Město

[Rebecca Altamirano]

A proč by zrovna tohle měla vědět? +odsekne a podívá se na něj trochu ostřeji+ Není slabost je mít. Ale nechat se jimi ovládat. +konstatuje a na okamžik se zadívá do své skleničky. Ví, že ohledně Payne už se nebude moct rozhodovat rozumem a vynechat emoce. Ale provinile se kvůli tomu cítit nehodlá. Naopak. Právě ona je v tuhe chvíli vlastně jediný důvod, proč tu temnotu v sobě aspoň do určitý míry zvládá držet na uzdě. To a její výlety. Ta malá, problémová puberťačka je jejím světlem v temnotě. Život je fakt plný paradoxů.+ Nejsi? To je ale škoda...+zatváří se jako raněná laň, ale v očích jí zablýskne a když se nakloní blíž a podívá se mu do očí, neuhne ani o centimetr.+ Možná...+vydechne a jak ji jeho dech polechtá na krku, slabě se zachvěje, ale nehodlá mu zůstat nic dlužna.+ Jenomže ty taky ne...+zašeptá stejně blízko, až mu ten tlumený zvuk jejího hlasu zavibruje na kůži jako něco živého a nemůže si odpustit, aby lehce, jen jako slabý závan, nepopustila svoji moc. Je jí jen tolik, aby ji cítil jen on sám, to horko orientálních nocí, omanou vůni koření, tureckých růží a sladkých, ale zrádných konvalinek. A ještě hlouběji, jako nějaký tlumený podtón i vůni lesa a na okamžik jakoby stál v iluzi temného lesta, proti černé vlčici se sytě jantarovýma očima, která ho pozoruje beze strachu, s téměř provoaktivním leskem v očích.+

[Jade]

Výchova příkladem? +zvedne jedno obočí, ale vyzní to spíš pobaveně+ Hm. +nakloní hlavu na stranu, jako by to zvažoval+ Neumět je využít. +podotkne, a sleduje, jak se dívá do skleničky, jako kdyby hledala toho brouka, co se snaží utopit+ A co přesně tě na nich bere, ta část, kdy dostanou hrdinu na lopatky, a pak se deset minut vykecávají o tom, co mu chtějí provést? +ušklíbne se, a jak se k ní nakloní, ucítí ten záchvěv magie na kůži, jako kdyby mu sjela po zádech, jako závan teplého větru na poušti. Jo, tak tuhle magii by studoval kurva rád. A spolu s ní se mu mimovolně vynoří vzpomínky na to, kdy s touhle magií spolupracoval... a taky kdy se kolem nich ovíjela ve zběsilým uragánu v jeho peřinách. Jako kdyby na moment přišel o zrak, ale tep se mu zrychlí z trochu jinýho důvodu+ To mi má dát najevo, že jsi zvíře? +prohlídne si se zájmem tvora, který se na něj v iluzi dívá. Natáhne ruku, protože přesně ví, na co narazí; na hladkou oblinu jejího kolene v látce kalhot+ když něco chci, udělám to. +vydechne jí do ohbí krku a sleduje jeho křivku k její čelisti a výš+ Když něco chci... prostě si to vezmu. +protáhne a ve vůni exotických květin už rozezná vůni její kůže, co je a co není iluze, a jeho dlaň jí pod stolem roztáhne kolena od sebe, nijak násilně, ale zato způsobem, kterej nepřipouští námitky. I když přes iluzi nevidí, takhle blízko už cítí vůni krve ze zranění na lícní kosti, a jeho ruka se pomalu posune po jejím koleni výš, na vnitřní stranu stehna v nohavici, mučivě pomalu, a přesto s neúprosnou jistotou+ Možná. +připustí se stopou pobavení stejně jako ona, jeho prsty jí pomaličku kloužou do slabin, a dlaň jeho iluze se stejně pomalu přibližuje k vlčici, dívá se jí do jantarových očí a neexistující rty mu zvlní úšklebek+ Myslíš na bolest, co tě rozechvívá až na dřeň... +zašeptá jí těsně pod ucho+ a na slast, ze který ochraptíš. +dodá, zatímco jeho palec jí sklouzne v tříslech a jeho rty se jí otřou o ušní lalůček, jen motýlím dotekem+ Na chuť mojí krve. +zavrčí jí do kůže a lehce sjede rty na její šíji, a pak se jeho dlaň přitiskne přímo na její klín přes kalhoty, a on se jí dotkne i v iluzi+ Topíš se. +protáhne vědoucně, a nečekaně sevře citlivou kůži na jejím krku mezi zuby, dost bolestivě, aby to pořádně ucítila, a taky tam nějakou dobu zůstane otisk, ale pořád je to v kontextu toho baru celkem nevinná záležitost+

