Deanův pokoj

[Dean]

+zrovna sedí u počítače, takže se pro mobil musí natáhnout na postel, snaží se ze židle dosáhnout, že málem sletí, ale nakonec ho ukořistí, a překvapeně zvedne obočí+
Davas mi kopacky a sbalilas prachace? +odepíše+

[Payne]

+když si přečte odopověď, musí se uculit+

To ani ne. Jen trochu nechutne zazobanou adoptivni mamku Az nebude doma, zvu te na veceri... +přidá smajlíka poosílajícího polibek a odešle +

[Payne]

+a o pár dnů později mu přijde navečer smska +

Hell´s Kitchen. Miluju tě. P.
P.S. Bí už to ví...

[Dean]

+Smsku najde asi o hodinu pozdějc, když se vrátí z tréninku, a srdce mu trochu ztěžkne, protože hned ví, co to znamená. Na jednu stranu je rád, že napsala, jak slíbila, na druhou stranu... povzdychne si a radši neodepíše, aby ji vibrace nevyrušily v nevhodnou chvíli. Převlíkne se do čistýho a lehne si na postel, ale cítí zvláštní neklid, který mu nedovolí jen tak ležet. Vstane, přejde ke koupelně a zase zpátky, sedne si, dojde ke koupelně... jo, tady to nevydrží. Jako kdyby se stěny zmenšovaly a stahovaly kolem něj. Nervózně si prohrábne vlasy a tak trochu pochopí, proč byla jeho máma tak podrážděná a nervózní vždycky, když byl táta někde na akci. Bezmyšlenkovitě sáhne po mobilu, do kapsy si zastrčí hůlky, do pouzdra nůž, a přemístí se+

[Dean]

+sedí u stolu a jen tak brouzdá netem, ale nedokáže setřást podivně špatnej pocit. Před pár desítkama minut mu Payne podle dohody poslala smsku, že vyráží ven, ale tentokrát se k tomu obvykle neurčitýmu strachu o ni přidalo něco víc, něco, co mu nedovoluje se soustředit na nic jinýho než svoje představy o tom, co všechno se jí může tam venku stát. slíbil si ale, že jí bude věřit, tak stiskne zuby a pokusí se přes to přenýst+

[Dean]

+snaží se zabavit na webech místních realitek a pomalu kouká po nějakým dvoupokojáčku, kam by se s Payne mohli nastěhovat, ideálně v nějakým domě s tělocvičnou. Nebo možná třípokojáku, z jednoho pokoje si můžou udělat minifitko, a jednou se třeba... ten pokoj může hodit. Ale ponořit se do toho nedokáže, pořád se myšlenkama vrací k Payne a obrací v levý ruce mobil, jako kdyby mu snad měla napsat, že jede domů. Nikdy se jí dopředu neptá, co a s kým bude dělat, ale podle lokace, kterou mu dala, může směr jejího dnešního konání aspoň tušit, a uklidňující to rozhodně není. Nervózně si prokřupe prsty a zaváhá, je mu jasný, že by byla pěkně naštvaná, kdyby ji přišel zkontrolovat. Ale... naštvaná může bejt jen za předpokladu, že se to dozví, žejo. A co oči nevidí... zaklapne notebook, popadne mikinu s kapucí, ozbrojí se a přemístí se pryč+

[Dean]

+po návratu od Payne mu zbývá ještě pár hodin času, který by rád strávil spánkem, ale pořád ne a ne zabrat. převaluje se na posteli tak dlouho, až se zamotá do přikrývek, spánek se mu prostě vyhýbá. Celý tělo mu vibruje napjatou nervozitou. Nakonec to vzdá, natáhne se pod postel a z krabice odtamtud vytáhne dopis, rozloží ho, a přelítne řádky očima. Tyhle psaní zdaleka nepíšou všichni, ale pro některý lidi je jednodušší vyrazit do akce s pocitem, že se rozloučili, a evidentně to tak bylo i pro jeho tátu. Není to dlouhej dopis, vlastně je až moc krátkej na to, o kolik času spolu přišli. Pročte si ho od začátku až do konce, kousne se do rtu, a pak si sedne ke stolu a vytáhne papír. Chvíli na něj trochu bezradně zírá, ale když se chopí tužky, má hotovo za chvilku. Myšlenky a emoce z něj tak nějak vylítnou úplně samy. O hodinu později složí dva dopisy do obálek, jeden pro Payne a druhej pro sourozence; do úschovy k Tylerovi, případ nouze, pro případ, že by to nezvládnul. Když se ukládá zpátky do postele, jen tak mimochodem mu hlavou prolítne myšlenka, že neví, jestli by při týhle práci zvládnul mít vlastní děti, a odcházet od nich pokaždý s představou, že se možná nevrátí; a pak už ho přemůže spánek+

