Aiša

[Vanessa]

+poslední noc před úplňkem nezavře ani oko, pořád se přehazuje v posteli a myslí na tu zítřejší schůzku. Přesvědčuje sama sebe, že to citové vzplanutí k Enzovi je pouhý důsledek toho, že s ním musela strávit tolik dní osamotě v divočině a že až se všechno vrátí do starých kolejí a opět začnou spolu válčit, jako celý život, velice rychle z toho zase vystřízliví a zase bude toužit ho zabít. K ránu je už pevně rozhodnutá o úplňku definitivně ukončit tu jejich nepsanou válku a zachránit si tím svoji kůži+

[Enzo]

+chvíli před setměním se dostaví na místo schůzky a čeká na Aišu. Přestože má s ní rande, o čemž se mu ještě donedávna ani nesnilo, necítí se ve své kůži a je očividně nervózní+

[Vanessa]

+přemístí se nedaleko a trochu ji zaskočí, že Enzo už tam je. Srdce se jí proti její vůli opět roztluče, až ji bolí na hrudi a má co dělat, aby se neotočila a neutekla, dokud je ještě čas. Musí, musí to dotáhnout do konce, záleží na tom její život. Někdy člověk musí něco - nebo někoho - obětovat, aby přežil+ Jsi tady brzy... už ses nemohl dočkat? +řekne Enzovi místo pozdravu, hlas chladný jako alpský ledovec, jak uvnitř sebe udupala city až na samé dno duše a přehodila páčku do záchranného módu+

[Enzo]

Máš pravdu, přišel jsem trochu dřív. Chtěl jsem ti říct něco důležitého, než se úplně setmí +pohlédne jí upřeně do očí v posledních záblescích světla usínajícího dne+ Měla bys znát pravdu, kdyby se mi náhodou stalo něco zlého +ušklíbne se na ni ponuře po těch neblahých zkušenostech+

[Vanessa]

+přivře oči a zkoumavě se na něj zadívá, na okamžik měla pocit, jako by Enzo věděl víc, než dal najevo. Pak tu bláznivou myšlenku rychle zaplaší, Enzo přece nemůže vědět o jejím prokletí. To, že je vlkodlak, ví pouze její sestra a švagr, a od těch by se to nemohl nikdy dozvědět+ To měla být výhrůžka? +sykne podrážděně a jen jí to potvrdí správnost jejího rozhodnutí, i když ji to hodně bolí+ Och, takže ses pojistil, že pokud bys zemřel za záhadných okolností, zanecháš po sobě zpověď, jak to tenkrát se mnou bylo, i s podezřením, kdo tě zabil? +odfrkne si s opovržením. I pokud má v tomhle pravdu, je docela v klidu, protože až Enza zítra najdou roztrhaného divokým zvířetem, nebudou to pokládat za podezřelou záležitost, ale za nešťastnou náhodu a jeho odkaz se nikdy neotevře+ Anebo mi tím naznačuješ, že už jsi to někomu řekl? +zkusí opatrně, to už by bylo pro ni zlé... hodně zlé+

[Enzo]

Jsi paranoidní +zavrčí docela namíchnutě, že i zapomene, že jí chtěl říct něco důležitého+ Za co mě sakra máš? Za nějakého ubožáka, který tě není schopen získat jinak, než vydíráním? +přestože to neplánoval, jeho naštvaný hlas se rozlehne lesem, dotkla se jeho ega a na to je hodně háklivý+ To jsi vážně tak hloupá? Kdybych to už někomu řekl, tak tady teď spolu nestojíme +upozorní ji na dost logický fakt a nechá ji zamyslet se nad tím a když pak promluví, jeho hlas je opět klidný a vyrovnaný+ Můžeš být v klidu, Aišo. Nic jsem nesepsal. Nikomu jsem nic neřekl, a ani to nemám v úmyslu. I přesto, že vím, co se chystáš udělat +pohlédne jí hluboce do očí+ A proto nejsem ozbrojený.

[Vanessa]

+čím déle ho poslouchá, tím má větší pochybnosti, jestli je to její podezření oprávněné. Ale i kdyby to byla pravda, že zatím nikomu nic neprozradil, musí se postarat o to, aby to neřekl už nikdy; moc dobře ví, co je Enzo zač. Svádí vnitřní boj s tím, co k němu cítí, ale je už pozdě ustoupit od původního záměru; co nevidět vyjde na stmívající se obloze měsíc+ To je tedy ono, co jsi mi chtěl říct? Přesvědčit mě, že sis moje tajemství nechal pro sebe? Fajn, tak jsem si tě vyslechla a teď čekáš, že ti to uvěřím? +její hlas už zdaleka nezní tak jistě, dokonce sama slyší, jak je roztřesený... strachem?... a při jeho posledních slovech znejistí úplně+ Nikdy nechodíš neozbrojený +proč jí tohle řekl? pomyslí si a zahlodá v ní podezření. Cítí, jak má kůži bolestivě napnutou jako na bubínku a nervózně zvedne hlavu k obloze+

