Středozemě

[Okolí]

+nabere si pár třešní z košíku a jen tak mimochodem plivne o kousek dál než ona+ A které máš nejradši? +pousměje se na ni+ Jestli se ti chce vyprávět... +přikývne, strčí si do pusy celou třešeň a za chvilku vytáhne stopku a na ní uzel+

[Wenai Lafayette]

No, já mám ráda pohádky. +připustí+ A pak takový ty trochu strašidelný, ale ne moc. +ještě chce něco dodat, ale veškerou její pozornost zaujme ten uzel na stopce+ Páni. +vydechne jenom+ É.. mě se vždycky chce vyprávět. +usměje se, když zas najde půdu pod nohama+ A jaký příběhy máš rád ty? +koukne na něj zvědavě+ Abych tě nenudila.

[Okolí]

To je dobře. +usměje se a uvelebí se pohodlněji, když to vypadá, že tam chvíli posedí, už po ničem neplive a pecky si schovává na kupičku pro další upotřebení+ Já se nudit nebudu. +zasměje se potichu+ Každý příběh má svoje a žádný není méně důležitý. Ale nejraději mám ty silné, které s člověkem zůstanou. +pousměje se+

[Wenai Lafayette]

Dobře. +odkašlala si, vypudila z hlavy myšlenku, že ji bude ostřelovat peckama, když se mu to nebude líbit a začala vyprávět+

Není tomu tak dávno, ani tak krátce, co světlo světa spatřila jedna dívka. Matka jí zemřela při porodu a nechala jí jen malý přívěšek a jméno. Nu což, jsou i horší dědictví. A ta dívka vyrůstala s otcem v malé vesnici v lesích na severu. Ty lesy nebyly bezpečné, ale to už tak na světě bývá.
Dívka nebyla ani hloupá, ani chytrá, no možná o trošičku chytřejší než ostatní z té vesnice, protože když ji chtěl její otec provdat, utekla pryč. Vzala si sebou jen pár zašlých mincí, přívěšek po matce a nůž. Lesy to byly nebezpečné, ale ona v nich znala stezky, kterými se dalo projít a místa, kde se dalo schovat. Po pár verstách narazila na starou kramářku. Její šaty pokrýval škraloup zaschlé krve a tělo bylo ztuhlé. Vzala si odtud jedinou knihu a pokračovala v cestě. Ale byla už daleko od domova, když zaslechla nelidské vrčení. Ne, nebyl to medvěd. +dodá rychle+ Byl to barghest, pes, přelud, divoká bestie vyvolaná z podsvětí. Dívka ztuhla hrůzou a určitě by ji byl barghest rozsápal, kdyby se na druhé straně stezky neobjevil ten cizinec. Byl to elf, ale tak divokého vzezření, že ji to zprvu ani nenapadlo. Když barghesta zabil a jeho mrtvola se rozplynula ve vzduchu, on si vzal jeho srdce, které jediné zůstalo. Dívka mu poděkovala a zasedli spolu k ohni. Podělili se spolu o jídlo i pár hltů kyselého vína a za pár dní ji elf vyvedl z lesa na bezpečnou cestu. Jmenoval se Tosser a byl vyhnancem z Temného hvozdu. Jeho strýc, panovník, se rozhodl, že on se svou zkaženou duší, tam nemá co dělat. A tak ti dva zůstali spolu. On ji naučil krást a číst z jediné knihy, kterou měli a ona jemu dala své srdce i své tělo.

[Okolí]

+překříží si dlouhý nohy a pohodlně se opře, do klína si nabere hrst třešní a jak poslouchá, zamyšleně si je vkládá do pusy a pomalu ujídá svý pracně nasbíraný zásoby+ Jak se jmenovala? +zeptá se s úsměvem, když se na chvilku odmlčí, a jinak poslouchá pozorně, a občas mírně přikyvuje+

[Wenai Lafayette]

