The World

[Rebecca Altamirano]

+jenom lehce pokrčí rameny; faktem je, že pár lidí z jeho týmu by už opravdu nechtěla vidět mrtvý a že by se tomu pravděpodobně snažila aktivně zabránit, ale to mu tady vykládat rozhodně nebude:D+ Hmmm, na to abych to popírala mě už znáš až moc dobře. +konstatuje pobaveně a pak se tlumeně zasměje+ Jo, tak to asi taky sedí. +prohlásí ještě se stopou smíchu v hlase a když jí nehtem přejede po krční tepně, slabě se zachvěje+ Možná jsem tím pádem tak trochu i tvoje děvka, jak mě ostatně nedávno obvinil Dean. +přizná se smíchem a dívá se mu do očí; ne poprvé ji napadne, jestli by ji nemělo o trochu víc děsit, jak dobře ji už vážně zná. A jak na něj ona navzdory všemu stále reaguje. I když možná právě proto...+ Jo. Asi bych měla. +protáhne tiše, stále těch dráždivých pár centimetrů od jeho rtů; svoje temně hnědé oči upřené do jeho modrých, na rtech slabý náznak vyzývavého úsměvu. Pomalu se odtáhne, narovná se, plynulým pohybem nechá na baru pár bankovek a vyjde ven. Už ve chvíli, kdy se k němu otočí zády, cítí jak jí adrenalin okamžitě rozbouřil krev v žilách, přesně v té kombinaci napětí a vzrušení. Venku se rychle rozhlédne a pak zahne do první tmavé uličky, odkud se přemístí na jedno z železných požárních schodišť+

[Jade]

+vědoucně se ušklíbne, protože je mu to docela jasný + vždycky to byl všímavej kluk. +zvedne koutek, v očích mu probleskne cosi žádostivýho, přece jen je poměrně opojný slyšet ji to vyslovit nahlas. nepohne se, když se od něj odtáhne, jen jeho oči ji neustále sledují, jako by odhadoval, jak daleko zajde, kam až to dotáhne, jak moc si doopravdy chce hrát. Teprve když ji vidí vycházet ze dveří, pomalu se opře do židle, v klidu dopije svoje pití, a teprve pak se zvedne a zamíří ven. Vnímá na sobě barmanův pohled, a v něm neurčitý znepokojení nad jejich výměnou, ale ignoruje to, zavře za sebou dveře a vtáhne do plic chladný vzduch. Tetování pod tričkem se mu už zahojilo, a slabý zabrnění magie, který na tom místě občas cítí, už vnímá jako svoji součást. Stějně tak už si stihl docela zvyknout na zostřený smysly a drobný vylepšení, který mu jeho tělo zatím naservírovalo. Ještě cítí slabý, rychle mizící závan její vůně, zachytí jeho poslední záchvěv, a s ním sotva postřehnutelný podtón touhy a napětí, vnímá ho vzadu na jazyku, skoro jako kdyby ochutnal její kůži. A pak je pryč, protože zas tak daleko jeho čich nesahá; daleko intenzivněji ale vnímá její magii, už dobře známou. Neomylně zamíří do vedlejší uličky jen kousek od něj, dostatečně zapadlé, a zároveň natolik veřejné, aby to pořád zrychlovalo tep. Zahlédne nepatrný pohyb na požárním schodišti; přece jen se chce nechat chytit, moc dobře ví, že kdyby chtěla, dokázala by mu zmizet beze stopy. Pomalu vykročí ke schodišti, naschvál nechá rozeznít zvuk křupání štěrku pod podrážkami rozlehnout uličkou; jen ať se jí ten pravidelnej rytmus blížících se kroků i se všema implikacema vpije pod kůži. Líně vyšle neverbální kouzlo a nechá zmizet schod o jedno pod ní, tlumenej výbuch po sobě zanechá díru jen pár čísel pod jejíma nohama, vidím tě, jdu si pro tebe. Přemístí se o patro pod ni a začne šplhat po schodech nahoru, takhle blízko slyší její dech, když se opravdu snaží+

[Rebecca Altamirano]