[Rebecca Altamirano]

To snad ani radši ne. +ušklíbne se, i když tuší, že pro Payne asi opravdu něco jako vzor taky je, což ji maličko děsí. Občas vlastně spíš hodně:D+ Popravdě...sama nevím, co je. Nebo co jsem. +vydechne tlumeným hlasem a přivře oči.+ Objevila se, když Jean-Claude přivolával jednu novou vlkodlačici. +sama neví, proč mu to vykládá, dobře ví, že cokoliv zrovna jemu řekne, může být a pravděpodobně taky bude, použito proti ní. Možná by prostě jen ráda věděla, jak je možný mít uvnitř sebe vlka, tak skutečného, jak jen něco, co nemá fyzickou podobu, může být a přitom se neproměnit.+ Vždycky jsem měla k vlkům blízko, ale od té doby...+nechá to viset ve vzduchu, jednak proto, že víc říct nechce, ale spíš proto, že docela obyčejně zapomene, co chtěla říct. Jeho slova se jí vpijí do kůže a pod jeho dotekem se zachvěje, dávno vzdala veškeré snahy o předstírání, že na ni nijak nepůsobí, že je vůči tomu, co vyzařuje jakkoliv imunní. Vlčice v jejich soukromé iluzi, v propletení dvou odlišných a přesto určitým způsobem podobných druhů magie, upřeně sleduje jeho přibližující se ruku+ Ano...+zašeptá mu do kůže na hraně čelisti a zlehka, skoro až omylem se o ni otře svými rty. Připadá si zvláštním způsobem jako v tranzu, přestože si uvědomuje kde je, s kým je a že je jí srdečně jedno, jestli se s ním znovu vyspí. Vlastně proč by to mělo něčemu vadit...tiše zavrní, když ucítí jeho dlaň v klíně, ale vlčice v iluzi přitiskne uši k hlavě a ohrne horní pysk v bezhlesém zavrčení, přesto ale neuhne a v očích jí stále hrají provokativní plamínky. Ani si neuvědomí, že nepatrně naklonila hlavu, prsty mu vklouzla do vlasů a jemně, ale znatelně zatáhla, jakoby náhle poznala, co má v plánu a pokusila se mu v tom na poslední chvíli zabránit, ale nepovedlo se. Když ji kousne, trhne sebou a ta krátká, ostrá, ale vzrušující bolest, jakoby ji zároveň probrala z toho tranzu.+ Vážně? Už zase si mě značkuješ?! +zavrčí do jeho kůže trochu zhrublým hlasem, ale těkžo říct, jestli je to vzrušením nebo je naštvaná. Dost možná je to trochu od obojího:D+

[Jade]

