Jadeova pracovna s knihovnou

[Jade]

+zrovna sedí křesle a docela urgentně hledá ve svejch knihách něco o účincích požití upíří krve, samozřejmě jen tak pro výzkum, když mu přijde smska. Sorry, Dean. Obočí mu vyjede o pár čísel nahoru, očividně se zase přisral někam, kam neměl. Sevře čelisti, otevře notebook, a bez zaváhání si najde signál Deanova mobilu. Samozřejmě je mu jasný, že s tím Dean počítal, a že si to naplánoval tak, aby ho Jade našel až pozdě, tím víc nechce vědět, co ho tam čeká. Rutinně se ozbrojí a přemístí se za signálem+

[Jade]

+Když něco chcete tak hrozně moc, že tomu obětujete životy včetně části toho vlastního, samotný dosažení cíle bývá vcelku zklamání. Po tak dlouhý cestě, nekonečným pachtění se, je ten konec tak trochu... antiklimatickej. A přesto mu ty dvě slova, jsou tam, zapálí v žilách takovej oheň, jako už dlouho nic. Dvě slova předaný ústně, protože naprosto pedantsky lpí na tom, aby osobní předání byl ten jedinej kanál, kterým tyhle informace protečou. Žádná složka v archivu, žádnej pečlivě zdokumentovanej postup, jen pár opravdu spolehlivejch lidí mimo jakýkoliv účetnictví, stranou všeho mumraje. Průzkumníci, hledači, špehové. Zachytávají útržky informací ve větru, sbírají legendy a pověry, předávají je šeptem v tmavejch koutech. Neúnavně, celý roky. Konečně. Uhasí lesk, kterej se mu objeví v očích, zapálí si jedinou oslavnou cigaretu a pokyne k židli před sebou. Chce slyšet všechno+

[Jade]

+Dean se zrovna vrací z dlouhýho opoledne na cvičáku, zpocenej a utahanej, a ani nestihne zkontrolovat Facebook a Payne, když mu cinkne telefon se vzkazem od Jadea. Otře si čelo do ručníku, zamíří ke kanceláři, zaklepe, a na vyzvání vstoupí. Už z toho prostoru nemá takovou obavu jako na začátku, spíš jen respekt, a zvláštní pocit napětí v žaludku+
Posaď se. +vyzve ho Jade, sedí ve svým křesle naproti a pokuřuje+ Tyhle... +mávne rukou a z police se před Deana přilevituje slušná hromada knih+
Wow. +vypadne z kluka poněkud zděšeně+ Takže když jsi mluvil o speciálním výcviku... +poškrábe se nejistě ve vlasech+ představoval jsem si to jaksi víc... akční. +poznamená zkroušeně+
Nemůžeš se vrhat do akce, pokud nemáš dostatečný základy. +odvětí Jade klidně, vyfoukne kouř, a zkoumavě klouže očima po jeho tváři+ Mám v plánu... akci, na kterou jsem čekal hodně, hodně dlouho. +pronese zamyšleně, a přimhouří oči, jako by ho odhadoval+ A ty mi můžeš bejt hodně, hodně užitečnej. Takže ti dám příležitost, a když ji uchopíš dobře, můžeš bejt nejen víc než kdy byl tvůj táta, můžeš bejt moje #2. Jednou. +dodá tiše+
+Dean ho poslouchá a ta představa mu zažehne v žaludku vzrušení, ale zároveň se neubrání zmatení+ Teda... ale proč zrovna já? +koukne na Jadea věcně+ Máš venku desítky lidí, co čekaj na lusknutí. +pokrčí rameny a tak trochu doufá, že si to neposral+
Jo, to mám. +přisvědčí Jade+ Ale já nehledám někoho s nejlepšíma schopnostma, nebo nejsilnější magii. Hledám něco velice specifickýho, a k našemu oboustrannýmu překvapení, +ušklíbne se+ těm podmínkám odpovídáš ty. +provrtá ho očima+ Jsi v mnoha věcech nepopsanej list. A jsi dostatečně mladej, aby se tvoje magie snáz přizpůsobila mojí. +zvedne koutek v úšklebku+ Ale samozřejmě s tím souvisí... spousta tvrdý práce. Naprostá diskrétnost. A tím myslím naprostá. +probodne ho očima, a nemusí nijak zdůrazňovat, co tím myslí+ Na druhou stranu tě můžu naučit věci, který tě nikdo jinej nenaučí. A... první cena v tomhle závodě je něco, co by mohlo zajímat i tebe. +podotkne hladce+ Vem si ty knihy k sobě. Když nebudeš v pokoji, vracej je k Tylerovi. +típne vajgla do popelníku+ V úterý půjdeme ty a já spolu ven. Tak se na to připrav. +ušklíbne se a gestem mu naznačí, že může jít. Když Dean nevstane, tázavě zvedne obočí+
Chci... no, příští víkend má můj kámoš narozeninovou oslavu a já bych chtěl... +leze to z něj tak trochu jako z chlupatý deky+
Předpokládám, že víš, kolik smíš vypít, abys neupad do bezvědomí. Nebo že se nemáš s neplánovaným těhotenstvím. +protáhne Jade sarkasticky+ Dokud zvládáš svoje povinnosti, je mi to jedno. Kde a jak se hlásit víš. +protočí oči a Dean se vděčně zaculí, popadne knihy, trochu se prohne, a mete si to k sobě do pokoje+