+pozoruje ho ze stínů a neujde jí, jak už nenuceně, skoro přirozeně využívá vylepšení, která mu poskytla magická kérka. Uvědomuje se, že mu potencionálně dala munici proti sobě, ale právě to vědomí, že vyrovnává jejich šance, i když nepatrně, jí zvedá adrenalin. Sleduje jak se bezespěchu blíží potemnělou uličkou; sama nemůže říct,jestli ji vidí, stejně jako ona jeho, ale když jí kousek pod nohama zazní výbuch, jen v poslední chvíli stihne vystoupit o dva stupně nahoru. Ví, že už je blízko, přesto čeká ještě chvíli a až když je jen o pár schodů níž, se otočí a zamíří o další patro výš. Vědomí, že teď´jí už doslova dýchá na záda jí způsobuje mrazení v zádech, ale současně cítí vzrušení, které jí rozechvívá až v kostech. Tenhle koktejl si nedopřává často a o to víc si to teď užívá...+

[Jade]

+ví, že narozdíl od něj ona jeho dech slyší, možná dokonce i tep jeho srdce, když se k ní blíží po schodech, s určitou neodvolatelností predátora, kterej jí už už dýchá na záda, jeho kroky rozvibrují železnou konstrukci schodiště a jeho magie vyšle průzkumnej závan, kterej se o ni otře v tom varovným skoropohlazení, který od něj působí možná ještě víc jako hrozba; jako kdyby se jí už skoro dotýkal, jeho blízkost se jí otřela o kůži horkou proti nočnímu chladu, jako by jeho rty sklouzly jen těsně podél její šíje, už tě skoro mám, uteč, maličká. Nechá ji vystoupat až na střechu, několikametrová propast na všech stranách nepředstavuje pro magii žádný potíže. Přesto se na té betonové ploše skoro ztrácí, prostor vyvolává iluzi zranitelnosti, odhalenosti, otevřenosti. Kletba, kterou vyšle, uštípne kus betonu vedle ní; je to hra, nemíří napřímo a nepoužívá opravdu zraňující záležitosti, a když se trefí, je to proto, aby jí prudce rozsekl tričko nechal dírou v látce zasvítit holou bledou kůži. A kdyby tvrdil, že to přeseknutý ramínko od podprsenky byla náhoda, lhal by. A to nemívá ve zvyku. Rty mu zvlní spokojenej úšklebek a přesto, že se skoro nepohne, napětí v jeho očích jako by ji obkličovalo ze všech stran a dýchalo jí na krk. Jo, baví se.+

[Rebecca Altamirano]

+jako kořist se už dlouho necítila a musí si přiznat, že v tomhle kontextu to působí jako dokonalé afrodiziakum. Takže té kletbě, která jí roztrhla tričko a lehce i kůži na rameni se možná vyhnout mohla. Zůstane stát pár metrů od něj, dívá se a něj, na rtech nepatrný, provokativní úšklebek. Adrenalin jí bouří v žilách a napadne ji, že by mohla něco zkusit. Jestli jeho tetování funguje i takhle. Couvne do stínů a v podstatě okamžitě zmizí, jakoby se vypařila. Tohle ale není klasické zastírací kouzlo, ale její vlastně magie, respektive upíří. A odhalit by ji měl dokázat jen jiný upír. Nebo někdo, komu v těle koluje pár kapek její vlastní krve...Tiskne se k oprýskané zdi starého komínu a napjatě sleduje, jestli ji dokáže najít....a ulovit. Srdce ji buší poněkud rychleji než obvykle, protože ač si uvědomuje, že to je hra....vždycky je možnost, že se to zvrtne...+

[Jade]

