Klan Hashimoto, Japonsko

[Noční Klub]

(hezký náladové obrázky k tomu)

[Rebecca Altamirano]

No co, to nevíš, že v horách se může počasí měnit z minuty na minutu? +zazubí se na Man a tváří se jak nevinnost sama. Pobaveně sleduje, jak Man čistí z Tobiáše krev.+ Slyšela jsem, že člověk přivykne i šibenici. +ozve se mírně rýpavým tónem a v očích jí zablýskne. Když Man s Postrachem zmizí v domku, pohlédne krátce na Tobiáše, slabě se pousměje a zaleze radši taky k sobě, namlouvajíc sama sobě, že ti proklatí motýlci v břiše, které cítí pokaždé, když ho vidí, neznamejí vůbec nic. Zamíří hned do sprchy, kde stráví skoro hodinu, až má pocit, že už se v té horké vodě snad uvaří, rozpustí a odteče kanálkem někam dopryč:D vypne vodu, zamotá se do veliké osušky a vytírajíc si vodu z vlasů ručníkem dojde do pokoje, pustí si na noťasu Hatebreed a usadí se doprostřed polštářků, ještě si jich pár přičaruje. Vezme do ruky složku od pana Hashimota a s podmračeným výrazem ji začne studovat důkladněji+

(a zní jí tam zhruba toto http://www.youtube.com/watch?v=Pj0UnN7jW1k&playnext=1&list=AL94UKMTqg-9AmsucYG8DEXuAHuDKulbrf )

(jůůů parádní, okamžitě se stěhuju )

[Tobiáš]

*když slunce zmizí docela, jen na západě pableskuje poslední světlo, ozve se z vedlejšího domku hudba. úkosem pohlédne ke světlu oken, pak přešlápne a chvíli váhá* Jsi Klub...jsi...*zopakuje si Postrachova slova, připomene, co mu odpoledne řekl a vydá se po cestičce k domku. Na terase se zastaví, chvíli stojí s rukou nad dřevem, ale nakonec zavrtí hlavou a zaklepe. A jestli mu dojde otevřít v té osušce, tak to s ním třískne, upír neupír *

[Rebecca Altamirano]

+ani nepostřehne, že se už setmělo, světlo, které vydává notebook jí ke čtení bohatě stačí a tak když se ozve klepnutí na dveře, vzhlédne a tma kolem ji trochu překvapí. Odloží složku vedle sebe a vydá se ke dveřím. Těsně před tím, než otevře si uvědomí, že není zrovna vhodně oblečená na přijímání návštěv (:D) a krátkým mávnutím ruky se převlékne do sepraných, odřených džín a černého tílka. Když otevře a uvidí Tobiáše, na okamžik nedokáže skrýt překvapení. Nečekala, že by dnes přišel+ Ahoj... +zkoumavě ho pozoruje+ ..děje se něco? +zeptá se mírně znepokojeně, protože předpokládá, že se něco stát muselo, jinak by určitě nepřišel.+ Pojď dál...+ustoupí po okamžiku váhání ze dveří. Když vejde, zavře za ním a dojde zpátky notebooku. Trochu hudbu ztlumí, ale nevypne, dnes chce mít zvukovou kulisu, a tahle smečka z Connecticutu navodí romantickou atmosféru dost těžko:D+

[Tobiáš]

Ahoj...*už si říká, že ho asi z té terasy skopne* no...vlastně ne, nic se neděje...*zavrtí hlavou, když vidí na její tváře to znepokojení* nejsme pod útokem nebo tak něco...*napůl se usměje* díky...*protáhne se kolem ní dovnitř a snaží se nezachytit její vůni. Mlčky ji pozoruje, když utlumí zvuk* Zajímavý...*nakloní hlavu* nechci zaclánět...*vrazí ruce do kapes kalhot a pozoruje polštářek před sebou*ale, vlastně jsem se přišel omluvit, jak jsem včera tak...vypadnul. *ušklíbne se sám nad sebou a zvedne k ní oči* Jen nechci, aby to bylo mezi náma...divný, kvůli tomu...vážně jsem se včera dobře bavil...*nespouští ji z očí a studuje její tvář*

[Rebecca Altamirano]