[Jade]

+monitorovací kouzlo na Deanově pokoji ho upozorní, že se kluk vrátil domů ze svýho rande z Payne. Někdo by tomu možná říkal stalking, ale Jade má rád přehled o tom, kdy ten praštěnej puberťák není tam, kde má být. Na jeho vkus porušuje pravidla trochu moc často, ale taky se vždycky objeví včas na akci, nevynechá jedinej trénink a od toho incidentu s Payne a skladem mrtvol se vyhýbá pozornosti. Dokud to tak je Jade, nemá důvod přistřihávat mu křídla. Navíc dokáže pochopit, že ta drzá patnáctka menší než ustřelený kecky mu imponuje – vyroste z toho, jako všichni, ale projít si tím musí sám. Napůl čekal, že Dean bude kvůli zvýšeným tréninkovým dávkám remcat, ale přijal to s klidem, skoro vděčně, jako všechno. Skoro jako by v něm ta skladištní pomsta a jistota v podobě Payne něco ukotvily. Takže proč měnit recept, kterej funguje, jen proto, že může? Trochu ho znepokojuje, že se kluk skoro nikdy neptá na svoje sourozence v adoptivní péči, stačilo by se domluvit, a mohl by je chodit vídat. Ne že by tomu nerozuměl. Nechci, aby jednou museli ztratit i mě. I tak ale ví, že pro sedmnáctiletýho kluka nemůže bejt zdravý odstřihnout se od poslední rodiny, kterou má. O důvod víc nechat mu těch pár schůzek s Payne. Navíc k němu díky tomu občas prosáknou užitečný informace o upírce a celým tom jejich gangu. Ačkoliv Dean se snaží dávat si velkej pozor, kdykoliv mají jeden z těch svých mozek-obracejících sedánků. Vlastně je skoro až dojemný, jak moc se snaží zahalit nitrobranou těch pár vzpomínek a myšlenek, který by rád před Jadem utajil. Nerýpe do nich, zaprvé nepotřebuje vidět nervózní pubertální sexuální výstřelky, a zadruhé tohleto pouto, který se pokouší vybudovat, stojí hlavně na důvěře, kterou by nejspíš zlomením jeho poměrně primitivních obran dvakrát neposílil.
Deanovy rychlý pokroky ho nijak nepřekvapily, ta dychtivost učit se novým věcem a hlad po zlepšování, který v něm vidí, v něm vyvolávají ne úplně příjemný paralely se sebou samým v jeho věku. A i když si to nechce přiznat, i jeho docela baví zase jednou někoho učit, něco předávat, od začátku. Jeho ex možná byla v tomhle instinktivnější, ale Dean ho daleko víc poslouchá, při učení tolik neodmlouvá. Ta vlna štěněčí oddanosti, kterou vibrovalo Deanovo vědomí, když do něj poprvé vstoupil, ho překvapila, sakra překvapila. Zároveň ale spoustu věcí usnadnila, a i když jejich první pokusy o tandemový kouzlení byly dosti chabý, Dean se hmatatelně zlepšoval každým dnem. Navázat spojení s Vicky bylo snazší, už vzhledem k povaze jejich vztahu, ale taky musel odstraňovat tisíce návyků z jejího kouzelnickýho vzdělání, který systematicky potlačují magickou individualitu. V jedenácti ho neskutečně