+Takhle na dálku krev z drobné ranky ani cítit nemůže, spíš ji tuší, než že by o ní věděl. vpije se očima do jejích a v těch jeho je výzva, varovnej podtón a to probouzející se intenzivní cosi, co mrazí a spaluje zároveň, slibuje, a zároveň šeptá uteč... a pak mu zmizí před očima. Najednou je na střeše sám, vítr se lehce otírá o jeho rozpálenou kůži, ale přesto někde v žaludku cítí ten instinktivní pocit, kterej mu už párkrát zachránil krk, takovou neuchopitelnou jistotu, že nezmizela. Cítí ji, jako závan vůně, která zbyde v místnosti, jako slabou vlnku na hladině ještě dlouho poté, co kámen zmizí na dně. A dobře taky vnímá to sotva patrné zabrnění magie na tetování pod tričkem. Lehce promne prsty o sebe a přimhouří oči, a pak je pomalu zavře, a poprvé se tomu lehce poddá. Vždycky využíval tetování, jeho magii i potenciál, k posílení vlastní magie, vlastních sil, čerpal z něj jako ze studny. Teď udělá opak, a dovolí si sledovat, kam ho zavede, nechá tu lehkou vibraci nepatrně zesílit. Jako kdyby jeho vlastní tep trochu zpomalil, možná na chvilku i zadrží dech. Je to jako slabej tah kdesi pod jeho kůží, vábí, volá, magie hledá svůj zdroj, a on hledá ji. Je to jiná magie, nepochází z něj, a zároveň vlastně ano, už prorostlá s jeho jádrem, ale temnější, hladovější, živená jeho vlastní touhou a hladem; chce ji, touží po ní, loví ji, dokud ji neuloví, nepohltí, nespálí na pot a prach a vášeň, dokud nebude jeho, ve všech smyslech toho slova. Probudí tu potřebu, propojí ji s magií v tetování, nechá ji ze sebe vyvřít. Z temnoty začnou vyrůstat barvy, černá postupně světlá. A pak realita začne ztrácet na obrysech, a cosi jiného naopak začne sílit, ne cosi, ale kdosi. Pořád ji nevidí ani neslyší, ale intenzita její magie za komínem slabě žhne. Není to silný, ale on umí hledat stopy jako loveckej pes, a když nějakou získá, nepustí. Rty mu zvlní úšklebek. Vlna magie se cihlami komínu protáhne za půl vteřiny, jako by tam ani nebyly, a přitiskne ji k té zdi, jako obruč kolem pasu, dva tlaky nutí její zápěstí lnout ke chladné omítce, a další ji nutí držet hlavu zpříma, jako by už jeho prsty svíraly její hrdlo, tím samozřejmým způsobem, jako by tam jeho ruka patřila odjakživa. I can see you now, vydechne jí jeho hlas do ucha, přestože on sám se ještě ani nepohnul. Vlnka magie jí sklouzne pod oblečením v letmém pohlazení, sotva se jí dotýká, tak dráždivě lehounce, jak by to opravdové prsty nikdy nedokázaly. Přilne k její kůži a proklouzne jí po těle, a ví, kudy zamířit, zná ty místa, co ji rozechvějí, krutě a důvěrně. Protáhne se záhyby jejího klína, aniž by se její kalhotky byť o milimetr pohnuly, a odhalí, že tahle hra dělá víc, než jen zrychluje její tep. Tlak magie v tu chvíli trochu zesílí a na okamžik připomíná jeho prsty víc, než by bylo zdrávo, jo, udělat z ní orgasmem roztřesenej uzlík aniž by se jí jen dotkl by mu bylo podobný, ale ne, to by bylo moc jednoduchý. Když otevře oči, zorničky se mu zalesknou, a pomalu k ní vykročí. Nespěchá, ne. Nechá ji vychutnat si každej moment, kdy se k ní blíží+

[Rebecca Altamirano]

+neodvažuje se ani pohnout, přestože ví, že ji nevidí. Aspoň zatím. Slyší jeho dech i tep jeho srdce, ale hlavně cítí jeho magii. Už dávno je jako stará známá, ale po tom, co si nechal udělat tetování, je to trochu jiné. Intenzivnější, známější. A vlastně ji ani nepřekvapí, když ji celkem rychle najde. Ale to co udělá...to úplně nečekala. Když ji pomocí magie přitiskne ke zdi a znehybní, v první chvíli téměř zpanikaří. Srdce se jí rozbuší rychleji, ale pak jí magie polaská pod oblečením, tak živá a skutečná, až by se nedivila, kdyby viděla její fyzickou podobu. Zalapá po dechu a kousne se do rtu, aby potlačila zasténání, která jí stoupá hrdlem. Zavře oči a snaží se dostat svoje tělo pod kontrolu, ale je to dost marný boj. Slyší jeho kroky, jak se blíží a skutečnost, že k tomu, aby unikla by musela použít mnohem víc síly a magie ji na okamžik vyděsí. Ale zdaleka ne tak moc, aby to byť jen zkusila. Protože pravdou je, že to chce. Chce jeho. Kdysi. Teď. Kdykoliv...+

