, který se v něm rozhostilo, nesnesitelný ticho a zraňující prázdnota.
Kaleidoskop ztrát a zisků, brutální touhy a zničujícího zmaru, kterej ukul jeho vůli do kalený oceli, pocit ženskýho hrdla pod jeho prsty a tichý dutý klapnutí, když její hlava mrtvě sklouzla stranou, horkost ponížení a bolesti za pevně zavřenými víčky, smrtící únava a zoufalá snaha neusnout, protože usnout znamená smrt, a ten pocit, že klouže z hrany, že přichází o rozum, že mu vláda nad sebou samým klouže ze zpocených rukou.
Jade se napil a spláchnul vzpomínky. Nikdo nevěděl líp než on sám, že trauma není lineární záležitost, která začne a skončí a mezitím se dá přesměrovat. Život pod neustálou hrozbou, že přijde o otce, ztráta obou rodičů, pocit viny a roztrpčení vůči sourozencům, věčný vědomí vlastní nedostatečnosti, konfrontace s realitou světa v poněkud brzkým věku, pocit zodpovědnosti vůči Payne, tlak a očekávání z venku a nejvíc od sebe sama, dluh na jeho ramenou, touha po pomstě, Lamia a Mitch, to všechno potom. Výživnej a výbušnej koktejl promíchanej ve výživným prostředí pubertálních hormonů, který všechno zintenzivňujou a umocní. Moc fajn. Natáhl ruku a přivolal si do ní krabičku cigaret, jednu si vložil mezi rty a beze spěchu zapálil. I cigára teď chutnaly jinak, když jeho chuťový receptory vnímaly intenzivněji. Dean nemusel vědět, že tahle laskavost z jeho strany je i pro něj dobrej způsob, jak se nepozorovaně secvičit s novým dosahem svýho těla, ovládnout lehce zostřený smysly a rychlost. Jako by se jeden ze závojů zvedl, a svět kolem něj nabyl na ostrosti a intenzitě, což mu někdy způsobovalo bolesti hlavy, protože jeho mysli chvilku trvalo, než tělo dohnala. Zvykalo se na to ale rychle, jen se musel přizpůsobit… a trochu si s tím vším zaexperimentovat. Poznal, že tvrdosti některých jeho úderů Deana překvapila, a jeho samotnýho vlastně taky. Jeho mentální to do list se rychle a průběžně plnil věcmi, který hodlal vyzkoušet a otestovat, od vjemů až po vlastní odolnost, ale hlavně… magii. A s některýma… vlastně mohl začít hned. Rty mu zvlnil slabej úšklebek.

[Jade]

+přemístí se hnedka za dveřmi, ze kterých se mi povedlo vyklouznout víceméně bez povšimnutí. Tylerův pohled zapíchnutej v zádech se nepočítá. Proces přemisťování je příjemnej zhruba podobně jako nechat se projet lisem na autovraky, ale tisíckrát radši si nechá rozštípnout nohu, než aby se potácel po chodbách přes několik pater k sobě. V tuhle chvíli by mu taková dobře míněná debilní otázka po jeho stavu prevděpodobně přelila pohár schopnosti neimplodovat.
Objeví se u sebe v pracovně. Ztěžka se opře o dveře a pomalu s výdechem uvolní zaťatý svaly, který se téměř okamžitě začnou třást. Postel mu připadá vzdálená asi tak dvě galaxie. Na hraně sil se pohybuje poměrně často, takže ví, že když nemůže, vlastně může ještě docela dost. Nicméně tahleta nepříjemná kombinace magický, fyzický a mentální únavy v něm vzbuzuje extrémně nesympatickej pocit zranitelnosti, a ten mu víc než dost nevyhovuje.
Přiměje se odtrhnout od dveří a automaticky za sebou kouzlem zamkne. V napůl zahojený ráně na krku mu nepříjemně cuká a i tetování mu pod tričkem krouží poněkud líně. Zatímco se potácí do ložnice, vytáhne ze zadní kapsy mobil a pošle dvě smsky; první stručně informuje Tylera, že nejmíň šest hodin nebude pro nikoho na příjmu, a druhá směřuje jinam, o několik pater hloub, do chodby s omezeným přístupem, kde v jedný naprosto anonymní cele sedí ke zdi připoutanej jistej naprosto anonymní příslušník teď už značně prořídlýho upířího klanu. Informace, který od něj získal před týdnem, se při genocidním rendez-vous dost hodily. Teď ale bude potřebovat zabrousit trochu hloubějc. I přes svoji únavu nezapomněl, že pár nitek z týhle vražedný tapisérie ještě visí volně a budou chtít ustřihnout. A na to je vždycky lepší bejt maximálně připravenej. Navíc... nic člověku nezvedne náladu tak spolehlivě, jako lehký výslechový mučení+