štvalo, že nemůže nastoupit na kouzelnickou školu, ale zpětně mohl být jedině rád. Dost dobře nechápal, proč se ve školách magie neučí s větším důrazem na instinkt, na osobní propojení s magickým jádrem. Kdyby víc dal na konspirace, skoro by si myslel, že někdo nechce, aby kouzelníci příliš naplnili vlastní potenciál. Jenže to nejspíš prostě bylo byrokratickou leností. Natáhl se pro krabičku cigaret a jednu si vložil mezi rty. Vůně hřebíčku se spolu s dýmem líně převalovala u stropu. Sledoval hořící konec cigarety, oranžové světlo stravující tenký papír i tabákové listy, a myslel na to, jak hrozně je blízko. Blíž než kdy dřív. Spojení teď s Deanem trénovali skoro denně, a kluk zvládal složitější a složitější kouzla. Myslel na to, kolik let strávil pátráním, kolik promarněných pokusů, kolik slepých uliček překousnul. Kolikrát se musel vrátit na křižovatku a začít znovu. Ale Jade uměl čekat, hledat, sedět v síti jako pavouk, vysílat lepkavá vlákna do všech směrů, dokud za jedno z nich někdo nezatahá. Uměl být trpělivý, a uměl svoje hledání skrýt tak, aby se neproměnilo ve slabinu. A jakmile našel stopu, uměl po ní jít, vyčmuchat ty nejvychladlejší stopy a sledovat nejzarostlejší cesty, oddělit ty pravé od těch zavádějících. Vzrušení mu krátce blýsklo v očích, dovolil si jenom chvilku, nepatrný moment. Ne, nemohl se radovat předčasně, nesměl předbíhat a nesměl to očekávání sdílet, ještě ne. Dean zatím znal sotva půlku plánu, on obzvlášť nesměl vědět všechno. Vicky a Tyler tušili asi tak dvě třetiny. Pár naprosto spolehlivých hledačů, špehů, neviditelných mušek získalo drobky informací, jen tolik, aby věděli, jak se ptát. Čekal až moc dlouho, než aby si to teď všechno posral. Myslel na zbytky mozku na zadním sedadle auta, na pronikavý křik, který mu zvonil v uších, na ruku na jeho zádech, chraplavé Běž, ty pitomče, běž… Myslel na rychle se točící barevná světla ve zběsilým rytmu taneční hudby, na štiplavou vůni zpocených těl na speedu, na udýchaný smích na svém uchu. Myslel na dětské prsty od krve, a v nich knoflík od šatů, byl perleťový, s dvěma dírkami; myslel na to odpor spouště glocku proti svému ukazováčku, na to, jak tiše a cize cvakl o dřevo, když ho odložil. Myslel na vůni kůže a mahagonu, a ten knoflík na spodku desky od stolu, ten který přivolává ozbrojené lidi v černém, na neustálou sebekontrolu, na tělo zmítající se po koberci a na to, jak se mu třásla ruka, když na něj zamířil hůlku a zašeptal kouzlo; poprvé a pak pokaždé. Vytáhl telefon, a napsal Deanovi, v kolik se ráno sejdou na další lekci. Je čas začít se zaměřovat na rituál. Potvrzující odpověď mu přišla téměř obratem, až mu koutek rtů lehce povyskočil vzhůru. Už brzy.

[Jade]

