BYT DEANA A PAYNE, NEW YORK

[Payne]

+trochu v něm zatrne, když se k němu natáhne, ale ta vlna úlevy, když řekne, že to nechce skončit, je tak velká, že na to kašle. Pevně jí stiskne prsty a musí se na ni usmát+ Zasloužíš si něco lepšího. +pokrčí trochu nejistě rameny, ale už si zvyknul, že nemá smysl jí něco vymlouvat+ Jo... to bude lepší. +přikývne. panejo, náš byt. Zní to děsně dospěle a zvláštně. Ale vlastně se mu to asi líbí. Tuší, že to možná povede k další debatě o tom, že spolu nespí, ale ví, že ji podstoupit musí, i když vůbec netuší, co jí řekne. Je mu ale jasný, že by teď nedokázal potkt Beccu, podívat se jí do očí a vědět, že ona všechno ví+ Půjdeme k nám domů. +pousměje se, chytne ji i za druhou ruku, a přemístí je do bytu, a ani si neuvědomí, že tu nedopitou tequilu nechal na lavičce. Objeví se rovnou v bytě a hned si udělá mentální poznámku, že tam musí nastavit nějaký magický ochrany+

+uleví se jí, když jí stiskne ruku a opětuje jeho úsměv+ Možná. +pokrčí lehce rameny+ Problém je v tom, že chci tebe. +pousměje se a pevně se ho chytí, když je přemístí do jejich bytu. Pustí ho hned, když se tam objeví a jen lehce, jakoby omylem, sklouzne prsty po hřbetu jeho ruky. Rozsvítí světla a znvou si byt projde a musí se prostě usmívat, protože je skvělej. Hrozně se těší, až si tam podle sebe přizpůsobí a až budou....prostě spolu. Tedy až překonají tuhle propast.+ Myslím, že jsme vybrali skvěle. Je parádní. +otočí se na něj a usměje se+ Zítra řeknu Bí a přestěhuju si sem věci. Dneska to nějak vydržíme. +pokrčí lehce rameny a zkoumavě se na něj zadívá+ Taky jsem se opila...+přizná pak tiše; je jí jasné, že mu bude muset říct, že už to všechno ví, ale strašně se na to netěší+

[Dean]

protože jsi paličatá. +uculí se trochu, opře se o linku a dívá se, jak si to tam prochází, jak jí trochu svítí oči, a jak je to hezký, že je to tam jenom jejich+ je to na mě tak poznat, jo? +povzdychne si, ale koutky mu trochu cuknou+ Neměl jsem ty věci říkat. +zavrtí hlavou, sklouzne prsty po hladkým povrchu linky a koukne na ni. Ví, že by ji měl obejmout, protože ona to potřebuje. A taky ví, že jestli se to zase rychle nenaučí, needopadne to mezi nima dobře. Takže se nadechne, pomalu k ní dojde, jak tak stojí u okna a dívá se ven, na chvilku zaváhá, a pak ji obejme kolem pasu. Takhle to může líp kontrolovat, protože ona se nemůže moc dotýkat jeho, na chvilku zadrží dech, ale nedovolí si moc zkoumat svoje pocity. Prostě se soustředí na ni, na to, že to dělá pro ni, a zuby nehty se tý myšlenky drží. Cítí vůni jejích vlasů, tu správnou vůni, a pomůže mu to trochu se uvolnit a zablokovat všechny ostatní pocity. Omotá jí ruce kolem pasu, trochu si ji o sebe opře, a pousměje se. Jo, tohle by šlo+ Miluju tě. +pošeptá jí do vlasů na temeni, protože přese všechno co se mezi nima děje je to pořád pravda+ Mrzí mě to. +dodá po chvilce, a nemyslí tím ani zdaleka jen ty věci, co si řekli. Jenže to nestačí, a ani zdaleka. Musí ji uspokojit aspoň trochu, říct jí aspoň něco. Takže si vybere to, co se říká jednodušejc+ Já vím, že Mitch byl trochu idiot, ale byl to kamarád mýho táty. Snažil se o mě postarat. +zamumlá a ignoruje nepříjemný píchnutí, když vysloví jeho jméno+ Hrozila mu... asi nejhnusnější smrt, jakou si umím představit. +dodá, leze to z něj jak z chlupatý deky, a když si vzpomene na Lamii, podvědomě se zachvěje a musí se hodně soustředit na současnost+ Všichni to viděli, že už se mu nedá pomoct. Tak jsem... +najednou neví jak pokračovat, jazyk jako by mu ztěžknul v puse a sevře ji u sebe pevnějc+ Vzal jsem pistoli, a... +začne znova, ale ani teď to nejde dokončit+