[Jade]

+vnímá její krátkej boj proti síle, kterou jí přitiskl ke chladný stěně, dost pevně na to, aby se mohla cítit v pasti, ale ne zas tak pevně, aby se nedokázala osvobodit, kdyby opravdu chtěla. Blíží se k ní a se zkracující se vzdáleností mu znovu naplní všechny smysly ona. Ještě pořád si tak trochu přivyká všem těm novinkám, co se jeho tělu přihodily. Ty, který se mu hodí, si začal vybrušovat okamžitě, ale rozhodně se jim nevěnoval všem se stejnou péčí. A teď, když tomu neodbytnýmu tahu magie pod jeho kůží trochu povolil uzdu, zaplaví ho rychleji a intenzivněji, způsobem, na který si ještě nezvykl; až je toho na chvilku skoro až moc, vpije se do něj jako krev do přiloženýho kapesníku, hladově ho naplní. Na okamžik se musí sakra snažit, aby ten nával ovládl, tělem mu to projede jako blesk a pohyblivý tetování se mu kdesi na bedrech zprudka zavlní. Zostřeně vydechne v podráždění, trochu si už odvyknul takhle bojovat o sebekontrolu, a když před ni konečně dojde, odrazí se mu to v rysech tváře, v kůži trochu moc napjatý přes už tak ostrý čelisti, v zářivě modrým chladu očí, co teď skoro pálí, s intenzitou neobvyklou i na něj. Lehce nakloní hlavu na stranu, jako predátor, co hodnotí kořist, jeho mysl automaticky registruje a katalogizuje detaily; její spodní ret v zajetí skousnutí zubů, prsty sevřený do pěstí, jak se nad sebou upírka snaží převzít kontrolu, nepatrná slabost v kolenou, jak ji jeho magický prsty ještě pořád laskají. Ten naléhavě všepohlcující pocit se mu v krvi připomene, a vzápětí už ji jeho magie nesvírá, teď ji místo toho tiskne on. Jeho ruce ji popadnou rychle jako blesk, s promyšlenou hrubostí, prudce ji otočí. Jedna paže se jí omotá kolem pasu jako had, sevře ji u něj, a tou druhou ji k sobě přitiskne za rozkrok, trochu sevře její klín a natlačí si ji tak zadkem rovnou proti tomu vlastnímu+
Myslíš, že se přede mnou schováš? +protáhne jí jeho hlas těsně nad kůží pod uchem, v tý citlivý prohlubni; ve žlábku mezi půlkama může přes džíny cítit, že ta chtivost je vzájemná, jeho tělo ji pálí přes látku, tiskne se k jejím zádům+ Vidím tě...+ vydechne, a vážně vidí ostřeji, než by měl; spáry mezi cihlami jen kousek před ní, modré žilky pod bílou kůží na její čelisti, hrudník, co se jí prudce zvedá+ Slyším tě... +protáhne, smysly mu plní zrychlený rytmus její dechu, to, jak si olízne rty, kdyby chtěl, snad by mohl slyšet, jak se jí látka otírá o kůži, šustění mačkaný krajky jejích kalhotek, jak ji drží za rozkrok+ Cítím tě... +jeho dech jí horce sklouzne na krku a neomylně najde to místo, kde jí pod kůži prudce pulzuje tep, lokalizuje ho špičkou jazyka a pak ho sevře zuby, nijak citlivě, ale kůži neporuší, dokud necítí, jak mu pod jazykem její tep ještě zrychlí. Cítí to všechno. Adrenalinovej podtón strachu, kořeněnou vůni vzrušení, to, jak moc ho chce. Až ho napadne, co všechno by mohl cítit, kdyby se tomu tahu, co cítí vyvěrat z tetování, poddal úplně naplno+ Cítím, jak jsi mokrá. +ušklíbne se koutkem, tak blízko její kůže, že ten pohyb jeho rtů může cítit. Jeho prsty jí skoro líně vystoupají z pasu mezi ňadry ke krku a obemknou se kolem něj se známou samozřejmostí. Vzrušení mu tepe v žilách, klouže do něj, tím navyklým, pomalým a pravidelným způsobem, ale zřetelně vnímá i tu trochu znepokojivou odlišnost.Palcem zavadí o knoflík jejích džín a rozepne ho A uvědomí si, že od tý doby, co si pořídil tohle malý vylepšení, ještě nikoho takhle neměl. A že vlastně neví, co všechno se může stát+