+přimhouřenýma očima sleduje zátylek odcházející ženy, a nejen ten; dobře ví, proč si na schůzku s ním oblékla zrovna tohle. Zjevně si myslí, že svoje pořád ještě pevná prsa a pečlivě udržovaný drobný zadek promění ve zbraně, které proti němu použije. Rozkošný, skoro. Koutek rtů mu zkroutí úšklebek, právě ve chvíli, kdy se žena otočí a věnuje mu poslední svůdný úsměv na rozloučenou. Vypadá spokojeně, a ještě aby nebyla; ta drobná lahvička v její kapse by naplnila extatickým štěstím daleko mocnější lidi, než je ona. Ví, že v tom úsměvu byl návrh, příslib, nevyslovené uvidíme se. Počká, až za ní dveře zaklapnou, opře se do křesla, a mezi rty si zamyšleně vloží cigaretu. Neobtěžuje se se zapalovačem, na špičce prstu nechá vyskočit malý plamínek a zapálí si tím. Pokoj provoní vůně hřebíčku, a on si uvědomí, že má hlad. No ano, Nina se mu pokoušela před pár hodinami předložit něco k jídlu, ale neměl na to myšlenky, zahnal je povzbuzovacím lektvarem… odklepne si do popelníku, nechá v něm cigaretu a odnese desky se smlouvou do trezoru. Komplikovaná série poklepání hůlkou odsune stranou čelo postele a odhalí před ním panel kam naskenuje svůj otisk prstu a rohovku. Teprve pak se mu otevře celá polovina stěny a s ní i rozsáhlý trezor velikosti šatní skříně. Ve spodní části je uloženo několik knih, spousty neoznačených desek, a taky pár extrémně cenných artefaktů. Těch si teď ale nevšímá, sáhne dovnitř a na boční stěně trezoru nahmatá drobnou nerovnost, téměř neviditelnou pro ty, kteří nevědí, kde hledat. Zašeptá heslo a zároveň vyšle trochu magie, aby na okamžik neutralizoval kletbu, která to místo ukrývá.
Boční stěna neslyšně zajede dozadu, a odhalí malý skrytý prostor za ní. Leží v něm mimo jiné několik pasů pro jeho falešné identity, několik písemností, perleťový knoflík se dvěma dírkami, pár prastarých svitků. Na okamžik odolává touze dotknout se jednoho z nich a přečíst si pár řádků psaných ostrým patkovým písmem, které ho vyslaly na ten zběsilý hon, který jako by nikdy neměl skončit. Nakonec to neudělá a místo toho se natáhne pro tenkou knížku v tvrdých deskách, pro většinu lidí naprosto bezcennou, ale pro něj velice důležitá připomínka. Otevře ji a první stránce a pár chvil jen zírá do chladných, bezvýrazných očí vysokého muže s tmavými, lehce prošedivělými vlasy. Když se do nich díval naživo, sám ještě nosil jiné jméno, celkově byl ještě úplně jiný člověk, nehotový, nevinný, plný divokých snů, zběsilých tužeb a možná i naděje. Ušklíbne se pro sebe a vzpomene si raději na to, jak do nich hleděl naposled; tehdy už byly prázdné, mrtvé, nepřítomně zíraly na střechu auta, kterou jen o pár vteřin dřív efektně ohodily zbytky mozkomíšního moku. Vzpomene si na to, jak bylo jeho tělo ještě teplé, když mu bezvládně kleslo do klína, na pocit, že se v tom autě zadusí pachem smrti, který mu vnikal snad do všech buněk. Možná proto mu teď chodí všude v patách? Nasákl se smrtí jako dítě? Sentimentální sračky. Pamatuje si na to, jak automaticky sáhl mrtvému muži k pasu, nahmatal pod drahým sakem Glock a okamžitě se cítil o něco málo bezpečněji. A pamatuje si na pocit, který mu vzklíčil v žaludku, když si uvědomil, co se stalo. Jako právě rozkřápnuté vejce, které se už nedá složit zpátky, se mu útrobami šířil chladný, neovladatelný vztek; a ještě něco těžšího, hluboké, trpké zklamání. Vzápětí po něm náznak prchavého pocitu viny, jen lehký nádech. Protože kdo normální by v jedenácti letech, pokrytý jeho ještě teplou krví, cítil vztek nad tím, že svého vlastního otce nestihl zabít dřív, než ho oddělal někdo jiný? Nechá knížku vlastní vahou zaklapnout a pohrdavě ohrne rty nad tím, že i po tolika letech se mu v hrudi cosi sevře vzteky. Tohle je pryč. Vymaže si v hlavě myšlenku na tmavé oči toho slabocha, a vrátí knížku kam patří. Zakáže si myslet i na to, jak se vzápětí dveře od auta otevřely, čísi ruka ho prudce vytáhla ze sedadla a postrčila ho do chladného městského vzduchu, a chraplavý hlas horečnatě šeptal, Běž, ty pitomče, běž... Perleťový knoflík se ve tmě slabě zaleskne, možná by z něj měl vážně vyčistit ty krvavé skvrny. Alespoň symbolicky. Jenže tohle už není jeho život, a už v něm není nikdo, kým by ho ještě mohli vydírat. Navrátivší se hlad ho probere do reality. Zaklapne tajná dvířka, i ty méně tajná trezorová, poručí čelu postele vrátit se na místo, a oči mu padnou na napůl vykouřenou cigaretu, která mu zatím v popelníku úplně dohořela. Je načase uspokojit hlad, nejen ten, který mu kroutí žaludek, ale i ten další, ten vzteklý, divoký hlad, který mu rozpaluje krev v žilách. Vklouzne do rukávů kožené bundy. Možná té ženě přece jenom blahosklonně věnuje pár hodin svého času. A možná nejenom to.

