od Okolí » 19 led 2014 00:42
Pak přišlo Zlo. +řekne prostě, a pokračuje až po chvilce+ Karhu a Nainen spolu žili šťastný život, před Valar i před sebou byli jako muž a žena, a když nastal čas, porodila mu Nainen pět dětí, a žádné z nich neneslo znamení původu svého otce. Žili ukrytí v lesích, netušíc, že Zlo se opět probudilo a Nepřítel připravoval svůj návrat. Srdce elfů těžkla, srdce lidí temněla, a služebníci Nepřítele procitli a vyplížili se ze svých doupat, vmísily se mezi Ilúvatarovy děti a zaseli do jejich srdcí strach a nenávist. Lidé se naučili kalit břitké meče ze železa a jejich ženy po večerech vázaly peří na ostré šípy. Poznali jak kouše ocel a jak vzít lidský život. V srdcích se jim probudil neklid, který přináší závist, oči jim ztvrdly. Muži si osvojili lovit zvířata, a na výpravách za kořistí se brzy odvážili hlouběji do lesů. A tak se stalo, že mladý lovec našel Karhův dům, a mezi stromy uviděl medvěda a jeho ženu. Otočil se na úprk, a protože rychlejší než lidská zbrklost je jen lidský jazyk, svůj příběh vyložil ostatním. Lidé z vesnice si dobře pamatovali na krásnou Nainen a na její podivné zmizení, a lovcovo svědectví v nich zažehlo odpor a nenávist. "Rouhá se Valar," říkali. "Přinese na nás jejich hněv a neštěstí." A vesničané vyšli ze svých domovů, ozbrojili se svými novými zbraněmi a vedení mladým lovcem se vypravili ke Karhovu domu, zabít bestii a ženu, která si ji vzala na lože. Karhu se právě vracel z lesa s dřevem na otop, když spatřil mezi stromy kouř stoupající z krovu jeho domu a uslyšel křik svých dcer. Vesničané se ve svém hněvu obrátili i proti Nainen a jejím dětem, plodům svazku, který považovali za odporný. Karhu zahodil dřevo a jako vítr se hnal ke své rodině, ale lidské nohy nestačily rychlosti jeho touhy chránit je, nezabránil ocelovému ostří, které se vnořilo Nainen do břicha, když se vrhla před své dcery. Karhuovy děti se v děsu rozprchly, Karhu je ale neviděl; jeho svět byla Nainen a krev která jí prýštila z rány mezi prsty, v jeho srdci se vzedmula bolest a vztek, jejich divoká síla se mu prohnala žilami a zlomila čarodějovo kouzlo. Karhu se v letu změnil v medvěda, a ve slepé zuřivosti nad ztrátou milované ženy vesničany roztrhal na kusy. Zasadili mu mnohé rány, ale proti divoké nenávisti obrovského medvěda nezvládli odolat. +dodá a odmlčí se+ Karhu klesl do trávy k Nainen a viděl život odcházet z jejích milovaných očí, a svět pro něj ztratil smysl. Jeho děti v děsu prchaly lesem před pronásledovateli z přeživších vesničanů, a divoký strach o vlastní život v nich probudil instinkty, které zdědily po svém otci; instinkty, a nejen ty. Děti Lidské ženy Nainen a medvědího muže Karhua v sobě nesly schopnost, prokletí. Lintu, jeho nejstarší dcera jejíž duše vždy stoupala k nebesům, běžela jako šílená, nepřátele v patách, dokud ji neopustil dech, a pak se v zoufalství vrhla ze srázu, v půli letu se však proměnila v ptáka s mohutnými křídly a šedavým peřím, a vzlétla k nebi. Jeho syn Ulv se v hrůze před smrtí změnil ve velikého šedého vlka, a na čtyřech nohou prchl mezi stromy do bezpečí, jeho sestra Bichet získala hladkou hnědou srst laně, mladší Neitsit se vrhla do rychlých vod Gelionu a přijala šupinaté tělo ryby, a nejmladší Arth, který byl svému otci povahou i podobou nejbližší, na sebe vzal podobu černého medvěda. Karhuovy děti přežily, a staly se praotci a pramatkami početných rodů. Z lásky Karhua a Nainen se tak v Ardě zrodila nová rasa; kožoměnci. Co se stalo s Karhuem nikdo neví. Do lidské podoby se už nikdy nepřeměnil, možná nemohl, možná nechtěl. Pohřbil Nainenino tělo vedle trosek jejich domu a s ní i svoje srdce, a odešel do lesů. Někteří říkali, že zemřel na zranění, která mu způsobili vesničané, jiní že se vrátil do svého brlohu v lese a tam brzy zahynul žalem. Další tvrdí, že jeho srdce zčernalo a zatvrdilo se, a Karhu se stal postrachem lidských vesnic, které jako obrovský medvěd bez milosti z pomsty plenil; rval ženy z náručí jejich mužů, protože jemu vyrvali ze srdce Nainen, zabíjel děti, protože myslel, že jeho zahynuly. Jiní zase říkají, že Valar krev na rukou neodpouští, a Mandos pronásledoval Karhua strašlivými sny a denními můrami o jeho hrozivém činu tak dlouho, dokud medvědí muž nepřišel o rozum a nevzal si život sám. Další zase praví, že Karhu odmítl zemřít, protože duše lidí a duše zvířat mají v Mandosových síních svá místa daleko od sebe, a Karhu nechtěl jít tam, kde nemohl být s Nainen. Prý se dosud toulá neobydlenými lesy Středozemě, a občas ho někdo z lidí zahlédne jako veliký stín mezi stromy; divoké oči stíhané žalem a tiché vrčení. +dodá, a pak se na dlouho odmlčí+