od Locke Lamora » 27 úno 2013 14:23
+i když ví, že to je součást plánu, stejně ho trochu zamrazí, když vidí zoufalství na Wenaině tvář, pak přijde signál, na kterej čeká, čapne Brouka, strčí tělo doprostřed místnosti a zdrhá pryč, před budovou se k nim připojí Sanzové a Jean, Locke se nervózně otočí a nejradši by se vrátil, ale ví, že to Wenai slíbil, tak se otočí k hroutícímu se skladu zády a všichni se schovají do jedný kůlny tam vedle a čekají, dokud se prach neusadí a nenastane zlověstný ticho+ Jdu tam. +řekne Locke rozhodně a koukne na ně jako ať se ani nepokouší ho zastavit, vyleze ven a opatrně se rozhlídne, připomene si, že Sokolník je pravděpodobně pozoruje, tak se tváří přiměřeně nešťastně, přeleze trosky a na místě, kde předtím stála Wenai najde Broukovu mrtvolu, přesně podle plánu, zaklekne k ní a vydá přesvědčivý zoufalý výkřik, vymáčkne dokonce i pár slz a chvíli si tam rve vlasy, když mu najednou zrak padne na něco červenýho, co vykukuje zpod velkýho kamene o kus dál. Ze svý pozice nevidí, co to je, ale v žaludku jako by se mu usadilo děsný tušení jako balvan. Ani nevnímá ostatní, co se šplhaj po kamenech k němu a hrajou zděšení a smutek, pustí tělo a jde se tam podívat, a čím blíž přichází, na čele mu vyrazí studenej pot a cítí, jak mu vstávají vlasy zezadu na krku, protože začíná bej jasný, že to jsou zrzavý vlasy+ Jeane, můžeš mi sem jít pomoct? +řekne poněkud bezvýrazně, ale samotnýho ho překvapí, že se mu nechvěje hlas, protože útroby se mu svírají docela slušně. Jean na něj udiveně koukne, protože Lockemu se moc často nestává, že by vypadl z plánu, ale jde a zvedne kámen, na kterej mu Locke ukáže. Pod ním leží mrtvola s neklamně zrzavými vlasy a obličejem rozbitým skoro k nepoznání, ale Locke má pocit, že poznává některý známý rysy a udělá se mu poněkud slabo, v puse cítí žaludeční šťávy a jícnem se mu nahoru tlačí jídlo, co jedl naposled, půlku kapouna a nějakej chleba, co večeřel s Wenai, ta myšlenka mu proletí hlavou a z hrdla mu unikne takovej přidušenej skřek, klekne si na zem a váhavě natáhne ruku, jako by se bál, že když se toho těla dotkne, bude to pravda, jemně odhrne zrzavý kudrny z čela, ze zasychající krve a sklouzne rukou na krk ve snaze nahmatat tep+ Wenai. +zachraptí, a vlastní hlas mu zní poněkud cize a prázdně+ Vstávej, ty kozo pitomá. +zatřese jí rameny, ale tělo na to nic, jenom hlava zůstane ležet v nepřirozeným úhlu. Jean za ním stojí poněkud ochromenej šokem, ale když nad nima přeletí stín, zvedne oči k nebi a uvidí odlítajícího sokola, kterej naposledy čekoval situaci+ Musíme jít Locke. +odkašle si Jean a položí Lockemu ruku na rameno, tváří se nešťastně, a neví, jak kamarádovi pomoct, dokonce i Sanzům došla řeč a Broukovi tečou po tvářích slzy+ Ten výbuch muselo bejt slyšet až ve městě, brzo se tu někdo objeví. +Locke se na něj ani nepodívá, kdoví jestli ho vůbec vnímá, jen tam tak zhrouceně sedí s šokem rozšířenýma očima, drží to tělo za tuhnoucí ruku a prsty jemně hladí vlasy slepený krví, a vypadá úplně mimo realitu+ Pojď Locke, vezmeme ji s sebou. +zopakuje Jean, vezme tělo do náručí jako by vůbec nic nevážilo a odnáší ho na loďku, Sanzové zvednou Lockeho, vezmou ho mezi sebe a taky ho vedou do lodi, Brouk se za nima táhne jak spráskanej pes, a takhle za chvilku dojedou do Chrámu, Jean položí tělo na Wenainu starou postel, Locke si k ní sedne a jenom na ni zírá, jako kdyby byl uvnitř úplně prázdnej, ostatní si za dveřma znepokojeně špitaj a v pravidelnejch intervalech do něj zkouší dostat nějakou vodu nebo jídlo, ale Locke je vůbec nevnímá, jenom když přijde Jean, mrtvě se na něj podívá a řekne tiše+ Je to moje vina. +a zas jen čučí na to tělo+ Kdyby se aspoň vztekal nebo brečel, ale tahle apatie, to je pěkně zasraný. +šeptne Calo Galdovi a ploužej se tam okolo+
Většinu mé váhy tvoří mozek!