[Dean]

+po krátkým spánku, kterej díky bezesnýmu doušku proběhne prakticky jako koma, se přemístí domů, dá si pořádně dlouhou sprchu, a ví, že už znova neusne, nají se, a pak vezme telefon, aby napsal Payne. najednou má trochu divnej pocit úzkosti. Celou dobu tam v indii se upínal k tomu, že se vrátí zpátky sem, k ní, a teď, když je tady, se najednou nějak nemůže přimět k tomu, aby jí napsal. Nebo by se tam spíš rovnou měl přemístit, určitě je strašně vypsychovaná a bude ho chtít vidět, že je v pořádku. Jenže... on se v pořádku necítí. Představa, že by k ní měl jít, že by ji měl obejmout, nebo ji snad dokonce políbit, dotýkat se jí... hrdlo se mu stáhne, protože mu v hlavě okamžitě vyskočí obraz Lamie. Nedokáže to ovládnout, ten třas, kterej se ho zmocní, když si znova vybaví ty hypnotický oči. Nezvládl to, očarovala ho. Měl ji v hlavě, v těch nejintimnějších myšlenkách a vzpomínkách. Vybaví si, jak se kvůli ní cítil, tu vlnu nepopsatelný rozkoše, kterou v něm vyvolala, a zase ucítí na jazyku žluč. Bože, jako by mohl po tomhle přijít před Payne a dělat jako že nic. Před Payne, která mu dala všechny svý poprvé a všechnu svoji důvěru. Jako by se jí ještě mohl podívat do očí, dotknout se a pošpinit ji tak. Protože přesně tak si připadá, pošpiněnej. Donutí se polknout žaludeční šťávy, a nakliká smsku, že je v pořádku doma, a má ještě nějakou práci, aby se nebála+

[Dean]

