Kuchyně

[Neferet]

Super. +zasměje se vesele a jen doufá, že se jí brzo neudělá špatně jak visí hlavou dolů, ale když už má takovou příležitost tak se jme ho hezky pozlobit. svírá jeho zadek v dlaních a pak ho zase chvíli ohlazuje a ošmatává a zdá se, že si to vážně užívá+ Jo, jo. Máš pěknej zadek. +protáhne vesele, i když se jí trošku začíná točit hlava, ale není to nic hroznýho, takže si ani nestěžuje a dál se zaobírá svojí činností a jen po zvuku odhaduje, co zrovna Isaac dělá+ Já bych si místo kafe dala čaj, prosím. V tý skřínce nalevo, druhá polička. +naviguje ho, jelikož osobně kávu nepije+ Hmn... +zamručí vážně a zamyšleně nad jeho otázkou+ ...jo. Myslím, že bylo. Nevím proč, ale mám pocit, že by se mi po tobě stýskalo. +odpoví nakonec naprosto popravdě, i když se jí vůbec nelíbí, že došla k takovému závěru. ulehčeně si vydechne, když jí opatrně posadí na linku, jen se ho chytne za paže, když se s ní svět zatočí. roztáhne ale víc nohy, aby se k ní dostal blíž a vesele se na něj usměje, ale když vidí jak se jeho výraz mění, od rošťáckého po vážný, zvážní i její výraz. přivře trochu oči vychutnávajíc si jeho dotyky, to jak jí hladí po tvářích jí tak příjemně lehce rozechvívá a hřeje u srdce+ Cokoliv co budeš chtít? +navrhne tiše, bez přemýšlení+ Ale co já budu dělat s tebou? +pousměje se měkce a obejme ho kolem pasu, chvíli se na něj tak hezky kouká, než se k němu natáhne a jemně ho políbí na rty a pak si schová tvář v místě kde se krk střetává s ramen a jen ho bezeslova obejme a užívá si jeho přítomnosti zatímco se jí v hlavě honí myšlenky, které se jí ani trochu nezamlouvají+

[Isaac Walker]

*To, že by jí vážně chyběl, ho zároveň potěší a zároveň mu to dělá starosti. Celé to zachází dál, než chtěl, děsí ho to, ale stejně se tomu nedokáže bránit. Polibek jí oplatí a když se k němu přitulí, jen ji pevně obejme a chvíli tiše stojí a tiskne si ji k sobě. Zvláštní, na takovéhle objímání ho obvykle neužije, většinou se takové důvěrnosti točí jen okolo samotného sexu. Přesto se ale nějak nemá k tomu, aby ji pustil a vrátil mezi ně ten bezpečný odstup.* Asi to samý, co já s tebou, *ozve se po chvíli.* Jenže co když se nám to vymkne z rukou? *zeptá se a nedokáže úplně zakrýt téměř nepostřehnutelný záchvěv paniky v hlase.* Co jestli nám pár nocí nebude stačit a zajde to moc daleko. Nakonec toho vraha dostnem a já budu muset odjet, co pak? *zdá se, že mu to vážně leží v hlavě.*

[Neferet]