Oni si vždycky neomylně najdou to... nejkontroverznější ke zbožňování. +ušklíbne se v odpověď+ Hm... umí aportovat? +protáhne se zájmem, napůl pobaveně, ale kdyby chtěla, asi by neváhal skočit po šanci ji to naučit + Je to poměrně neobvyklá kombinace, upíři a vlci. +poznamená, a evidentně ho slovo neobvyklá v kombinaci s magií nenechává chladným+ Ty prostě musíš bejt vždycky speciální sněhová vločka. +zvedne koutek v úšklebku+ Dokážeš se proměnit? +zajímá se, i když jeho pohyby a doteky rozhodně neodpovídají tématu týhle konverzace, asi spešl verze předehry když na něj vlčice zavrčí, nestáhne se, neuhne, jen se jí vpije pohledem do jantarových očí a pak se jí dotkne, vklouzne prsty do hebké srsti a pohladí ji, ve stejnou chvíli, kdy se jí jeho prsty přitisknou do klína intenzivněji, tam, kde tuší ty nejcitlivější místa skrytý po látkou. Jak ho zatahá za vlasy, trochu vydechne+ A tobě se to líbí. Možná se jen rád dívám, jak se kroutíš. +ušklíbne se do toho místa a špičkou jazyka obkreslí to kousnutí+ A jak se tomu poddáváš... jak to chceš. +sjede jí rty přes čelist ke rtům a bez varování si je vezme v polibku, líbá ji tvrdě a naléhavě, tím dobyvačným způsobem, který k němu patří, nijak nešetří ani její pomalu se hojící spodní ret, schválně ji lehce kousne, a jeho prsty ji neodbytně masírují přes kalhoty. Možná ji líbá jen pár vteřin, možná tak půl století, ale jeho rty naznačují příslib všeho ostatního, divokost dosud nedoznělýho adrenalinu pod jeho kůží, dravost, která jako by v něm nepohasínala, cosi zuřivýho, ale přesto chladně kontrolovanýho+ ... Abych si tě vzal. +protáhne, když propustí její rty, skoro obolavělé polibkem, ale zůstane tváří pořád nebezpečně blízko u ní. Prsty druhý ruky ji chytne za čelist, nijak násilně, ale pevně, a tak, aby se jí nedotkl stříbrem svých prstenů, i když je mu jasný, že si jich všimla. Chvilku se jí jen dívá do očí, teď už je vidí, a vidí i to, co je v nich. Ty jeho hoří čímsi spalujícím, když jí sjede palcem po spodním rtu a lehce vklouzne mezi ně, aby se dotknul bílých špičáků, jen jemně, aby se nezranil, a na chvilku na nich spočine pohledem+ Je čas vypadnout. +řekne tiše a pustí ji, jeho prsty jí sjedou po tváři skoro v pohlazení, vezme svojí skleničku a dopije ji, a vyzývavě se na ni zadívá+

[Rebecca Altamirano]

Očividně...+pousměje se+ Možná umí. Ale nechce. +ušklíbne se v podobným stylu a v očích jí zablýskne+ No jo. Lepší už to asi nebude. +zvedne koutek v křivém úsměvu.+ Ne. Ale párkrát to bylo tak moc nepříjemný, že bych si to fakt hodně nerada zopakovala. +přizná, ale nevypadá, že by to chtěla rozvádět do detailů. Taky si chce asi nechat nějaký tajemství:D+ Možná jo...+vydechne a v kombinaci jeho doteků, iluze, hlasu i jejich magií, vzájemně se prolínajících se znatelně zachvěje; krátce přitiskne rty na pulzující místo na jeho krku a provokativně přes něj kmitne jazykem+ A nebo mě prostě nikdy neomrzí provokovat...+usměje se mu do rtů těsně před tím, než ji políbí. A na tom, jak mu polibky vrací se nic nezměnilo; syrová vášeň, agresivní, jako souboj kdo z koho, kdo si vezme, ale vrátí víc. Tlumeně zavrčí když ji kousne do hojícího se rtu a znovu pevněji sevře v prstech jeho vlasy v zátylku a nehty mu sjede vzadu po krku. Když se odtáhne, otevře oči a ten ohnivý kroužek na okraji téměř černé duhovky mu celkem přesně napoví, že se nemýlí. Jenže jí to nevadí, sama si je stejně vědoma toho, že v téhle hře není vítěze ani poraženého. Když ji chytne za čelist, pach stříbra tak blízko ji přiměje na okamžik zadržet dech, ale když se mu zadívá do očí, zvedne koutek ve vyzývavém úsměvu a jen tak cvičně zkusí uhnout, čistě proto, že ji baví vzdorovat a aniž by jen na okamžik uhnula pohledem, dotkne se jazykem prstu, kterým se jí lehce opřel o špičák.+ Jo...+souhlasí tlumeným hlasem, položeným trochu níž, který už v pár situacích měl možnost slyšel, vpíjet se mu do kůže. Zvedne se, vytáhne několik bankovek a přejde k baru, kde je položí.+ Platím. Jak jsem slíbila. +usměje se jedním koutkem a v očích jí zablýskne, když se otočí a zamíří ven+