[Dean]

+objeví se v Jadeově pracovně, což samo o sobě napoví, že to asi schytá. Jade v klidu obejde stůl, posadí se na svoje místo do křesla a natáhne si nohy. Pořád nic neříká, jen ho griluje mrazivým pohledem a čeká. Deanovi je jasný, že by si měl sednout a omluvit se, vysvětlovat, ale po tom, co viděl, se mu nechce, ani trošku. Zůstane stát, chvilku tak nervózně přechází tam a zpátky, a pak se k němu otočí čelem a rozhodí rukama+ Ty s ní spíš. +obviní Jadea, a sleduje, jak mu obočí vyjede o pár čísel výš+ S ní. S ní! +koukne na něj rozčíleně+ Sakra jak- +vyhrkne, ale Jadeovy oči zamrznou tak prudce, že zapomene, co chtěl říct. Tak prudce, jako by i teplota v místnosti o pár stupňů klesla, a vzduch kolem něj tak trochu zhoustl a znehybněl+
Sklapni. +doporučí mu Jade velice, velice chladně, tak chladně, že Deanovi bezděky vstanou chloupky na krku, a je mu naprosto jasný, že debata na to téma skončila. Jade se odmlčí, aby dodal svým slovům dostatečnou dramatickou pauzu a pak změní téma+ Mám takovej pocit, že na tebe neplatí nic jinýho, než prostě ti zatrhnout vycházky. I když možná by pomohl měsíc nebo dva v márnici. +odfrkne si+ Pokud si dobře vzpomínám, máme protokol na to, jak se chovat, když přijdeš do styku s policií. Obzvlášť tou mudlovskou. +protáhne mrazivě a vpíjí se mu přtom do očí+ Krom toho si docela určitě vzpomínám, že jsem tě neučil nic o zbytečným vyvolávání konfliktů na veřejnosti, obzvlášť, když z nich neumíš vybruslit. +blýskne po něm očima+
Jo, já vím. +přikývne+ Pamatuju si to, ale byla tam Payne. Neměl jsem čas dostat nás pryč oba. +pokrčí rameny+ A tamto bylo nedorozumění. +ohradí se a založí si ruce na prsou, tak trochu vzdorovitě+ Zvlád jsem to. Nic se nám nestalo. +koukne Jadeovi do očí, a vlastně je docela pyšnej na to, jak to dopadlo, teda jen do tý doby, než se koutek jeho úst zkroutí v úšklebku+
A kde přesně ten protokol říká, že máš odzbrojit policajty? A kde přesně říká, že se máš starat o to, jak se z tý situace dostanou ostatní? +protáhne, a Dean poněkud ztuhne+
To nemyslíš vážně, ne? +vyhrkne rozčíleně+ To jako že jsem ji tam měl nechat? Samotnou? Víš vůbec-+zrudne vzteky, ale Jade zničehonic vstane, opře se o stůl, nakloní se k němu přes desku a oči se mu nebezpečně zalesknou varováním+
Dej si sakra pozor, jak se mnou mluvíš, Deane. +přimhouří chladně oči+
Nejsi můj otec, jasný? +vytáhne Dean klasickou pubertální kartu zuřivě, a Jadeovi se zalesknou oči+
To nejsem, takž mi ty tvoje divoký výboje nepřijdou roztomilý. Koukej se okamžitě srovnat, nebo tu svoji syrskou pouštní růži pěkně dlouho neuvidíš. +zavrčí na něj, a evidentně s ním ztrácí trpělivost+