[Enzo]

Ne, tohle není ono. K tomuhle jsi mě donutila, abych ti to řekl. Popravdě je mi jedno, jestli mi budeš věřit nebo ne. Ale pokud jsi tak chytrá, jak si myslím, časem ti to dojde, že jsem ti nelhal +blýskne po ní podrážděným pohledem+ Ne, nikdy nechodím neozbrojený. Ale dnes jsem udělal výjimku. Proto, abych ti nechtěně neublížil +sleduje směr jejího pohledu a koukne na nebe+ Vím, že mě chceš zabít. Rád bych ještě nějakou chvíli pobyl na tomto světě. Ale kdyby přece jen... člověk nikdy neví, kde na něj číhá smrt.. +pokrčí přezíravě rameny+ rád bych se ti s něčím svěřil +pokročí k ní blíž+ Odpusť mi, jestli můžeš, jak jsem se k tobě v minulosti choval. Lituji toho +jeho suverénnost se najednou hroutí jako domeček z karet a stojí tam mlčky jako ty stromy kolem. Pak ale přece jen odhodí povýšenost a aroganci, kterými krmil své ego. Proč by alespoň jednou za život neukázal i tu svoji lepší stránku+ Záleží mi na tobě, Aišo. Byl bych rád, kdybys mi alespoň tohle věřila. Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale s tebou není nikdy řeč... nenávidíš mě +tentokrát v jeho tváři není ani náznak jízlivosti+ Nikdy bych nečekal, že tohle někdy někomu řeknu, ale... miluji tě, Aišo +zadívá se jí upřímně do očí+

[Vanessa]

+city pořád drží bezpečně svázané a zauzlované+ Copak tobě se dá něco věřit? +ohrnuje opovrženě rty, ale je to jen falešná maska, protože Enzo v ní zasel semínko pochybností a je dost chytrá na to, aby pochopila, že jelikož jí hlava ještě pořád sedí na krku, o její zradě kromě Enza nikdo v bratrstvu neví. Ale proč to ještě neprásknul... on, který tak lpí na svém řádu?+ Proč? +řekne nahlas a je z jeho slov čím dál víc zmatená... doteď se měl vždycky před ní na pozoru, navíc podle jeho tvrzení ví, že ho chce zabít, a teď najednou přijde neozbrojený... buď se dočista zbláznil, anebo má něco za lubem. Pak jí ale sklapne čelist, když ho slyší omluvit se jí a štípne se, jestli se jí to jen nezdálo+ Co... co??? +udělá před ním krok dozadu, jak k ní pokročí, protože tohle není normální. Enzo na ni nikdy není hodný. V tu chvíli ucítí v hrudi první záchvěvy bolesti, jak se dřímající vlčice začíná probouzet v jejích útrobách a poplašeně zapátrá očima po měsíci. Potlačí bolest, kterou přebije něco mnohem silnějšího. Enzovo vyznání, které ji úplně připraví o řeč, slova, která z jeho úst zní tak absurdně a skoro čeká, kdy se Enzo začne smát a řekne jí, že si z ní udělal legraci. Ničeho takového se ale od mentora nedočká, naopak, nevěřícně si vyslechne jeho přiznání, že ji miluje. Vanessa téměř upadne do šoku. Srdce se jí rozbuší jako na poplach, popřené city vlastní vůlí vyvřou na povrch a zaplaví ji vlna štěstí, která se však hned v příštím okamžiku převalí v hrůzu, když si uvědomí, do jaké léčky ho vlákala+ Ach, Enzo... +vypraví ztěžka ze sebe+ proč... proč jsi mi to sakra neřekl dřív? +už ani neskrývá, jak je vyděšená z toho, co bude za chvíli nezbytně následovat a čemu nedokáže zabránit+ Je pozdě na všechno +hrdlo se jí stáhne beznadějí, když si všimne, jak si skrz husté mraky začne razit cestu úplněk a kůže ji začne nesnesitelně svědit, neklamný znak toho, že už to začalo+ Ještě máš nepatrnou šanci se zachránit. Uteč, Enzo! Uteč! +vykřikne naléhavě, jak se snaží zvrtnout situaci, kterou sama naplánovala a ještě mu chce říct něco důležitého, ale lidský hlas ji zradí a z hrdla vyloudí už jen nesrozumitelné zachroptění+

[Rebecca Altamirano]

( pardon, už jsem pryč, jen jsem musela nějak ventilovat svý pocity )