[Jade]

Možná jí jen chybí správná motivace. +protáhne pobaveně+ Evidentně... +vydechne, a když se její rty octnou tak blízko toho místa, kde mu pulsuje krev, jeho stisk trochu zesílí, těžko říct, jestli je to varování, nebo projev vzrušení+ Jenže s ohněm si můžeš hrát jen určitou dobu. +zavrčí jí tiše do ucha, oči mu blýsknou, když se zkusmo pokusí vymanit. Ví, že by se mohla vyprostit kdykoliv by chtěla, ale dneska tu není od toho, aby jí v tom zabránil, takže ji jen trochu víc sevře, na čelisti jí možná pár vteřin zůstanou bílý otlaky, tam kde byly jeho prsty. Vstane a následuje ji ven; cestou zachytí pohled nějakýho chlápka, kterej se na ně dívá poněkud zklamaně, asi doufal v jinej outcome, a tázavě na něj zvedne obočí. Chladnej městskej vzduch ho pohladí na rozpálený tváři, když za ní vyjde ven, sleduje její siluetu před sebou, jak se jí vlní boky, a vychutnává si každej moment toho klidu před bouří; ví, že tohle nebude pokrm o mnoha chodech, ale jen krátkej výbuch vášně, a to napětí si hodlá užít do poslední kapky. Nechá ji vyjít z klubu, popojít kousek dál po ulici, až k odbočce do prázdný uličky vedle, a pak ji dvěma kroky dohoní, jeho paže se jí omotá kolem pasu a pohybem, kterej nepřipouští námitky, ji vtáhne do uličky. Je přece jenom opuštěná, narozdíl od tý, kterou si vybral Dean, temná, úzká, plná stínů, a víceméně ideální pro věci, o kterých se pár minut po jejich skončení už nemluví. Vtáhne ji tam, a jak se o ni krátce otře, může cítit tvrdost jeho vzrušení, jen jako prchavý dotek, a pak ji prostě narazí na stěnu; možná trochu tvrději, než by si dovolil k náhodný známosti. Moc dobře ale ví, že s ní nemusí jednat v rukavičkách, a že ona sama od něj chce přesně tohle. Už od začátku vnímá náznaky jejího těla, napětí v jejím držení, cosi v jejích očích a tónu; na tyhle věci je citlivej, a člověk navíc nemusí bejt vědma, aby mu došlo, že se v něčem topí. Něha z jeho strany - obzvlášť z jeho strany - by ji možná mohla totálně rozbít. Hm, to by byla zábava. Ale ne na teď. Teď ji přirazí ke stěně a dech, který jí tím vyrazí, zachytí rty v polibku ještě než z ní stačí vyklouznout, jeho tělo narazí do jejího, a měkkost jejích křivek se automaticky přizpůsobí pevnosti toho jeho. Musí se jí ušklíbnout do rtů, když kromě oblin a prohlubní na jejím těle zřetelně ucítí nezaměnitelnou tvrdost několika zbraní. Rukama jí sjede po pažích až k zápěstí, dotkne se konečky prstů propletenců jizev a vzápětí jí obě ruce vtiskne do kamenné stěny vedle hlavy. Drží ji zápěstí plnýma dlaněma, takže se kroužky jeho stříbrných prstenů hladově přisají ke kůži na záprstních kůstkách; jen ten vnitřní kroužek prstenů, takže tam bude mít možná jen drobné čárky jizev, ale cítit to rozhodně je, stejne jako jeho erekce, která se jí přes kalhoty přitiskne na podbříšek. Jeho polibky jí nedovolí vydechnout a stahují ji pořád dál a hloubějc, jeho rty střídají měkkost s kousnutími, které jí projedou jako náhlý bolestivý záblesk, a jeho tělo se k ní tiskne tak těsně, že každý její nádech natiskne její ňadra pevně proti jeho hrudi a otře jeho klín o její podbříšek. Na nic nečeká a nic neprotahuje, nemusí kolem toho tančit, oba vědí co a jak chtějí, a že to chtějí hned. Přesto neodolá, na chvilku propustí její rty nateklé tvrdými polibky, a horce jí dýchne na krk+ Řekni mi, co chceš. +pohladí ji jeho hlas podmanivě po kůži, v kontrastu s jeho doteky až nečekaně chladný a kontrolovaný. Hřbety dlaní jí poměrně nepříjemně tiskne do chladného kamene, ale dravost jeho doteků žádný chlad nepřipouští. Okousne ji čelist, a pak se jí zadívá do očí, vpije se do nich s tou stejnou spalující intenzitou a čeká na její odpověď+

