Camorr

[Wenai Lafayette]

+usmívá se mu do polibků, protože může a protože je to on. Po nějaké delší chvilce se od něj trochu odtáne a dojde k té jejich dece, posadí se a stáhne ho tak jako k sobě a podá jim víno. Sedí úplně u něj, opírá se o něj bokem a je jí hezky+

[Locke Lamora]

+uprostřed noci se zahradou Wenaina Camorrskýho domu plíží dva tmavý stíny, tichý jako myšky+
Myslíš, že je to dobrej nápad? +ozve se šepot, když hubenější stín dospěje ke stromu, po kterým se dá vyšplhat na terasu+
Byl tvůj, tak nekecej a šplhej. +podotkne druhej tiše a už šplhaj+
Co když se jí to nebude líbit a zmizí nadobro? +vyděsí se první+
Tak tě zabiju. +konstatuje druhej, a vklouzne dveřma do pokoje. Na stůl u křesla položí dopis, a květinu a zmizí jak pára nad hrncem+

[Wenai Lafayette]

+Prijde domu nad ranem od lilii kde ted travi vetsinu casu. Je unavena ale vsimne si kytky a dopisu na stole. Kytku trochu odstrci opatrne kdyby byla nahodou otravena a vezme dopis a prozkouma ho a kdyz zjisti ze je bezpecnej tak ho otevre a rozlozi stranky+

[Locke Lamora]

+kytka není otrávená, je to jediná rudá pivoňka http://img.flercdn.net/i2/products/i2a/ ... jltpyu.jpg a dopis je psaný písmem, který musí hned poznat+

Jsou věci, který vím (a víc než jistě):

I. Tam nalevo v mý hrudi jsi ty na prvním místě,
i když se zády obracíš a skrýváš svoje slzy,
i když je mezi náma zeď; oba dva nás to mrzí.

II. Že víno pachuť má lepší než zklamání,
A ještě líp než víno chutná vodka, bolest zahání;
Maj přebít chuť a tvar tvých rtů, a to jakej jsem blbec,
Udělat z tebe vzpomínku – no, to jim nejde vůbec.

III. Pak že můj život schová se mezi dvě dívčí dlaně,
A vložil jsem ho tam já sám, teď jenom splácím daně.
Předplácím právo na naději, že mi ještě dovolíš
Tě rozehřát, snad rozesmát, a chvíli nést s čím zápolíš.

IV. Že zachvění tvých víček pořád ve mně boří světy,
A že bych chtěl smět položit ti k nohám víc než věty,
Víc než stavět z odstavců paláce tvojí kráse,
Jsi otisknutá ve mně, už navždycky, jak zdá se.

V. Když zavřu oči, místo tmy vídám otisk tvé tváře,
A to je čistá pravda, i když často dělám lháře.
A bez ohledu na to, kolik prožijeme kolizí,
Tenhleten cit je ve mně, a nikdy nikam nezmizí.

VI. Jsi láska mýho života, i když to zní jak fráze,
před tebou patos vyprchá a mně se dýchá snáze,
když smím měřit tvé nádechy, než probudíš se, poránu,
ztrácet se v hebkosti tvých rtů a vlasech barvy šafránu.


Jsou věci, který nevím (těch vyjde na sto stránek):

I. Zda vzpomeneš si ještě vůbec? Kdo hlídá tvůj spánek?

II. Co honí se ti pod čelem, když Hypnos tvé sny spřádá?

III. A jestli bys nás, aspoň trochu, ještě mohla mít ráda?

IV. Zda víš, že tvoje vůně dávno vyprchala z polštáře,
A tohle bolí víc, nežli když nůž mi břicho rozpáře?

V. Jestli je život po životě, a pro zloděje nebe?
(a pokud ano, je to jak vzbudit se vedle tebe)

VI. Jestlipak vůbec tušíš, že jsi víc než všechny poklady?

VII. A Jestli dnes až padne tma, přijdeš na věž do zahrady?

[Wenai Lafayette]

+přečte si to, a poněkud ji to dojme, sedne si tam do křesla a čte si to zas a znovu a otírá si slzy, až z toho usne.
K večeru se vzbudí a koukne na ten dopis a chvíli si okusuje rty, ale pak se převleče a pomalu se vydá do města+

[Locke Lamora]

+locke je celej den nervóznější než lesní včely, a jakmile se začne stmívat, umeje se, vezme si čistou košili a zamíří na věž. cestu už by zmáknul i poslepu, takže je tam první, posadí se k fontáně a čeká, celej nejistej+

[Wenai Lafayette]

+dojde až k věži a stoupne si pod ni, kouká nahoru a je taky dost nervozní, okusuje si rty a přemýšlí, jestli má jít nahoru nebo ne+

[Locke Lamora]

+opře se zadkem o fontánu a očima hypnotizuje cestu mezi skleněnýma růžema, kudy by měla přijít, kouše si spodní ret skoro do krve. Normálně je zvyklej čekajt, ale teď má pocit, že vyskočí z kůže+

[Wenai Lafayette]

+několikrát se zhluboka nadechne, aby sebrala odvahu a pak se vydá po schodech nahoru do zahrady, každej krok je teda dost těžkej, ale ona pokračuje, až stane ve dveřích na zahradu+

[Locke Lamora]

+žmoulá v ruce kytici těch stejnejch pivoněk, srdce má až v krku a když se koukne na svoje ruce, docela se mu třesou. Na chvilku má pocit, že slyší zaskřípění dveří od zahrady, ale přes ty růže tam nevidí. Odlepí se od fontány, otře si zpocený ruce o kalhoty a natahuje krk skrz kytky+ Wenai? +zavolá tiše, trochu chraplavě, jak má sucho v krku+