To není fér! Je mi skoro osmnáct. A ty seš vždycky první, kdo vykládá o tom, jak si máme navzájem krejt záda a že tým je základ. +odsekne Dean stejně rozjetě, podle všeho se mu ta poznámka o Payne dost dostala pod kůži+
Tým jsou naši lidi, ty idiote. Ne holky, který pícháš v tmavejch uličkách. Nezajímám se o to, co deláš, když máš volno, a nechceš, abych začal. +zasykne Jade ostře, a Dean se ušklíbne, a všechny jeho zábrany někam zmizí. Šok z toho, co před chvilkou viděl, vidina, že dlouho nebude moct za Payne, obzvlášť po tom co mu dneska dopřála...a navíc se cítí dost ublíženej, že Jade vůbec nedocenil, jak dobře to zmáknul+ Od tebe to fakt sedí. +zašklebí se pod vousy, jenže v jadeově kanceláři neexistuje nic jako "pod vousy"+
Co jsi to řek? +zeptá se, najednou až děsivě klidně, a oči mu studeně svítí, tak nebezpečně, že Dean o krok ucouvne, ještě než se stihne trochu srovnat a napřímit+ Že je to od tebe pěkně pokrytecký. +řekne víc nahlas, a s potěšením shledá, že se mu přitom netřese hlas. Protože něco v něm se rozhodně třese+ ty prakticky... spíš s nepřítelem a nikdo neřekne ani slovo. Payne není žádná holka, já ji miluju. +zašermuje před ním prstem a trochu mu zrudnou tváře, protože je to Strašně Vážný, a rozčiluje ho, že Jade to vážně nebere+ A nikdy bych ji tam samotnou nenechal. +dodá, a je na sebe fakt pyšnej a úplně spravedlivě rozohněnej+ A nevěřím, že ty bys to fakt udělal. +dodá, a úplně ignoruje, že varovný blýsknutí v Jadeových očích dosáhlo maximální hodnoty+ Co kdyby to byl někdo, koho miluješ? +vyhrkne+ Co kdyby to byla tvoje holka, třeba Vicky- +ještě než to dořekne, ví, jak strašně moc přestřelil, a než tu myšlenku může vůbec dokončit, Jade stojí před ním - jak sakra obešel ten stůl? - a oheň mu z očí zmizel, teď je v nich jen chladně vražednej klid. I když se napřáhne, vypadá naprosto klidně, a nic se na tom nezmění ani když jeho pěst narazí do Deanova obličeje a pošle ho k zemi. Respektive na stěnu, která je naštěstí a bohužel jen asi metr za ním. Naštěstí proto, že díky tomu neupadne na zem, a bohužel proto, že o tu zeď chytne druhou. Vlastně je z toho tak v šoku, že ani nestihl uhnout+
+Jade se nad ním skloní, nepříjemně blízko, ale ovládá se, jen v očích má vepsaný, jak moc v prdeli Dean je+ Vypadni odsuď, než tě zabiju. +protáhne studeně, a těžko říct, do jaký míry to je klasická fráze, a jak moc to myslí vážně. A Dean tam nehodlá zůstat tak dlouho, aby to zjistil+

