BYT DEANA A PAYNE, NEW YORK

[Dean]

+trochu se bojí, že v jejích očích uvidí zklamání, ale její úsměv trochu nejistě opětuje. Jasně že ví, že by od něj chtěla víc. A někde uvnitř by jí to i moc rád dal. Co má v plánu na ní pozná dřív, než to sama vysloví, a dřív než nad tím stihne panikařit, sáhne po ní sám. Už si prostě nehodlá dovolit to celý zkazit. Potřebuje si ty dva stavy v sobě propojit, takže sáhne po tý vzpomínce, která je napůl zastrčená někde v jeho hlavě, oni dva a sklad plnej těl, její oči a ta touha, která mu tenkrát poněkud nečekaně a lehce nevhodně projela až do slabin. Ten výraz není nepodobnej tomu, kterej má Payne na tváři teď, takže se soustředí na ten stejnej pocit, a políbí ji, dlouze a vroucně, trochu ji k sobě přitiskne a prozkoumává její rty, prsty opustí její tvář a sklouzne jí po pažích k pasu lehce ji hladí+

[Payne]

+až když před jejím dotekem neuhne, ale naopak se po ní natáhne sám, si uvědomí, že pořád tu defenzivu očekávala. Takže když jí začne polibky oplácet, je na okamžik překvapená, ale ten pocit se rychle přetaví do vzrušení. Prsty mu vklouzne do vlasů, ale přesto se pořád trochu kontroluje, protože sama ví nejlíp, že zkazit to může i jen jeden uspěchaný dotek a to je něco, čemu se chce rozhodně vyhnout. Takže když už cítí, že by její sebeovládání mohlo dostat vážný trhliny, kousek se odtáhne a usměje se mu do rtů+ Miluju tě...+poví mu tiše a zadívá se mu do očí; a ví, že by udělala cokoliv, aby o něj nepřišla. Protože si je celkem jistá, že s ním by odešel i zbytek její příčetnosti. Zbytek toho dobrýho, co v ní ještě je...+ Musím do sprchy. Dnes to byl trénink za všechny prachy. +dodá pak s úšklebkem, když vstane a trochu sykne, jak se znovu ozvou naražená žebra+

[Dean]

+dotýká se ji ještě pořád tak opatrně, jako by si sám nebyl úplně jistej, co přesně si může dovolit, ale v jeho pohybech je rozhodně o dost větší sebevědomí než dřív. Pomalu ji pustí, když se od něj odtáhne, a teprve teď vypustí z plic zadržovanej vzduch+ Já tebe taky. +uculí se tak křivě, a než od něj odejde, ještě jí vtiskne pusu+ Jestli... tam nechceš jít sama, můžeš si říct o posily. +poznamená pak, na Beccu je pořád naštvanej, ale to neznamená, že by nebyl rád, kdyby tam Payne měla někoho dalšího. Z představy, že tam půjde úplně sama, je mu přece jenom trochu úzko. Zvrtnou se může kdykoliv cokoliv, čehož je ostatně sám důkazem+

[Payne]

Já vím...+usměje se mu do rtů; jeho poznámka ji pak zastaví ve dveřích do koupelny. Zamyšleně se na něj zadívá a chvíli nad tím přemýšlí+ To je asi dobrej nápad. Řeknu jí o tom, ale až budu mít plán a až o nich zjistím víc. Můžu jí ukázat tu složku? +kývne k deskám na stole+ Ale řeknu jí, že nechci aby zasahovala, pokud to nebude naprosto nezbytný. +dodá ještě, než zmizí v koupelně. Pod proudem horké vody už začne nad "svým" případem přemýšlet, rozhodně nehodlá nechat nic náhodě a cokoliv podcenit. Tak nějak cítí, že tohle by mohl být ten případ, který opravdu odstartuje její kariéru soukromého detektiva...A i když ji práce u Anvilu baví a určitě jí bude chybět, možnost být svým vlatním šéfem je přece jen ještě o dost lákavější. Vypne vodu, prosuší si vlasy ručníkem a pak si je do ručníku zabalí, převlékne se do pohodlných domácích věcí a vejde do obýváku. Sedne si na gauč, přitáhne si složku a notebook, rozhodnutá začít na tom dělat hned. A navíc už ani necítí únavu, kterou si z tréninku přinesla. Naopak, takhle nabitá energií si nepřišla už dávno...možná od jejího posledního lovu...+

