Je Žena
její oči jsou
jako ten pocit prstů sevřených kolem nože,
jako oceán; divoké, nezkrocené, nebezpečné, kruté
nevyhnutelně krásná, šelma, co
slovem srazí na kolena, a cigaretu drží se stejnou grácií
jako čepel, v krajce a kožešinách,
bere si vášeň bez omluv a ptaní.
Je Žena,
mohla by být
i obyčejná, jenže
zuby má ostřejší, víc tetování, krajka k ní přiléhá
hladčeji než druhá kůže, když spí
v tvých peřinách.
Je zrcadlo, pokřivené
a ukazuje hlubiny mých vášní, je
odraz a originál.
Pohledem
dokáže velet armádě a halit mysli mlhou, a úsměvem
lže u výslechu, nad sklenicí vína,
tahem štětce? A ze lží
spřede pravdu.
Je Žena
a milovat ji není
věcí volby, ale iperativ. I když
by zradit mohla ve dvou úderech srdce,
i když se ve stínech jejích úsměvů snad
schovává dýka
s ostřím otráveným,
v poháru její vůně snad
na dně čeká jed, pak stejně
natáhnu ruce, prázdné, otevřené,
nechám se pořezat.
Je Žena
a má touha, taková
jako když moře touží po břehu,
destruktivní, zuřivá, intenzivní,
nekončící.
Nevím jak milovat,
bez bolesti, bez zraňování,
bez ní.
Tisíc chtění,
co nutí svět se otáčet,
jsou v pohledu jejích očí
zpod přimhouřených řas, když myslí na
něčí život rozstříknutý na bílém plátně.
Je Žena
a polibek je jen polibkem,
dokud
není zarytý pod kůží a masem
v spletenci cév
a jako sraženina míří
do středu ke svému cíli.