od Dean » 30 dub 2018 00:42
+dožene ji právě včas, aby si všiml, že se stáhla do stínů před školou. Opře se o strom o kousek dál, přes ulici ho kryje auto, takže ho ona vidět nemůže, leda že by se otočila a podívala přímo na něj. Zamyšleně ji sleduje a jeho mozek zatím nabízí tak dvacet různejch scénářů, proč tam je. Ještě chvíli ji pozoruje, a pak usoudí, že je směšný ji takhle šmírovat, a odlepí se od kmene, aby k ní došel a oslovil ji. Jenže v tu chvíli se pohne i ona, a zamíří někam pryč. Zmateně se rozhlídne a během chvilky mu dojde, že sleduje nějakou holku, o pár let mladší, než oni. Ale proč? Zamračí se a nenápadně se proplétá mezi lidmi za ní. O pár ulic dál mu dojde, že nesleduje tu holku... sleduje toho chlápka. A ten chlápek zase sleduje tu holku. A dean zase sleduje Payne. A celý to začíná bejt trochu moc absurdní. Vidí, jak zahne do menší uličky bokem, a zaváhá - jestli tam vejde taky, nejspíš si ho hned všimnou. Pak se ale z uličky ozve tlumený výkřik, dost tlumený, aby ho přeslechli ti, kdo jen tak chodí po ulici a nevnímají, ale ne dost tlumený pro něj. Instinktivně vyrazí, naprosto tiše a už o ničem nepřemýšlí, jako myška vklouzne do uličky a pak se zarazí, jako by z něj někdo na místě vyrazil dech. Automaticky se stáhne ke zdi, a to je spíš výcvik, než přirozená reakce. Holka se choulí na zemi, oblečení má roztrhaný a Payne stojí u toho chlápka. Slyší ji jen tiše, z dálky, a chlad v jejím hlase mu postaví chloupky na rukou. Jak se rozpřáhne, aby ji uhodil, ruce mu podvědomě škubnou, ale ona to má evidentně pod kontrolou, a během chvilky ho tiskne na zeď. V břiše pocítí uspokojený bodnutí, jo, ta se o sebe postará. Jenže pak uslyší její monolog a... myšlenky mu lítají zběsile rychle, a v krku mu trochu vyschne. Ona ho zná. Není to náhodnej úchyl, kterýho si všimla na ulici a chtěla pomoct chudákovi holce. Ne, tohle... tohle je plán. Nasucho polkne a má pocit, že svůj tep cítí až ve spáncích. Nadechne se, chce něco říct, vlastně ani neví co, ale v tom Payne vytáhne tu dýku, a on má dojem, že to všechno vidí ve zpomaleným záběru. Její úsměv, tak neskutečně studenej, když bodne. Tichý zachroptění toho chlápka. Ta minuta, nejdelší minuta v jeho životě, když se Payne dívá do vyhasínajících očí, ježiši, celou dobu se dívá. A pak ji z něj vytáhne, a začne po sobě uklízet, tak efektivně, rychle a... zkušeně. S takovou jistotou. Protože... to nedělá poprvé. moje Payne... kdo to je? V prstech mu trochu mravenčí, jak je má najednou studený, jako by se mu krev stáhla z celýho těl pryč. Najednou má pocit, že se dusí, vykročí k ní zpoza popelnic, ale pak se zastaví, protože neví, co by udělal, až k ní dojde, tak se jen zastaví a dívá se na ni, jako kdyby ji viděl poprvé, tvář má naprosto pečlivě a vyžehleně bezvýraznou, ale nádech, kterej se mu konečně vydere ze rtů, je jako zalapání po dechu.