[Payne]

To asi nemůžu popřít. +uculí se pobaveně+ No...trochu jo. +pokrčí lehce rameny a pousměje se. Zastaví se u okna a zadívá se ven; cítí na sobě jeho pohled a má pocit, že vnímá i ty vlny nerozhodnosti, napětí, váhání...zadrží dech, když uslyší kroky a s úlevou vydechne, když ji obejme kolem pasu. Na chvilku zavře oči a pomalu, opatrně položí své ruce na jeho, na svém břiše a zlehka ho pohladí po hřbetech rukou. Opře se o něj, když ji obejme pevněji a to vyznání jí poněkud sevře hrdlo+ Já tebe taky...+zašeptá, ale má pocit, že se možná chystá říct něco dalšího a tak zůstane úplně potichu, skoro se ani neodvažuje pohnout. Přestože už to slyšela, slyšet to znovu od něj, je v mnoha směrech horší. Jemně mu stisknne ruce, cítí i to zachvění, které mu projede tělem a hrozně moc by mu chtěla pomoct, jenže prostě neví jak. Může mu jen dát najevo, že je tady pro něj+ Moc mě to mrzí, Deane...+zašeptá pak sevřeným hlasem a trochu pootočí hlavu nastranu, nepokusí se ho ale políbit ani nic jinýho+ Jsem tady pro tebe, víš to, že jo? Stejně, jako jsi byl ty pro mě...+poví mu tiše a hrozně se bojí, že řekne něco blbě, že něco udělá špatně a definitivně to celý pošle do kytek+

[Dean]

+soustředí se na to, co dokáže, a pokouší se na tom stavět jako na základech, a lehce se jí opře tváří o rameno, a hledá v ní pevnej bod+ Připadám si... rozbitej. +řekne prostě tiše, snaží se v sobě skrz to všechno najít k ní cestu a moc se mu to nedaří+ jo, jenže to... bylo jiný. +zavrtí hlavou+ ty jsi za nic nemohla, ty... seš děsně silná. +pousměje se tak trochu smutně+ Nevím co mám dělat. nevím... +na chvilku se odmlčí a zlehka ji pohladí po břiše, jako by to zkoušel, co vlastně snese+ Měl bych ti toho děsně moc říct, ale nejde to. +ušklíbne se trochu, a chtěl by jí nějak vysvětlit, jak strašnou hrůzu má z toho, že o ni přijde, že to nějak zkazí, že se nedokáže sebrat dostatečně, ale nejde mu to poskládat do slov, tak ji jen pevně drží a skoro se bojí nadechnout+

[Payne]

+uvědomí si, že je nejspíš ve stejný fázi, v který byla na začátku i ona. Pocit viny. Občas ji přepadne i teď, naštěstí je to už jen vyjímečný+ Nemůžeš za to o nic víc, než já můžu za smrt těch ostatních holek, co tam byly se mnou. +řekne tiše, hlas má trochu dutý, ale zjišťuje, že už pro ni není tak těžký o těch věcech z minulosti mluvit. Pod tím pohlazením se slabě zachvěje, ale nic neudělá, jenom dál zlehka palcem přejíždí po hřbetu jeho ruky. Chvíli je potichu, ví že to musí říct a že na tom, jak to vezme záleží nejspíš veškerý další vývoj+ Nemusíš mi to už říkat. Vím to...+přizná potichu, trochu skloní hlavu a zavře oči; srdce jí buší, jakoby se pokoušelo vyskočit jí z hrudi, když napjatě čeká na jeho reakci+

[Dean]