[Dean]

+Smršť. Jo, tak nějak by posledních pár měsíců asi dokázal shrnout. Cítil se trochu míň jako houba nasávající novinky a trochu víc jako článek řetězu. A na tom pocit zapadnutí do dobře naolejovanýho stroje bylo cosi uklidňujícího. Měl svoje místo, svoji úlohu, svoji váhu a hodnotu. Ne že by se už neměl čemu učit... Z jeho těla se stala zbraň, na kterou se může spolehnout, perfektně natažená a připravená na cokoliv. Každej reflex a jejich rychlost, napružená síla v pevnosti jeho svalů, to všechno mu dávalo pocit kontroly. A Payne se to podle všeho líbilo taky. Payne... Pořád kolem toho chodil trošku opatrně, ale ten obezřetnej normál, kterýho dosáhli, podle všeho fungoval. Navzájem respektovali omezení a tajnosti spojený s jejich výdělečnou činností, a o to víc mluvili o tom ostaním. Ne o všem, jasně že ne, ježiši. Ale aspoň o něčem, a aspoň trochu. Viděl, že se v ní něco děje, cosi v ní zraje, ale nešťoural do toho, ne dokud o tom nezačne sama. Místo toho jí vyprávěl o magii; o tom, jak ji celej život bral jako samozřejmost, jako vlastní prodlouženou ruku, jako jeden z orgánů, kterej občas využívá, spíš podvědomě, aniž by tušil jeho plnou funkci. Ale poslouchat Jadea jak o ní mluví, učit se od něj, poznávat ji, a skrz ni i sebe... to bylo jako se zamilovat, tím hlubokým a opravdovým způsobem, co v životě nepřichází moc často. Vlastně možná trošku chápal, proč si občas někteří dělají tajně srandu, že Jadeova opravdová spřízněná duše je jeho vlastní magie. Magie byla totiž živá, silná, opojná a jeho, a veškerou péči a rozvoj, který jí věnoval, mu dvojitě vrátila. Miloval to. Zachvění statický elektřiny těsně předtím, než past sklapla a stěny magie vyletěly vzhůru. Krystalicky čistej adrenalin, co z něj vystřelil v podobě kletby v nejpodvědomější snaze o obranu. Naprosto přirozenou samozřejmost, s níž se jeho magie přimkla k té Jadeově vždycky, když trénovali tandemový spojení. Zapadl do té rutiny tréninků, boje, akcí, Payne, a zase znovu, a od Indie se tak nejblíž přiblížil... když už ne štěstí, tak aspoň spokojenosti. Soustředil se na sebe a svůj malinkej svět, a ostatní věci se rozhodl ve svojí hlavě odložit na jindy. Třeba to, že se už zase blíží Vánoce a on od těch posledních za sourozenci nebyl ani jednou. Nebo to, jak se Jadeovo tetování na hrudi rudě zalesklo, když po tréninku mířili do sprch, stejným způsobem, jak se občas světlo zlomilo o barvy na Paynině krku. Nebo to, jak se mu v pravidelnejch intervalo pod kůží sbíralo svědění a v hrudi panika, a co musel dělat pro to, aby ji utišil. A že se mu občas, v tichejch momentech mezičasu, strašně moc stýskalo po rodičích... ale i když by to nikomu nepřiznal, nedovedl si už představit, že by tu teď byli. A když si občas, když zrovna nemohl usnout, představoval, co jim řekne, až s Jadem ten Kámen dostanou... vlastně mu chyběly slova. Bylo mu úplně jasný že Tyler by nejspíš řek, že to znamená, že se dostává přes jejich smrt, nebo něco podobně Yodovsky chytrýho, jako dycky. Ale popravdě si připadal trochu ošizeně, trochu provinile. Mělo by to bejt těžší, horší. Měl by si to nést celej život. Když s ní kurva takhle zametla jedna pitomá akce, měl by se ze svýho osiření přece sbírat dýl. Pořád na ně měl tak trochu vztek, to jo. Pořád se mu stávalo, že ho v nevhodnou chvíli dostihly vzpomínky. Ale... zároveň v něm taky získávalo pevný obrysy vědomí, že tohle zvládne. Možná přijdou horší balvany, co si před sebou povalí, ale tenhle už skoro přelejzal. Stál na vlastních nohách, jakkoliv byly vratký.
Ten pocit dětský bezmocnosti se vracel jen občas, a k jeho nechuti býval spojenej s Jadem. Intenzivní hrůza, Jade pozvedl obočí, těma chladným modrýma očma se díval do ústí zbraně, a jeho úšklebek říkal Do toho, udělej to, vystřel, a Deanovo srdce mlčelo, tichý a sevřený ještě asi dvě vteřiny potom, co spoušť stiskla a ozvalo se hluchý cvaknutí prázdnýho zásobníku, žije, žije, žije. (Zbraň je dokonale vyvážená jedině plně nabitá, a když nabitá není, člověk automaticky vyvažuje, je to nepatrný, ale poznáš to, řekl mu potom, jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby se mu právě skoro nezhroutil celej svět, parchant zasranej). Jo, to byla položka číslo 357235 na seznamu věcí, na který Dean hodlal myslet Až Jednou V Budoucnu. Rozhodně ne teď. Nope. Teď bude myslet na sprchu, kterou si za chvilku dá v šatnách, a na dárek pro Payne k narozeninám, co na něj čekal schovanej v bundě ve skříňce. Ještě musí koupit kytku, Payne vždycky tak vtipně vykolejilo, když jí přinesl kytky, že to dělal už jen pro ten záblesk užaslý něvěřícnosti v jejích očích. A taky by se mohl stavit v tom syrským bistru dole na rohu Čtvrtý, pro tu příšerně ulepenou sladkost, co jí chutná. V břiše pocítil cosi skoro podobnýho těšení+

