Wenai,
píšu tvoje jméno, a přitom bych ho chtěl spíš říct nahlas, i když budu znít jako úplnej cvok. Tohle se mnou děláš - i když tady nejsi, dokážeš způsobit že ze sebe udělám naprostého idiota. Můj mozek je moje obživa, moje nejsilnější stránka, a jediná vteřina tvojí přítomnosti ho dovede proměnit v kozí chcanky.
Sabetha je moje minulost, je vzpomínka na život, kterej jsem tu vedl před lety, když byl Okov ještě naživu a my nebyli víc než banda děcek, co se honí v ulicích a předhání se, kdo provede šílenější kousek. Byla to jednodušší doba, bezpečnější, pod Okovovou ochrannou sítí, a jednoduchost toho štěstí mě dokázala stáhnout k nostalgii, která ti ublížila. Sabetha je symbol těch časů, moje první láska, a ty si člověk nese v sobě jako střípek - jeden z mnoha, co nás tvoří. Moje střepy dovedou zraňovat, ale čas jim obrušuje hrany, a já už pro tuhle minulost krvácet nechci. Ublížil jsem ti, a omlouvám se. Minulost nejde vzít zpátky, bez ohledu na to jak moc bych si to přál. Zrovna teď si tvoji důvěru nejspíš nezasloužím, ale udělám cokoliv, co si budeš přát, abych ji získal zpátky, budu ji budovat kousek po kousku, když mi k tomu dáš příležitost. Sabetha je součást minulosti, na kterou rád vzpomínám, je moje sestra ve zlodějský přísaze. Jenže není ty.
Ty nejsi nostalgická vzpomínka, ani jeden ze spousty střípků. Strháváš mě a konejšíš. Jsi krásná, krásná jako hvězda z letní oblohy nad Camorrem, co padá z klenby nebe a nutí žasnout každýho, kdo ji spatří. Oslepující jako křišťálový písek v očích zbloudilých poutníků v deltách řek, co se tu vlévaj do moře a třpyt na hřbetech ryb táhnoucích proti jejich proudu. Je to skoro svatokrádež, mluvit o tom pocitu, o tom jaká jsi v mojí hlavě, i když jenom na papír. Používat stejná slova, kterýma lžu do otevřených uší, slova, kterýma dokážu vymámit z oči slzy, ze rtů smích nebo zasadit do srdcí hněv. Jsem veršotepec slov, a přesto nemám hlas, když chci mluvit o tom, že jsi jediná. A jsi krutá. Překrásná a strašlivá, když mě posíláš pryč,na smrt, a já přitom vím, že se chvěješ strachy jestli mě ještě uvidíš. Dlouhé dny, nekonečné, čekáš, jako milenky z legend a prastarých příběhů. Jsi každá z nich, a žádná. Jediná, která naprosto a bezpodmínečně vládne mýmu srdci.
Myslím na tebe, Kůstko, a chybíš mi. Tvoje vůně a jak se ti chvěje kůže na hrdle, když na ni dýchnu. Tvůj tep pod mojí dlaní, když mi usneš v náručí. Ty.
Miluju tě,
Locke.