+Ostatní holky. Ježiši. Asi teprve teď mu pořádně dojde, že on tu fňuká jako malý děcko, i když se mu vlastně nic nestalo; to ona si tu prošla šíleným peklem, a dostala se z toho. Musí si myslet, že je totální slaboch a fňukna. Prostě to v sobě akorát musí pohřbít hodně hluboko. Už to ví... cože? Jak by... Její slova mu dojdou až o chvilku pozdějc, a tu chvilku, kdy to pochopí, může Payne naprosto přesně poznat z toho, jak mu ztuhne každá buňka v těle. Panebože... ona jí to řekla. Vlna zuřivýho vzteku vůči upírce se v něm sice posbírá, ale ani se nestihne pořádně zformovat+ Cože? +vydechne akorát, ani si neuvědomuje, kdy ji pustil. Neměla na to právo, doprdele. Neměla právo jí to říct, napadne ho, ale jeho mozek jako by tuhnul, myšlenky ztrácí tvar, jako kdyby se rozmazávaly. Jediný, co mu pravidelně projíždí mozkem, je čirej děs. Ví to. Ví to. Ví to ví to ví to ví to vítovítovítovítovítovíto. O krok ustoupí, a sílí v něm neuchopitelnej pocit, že tohle je konec, už se na něj navždycky bude dívat s lítostí, je poznamenanej, pokaženej, rozbitej, a ona o tom ví. Zavalí ho vlna studu, vlna viny, vlna znechucení ze sebe sama, tak se přece seber, ty ubožáku. Hrdlo se mu stáhne, na plicích jako by mu seděl buldozer a znemožňoval mu se nadechnout, takže jeho dech je najednou melčí, víc přerývanej, rychlejší. Z obličeje se mu stáhne barva, jako by všechna krev v jeho žilách prostě zastavila, najednou mu zase hučí v uších, jako kdyby měl každou chvíli omdlít. V žaludku cítí ledovej kámen, kterej mu hrozí propadnout střevama někam do prdele a z toh středu jeho těla se mu do všech končetin rozlije mrazivá hrůza, přes srdce, který prudce zrychlí; konečky prstů náhle necítí, není to bolest, je to jen nesnesitelně nepříjemnej pocit, kterej v něm vyvolává chuť se vyzvracet. Jazyk jako by mu v ústech natekl, nadzvedl se u kořene, což ten pocit nevolnosti ještě zvyšuje, mráz mu stoupá nahoru po krku a postaví ty malý chloupky na šíji, až cítí neovladatelnou chuť se poškrábat, nehty si rozrýt kůži vzadu na krku, na předloktí, překonat ten nekonečně odpornej pocit v sobě fyzickou bolestí. Potřebuje pryč, ale není kam utýct, teď nemůže utýct, ne od ní. Není tam žádnej nábytek, takže se ani nemá o co opřít, jen cítí, jak se jeho těla zmocní třas. Už ví, co přijde, jako pokaždý, ten strašlivej nekončící pocit, že umře, v tuhle chvíli, že už se znova nenadechne, že jeho nepravidelně bušící srdce prostě najednou vynechá; a zároveň neodbytná myšlenka, že by to vlastně bylo docela fajn, kdyby to skončilo, bože ať už to skončí, už nechci. Obličejem mu projede křeč a z hrdla se mu vydere cosi mezi vzlykem a uchechtnutím, jen ať ho tak klidně vidí, protože tohle je konec, jeho konec. Má pocit, že už ho nohy neunesou, celým tělem mu koluje intenzivní sebenenávist a stahuje ho jako spirála+

[Payne]

+přesně pozná tu chvíli, kdy mu to došlo a když ji pak pustí, cítí to náhlé prázdno úplně fyzicky a po zádech jí přejede mráz. Otočí se k němu a je to přesně tak, jak se bála; tohle jí nikdy neodpustí.+ Deane...omlouvám se. Vážně jsem to nechtěla takhle, ale...nedal jsi mi jinou možnost. +dívá se na něj, tak zoufale, prosebně, doufá, že to třeba pochopí+ Nevěděla jsem, co se s tebou děje, myslela jsem, že už...+nadechne se trochu roztřeseně+ ...že už mě nejspíš nechceš. +dokončí tak tiše, že jí skoro není slyšet. Ale čím déle se na něj dívá, tím větší má pocit, že ji stejně nevnímá. A pak jí to konečně dojde, má panický záchvat. Sama jich pár měla a rozhodně to není nic, na co by ráda vzpomínala, zároveň na to ale nikdy nezapomene. Vzpomíná si i na to, jak jí z nich Becca pomáhala. Nemá ani tušení, jestli na něj bude fungovat stejný způsob, ale musí to zkusit. Odhodlaně udělá dva kroky k němu, postaví se přímo před něj+ Nadechni se, Deane. +nikdy by nevěřila, že dokáže do svého hlasu dostat tak silný, přímý příkaz.+ Podívej se na mě. Dýchej. +hlas má klidný, nijak nekřičí, ale ten příkaz nejde přeslechnout. Když zvedne hlavu a podívá se na ni, opatrně přstoupí ještě blíž a vezme jeho ruce do svých. Pevně mu stiskne prsty, možná aby mu dala pocit, že nikam nespadne, že ona ho nikdy nepustí+ No tak. Víš, jak na to. Nádech. Výdech. Jako při tréninku. Máš to pod kontrolou, jen ty ovládáš svoje tělo i mysl. Nikdo jiný. Nikomu nepatří. Jen tobě. +dívá se mu upřeně do očí a čeká na tu chvíli, kdy to dostane pod kontrolu; doufá, že přiijde, protože...prostě musí. Hlas má pořád ten autoritativní tón, ale zároveň je i konejšivý, podmanivý, uklidňující. Taky je mnohem výrazněji poznat její přízvuk. V jejích očích může číst spoustu emocí, ale až bude schopný je rozeznat, zjistí, že lítost tam není...+