Tak to je rozhodně dobrá zpráva. +pousměje se, když řekne, že nejsou pod útokem+ Hmm, jo, to Hatebreed jsou. Jeden z mých oblíbených způsobů relaxace. +zajiskří jí v očích+ Nezacláníš...+řekne tiše a zadívá se mu do očí+ ...a ani se není za co omlouvat. Nic se přece nestalo. +pousměje se a ví, že lže sama sobě+ To nechci ani já...+zavrtí hlavou+ Vážím si toho, že jsi ke mě upřímný. Pro přátelství je to základ k nezaplacení. +v přítmí, které v domku vládne jsou její oči téměř černé. Když si uvědomí, že je tam vážně docela tma, mávne zlehka rukou a rozsvítí dvě lampičky na stěně a jednu za katanou na stolku+ Nevím, co to se mnou včera bylo a taky se omlouvám. Kdybych věděla, že.. +povzdechne si podrážděně nad tím, že se chová jak koktající puberťačka a zpříma na něj pohlédne+ Nechme to prostě být, jo? +řekne nakonec tiše, ale důrazně+ Radši mi řekni, proč jsi tak nervózní z kouzel...+změní téma, protože cítí, že je třeba urychleně vyčistit vzduch. Dojde zatím do ledničky a přinese láhev Jacka a druhou, ve které je nezaměnitelná rudá tekutina+ Dáš si? Nechala jsem se trochu vybavit...abych měla pohoštění. +zvedne láhev s krví, nalije mu a skleničku mu podá. Sama si nalije dvojitého panáka čistého Jacka a sedne znovu k noťasu a vezme do ruky složku.+

[Tobiáš]

Nic proti nim...*uculí se a vzpomene si na hádky nad rádiem v Klubu a oblíbené Karolínino úsloví "mydlit prknem do plechu"* Fajn. *jak rozsvítí lampy, což mávnutím ruky nečeká, že se jí povede:D, tak na světlo zareaguje upíříma svislýma zorničkama.*Dobře, prostě normální hezký večer, platí?*zasměje se a napětí z ramen se mu uvolní* Možná proto, že nikdy nevidím ani neslyším je přijít..*poznamená* jako třeba teď...nenapadne mě, že něco takového je možné...a to mě dokáže vždycky spolehlivě zaskočit. Nemám rád, když se mi takhle něco dokáže dostat za záda. *chytí se její otázky* ach výborně...dneska nemusím nikoho popravit kvůli večeři...*ušklíbne se vesele* jako správná hostitelka...díky.*vezme si od ní sklenku* Hm... pan Hashimoto byl docela činorodý...nebo spíš některý z jeho poskoků...*poznamená, když vidí složku s informacema*

[Rebecca Altamirano]

Ještě aby něco proti...+zvedne koutek rtů v náznaku úsměvu. Když rozsvítí a uvidí jeho zornice, zvedne obočí.+ Mňau... +zareaguje na to a v očích jí zajiskří+ No jasně, co jinýho, než normální fajn večer...+usměje se, jakoby to bylo to jediné, o co jí od začátku šlo. Podvědomí se je jí jen škodolibě chechtá+ No tak ti dám přátelskou radu...+nakloní se kousek dopředu a zadívá se mu upřeně do očí+ ...čekej vždycky, všechno. Ať už je to cokoliv. +rty jí zvlní pobavený úsměv a zaboří se zase do polštářků+ To chápu, sama nemám překvapení nijak v lásce. Obzvlášť ta nepříjemná. A za zády snesu opravdu jen máloco. Nebo málokoho. +dodá s úšklebkem.+ Na druhou stranu, když jsem dnes sledovala ten váš souboj...+mávne zlehka rukou směrem k místu, kde bojovali+ ...beru svoji schopnost kouzlit jako jedinou opravdou výhodu proti vám. +zkoumavě si ho prohlíží, jakoby si prohlížela něco nesmírně zajímavého. a vlastně ne jen "jakoby":P+ Jsi vážně dobrý...+složí mu poklonu+ Nejsem si jistá, jestli bych dokázala Postracha byť jen jednou zasáhnout. Ve fér boji, samozřejmě. Bez kouzel. +uculí se uličnicky, aby naznačila, že na férplay netrvá vždycky.+ No...mám tak trochu i japonskou výchovu..a ti jsou pohostinní až hrůza. +protočí oči a uculí se+ No ano...to byl...+sklouzne pohledem ke složce+ Chceš se podívat? +zvedne k němu znovu oči a má co dělat, aby potlačila zachvění, které jí přejede po páteři pokaždé, když se mu zadívá do očí. Raději posune složku po stole k němu a pořádně se napije. Bourbon jí sjede hrdlem jako oheň a téměř jí v žaludku propálí díru, kupodivu jí to ale trochu probere a donutí srdce i dýchání k normálnímu rytmu+