[Rebecca Altamirano]

+upřeně ho pozoruje, jak se k ní blíží, tím trochu predátořím způsobem, síla a kontrolovaná agrese skrytá ve svalech a ne poprvé se jí při pohledu na něj vybaví nějaká kočkovitá šelma; možná puma, nebo panter. Neujde jí ani určité napětí, spalující intenzita jeho očí, jakoby byla ještě o level výš než jindy. Ze všech sil se snaži ignorovat magické prsty, které ji stále laskají, i když ten boj dost zoufale prohrává a ví, že je to vidět.+ Asi ne...ale můžu to zkoušet. +vydechne trochu sevřeným hlasem, když ji náhle ke zdi už netiskne magie, ale jenom on. Což je mnohem lepší. Jednou rukou se opře o studenou zeď před sebou a druhou položí přes jeho, kterou ji hrubě tiskne do klína; ne ale proto, aby ho odstrčila nebo zastavila, ale spíš naopak, ještě víc se natiskne proti němu.+ To jsem...+vydechne tlumeně, když jí sevře krk; pustí jeho předloktí a sklouzne na jeho stehno, pevně ho stiskne a zaryje nehty do napjatých svalů+

[Jade]

+rty mu zvlní pobavenej úšklebek+ oba vědí, že se chce nechat chytit, že chce, aby kolem ní utkal síť bolesti a rozkoše, a chytil ji do ní jako mouchu. Ten kontrast s jejich prvními tanci kolem toho druhýho ho docela pobaví, zvlášť když se tak lačně natiskne k jeho dlani. Přes látku mu do dlaně sálá horko z jejího těla, jako by i tenhle vjem byl silnější než jindy, nebo se mu to možná jen zdá, když prsty lehce prohněte její klín, jen aby cítil ten záchvěv, co jí projede; a to, jak vůně její vlhkosti zintenzivní. Prsty vklouzne pod lem jejích džín, i přes rozepnutej knoflík tam má jenom omezenej prostor, přesto jí ale dokáže proklouznout pod kalhotky a polaskat ji přímo, kůži na kůži, nahmatá to nejcitlivější místo a zatlačí na něj; jenom na chvilku, jen aby třes z jejího těla přešel do toho jeho, a pak odtamtud zase vyklouzne. Vlhkými prsty se otře o její břicho, a pak z nich ochutná, olízne si ukazováček, aby věděl, jestli se změnil i tenhle vjem+ Tak moc mokrá. +zvedne koutek v tichým úšklebku, napůl spokojenej sám se sebou, přejede jí prsty po rtech a donutí ji je pootevřít, ochutnat na nich svoje vlastní vzrušení. Svoji vlastní napjatost si uvědomí až ve chvíli, kdy ucítí bolestivej záblesk na stehně od jejích nehtů, a na kůži jí zavibruje cosi mezi jeho zavrčením a smíchem; jeho prsty jí sevřou hrdlo pevněji, varovněji. Po kůži jí přejede závan uvolněné magie, jako vlnka po hladině, nepatrná, ale odkazující na rezervoár čehosi většího, a v tu chvilku je možná dobře, že mu nevidí do tváře. Vlnka přetne pod rozepnutou bundou ramínko jejího tílka, a uvolní tím látku výstřihu, stáhne ji pod její ňadro a odhalí ho světlu božímu; magie pracuje skoro jako protažení jeho prstů, stejně samozřejmě, jako by šlo jen o další jeho končetinu. Chladný vzduch se okamžitě pustí do její citlivé kůže, ale dřív než stihne zima přimět bradavku ztuhnout, dostanou se k ní jeho prsty, lehce za ni zatahá a pak ji nečekaně štípne mezi prsty+ Chceš si hrát? +protáhne jí tiše do kůže, přestože odpověď moc dobře zná, v uších mu rytmicky duní její tep a dech, teď nějak nepravidelnější, když jí svírá hrdlo. Ani čas ale nezměnil nic na tom, jak opojný je slyšet to od ní nahlas. A jakmile její rty vypustí odpověď, pevně ji k sobě přitiskne a přemístí je oba pryč, do soukromí jeho pracovny+