+úkosem na něj koukne, jako ať ji nevyrušuje+ To je jedno, jak se jmenovala. +odbude ho a pokračuje dál+ Potulovali se po světě a žili a najednou se jí jeho srdce a jeho tělo začalo vzdalovat. Byla smutná, jejich cesty se rozdělily a každý se vydal jinudy. Putovala světem sama, našla dalších pár mužů, kterým stačilo její tělo a jí taky. Svoje srdce si nechávala pro sebe. Na svých cestách poslouchala příběhy, četla knihy v knihovnách starších, než lidský svět pamatoval. Promlouvala s elfy i hobity, sledovala příběhy zvířat a přírody a všechny ty si pamatovala a vyměňovala je za další a další. A ty jí otevíraly lidské příbytky i srdce. A nejen lidské nebyla rasa ani národ, které by nenaslouchali příběhům. Poznala muže a pak dalšího muže, ale stejně u nich nikdy nenalezla to, co hledala. Nikdy ne na pořád. A tak šla dál. Sebou pořád nosila tu jedinou knihu, kterou našla před tolika lety u mrtvé kramářky.
Vyčerpaná a za bouřlivé noci dorazila do hostince, byl na skále, hluboko pod ním se rozbíjelo jindy klidné a horké moře o útesy a tam našla útočiště. Byla to zvláštní budova, nikdy takovou neviděla tím spíš, že se v ní platilo místo mincí slovy. Pověděla tedy příběh, příběh z té knihy, kterou sebou nosila. Jeden z hostů – takový vytáhlý dlouhán s rozcuchanými vlasy – a řekl jí, aby mu tu knihu dala. Protože on je knihovník (jmenoval se Lucien) a tohle je kniha, která se před dávnými lety z jeho knihovny ztratila a on ji musí donést zpátky dřív, než si toho jeho pán všimne. Nabízel jí za ni zlato i drahé kamení, hrady i se služebnictvem nebo koráby, které by překonaly všechny moře světa. Ale ona to nechtěla...

[Okolí]

+Pousměje se, jak je do toho zabraná, a už teda nic neříká, jen poslouchá, a ty prastarý oči barvy tekutýho medu se mu usmívají+

[Wenai Lafayette]

Jak už mají ženy ve zvyku, tak po něm žádala, aby alespoň ukázal muže, který ji bude milovat navždy a ona jeho. Ale to on nemohl. Protože to nemůže nikdo. A tak si vzdychla a dala mu tu knihu, protože pro ni už neměla žádnou cenu. Když ji viděl, jak pláče, vzal ji za rameno a odvedl do sklepení pod krčmou, bylo to dlouhé sklepení, a on kráčel před ní se svíčkou v ruce, až už to najednou nebylo sklepení, ale hrad a když vyhlédla z okna, tak spatřila krajinu, kterou nepoznávala. ,,Toto,“ řekl jí Lucien. ,,Je srdce snění. Můžeš si odtud odnést nějakou věc, jen ne moje knihy. To by se můj pán zlobil.“ Jakmile to dořekl, zjevil se tam vysoký muž v honosném plášti. Lucien se lekl a začal koktat. Jeho pán ho zarazil a přiměl ho, aby mu vylíčil celý příběh. A pak pohlédl na dívku. ,,Ano,“ přikývl. ,,Dostaneš co ti náleží.“ A pak ji odvedl do ložnice, která ale taky nebyla ani v hostinci, ani v onom hradu a ukázal na muže spícího v posteli. ,,To je on,“ pravil. Byl to to krásný muž. Silný, byl všechno, o čem snila. A jemu se zdálo o vyhraných bojích a o slávě a vládnutí. ,,Nuže,“ pohlédl na ni vysoký muž. ,,Odvážíš se ho vzbudit?“ A ona se dotkla spícího muže na rameni a on otevřel oči. Zmateně na ni hleděl a ona nebyla schopna slova, protože to přece jenom nebyl on. Nebylo to to, co hledala. Nerozzlobila se na muže v honosném oblečení a on ji vyvedl ven z jeho sídla a zanechal v lese. Na rozloučenou se jí uklonil a dotkl se jejího čela, než ho odnesl vítr a šustění stromů. A ona seděla na mechu. Sama v chladné noci a přemýšlela o tom spícím muži. A když se rozednilo a ona se probudila – protože je možné, že to všechno nebylo víc, než jen pouhý sen – tak cítila, že se něco v ní probudilo. Nahlédla do sebe a zjistila, že její srdce je otevřené a že miluje sama sebe. Přestala se trápit, protože poznala, že lásky má dost. A od té doby má sny o Lucienově knihovně a vypráví příběhy, o kterých lidé sní, ale které nikdy nebyly napsaný. +dokončí to+

[Okolí]

+poslouchá až do konce, a pak se posmutněle usměje+ To byl hezký příběh. +promluví po chvilce, potom, co nechá slova ještě doznít a vsáknout se+ Jsem ráda, že skončil právě takhle. +poznamená potichu, a úkosem se na ni bokem podívá, vsune si do úst další třešeň, a pak ji tou svou velkou, suchou, hřejivou dlaní pohladí po ruce, jenom zlehka+

[Wenai Lafayette]

+usměje se na něj nahoru a pohlédne do těch jeho hřejivých očí+ Já taky. +vydechne a chatne ho za tu ruku, kterou ji hladí a schová si svou dlaň do jeho+ Já taky. +pousměje se a stiskne jeho ruku+ Měli bysme jít píct tu bublaninu, aby na večeři vychladla. +promluví, ale, ne žě by se k něčemu měla, ale možná si jenom přeseděla nohu+