[Payne]

+poslední měsíce jí splynuly do jednoho poněkud rozmazaného kolotoče. Zrovna nedávno si uvědomila, že to budou bezmála čtyři roky, co se její život obrátil naprosto vzhůru nohama. A i přes pár zádrhelů by nezměnila vůbec nic. Práce, kterou si vybrala ji bavila a od chvíle, kdy s Deanem našli křehkou rovnováhu, ve které každý dostal to, co potřeboval, bylo i v tomhle směru všechno v pořádku. Nebo přinejmenším o dost lepší než předtím a aspoň se dokázala líp kontrolovat pokud byla nedejbože sama s Billym. Protože faktem zůstává, že ji pořád přitahuje a to víc, než by jí bylo vhod. Nic moc se ale proti tomu dělat nedá, to už zjistila. Sebekontrola. To je odpověď na většinu jejích problémů. A v posledních týdnech dostává zabrat ještě víc, protože pořád neodstartovala misi „Sběratel motýlů“. Věděla, že tuhle akci nemůže v žádném ohledu podcenit, protože zvrtnout se může asi tak milion věcí. Bí jí slíbila, že bude její záloha, pro případ nutnosti, ale jinak zasahovat nebude. Tohle je její akce. A Deanova, pokud bude chtít. Takže teď soustředně prochází darknet a nepřekvapí ji, když objeví z posledního týdne další pohřešovanou dívku. Znovu pocítí to zneklidňující zachvění, ten neklid, který stále dřímá jen kousek pod povrchem a který je poslední dobou stále těžší ignorovat. Se svými nočními výpravami za vyčištěním ulic od pedofilů přestala už dávno a utišení svých démonů řešila buď s Bí mnohem ostřejšími a tvrdšími tréninky nebo ještě větším pracovním nasazením. A když minulý týden při tréninku zlomila svému kolegovi ruku a vysloužila si tak ne zrovna příjemný rozhovor s Billym v jeho kanceláři, usoudila, že je nejvyšší čas tu nahromaděnou agresi vypustit tím správným směrem. Odloží notebook vedle sebe a přitáhne si složky, které se od chvíle kdy jí je Dean přinesl zdvojásobily. Přesto je už zná zpaměti. Každého ze tří mužů by poznala kdekoliv. Otec, který své Zahradě vládne. Desmond, starší syn, který by měl následovat svého otce. A Cole. Mladší syn, z kterého ji mrazilo nejvíc. A právě na něj se chce soustředit. Umřou všichni, samozřejmě. Ale Cole…ten bude umírat dlouho. Zavře složku s jeho fotkou a hodí ji na stolek k ostatním. Protáhne se na gauči a zadívá se z okna. Za tři dny. Víc připravená už nebude a je nejvyšší čas pustit přeživší motýly na svobodu…+