+zavře oči a schová si tvář na jeho krku, nutí se nevnímat nic jiného, než jeho silné ruce, které jí objímání, ale ať se brání sebevíc nemůže se ubránit myšlenkám, které se jí honí hlavou. moc dobře si uvědomuje jaký to vzalo rychlý spát, jak moc nebezpečně se blíží ke stavu zamilovanosti, pokud tam už dávno není, a z toho má strach, který jí svírá žaludek a srdce. na jednu stranu doufá, že se odtáhne, vynadá jí, odejde a už nikdy se neuvidí, ale na druhou stranu doufá v přesný opak. její sevření na chvíli zesílí když promluví, než si tichounce povzdechne a pomalu se odtáhne, pustí ho a složí ruce do klína, prsty zaplete do látky lemu jeho trička a upřeně se na ně zadívá+ Přemýšlela jsem nad tím... +přizná, že se nemohla ubránit myšlenkám tímto směrem, které jí trápí čím dál víc+ ... ale já nevím... +hlesne po chvíli tiše, tak nějak smutně a ztraceně+ Bojím se. +přizná po chvíli ticha, než si tiše povzdechne a zavrtí zlehka hlavou, jak se snaží sama sebe umlčet, bezúspěšně+ Bojím se toho, že bych se mohla zamilovat. +zašeptá+ Neříkám, že to není hezkej stav. Je to úžasný, ale pak když to dopadne špatně... nechci tu bolest znovu cítit. Naposledy mě přiměla všechno vzdát. +přejede si bezděky palcem po zápěstí, na kterém má schovanou tenoučkou jizvu. povzdechne si a zavrtí nad tím hlavou, tenkrát si za všechno mohla sama, ten pocit vinny k tomu všemu byl moc+ Ale asi máme dvě možnosti. Buď tomu nesmíme dovolit aby se nám to vymklo z rukou a nebo to necháme svýmu osudu a vypořádáme se s tou překážkou až k ní dojdem. +opatrně k němu zvedne pohled, v očích trochu ztrápený pohled smíšený se strachem a jiskrou citu, který k němu i přes svoje popírání cítí+

[Isaac Walker]

*Když ho pustí a sevře lem jeho trička, vezme její ruce do svých a palci ji zlehka hladí po zápěstích. S vážným výrazem studuje její tvář, nelíbí se mu, jak smutně vypadá a ani ty řeči o lásce ho moc neuklidňují.* Jo, taky jsem to zažil a taky tak už nechci dopadnout, *souhlasí chmurně a střelí pohledem k jejímu zápěstí, protože mu ten rychlý pohyb neušel, nic tam ale nevidí, takže to nechá být, jen si v duchu udělá poznámku a vyslechne si její nástin možných řešení.* Vážně myslíš, že bysme to dokázali ukočírovat? Aby se nám to nevymklo? *zakroutí hlavou, jak o tom vážně pochybuje.* Já myslim, že ta první možnost neni držet to pod kontrolou, protože to by bylo jak snažit se zastavit potopu s jedním děravym vědrem. Podle mě bysme s tím museli úplně skončit. Jenže... *podívá se jí do očí,* to se mi nelíbí, *přizná.*

[Neferet]

+to jak jí hladí po zápěstích jí svým způsobem uklidňuje a když promluví zvedne k němu pohled a zadívá se mu do tváře+ Nevím, možná. +pokrčí zlehka rameny, napadlo jí že ta první možnost by byla nejspíš jiná, ale ta se jí až moc nelíbí na to, aby jí navrhovala, ale když o ní začne sám nepatrně sebou bezděky trhne a tiše si povzdechne, jak má najednou pocit, že jí srdce sevřela ledová pěst+ Jo... no... mě taky ne... +vysouká ze sebe naprosto vážně, nedokáže mu lhát, ne když se jí tak dívá do očí+ Ale co potom budeme dělat? +hlesne tiše, i když nemůže říct, že chce odpověď skutečně znát+

[Isaac Walker]

*Pokrčí rameny.* Já nevim, když jsme dvě možnosti vyloučili, nejspíš nám zbejvá ta poslední. Necháme to a uvidíme. A budem doufat, že nás to pak nesemele, *nevesele se usměje, přitáhne si její ruku ke rtům a políbí ji do dlaně.* A prozatím... navrhuju tu snídani, už mám vážně hlad, *pousměje se, nakloní se k ní, aby ji políbil a pak se odtáhne.* Takže, *rozhlídne se kolem.* Kde najdu vajíčka? *zjišťuje.*

[Neferet]

