Klan Hashimoto, Japonsko

[Rebecca Altamirano]

+skloní hlavu a zavře oči. Pak se zadívá na sklenku ve své ruce a nechá ji zmizet, protože jinak by ji docela určitě upustila. Tiše vzdychne, když ucítí jeho ruce ve vlasech a když jí jeho dech zašimrá na krku má pocit, jakoby jí po páteři sjela kostka ledu následovaná plamenem. Pomalu se otočí k němu a zadívá se mu do očí+ A co s tím budeme dělat, hmm? +zašeptá sevřeným hlasem, oči naplněné bolestí i vztekem na sebe samu, že udělala znovu tu samou chybu a vlastně ještě větší než naposled.+ Tohle je...šílený. A špatný. +vydechne a ztěžka polkne, neschopná odtrhnout se od jeho očí+

[Tobiáš]

*nechá ji se otočit, ale ruce od ní pryč nedá, není si jistý, jestli by mohl, ani kdyby chtěl* to nevím...vážně ne..to je situace, spisovatel a neví, co má říct...*zavrtí hlavou sám nad sebou* hej...co je..co se děje...*vezme její tvář do dlaní a zadívá se jí pozorně do očí, ty emoce mu totiž neuniknou* šílený ne. Šílenství znám a tohle...to není. Zatím. Špatný, jo. Neměl bych tohle vůbec dělat...*ale místo aby ji pustil ji palci jemně přejíždí po lícních kostech* fakt normálně...tohle nedělám...musela jsi mě očarovat...přiznej se..*skloní se k ní s drobným úsměvem, opře si čelo o její a na okamžik zavře oči, ruce pořád u její tváře*

[Noční Klub]

*a vedle v domku se spíííí*

[Rebecca Altamirano]

+položí mu zlehka ruce na předloktí a jemně mu přejíždí po kůži, aniž by si to vůbec uvědomovala+ To nic...jen...+pokusí se o úsměv a trochu roztřeseně se nadechne+ Jenom...není to tak dávno, co jsem..ani já nebyla sama. +zavře oči+ A myslím, že znovu už to zažít nechci....+zašeptá a zavrtí hlavou+ Neměli bysme ani jeden...a měla bych se vrátit domů dřív, než se stane něco...+nadechne se roztřeseně+ ...čeho bys později litoval. +téměř ho zapřísahá pohledem, aby ji pustil, ale zároveň prosí, aby ji nepouštěl už nikdy+ Ale ne, neočarovala. Tohle je něco, na co ani kouzla nestačí. +pousměje se, když ji obviní, že ho očarovala+ Ale kdyby to tak bylo, očaroval jsi mě taky... +rty jí zvlní slabý, smutný úsměv. Zvedne ruku a jemně se dotkne jeho tváře, přejede bříšky prstů po hraně čelisti a snaží se v sobě posbírat poslední zbytky zdravého rozumu, aby se přinutila teď hned odejít, moc se jí to ale nedaří, protože ta nerozumná část už převládá...+

[Tobiáš]

Ublížilo ti to....*nedokončí to, dál se neptá* Já ti neublížím, nikdy bych nemohl udělat něco, co by tě zranilo...*pousměje se, tvář stále tak blízko té její* dobré vědět, že aspoň něco kouzla nesvedou...*vydechne s úsměvem a citelně se pod jejími dotyky chvěje...napětím, očekáváním, snahou to zastavit a zároveň nedočkavostí, co přijde ještě. opře se jí hlavou do ruky, přitiskne se jí do dlaně tváří a sleduje ji přivřenýma očima.* Ne...*otře se nosem o její* to neměli...*šeptá ta slova tak blízko jejích rtů, letmo se dotknou, ten dotek je elektrizující, vzápětí se jí tiskne ke rtům, zběsile jako umírající žízní ke sklence vody* zatraceně...*vydechne a praští pěstí do zdi vedle okna za ní, až se sesype kus omítky, skloní hlavu a těžce oddychuje, ačkoliv dýchat vůbec nemusí* není to fér...ani k jedné z vás. *zachraptí a Ten Druhý si balí kufry a vykřikuje, že tady nebude, v takovým dusnu, že to by se z toho taky jeden moh zbláznit a že u toho teda vůbec nemusí bejt*

[Rebecca Altamirano]

Nejvíc nám můžou vždycky ublížit jen ti, které milujeme...+ztěžka polkne a silou vůle od sebe tyhle vzpomínky zažene, protože jí nepomáhají ani trochu+ Jenomže na to je už pozdě...už si ubližujem. A nejen sobě...+zašeptá sevřeným hlasem a když se k ní ještě o kousek skloní, sklouzne mu rukou zezadu po krku. Jakmile se jeho rty dotknou jejích, tlumeně mu zasténá přímo do rtů a vzápětí se tomu zběsilému polibku poddá, oplácí ho se stejnou prudkostí a veškerým zoufalstvím z vědomí, že to je to jediné, co si může vzít. Když se od ní odtrhne, opře se o zeď a soustředí se jen na to, aby zůstala stát a uklidnila divoký tlukot srdce.+ Život nikdy není fér...+řekne tiše, dívá se mu do očí a vrývá si do paměti jeho tvář, aby byla schopná si ji kdykoliv do detailů vybavit+ Oba víme, že teď musím jít zpátky k sobě, přestože už před půl hodinou bylo pozdě. +odlepí se od zdi, zvedne ruku, ale kousek od jeho tváře se zarazí a zase ji spustí podél těla+ Tohle rozhodnutí nemůžu udělat za tebe...nikdo nemůže. +má pocit, že se tou bolestí snad zadusí. Projde kolem něj a zamíří ke dveřím...+

