Salon

[Viktor Lafayette]

No jak chceš. +usměje se na ni+ Uvidíme se. +usměje se na ni+ Dobrou noc. +popřeje jí taky+

[Wenai Lafayette]

To bych mohla. +zasměje se+ Suvenýry si můžete koupit u východu. +napadobí hlas průvodkyně ze zámku+ Pocit? +pohlédne na něj a usměje se trochu nevesele+ Dost zvláštní. +vydechne+ Člověk toho tolik musí a tak málo může. Vzhledem ke všem předkům a k jejich odkazu je člověk svázaný, pokud si nevynutí něco jiného. +řekne tak bez emocí a přejde k oknu a podívá se ven, do tmy+ Ale je tu krásně, to ano.

[Hannibal Lecter]

v tom případě bych rád zakoupil ten obraz který visí v hale nad krbem jako suvenýr. +zasměje se tiše+ To je mi líto. +usměje se trochu+ Myslel bych si, že v jedenadvacátém století věci trochu pokročily. +pousměje se s trochu hořkou pachutí+ A co jste si vynutila? +pousměje se tázavě+

[Wenai Lafayette]

Ani v nejmenším. +zavrtí hlavou+ Pořád jsou jako ve středověku. +povzdechne si, napije se a otočí se na něj od okna a trochu se usměje+ Všechno, Hannibale. To, že se nemusím vdát, že nemusím do kláštera, i to, kde teď spím jsem si musela vynutit. Ten pokoj... náležel dosud jen mužům naší rodiny. Kdyby nezemřela matka... +zamyslí se+ nu, kdyby nezemřela matka, tak bych byla mrtvá já. +shrne to+

[Hannibal Lecter]

Ale teď je hlavou rodiny váš bratr, nebo ne? +usměje se+ Mluvil jsem s ním jen krátce, ale zdá se mi v tomto ohledu poměrně pokrokový. +poznamená+ Do kláštera. +pozvedne lehce obočí, pač to si neumí moc představit + Tedy... pak je dobře, že se věci staly, tak jak se staly. +pousměje se+ Někdy člověk zkrátka musí nejdřív... zabít své démony. +přimhouří oči+

[Wenai Lafayette]

Ano, Viktor. +pousměje se a sedne si do křesla+ Na matku jsme sdíleli ten samý názor. +řekne potichu a napije se koňaku+ Je na mě moc hodný. +pousměje se+ Ano, zabít své démony. +přikývne a chvíli si vychutnává koňak+ Velmi výstižné. +přikývne+

[Hannibal Lecter]

co tomu vlastně váš bratr říká? +zvedne tázavě obočí+ myslím tomu, že jste mi svěřila vaše tajemství. +přimhouří trochu oči+ Ano... přesně tak, dělá to většina z nás, jenom většina pouze metaforicky. +pousměje se a posadí se do křesla naproti+

[Wenai Lafayette]

+krátce po něm střelí pohledem a trochu semkne rty, než promluví+ Já jsem mu to neřekla. Nejsem si jistá, jak by to vzal. Ale nemusí to vědět. +podívá se na něj, když si sedne naproti ní a trochu se pousměje+ Nškdy to funguje. +přimhouří oči+ Já dávám přednost tomu, co je účinější.

[Hannibal Lecter]

+dívá se na ni a pak se mu rty zvlní v úsměvu+ Oh. +poznamená jenom+ Jistě, to nemusí. +přisvědčí a v očích se mu trochu zableskne+ Taky máte poměrně neodbytne, náročné démony. +pousměje se+ Ale sám to mám podobně. +přisvědčí+

[Wenai Lafayette]

Já mu mnoho věcí nezatajuji. +pousměje se na něj+ Je to můj bratr, samozřejmě, miluji ho a mám k němu důvěru. +pohlédne na Hannibala a napije se+ Ale od jisté doby vím, jak se s nimi vypořádat a funguje to. +usměje se na něj+ Povězte mi o vašich démonech? +požádá ho potichu se svůdně přivřenýma očima+