+srdce jí poskočí radostí, když se nerozhodne trvat na té možnosti, která by znamenala okamžitý konec a měkce se na něj pousměje, jen lehce a opatrně+ Jo to bychom mohli. +souhlasí s lehkým pokýváním hlavou a jemně ho pohladí po tváři, když jí políbí do dlaně+ S tím naprosto souhlasím... +usměje se, když jí jak na povel zakručí v žaludku, načež se tiše zasměje+ Omlouvám se, ale nejedla jsem poměrně dlouho. +zatváří se rozpačitě, ale v očích jí vesele zajiskří, než mu oplatí polibek a na chvíli si ho dovolí ještě obejmout kolem pasu+ V lednici... +odpoví automaticky, než se zarazí+ Vážně je chceš uvařit ty? Nemám se o to postarat? +zajímá se s úsměvem, ale rozhodně se nehrne k tomu, aby slezla z linky a šla něco dělat, nápad pozorovat ho při vaření se jí víc jak zamlouvá+

[Isaac Walker]

*Zamračí se.* Musíš jíst, *podotkne nesouhlasně.* To by ses divila, co všechno nouze člověka naučí, *zazubí se na ni.* Kolikrát kdybych si nedokázal uvařit sám z toho, co dům dá, byl bych ohladu. To pak člověk zvládne ledacos. *Nechá si od ní ukázat kde jsou ostatní potřebné věci a pustí se do toho a přitom ji po očku pozoruje, jak ona pozoruje jeho. Jak tak sedí na té lince, má na chvíli chuť se k ní vrátit, zbavit se všeho toho zbytečnýho oblečení a trošku odbourat to napětí, co se mezi nima pořád ještě vznáší, ale každou chvíli může přijít Cairo a on nestojí o publikum. Vybije si teda frustraci na šunce, kterou rozkrájí na maličký kousky a pak se svědomitě věnuje míchání a solení a podobným činnostem, dokud nemá hotovo. Postaví talíře na stůl, najde dokonce i příbory a pečivo a pak se na ni podívá.* Půjdeš se najíst dobrovolně, nebo si pro tebe mám zas dojít? *zajímá se vesele.*

[Neferet]

+našpulí na oko dotčeně rty+ Ale já jím... jen někdy není čas. +pokrčí výmluvně rameny, ale vzápětí se na něj vesele zazubí a zaujatě ho poslouchá+ Tak to potom jo... tak se předveď... +zazubí se na něj a velice nápomocně ho naviguje, kde co najde a přitom ho zaujatě a částečně zamyšleně pozoruje a ani se to nesnaží zakrýt. Líbí se jí, jak se pohybuje po kuchyni, jak rozklépává vajíčka i jak doslova seká šunku na kousíčky, a i když se nemůže ubránit myšlenkám na to, o čem ještě před pár minutama mluvili. Má chuť sklouznout z linky a jít mu pomoc, což by obnášelo jistou míru dotyků a osahávání, jelikož má potřebu se ho dotknout, ale donutí se sedět na místě, přeci jen má hlad a něco jí říká, že jakmile by se k němu přiblížila, tak by u jídla jen tak neskončili+ Hmn... +zamručí zamyšleně a nakloní hlavu na stranu způsobem, který jasně říká že uvažuje o tom, jestli být hodná nebo zlobit+ ...bolí mě nožičky. +rozhodne se nakonec, že bude přeci jen trošku zlobit a aspoň tak upotřebí potřebu po tom se ho dotýkat, když se na něj vesele zazubí a natáhne k němu ruce a vesele zakynklá nohama ve vzduchu+

[Isaac Walker]

*Podívá se na ni, jak po něm natahuje ruce a kření se na něj a kýve nohama. Nakloní hlavu na stranu a přimhouří oči.* Je ti jasný, že když teď půjdu k tobě, tak nám ty vajíčka vystydnou? *nadhodí s jedním ze svých svůdných úsměvů. Vezme utěrku, co měl doteď přehozenou přes rameno a přehodí ji přes opěradlo židle. Udělá pár kroků směrem k ní a zastaví se kus před ní.* Tak co, já a nebo snídaně? *pokouší ji.*