Aiša

[Assassins]

+když konečně vejde znalec dovnitř, Al Mualím mu postrčí meč a přikáže mu ověřit, zda se nejedná o padělek. Razzaq otevře svůj objemný kufr s různým nářadím, vědeckými přístroji a spoustou dalších podivných serepetiček a pustí se do práce. Celou dobu všichni mlčí, je slyšet pouze bzučení přístrojů, cinkání kovu o kov a znervózňující pobrukování mistra zbrojíře při práci. Po nekonečně dlouhé době Razzaq nakonec sbalí všechny své věci zpátky, koukne na velmistra a nepatrně přikývne, čímž potvrdí pravost zbraně. Al Mualím jej odmávne, zbrojíř posbírá svůj arzenál a vypadne a když jsou sami, velmistr se otočí na Aišu+ Potěšila jsi mne, že patříš duší i srdcem k našemu řádu. Ne že bych někdy o tom pochyboval +ani se neobtěžuje s vysvětlováním, proč tedy dal ověřit pravost meče+ Teď ti můžu s důvěrou svěřit tuto zbraň. Budeš ji střežit jako oko v hlavě +zabalí meč do látky a podá jí raneček+ Vystav ji na nějaké viditelné místo, aby všem asasínům připomínala toto významné vítězství nad bezvěrci.

[Vanessa]

+po celou dobu, co Razzaq ověřuje zbraň, je napjatá jako struna a ani nedýchá, alespoň jí to tak připadá. Teprve když se potvrdí, že meč je autentický, se konečně uvolní a spadne jí kámen ze srdce. Vezme si zpátky meč a hluboce skloní hlavu+ Děkuji za poctu, Mistře +pokloní se a odejde z kanceláře. Když se za ní zavřou dveře, opře se o ně zády a chvíli na chodbě vydýchává to napětí. Pomalu z ní opadává strach z prozrazení a když už si je jistá, že všechno dopadlo přesně podle plánů, odlepí se ode dveří a vyrazí ke své cele+

[Vanessa]

+zamkne se ve své cele a když si je jistá, že je v bezpečí, položí meč na postel a vytáhne zpod kabátu podlouhlý balíček. Položí jej na stůl a rozbalí. Oči upře na meč, naprosto identický s tím, co teď přinesla od velmistra. Pouhým okem není mezi nimi absolutně žádný rozdíl, jedině zkušený expert by za pomoci odborných metod zjistil, že jeden je pravý, druhý pouze jeho dokonalá kopie+

[Vanessa]

+najednou uslyší tiché cvaknutí, jak někdo zvenčí sáhne na kliku. V první chvíli úplně strne, než jí dojde, že je zamčeno. Potichu dojde ke dveřím a chvíli naslouchá. Pak zvenku něco prudce udeří do dveří, až jí při tom zvuku srdce skočí až do krku... a pak je už jen hrobové ticho+

[Vanessa]

+když není dlouhou dobu z chodby slyšet žádný zvuk, pečlivě zabalí falešný meč a schová jej do tajné přihrádky ve skříni. Opatrně otevře dveře a vyhlédne do přítmí chodby. Chodba je prázdná a tichá, jen z dálky sem doléhají tlumené hlasy asasínů z nádvoří. Už chce zavřít, když si toho všimne. Do dřeva dveří je na palec hluboko zabodnutá dýka. Vanessa ji vykroutí ven a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Očima spočívá na svojí vlastní zbrani, kterou bodla Enzovi do krku+

[Vanessa]

+vydá se chodbou k Enzově cele, zabouchá a když se zevnitř nikdo neozývá, otevře dveře a nakoukne dovnitř. Uvnitř je vše pečlivě po vojensku uklizené a srovnané a nic nenasvědčuje tomu, že by tady někdo byl během posledních několika hodin. Vrátí se do své ubikace, sedne si na postel, pohled upírá na svoji dýku a úporně přemýšlí nad tím, kdo jí poslal tento pozdrav z bojiště. Jestli Enzo zázrakem přežil její útok a vrátil se, aby ji vydíral, anebo ji viděl některý z asasínů, když Enza bodla. Snaží se přijít na to, proč ten člověk, ať už je to kdokoliv, nešel s doličným předmětem rovnou za velmistrem, ale poslal jí varovné znamení+

[Vanessa]

+je pevně rozhodnuta přijít tomu na kloub, ale teď vymění templářské meče, ten falešný odnese do trezoru a vrátí se do cely. A protože jí velmistr dal pár dní volna, pečlivě schová pravý ceremoniální meč pod kabát, opustí celu a pevnost a přemístí se do hlavního sídla templářského řádu, aby vzácnou zbraň vrátila tam, kam patří+

[Vanessa]

+od té doby, co jí někdo poslal její vražednou dýku, žije ve velké nejistotě a podezírání. Za celou dobu se jí ještě nepodařilo vypátrat, kdo jí poslal ten varovný vzkaz, ale ani se jí zatím nikdo neozval. Aby nepřitáhla k sobě nežádoucí pozornost svých nadřízených a ostatních bratrů, se svými společníky, asasíny Altairem, Yezzanem a Razzaqem se zase na nějaký čas vrhne na honění nepřátel jejich řádu po světě+

[Vanessa]

+přemístí se blízko místa, kde se při posledním úplňku odehrály krvavé boje a kde se jí ztratila Styx. Před setměním si vezme vlkodlačí lektvar a čeká na úplněk. Po bolestivé proměně, už jako vlkodlak, nasaje pach Styx z jejího oblečení, co si přinesla sebou a vydá se k pevnosti vyhledat jakékoliv stopy po ní, které tady ještě zbyly+

[Styx Lupin]

+po dvou hodinách pomalé jízdy, pozorně se rozhlížejíc po okolí, jestli nezahlédne něco povědomého, zastaví u hraničního kamene, označujícího hranici Turecka se Sýrií. I když si je vědoma toho, že vstoupí na nebezpečné území, touha najít sama sebe je silnější. Pobídne koně a pokračuje dál. V čádoru, který si prozíravě vzala na putování muslimskou zemí, aby svým evropským zjevem nebudila nežádoucí pozornost, je jí v úmorném vedru nesnesitelně. Proto občas udělá pár krátkých zastávek, aby napojila koně, nechala jej napást a trochu si odpočinula ve stínu. Navecer po bezvýsledném pátrání po něčem, co by jí cokoliv připomnělo, už to pomalu vzdává a chystá se vrátit, když její pozornost upoutá na druhém břehu řeky bleskem rozčísnutá borovice. Vtom se jí vybaví, že ten zlomený strom už viděla. Přesně na tomto místě ji před měsícem strhl dravý proud řeky. Seskočí z koně, přiváže ho blízko vody a rozrušeně se rozhlédne, snaží se vybavit si v paměti, odkud k řece přišla. Pak se neomylně vydá nahoru do kopce+