)+natočí tvář k němu a rozzářeně se usměje+ Je to fakt boží. +oči má podstatně světlejší než normálně, spíš nazlátle hnědé a mnohem čitelněji odráží její pocity. Znatelně se uvolní a začne se rozhlížet kolem, připadá se trochu mimo sebe a mírně nablble se usmívá.+ Není...tak mi asi přece jen vadí spíš ty letadla. +usoudí s úsměvem a přesně jak čekal, jakmile řekne, ať se nedívá dolů, užuž to opravdu udělá, když jí vjede rukou do vlasů a jemně, ale důrazně jí v tom zabrání. Je to dotyk podstatně nevinnější než to, jak ji drží u sebe, ale tohle gesto jí vždycky dokázalo pěkně rozproudit krev v žilách. Nedokáže se ovládnout a tiše, tlumeně vzdychne. Poddá se tomu jemnému, ale důraznému tlaku i příkazu a zadívá se mu do očí.+ Věřím ti... +vydechne až ho její horký dech zašimrá na rtech+ No slyšela, jsem že se ani při lezení na skály zírání pod sebe nedoporučuje. +uculí se pobaveně a když přizná, že se taky bojí výšek, úkosem na něj koukne+ No to teda nevím... +prohlásí dost skeptickým tónem a na hlubší diskuzi momentálně nemá aktivní mozkové buňky:D+ Aha, no tomu minulýmu času se dá věřit mnohem spíš. +pousměje se. Pak otočí tvář směrem, kterým ukazuje a mimoděk zadrží dech+ To snad není možný...+zašeptá jenom, naprosto ohromená a uchvácená+ ...to je Tokio? +vzhlédne znovu k němu, oči už v syté barvě karamelu nebo jantaru a zjevně jí vůbec nedochází, že se to předtím pokoušela skrýt+
)