[Jade]

+jakmile za Deanem klapnou dveře, pomalu uvolní dlaně sevřený do pěsti, a překvapivě je docela klidnej. Tohle je popravdě docela nová situace. Jasně, občas je potřeba někoho usměrnit, někdo nesouhlasí s jeho rozhodnutím. Ale aby mu někdo takhle systematicky pořád odmlouval... ani Tyler si nedovolí mluvit s ním takhle. Posadí se do křesla, zavolá si o něco k jídlu a vytáhne cigarety. Naví tohohle malýho smrada bohužel nemůže ani zabít. Ani vyhodit, když už jsou v tom. Teď by mu navíc musel i vymazávat paměť. Zhluboka si povzdechne a vyfoukne trochu kouře, opře se do křesla a na zátylku pod vlasy ucítí drobné ranky od ženských nehtů. Dobře ví, že spánek mu bude ještě pěknejch pár hodin unikat, takže dojde ke knihovně, cestou si u baru nalije na dva prsty whisky, vytáhne jednu knihu o animální magii, a najde si kapitolu o vlcích. Může ty hodiny strávit i produktivně+

[Dean]

+asi o dva týdny později je Dean spolu s pár dalšíma lidma v Jadeově pracovně a poslouchá brief před příští akcí, myšlenkama se občas zatoulá k Payne, protože od tý smsky před čtrnácti dny spolu nemluvili, ale rychle se z toho oklepe, protože musí dávat pozor. Jenže uprostřed Tylerovy věty se bez zaklepání rozletí dveře a dovnitř vpadne Nina, Macbook má přitisknutej k hrudníku a vypadá dost rozrušeně; ostatně už samotnej fakt, že tam takhle vlítla, i když ví, že má Jade poradu, svědčí o tom, že je to hodně vážný+ Tohle musíš vidět. +vyhrkne, rozloží počítač na stole před Jadem a rozklikne program+ Vzpomínáš si na ty náhodný chvilkový výkyvy v magický aktivitě v minulejch týdnech? Tak se koukni na tohle. +poklepe prstem na obrazovku, ale i kdyby to neudělala, bylo by zjevný, co myslí. Nad hustě obydlenou oblastí Brooklynu se pohybuje... cosi. Vlastně to vypadá trochu jako tornádo na těch mudlovskejch meteorologickejch mapkách, ale... pohybuje se rychle, hrozně rychle. je menší, sevřenější, možná spíš jako kulovej blesk. A hodnoty v grafu po straně lítají do šílenejch čísel. Dean se zamračí. Moment, až trochu moc šílenejch. Při těhlech lekcích rozhodně pozor dával, a tohle není technicky možný. Za sebou uslyší tichý syknutí, sotva slyšitelný, on sám ho zachytí jen díky tomu, že stojí tak blízko. Když se otočí, uvidí Tylera; zírá do obrazovky lehce rozšířenýma očima, a ve tváři se mu dá přečíst poznání, který není ani trochu pěkný. Vlastně je to spíš takovej a doprdele všichni tady chcípneme výraz. Oči mu s obavou střelí směrem k Jadeovi a Dean jeho pohled následuje tak prudce, až mu lupne za krkem. O co kurva jde? Jade obličej je naprosto bez výrazu. Ledový modrý oči se mu lehce pohybují, spolu s tím čeným zámotkem na obrazovce, ale tvář má vyžehlenou k naprostýmu neutrálu. Pak nesmírně pomalu uhne pohledem, střetne se s Tylerovýma očima a úsečně přikývne+
Okamžitá evakuace. Pohybuje se směrem k Manhattanu. +řekne, a jako by se celej svět zase rozběhl, všichni se pohnou najednou+ A jestli někdo z vás jen hlesne slovo obscurus, osobně si ho podám. +zavrčí, a pohne se směrem k sejfu, aby z něj vytahal pár nezbytnejch věcí. Tyler ho ještě půl vteřiny pozoruje, a pak vyrazí taky, ven z pracovny, nepochybně vyhlásit poplach a uvést evakuaci do běhu. Obscurus. To slovo se prožene Deanovi nervovýma synapsema, a dosáhne svýho cíle, okamžitě se mu vybaví krátkej článek v jedný super tlustý knize o magických bytostech. Oči mu padnou na mapu, a všimne si, jak brutálně blízko je ta černá věc místu, kde je Guns. Ježiši, Payne. Krev mu ztuhne v žilách tak prudce, že se málem pozvrací na místě, ale nezaváhá ani vteřinu. Vrhne na Jadea zoufalej pohled+ Přijdu do bunkru. +vyhrkne, a než se ten stihne nadechnout, přemístí se pryč+

[Jade]