+Měl toho dost. Kapky vody mu stékaly po obličeji, vzadu po krku, a vpíjely se do trička. Zády se opíral o chladný dlaždice koupelny. Ve svým pokoji na ústředí už se nesprchoval hodně dlouho, vlastně mu až teď došlo, jak dlouho už s Payne bydlí spolu. Nebo spíš… vedle sebe. Většinu času se snažil moc nemyslet na to, jak se kosmickou rychlost řítí do hajzlu, ale teď už se tomu nedalo vyhnout. Snažil se, snažil se tak moc, jak dokázal, a cítil, že se snaží i ona. Oba byli doprdele na hraně vlastních možností. Ve všech pohádkách, který mu máma četla jako malýmu klukovi se vždycky na konci daly hlavní princ a princezna dohromady, zamilovali se do sebe, a žili šťastně až do smrti. Jo, miloval ji, jak ještě v životě nikoho nemiloval, ale… po všem, čím si společně prošli tak nějak pochyboval, jestli to stačí. Další z nepříjemných životních vystřízlivění, který se mu poslední dobou nějak nakupily.
A přesto poprvé po několika měsících cítil určitou naději. Až ho samotnýho překvapilo, jak z něj slova lítaly úplně samy. Ještě když se usazoval naproti Jadeovi do židle, byl si stoprocentně jistej, že ze sebe nedokáže vypravit ani hlásku, a k jeho naprostýmu šoku a úlevě Jade začal mluvit první. Tak trochu pořád nevěděl, jak s částí těch informací naložit, ale už to, že začal první, nastolilo určitý pravidla; jak bude celá ta záležitost probíhat. A jakmile pak otevřel pusu Dean nešlo to zastavit. Věty se z něj řinuly jako vodopád, možná trochu neuspořádaný a zmatený, ale plynuly. Bylo to nepříjemný, skoro fyzicky bolestivý, pod stolem si zarýval nehty do dlaní a dobře cítil, jak mu hoří tváře a hlas mu přeskakuje jako trapnýmu puberťákovi. Asi dvakrát se mu do očí nahrnuly slzy, a hlas mu ztěžknul potlačovaým pláčem, ale nepřestal mluvit, protože jakmile jednou tuhle hráz protrhnul, nedokázal se zarazit. Celou dobu upíral oči doprostřed Jadeova stolu na krabičku cigaret, neschopnej podívat se mu do obličeje; možná ze strachu, co by na něm uviděl. Nedokázal si představit, jak by se vyrovnat s tím, kdyby se na něj zrovna Jade díval s pohrdáním, nebo hůř, s lítostí. A tak prostě mluvil a mluvil a mluvil, dokud mu hlas neselhal v půlce věty, dokud už nevěděl, co říct dál. Dokud se necítil naprosto vyčerpanej, fyzicky i mentálně, skoro stejně hotovej, jako když se k ránu vracel ze svejch nočních výprav. Podle všeho je upřímnost stejně náročná, jako zpřelámat někomu kosti v těle. Jasně, že nečekal, že Jade všechno vyřeší lusknutím prstů, že dokáže věci znovu vrátit tak, jak byly. Není mu pět, a není úplně naivní. Celou dobu napůl čekal, kdy ho Jade přeruší a vynadá mu do idiotů; nejspíš by si to asi zasloužil, takhle s odstupem celá ta věc s pouličníma rvačkama zněla vážně trochu jako kamikadze. Ale i tak se ta poslední dětská část v něm skoro rozbrečela úlevou, že se dokázal svěřit někomu „dospělýmu“. Jako kdyby to byl ten nejtěžší krok k nápravě. Jako kdyby říct i o pomoc už samo o sobě posbíralo kousky jeho rozbitý duše na jednu hromádku. Ještě ani zdaleka nebylo na čase pokoušet se o nějaký puzzle, ale aspoň věděl, že má všechny kousky.
Nepřišli na nic zásadního, co by mu změnilo život, neměl žádnej plán, jak všechno vyřešit. Ale teď teprve někde v hloubi sebe pocítil, že možná, možná, má naději na život, kterej nebude jen přežívání ze dne na den. Připadal si trochu pitomě, ale vážně se mu dýchalo o něco lehčeji. Nějak to dopadne. A s trochou štěstí to pro něj nebude katastrofa+

[Dean]

+Díky všem bohům za tenhle malej pokoj, ve kterým před asi tak milionem let trávil každou svoji volnou chvíli. Všechny osobní věci už měl sice dávno odstěhovaný pryč, ale zrovna teď mu vůbec nevadilo upadnout obličejem dopředu do postele mezi čtyřma holostěnama. Po dnešku byl vyčerpanej až do morku kostí a byl si poměrně jistej, že se domů nezvládne přemístit bez rozštěpení. Tenhle týden byl naprosto smrtící, o to horší, že vzhledem k totálnímu utajení celý týhle věci se ani nemohl s nikým vystřídat a s Jadem chodili ven jenom ve dvou. Vyčerpání ho zavalilo jako zátěžová deka, takže ani záchvěv vzrušení z toho, jak blízko se tentokrát dostali, ho nedokázal naplnit adrenalinem. Než ho únava stáhla do hlubin bezesnýho spánku, poslepu vyhrabal v kapse mobil a odeslal krátkou smsku Payne. S provinilým bodnutím si uvědomil, že se neviděli už tři dny v kuse, čtyři, pokud nepočítal zamumlaný ahoj, když se ještě za tmy míjeli v koupelně. Měl by jí to vynahradit, ale už za pět hodin se měl hlásit u Jadea v kanclu...+