[Dean]

+tentokrát je to nějaký intenzivnější, než obvykle, snaží se proti tomu zuby nehty bojovat, ale je to jako plavat v medu, jako postavit se písečný bouři, nebo utíkat před vlnou v oceánu. Vlastně se nesesype jen díky tomu, že se na něj dívá ona. když k němu vykročí, na moment ho popadne strach, že jestli se ho dotkne, asi se složí, ae když to pak doopravdy udělá, zjistí, že to vlastně není tak zlý. Je to jako pevnej bod, něco na co se v tý smrští může soustředit. Všechno v něm je sevřený do malý kuličky, ve který se odehrává bouřka, a když se podle jejích instrukcí poprvé pořádně nadechne, je to jako by se vynořil z hluboký vody, a tělo se mu roztřese. Konečně mu ze rtů splyne cosi jako vzdech, a kolena mu vypoví službu, prostě sklouzne na zem. Teď už proti tý vlně nestojí, nechá se jí unášet, a je to šílený, mrazivý, nekonečně hrozný, ale alespoň maličko to ovládá. V duchu tuší, že to není tak úplně pravda, nemá to pod kontrolou, ale poprvé ho napadne, že možná bude mít. Pomine to, jako vždycky. Teď je to hrozný, strašný, a radši by umřel, než to zažil znova, ale... přejde to. I když mu bylo nejhůř, vždycky to nakonec přešlo. A ona tu z nějakýho záhadnýho důvodu pořád je. Nevnímá tak úplně obsah jejích slov, jen rytmus a tón jejího hlasu, a když se znova nadechne, tak trochu lapavě a nejistě, uvedomí si, že má mokrý tváře. Jo, je ubohej, zoufalej a trapnej. Ale ona tam vážně pořád je. Slepě po ní natáhne ruce, a přitáhne ji k sobě, ani neví jak, a jak klečí, zaboří obličej někam do oblasti jejího břicha, ramena se mu otřásají, vlastně se trochu třese celej, ale dýchá, vdechuje její vůni, a brečí jako malý děcko, poprvé od Indie+

[Payne]

+hrozně moc se jí uleví, když před ní neucukne, přestože pořád z toho není venku, pořád se topí. Když sklouzne na zem, klekne si před něj a nepouští ho, nepustila by, ani kdyby venku vypukla třetí světová. Ten první trhavý nádech vnímá jako dobrý znamení a když si ji pak přitáhne k sobě, uleví se jí tak moc, až má pocit, že omdlí. Nemůže si ale dovolit nechat se tím teď semlít; jen ho k sobě přitiskne, zlehka ho hladí po zádech. Něco mu říká, ale sama už ani přesně neví co, nejspíš, že bude všechno v pořádku, že spolu zvládnou všechno. A poprvé od doby, co se vrátil z Indie, tomu možná i maličko věří+

[Dean]

+ani neví jak dlouho ji drží, protože jakmile jednou prorazí tuhletu hrát, nedokáže to zastavit. Vlastně ani neví, jestli truchlí pro mitche, brečí nad sebou, nebo se emocionálně očišťuje, ale když se od ní pomalu odtáhne, je trochu opuchlej a červenej, a vypadá totálně zdrchaně, ale paradoxně líp. Venku je tma, a on si připadá vyčerpanej+ Promiň. +povzdychne si, hlas má trochu ochraptělej od toho, jak naprosto regulérně vzlykal. Super, takže teď si ještě bude myslet, že je slaboch. Ale nějak se nedokáže přinutit se stydět. Otře si oči hranou dlaně, a posadí se tam na holou zem uprostřed jejich nezařízenýho bytu. Jo, první noc tady si taky představoval o dost jinak+ Vážně mě to mrzí. +řekne pak tiše. Nevím jak o tom mluvit, a vlastně... vlastně se ani nic nestalo. +pokrčí rameny a koukne na ni. ne tak, jako se stalo jí, ale nahlas to neřekne+ Nedělám to schválně. +zamumlá+ A jsi cvok, jestli si myslíš, že tě nechci. +zvedne koutky lehce nahoru v prvním náznaku úsměvu za hodně dlouho+ Jen nevím... fyzicky mi to moc nejde. +dodá, a trochu zrudne, protože to vyznělo jinak než to myslel. přejede si rukou přes obličej a opře se o holou stěnu zády. Pořád si připadá dost ztracenej, ale trochu míň+ nevím, kdy... jak dlouho to bude trvat. +koukne na ni vážně+