(heh, Ten Druhý je skvělej i v takovýhle situaci Místo aby mu chudákovi poradil, co s tím, tak zdrhne )

[Tobiáš]

(no jasně, po zkušenostech se stříbrem se dekuje, co to jde )

Ne, to není...*kousek po kousku zklidňuje dech, jen to, že se soustředí na tak banální věc, mu trochu pomáhá vyčistit si hlavu..jen přikývne, není si jistý, co by řekl nahlas, kdyby se odhodlal promluvit* špatný čas....špatné místo...*vypraví ze sebe nakonec nahlas, shlíží jí do tváře, v očích všechno to, co by jí chtěl říct, udělat, ale nemůže...období, kdy se na sebe nemohl podívat do zrcadla už má za sebou a nechce si ho zopakovat* Máš pravdu, je to má věc, co nás rozděluje...jednou slušňák navždy slušňák...*ušklíbne se, zavrtí hlavou, zatne ruce v pěst, když kolem něj projde, aby ji nezachytil a nepřitiskl k sobě* teď není nic, co bych mohl udělat, abych to změnil...běž, prosím...dokud je ještě čas...*vyřkne tiše a každá slabika mu zatíná drápek do nitra, neotáčí se, ví, že kdyby se otočil, už ji odtamtud nepustí. Ten Druhý stojí s kufrem v ruce s poznámkou, že se zachovává správně...ale že je zároveň vůl...ztichni! okřikne ho v hlavě. A kupodivu to funguje.*

[Rebecca Altamirano]

(jojo, kdo uteče, vyhraje, stará, známá a ověřená věc )

Jinými slovy...všechno je špatně. +zavrtí hlavou bezvýchodně. Když se mu dívá do očí, je to jakoby viděla odraz svých vlastních pocitů a nevyřčených vět+ To ale není v tomhle světě slabost...být za slušňáka...+zastaví se ještě ve dveřích a slabě se pousměje, pak se otočí a přestože se dveře zavřou potichu, zní to mezi nimi jako výstřel, jako definitvní tečka.+

+pomalu se dovleče k sobě do domku a s každým krokem, jakoby jí někdo otočil dýkou v srdci. Vejde dovnitř, opře se o dveře a pomalu se po nich sveze na zem, kde zůstane sedět s hlavou v dlaních a konečně pustí ven slzy, které jí už hrozily zadusit. Sedí tam tak možná dvě hodiny, než se přinutí vstát. Zaleze do postele, kde se stočí do klubíčka a až do svítání zírá do postupně se projasňující tmy. Teprve potom jí únavou klesnou víčka a usne neklidným spánkem+

[Tobiáš]

*přestože zavře dveře tiše, trhne sebou, jako by ho šlehnul bičem...stojí tak, jak ho opustila, nehybně, oči zavřené. Neví jak je to dlouho, když se konečně pohne. Venku je stále tma, když vyjde z domku, v ruce zavazadlo, tiše se krade po chodníku. Na okamžik se zastaví a vyjde na terasu Postrachovic domku. Zrovna se shýbne, aby podstrčil pod dveřmi vzkaz, když se otevřou. v nich stojí Postrach a dívá se na něj vědoucíma očima. Němě mu naznačí, aby šli a zavře za sebou dveře. Zmizí oba ve tmě ani jeden se neodvažuje promluvit, dokud jsou příliš blízko. Nakonec přeruší ticho Tobiáš, ale nemusí toho moc říkat...Když dojdou ke garážím u brány, otočí se na staršího muže, který je mu takřka otcem a kývne* dovedeš je všechny v bezpečí domů, že...*říká to jako hotovou věc, o něm nepochybuje* a umlč Karolínu, prosím tě. *ušklíbne se trochu nakřivo, což měl být asi původně úsměv*

[Postrach]

To první se spolehni. *odpoví mu klidně* to druhé...pokusím se. *cukne koutky, pak si povzdychne, jak tam tak Tobiáš stojí a stáhne ho do chlapského objetí* Jdi, nebo ti tu uletí a budeš muset po vlastní ose. *postrčí ho k autu a dívá se, jak odjíždí. Pak si prohrábne vlasy a otočí se k odchodu* Zešedivím...fakt z nich jednou zešedivím úplně...*vrátí se do domku, když ulehá, zamžourá do tmy Man*