[Rebecca Altamirano]

+usměje se mu do kůže, když cítí jak jeho stisk zesílil, tohle ji prostě nikdy nepřestane bavit+ Vážně? A co se stane potom? +usměje se jedním koutkem a přivře oči, jakoby už sama rozvíjela nějaké teorie na to téma. Cítí na sobě jeho pohled skoro fyzicky, celou dobu, jakoby se jí už dotýkal. Slyší za sebou jeho kroky a tahle hra na kořist a predátora se jí docela líbí. Jak jí pak chytí kolem pasu a vtáhne do stínů v uličce, položí mu ruce na předloktí, skoro jakoby se chtěla vyprostit, ale ten záblesk v očích dává jasně najevo, že to je to poslední, co by chtěla. Když ji přirazí na zeď, rty jí zvlní slabý úsměv, který může cítit ještě ve chvíli, když ji začne líbat. Jak jí sevře ruce na stěně, chvíli se s ním trochu přetahuje a ostrá a vždycky stejně intenzivní bolest z kontaktu stříbra s její kůží z ní vynutí krátké, ostré zasyknutí a o to agresivněji jeho polibky opětuje, vzpíná tělo proti němu, jakoby pořád chtěla uniknout, ale přitom se k němu tiskne pánví, je to jako souboj a tanec současně a užívá si každou vteřinu. Když pak na chvíli přestane a zadívá se jí do očí, zvedne koutek v úsměvu a nakloní se k němu tak blízko, nakolik jí to dovoluje stisk na jejích rukách, které jí drží na stěně, až cítí trochu bolestivé pnutí ve svalech. Zlehka přejede svými rty přes jeho, v téměř neznatelném doteku, její horký dech provoněný bourbonem se vpije do kůže a když vidí ten spalující žár v jeho očích, ví, že ji chce stejně, jako ona jeho. Takže nemá jediný problém s tím, říct přesně, co chce+ Ošukej mě...+vydechne a znovu se k němu přitiskne celým tělem, ale stále se mu dívá upřeně do očí, z té naprosto minimální vzdálenosti, rty jen centimetry od jeho+

[Jade]