[Dean]

+hodí klíče do misky u dveří a zuje si boty, bundu pověsí na věšák a z kytky sundá papír+ Ahoj. +nakoukne do dveří a výraz v její tváři ho na moment zarazí. V těhle chvilkách má pocit, že je tisíc kilometrů od něj, u věcí, o kterejch asi nejspíš nechce vědět+ Všechno nejlepší. +uculí se trochu a vytasí se s kytkou. Jo, je to pořád stejně boží. A fakt sladký. A ona nejspíš i zapomněla na svý narozeniny. No, to on teda ne+ Jak je? Jsi unavená? +usměje se a dojde jí dát pusu na přivítanou+ Chci tě někam vzít, ale můžeme jít i zítra, jestlis měla dlouhej den. +navrhne. oči mu sklouznou na stolek, kde se válí dobře známý složky. sám je přece přinesl, že jo. NOPE, teď myslíme na Payniny narozeniny. žádný mrtvý holky. jenom jedna velice živá+

[Payne]

+ze zamyšlení ji probere až jeho hlas; otočí se a usměje se na něj a pak překvapeně vykulí oči+ Ahoj....páni. Já asi zas zapomněla. +potřese se smíchem hlavou a políbí ho nazpátek+ Děkuju, je nádherná. +nemůže si pomoct a trochu zčervená; vezme kytku a jde jí dát do vázy.+ Ne, nejsem. Spíš naopak...+poznamená a postaví vázu na stůl.+ Ne, půjdu ráda, potřebuju vypnout a trochu relaxovat. +zadívá se na něj zvědavě+ Co máš v plánu? +sonduje nenápadně, dojde k němu a položí mu ruce na boky a zvedne k němu tvář, na rtech jí pohrává úsměv a vypadá jako úplně obyčejná holka, kterou její kluk překvapil a ona je prostě a jednoduše šťastná+

[Dean]

mně je to jasný. +uculí se pobaveně a napadne ho, že... jo, je nádherná. a trochu se pousměje+ Tak jo. +přikývne+ no, nic extra divokýho. +usměje se, obejme ji kolem ramen, a vtiskne jí pusu na čelo+ ani nijak daleko. +zvedne koutek tajnůstkářsky, chytne ji za ruku, a vezme ji ven z bytu, na chodbu, a pak do výtahu, až do nejvyššího patra. Pak se natáhne na špičky, až se mu trochu vyhrne triko nad pupík, a stáhne jim dolů požární žebřík+ až po tobě, oslavenkyně. +zazubí se, podrží ji pod zadkem, aby se mohla přitáhnout na žebřík, a pak vyskočí a chytne se pod ní. Nahoru je to jen kousek, a když vyleze do podvečerního vzduchu, najde tam kromě světel New Yorku taky pár svíček rozsázených okolo deky, kam trochu neuměle naskládal polštáře, její oblíbený jídlo, a cupcake se svíčkou, protože dort ve dvou je trochu moc i na ně a je z toho trochu nervózní. Vlastně docela hodně nervózní. Nejspíš je to kýč jak bič, ale prostě pro ni chtěl jednou udělat něco pěknýho. normálně pěknýho+

[Payne]

+nechá se vyvést z bytu, pak do výtahu, pak po žebříku....a je čím dál zvědavější. Vyleze nahoru a když se rozhlédne, úplně ztratí řeč. Hrdlo se jí poněkud sevře dojetím, takže i kdyby věděla, co říct, stejně by nemohla. Dojde až k tomu nejromantičtějšímu zátiší, jaký by si uměla představit a všechno si prohlíží, pak se zadívá na zářící město a otočí se k Deanovi+ Deane....to je...+zavrtí hlavou a usmívá se, ale taky jí po tváři sklouzne pár slz a tak ho prostě obejme, políbí ho dlouze, nežně se víš láskou, kterou cítí, ale nikdy nejspíš nebude schopná ji dát úplně najevo+ Je to naprostá nádhera. Děkuju. +pošeptá mu a zadívá se mu do očí+