+Dům napůl schovaný mezi stromy. Překrásná upravená zahrada, jezírko a útes. Sterilně bílé zdi, sklo a beton, čisté linie. Fotky jsou trochu neostré, evidentně pořízené v noci a na mobil. Když za ním tahle přední postava španělský kouzelnický mafie přišla s žádostí o pomoc s neplodností jeho manželky, nenapadlo ho, že teď bude řešit tohle. Není to poprvé; když nezabere ani konvenční magická léčba, zoufalství občas dovede lidi až k černomagickým rituálům, a tím pádem k němu. I když v tomhle případě je možná tím problémem to, že jeho manželce bude za rok a půl padesát. Jen idiot by si ale předem neudělal nějakej ten background check na člověka, o kterým se proslýchá, že před lety nechal vyvraždit celou vesnici v Alžírských horách. Jednoduchý pokoj, možná spíš cela, neosobní a skoro prázdný, jen na poličce nad postelí leží dvě knihy a malá papírová origami labuť. Není až tak těžký zjistit, že pan Raphael Solano už jedno dítě má. Nebo spíš měl. Jeho jediná dcera Marisol se narodila před téměř dvaceti lety, ještě dřív, než se vypracoval tam, kde je teď. A ve svých šestnácti zmizela, jako by se propadla do země. Nevědnoval tomuhle bodu Solanovic chronologie nijak velkou pozornost, ale pro jistotu poslal Olivii prověřit, co šlo. Stopa vychladla už dávno, vychadla tak moc, že se Solanovi na starý kolena pokouší zplodit náhradu. Jenže nevychladla dost na to, aby si Olivia pomocí svejch vílích triků nenašla závan naděje, kterej ji zavedl k něčemu daleko většímu, než kdokoliv z nich čekal. Jade se pomalu probírá lístky s poznámkami o magických bezpečnostních opatřeních kolem domu, a taky fotkama, který tajně pořídila předevčírem. Jantar; dívčí paže zalité v jantaru, vlasy upravené do perfektního uzlu na temeni lehce sehnuté hlavy, půvabně skloněná křivka šíje a hladká záda. Motýlí křídla. Křídla, křídla, křídla. Pomalu složí fotky zpátky do složky. Tohle jaksi přesahuje hranice všeho, na čem se s Raphaelem dohodli. Vytáhne cigaretu a zamyšleně si zapálí, stojí před rozhodnutím.
V tom mu ale na stole jemně zavibruje mobil, na displeji se objeví zpráva. Tyler a jeho skupina jsou zpátky z výzvědný výpravy do jistýho velice konkrétního místa v Asii. Nechá sebou protéct ten pocit lehce zvedlýho adrenalinu;, pocit, kterej signalizuje, že něco, na co čekal, je dost blízko. I tady ho čeká rozhodnutí, a to sice co s Mitchem. Zaklapne složku a zavře ji do šuplíku ve stole. Motýli budou muset počkat.

[Jade]

+ještě chvíli se dívá na lehce se mihotající diagram před sebou, vznáší se v prostoru před ním a na lusknutí prstů se rozplyne do nicoty. Ne, fakt není tak velkej idiot, aby svoje plány nechal někde povalovat. Posledních pár týdnů strávil každou volnou chvilku analýzou, procházel každou poznámku od svých špehů a obracel v myšlenkách každou zmínku od upírky o Sethovi. Promne si pálící oči, ví, že by se hodně nutně potřeboval vyresetovat a vyspat. Ale stejně dobře taky ví, že ještě jeden povzbuzující lektvar jeho tělo snese. Přivolá si ze skříně v koupelně lahvičku a obrátí ji do sebe; je to až trochu děsivý, jak jím okamžitě projede vlna energie, ze žaludku až do konečků prstů, jako elektrickej šok. Na okamžik musí polknout vlnu nevolnosti, kterou se jeho tělo pokouší bránit těmhle experimentům, a pak se opře do křesla. Hlavou mu krouží dvanáct jmen, který pečlivě vyselektoval; dvanáct, Dean, kterej asi za moc velkou posilu nebude, ale vynechat ho nemůže, on a upírka. Patnáctka, která by měla stačit. Udělá si mentální poznámku, další věc, o který bude muset informovat Tylera. Vážně na něj spoléhá čím dál víc. Ale nikomu jinýmu by to tu v době svojí absence nesvěřil. Sklouzne očima na stůl, na opatrně rozvinutej pergamen. Pohromadě evidentně drží jen díky konzervačnímu kouzlu, a i tak se na okrajích lehce drolí, ale popis rituálu a zaříkání v prastarém jazyce jsou pořád jasně čitelné. Mávnutím hůlky udělá kopii a připojí k ní několik pergamenů s vlastníma doplňujícíma informacema, v nichž navrhuje způsoby, jak by se rituál dal přizpůsobit jejich situaci a trochu vyladit na maximální výkon. A taky poznámkou,ať si sežene čerstvou dlačí krev. Ideálně co nejmocnější. Ať se taky upírka trochu posnaží, že. Další kouzlo odešle zprávu k adresátce, samozřejmě zašifrovaný na její genemagický kód, aby si to nepřečetl někdo nepovolanej. Nebo nezletilej. V duchu se ušklíbne, zapálí si hřebíčkovou cigaretu a rozešle třináct smsek, čtrnáctou pro tylera. Chce se s nima o jejich účasti pobavit individuálně, než ve svých plánech pokročí někam dál+