+jak se s ním přetahuje a vzpíná se, až ji musí bolet klouby, na okamžik mu hlavou proběhne velice ostrá představa toho, jak stojí vzpřímená s rukama svázanýma nad hlavou a zavěšenýma na hácích ze stropu, svaly napjaté, nucená balancovat a úplně nahá, a on stojí za ní a jeho ruka jí klouže po břiše níž- ale střih zpátky do reality, protože přítomnost je momentálně velice intenzivní sama o sobě, a tahle hra na přetahování, která zůstává v náznacích, ho vzrušuje úplně stejně jako ji, a úplně stejně s ní bojuje v polibcích, skoro hrubě, skoro násilně, a je v tom hlad, co snad ani nejde utišit. Kdyby je někdo viděl zdálky, takhle ve stínech by to skoro mohlo vypadat jako že jí ubližuje - a vlastně možná trochu jo, ale každej její pohyb, nádech, ho nenechává na pochybách že hoří úplně stejně jako on. Kolenem jí roztáhne nohy od sebe a i přes její hru na odpor se jí vnutí stehnem mezi ně, aby se o ni otřel přesně na tom nejcitlivějším místě, ale nepochybuje o tom, že žádnou další přípravu nepotřebuje a vzrušená je dost. Jak se trochu škube, svírá jí zápěstí tak pevně, že normálnímu člověku by možná povolila nějaká ta kůstka, a kromě nějakých těch spálenin od stříbra ji nepochybně čekají i modřiny. Když jí ze rtů splynou ty dvě slova, naprosto jasně a zřetelně, ne jen ve víru vášně, ale úplně s jistotou, ucítí bodnutí ve slabinách a rty mu zvlni úšklebek, za který by ho možná propleskla, kdyby jí nedržel ruce. Na chvilku se jí jen dívá do očí a tu chvilku si vychutnává. Natáhne se a zruší tu mezeru mezi jejich rty, špičkou jazyka se zlehka dotkne jejího špičáku a pak jí sjede rty přes čelist na ucho+ Říkal jsem ti, že si o to jednou řekneš. +protáhne lehce samolibě, a nepochybuje, že pár těch jejích záškubů teď pohání opravdovej vztek. Na chvilku jí vymaže myšlenky ostrým kousnutím pod ucho a pak jí pustí jedno zápěstí a sjede jí dlaní po křivkách mezi jejich těla; zvuk zipu na jejím poklopci skoro zanikne v jejich dvojitě rozbouřeném dechu, na chvilku může na holém zadku cítit chlad zdi za sebou, ale pak rozepne i svoje kalhoty a během vteřiny ji chytne pod zadkem, vyzvedne si ji na boky a jediným přírazem ji tvrdě přišpendlí na stěnu a horce jí napůl vydechne, napůl zasténá do kůže, na chviličku v ní jen je, ale pak se pohne a úmyslně ji nijak nešetři, bere si ji o zeď a naprosto ho nezajímá, že jí nejspíš odře záda+

[Rebecca Altamirano]

+tlumená zasténání se přelévají do jeho rtů a když se jí vnutí mezi nohy, schválně se o něj otře ještě těsněji, chce cítit tvrdost jeho těla proti sobě, stisk jeho prstů, kterým ji drží zápěstí u zdi, ostrou bolest popálených prstů, jeho horký dech, tříštící se o její kůži, jeho hlas, rezonující až v kostech...koktejl, který aspoň na chvíli, umlčí démony v její hlavě. Způsoby, jak je na chvíli umlčet...jo, na chvíli, protože ví, že nikdy nezmizí. Jenže už je možná tak hluboko v té temnotě, že už by nechtěla, aby zmizela. Zvykla si na ni a cítila by se...prázdná. Cítí na kůži ten úšklebek a ta věta ji přinutí otevřít oči. Na okamžik se jí ten vztek zaleskne v očích, ale pak jí rty zvlní její osobní varianta na nasírací úšklebek a nakloní se k němu blíž a promyšleně zavlní boky proti němu a když se k ní nakloní a kousne ji, trhne sebou+ Jenom sklízíš, co jsi zasel...+vydechne mu do ucha a špičkou jazyka obkreslí ostrou linii jeho čelisti; jen co jí pustí zápěstí, okamžitě toho využije, vklouzne mu prsty do vlasů a sevře v pěsti prameny na zátylku a opře se o něj, aby získala větší stabilitu. Když ji pak na sebe vyzvedne, cítí jak jí hrubá omítka odírá záda a studí, na nejnovějších jizvách to cítí tlumeně a přitom ví přesně v kterém místě a která jizva to zrovna je. Hlasité zasténání se pokusí ztlumit tím, že se kousne do rtu a nohy mu obtočí kolem boků a když znehybní, zatne mu nehty do ramene tak silně, že kdyby neměl koženou bundu, určitě by mu tekla krev. Ten okamžik nehybnosti jí přijde jako věčnost, ale okamžitě se pak přizpůsobí jeho rytmu a v tom samém souzvuku jakoby bouřila i krev v jejich žilách. Nechá se tím naprosto pohltit a nevnímá nic, než tuhle chvíli, tenhle okamžik utopený v temnotě. V té okolní, i v té uvnitř sebe...+

[Jade]

+pozná na ní ten moment, kdy se tomu poddá, kdy se ztratí v něm, krátce jí sevře stehna a zatne do nich prsty, na prvních pár přírazů, ale pak vystoupí dlaní po jejím boku až pod tričko, otře se o křivku jejího pasu hřbetem ruky a nechá po sobě dvě mělké, nijak dlouhé spáleniny od prstenů, jen jako připomínku. Olízne kousnutí na jejím krku, které jí před chvilkou uštědřil, a její odpovědi se jen ušklíbne, protože je to pravda; a čekat na sklizeň on umí víc než dobře. Palcem přejede po těch čerstvých spáleninách na jejím boku, jen proto, aby cítil, jak se zachvěje, a jako by skoro před očima viděl, jak z ní s každým zasténáním a výkřikem cosi na krátký moment opadá. Přidržuje si ji jednou rukou a částečně sází na to, že se ona sama drží, a částečně si ji bere tak prudce, že nemá kdy vyklouznout, to spíš hrozí, že jejím tělem napraskne stěnu. Krátce sklouzne prsty přes oblinu ňadra, a za vlasy odtáhne její hlavu trochu na stranu, aby měl přístup k jejímu hrdlu, k tomu místu, kde by pod kůží měla pulzovat krev+ Patříš mi. +protáhne tam hlasem zastřeným touhou, a ví, že ona chápe, jak to myslí; patří mu na těch pár minut, kdy všechno přestane existovat, protože on chápe, proč to potřebuje, a v tuhle konkrétní chvíli jí to chce a dokáže dát. Je to tiché porozumění, jako napůl vyslovená dohoda, navenek fyzická a neosobní, ale svojí podstatou až děsivě intimní a vyžadující velkou dávku důvěry. Je mu jedno proč a jak moc se topí; vychutnává si to, co z toho kápne jemu, a nepopiratelně ho taky fascinuje ta míra popření a sebedestrukce v ní. V neposlední řadě ho taky nezměrně baví strkat ji k vlastním hranicím, a rozhodně si vychutnává ironii toho, že jí tohle dává zrovna on, a že ona se s tím musí srovnat. Na tu chviličku mu patří, její myšlenky, minulost i budoucnost ztratí ostrost a hrany, a všechno v ní se smrskne jen na vlny rozkoše přerušované bodnutím bolesti, až zůstane jen potřeba a hlad a ve středu toho všeho oni a to zběsilé tempo, kterým ji naráží na stěnu. Pod kůží mu snad proudí oheň, ale nedovolí mu převzít nad ním kontrolu. Jak se upírka kousne do rtu, obnoví tím to zranění od předtím, a po rtu jí steče drobná kapka krve; i přes zrychlenost a intenzitu té chvíle to vidí skoro zpomaleně, a v tom zlomku vteřiny, než se kapka přehoupne přes křivku rtu, se rozhodne. Když se natáhne a políbí ji, vsaje ten poraněný ret mezi ty své, a s ním i železitou chuť její krve, dobře ví, co dělá. Je to jen malý množství, ale i tak moc dobře tuší, že se počítá. Vklouzne jí jazykem do úst a špičkou se přitiskne k jejímu špičáku, tak jako předtím, ale silněji, dokud neucítí prchávý záblesk bolesti a neudělá si o něj na špičce jazyka malou ranku. V tom dravém polibku jeho smysly nedokážou rozeznat rozdíl mezi jeho a její krví, ale přijde mu správný dodržet rovnováhu. Dávat a brát. Vzrušení se mu hromadí ve slabinách, pustí její vlasy ze sevření a jeho dlaň se jí důvěrně vyšplhá po hrdle a omotá ho, skoro jako stará známá, a v jeho stisku je přesně tolik síly, kolik je potřeba, aby musela lapat po dechu, aby se okraje jejího vnímání začaly zlehka rozpíjet, aby jí na hrdle zůstaly stopy po jeho prstech. Propustí její krvácející rty z polibku, zadívá se jí do očí, a ty jeho jsou teď už prázdné, protože se dostal za ten bod, z nějž není návratu. Sjede jí rty k uchu a krev, která na nich ulpěla, jí udělá šmouhu na čelisti+ Teď. +vydechne jí do ucha na hraně rozkoše, a kromě svolení k orgasmu jí tím i dovoluje se naprosto rozpadnout, jen na moment+