[Tobiáš]

To bych tady neříkal moc nahlas....*zasměje se na to mňau a schválně na ni upíříma očima mrkne, v tom mírném osvětlení se zdá, že i trochu jako kočka světélkuje, pak mrkne znovu a jsou to "jen" oči* Jo, pomalu si na to zvykám..ale jde to ztěžka...*usadí se na polštář vedle se skříženýma nohama*hm...jak rychle dokážeš něco vykouzlit...*napadne ho* normálně proti člověku, jasně...ale v upíří rychlosti? Co se mi Man snažila vysvětlit, že některé věci jsou...složitější a těžší, než jiné...*zajímá se* hm..díky...*usměje se spokojeně* i když je fakt, že mě někdy pěkně štve...nebylo možné ho dostat jako člověka...teď jsme tímhle...jeden by řekl, že se síly srovnají, ale stejně...vždycky kousek chybí...*chytí do volné pěsti vzduch* se můžeš přetrhnout a prostě to nestačí. Hm..fér boj*ušklíbne se pobaveně*ve fér boji bych se dneska ke konci spíš válel po trávníku. Takže...*zvedne ruce v obraně* nic neříkám. ale musím tě varovat, pomalu získáváme i zkušenosti s tímhle, když cvičný boj s kouzly, tak co nejdřív...*poznamená a usměje se šířeji* hm...*odpije, odloží sklenku a natáhne se pro složku, tak se k ní dostane závan kolínské* opravdu neztráceli čas...*prochází papíry a mezi obočím se mu dělá vráska* pěkný spolek...*komentuje účastníky dražby* nakonec možná dobře, že se japončíci v tom tak hrabou...co s tím vším chceš dělat?*zvedne pohled od papírů k ní*

[Rebecca Altamirano]

Copak, má to tady Kocour pod drápkem, co? +zasměje se+ Neboj, času na zvykání si máš docela dost. +zašklebí se+ No...myslím, že hodně rychle, ale nechci se moc chválit. +pousměje se skromně.+ Ale dokážu zastavit projektil z automatu. Při palbě dávkou sice ne všechny, ale rozdíl mezi třiceti a deseti dírama v těle se už docela počítá. +ušklíbne se+ To je pravda, na něco, jako třeba rozsvícení a zhasnutí se v podstatě vůbec soustředit nemusím. Na druhou stranu i kouzla běžně braná jako vyšší kategorie už zvládám taky bez problémů a s menší potřebou koncetrace. Ale taky jsem na trénink měla podstatně víc času než Man, takže se vsadím, že časem to i pro ni bude čím dál lehčí. +usměje se+ No jo, docela s tebou v tomhle soucítím, protože moje ego v poslední době dostává kopance až příliš často. +zašklebí se pobaveně+ No počkej...já mám dojem, že dvakrát ses po tom trávníku docela válel. +usměje se a v očích jí vesele jiskří+ ...a docela ti to šlo...+usměje se šířeji, až jí mezi rty na okamžik problesknou zoubky+ Tak zkušenosti? +předkloní se se zájmem.+ To mě ovšem zajímá, svěř se mi. +blýskne úsměvem, když se ale natáhne pro složku a závan kolínské doputuje až k jejímu citlivému nosánku, oči jí o odstín potemní, ale na okrajích tmavě hnědé duhovky nepatrně zezlátnou. Rychle sklopí oči k zemi a podívá se stranou, doufajíc, že si ničeho nevšiml. Rychle se dá zase dokupy a zadívá se na složku a pak na něj+ To opravdu ne. Na jednu stranu je chápu, taky nerada prohrávám a zvlášť v tomhle případě to zatraceně naštve. +ušklíbne se a pohledem zalétne ke kataně+ ...ale co je jednou moje, nedávám z ruky dobrovolně. +zablýskne jí v očích a když si na okamžik představí, jak se bude Tobiáš tvářit, až zjistí, že je třetí v pořadí v nároku na katanu Hattori Hanza, usměje se vysloveně spokojená sama se sebou+ Hmmm...co budu dělat? Nejspíš počkám, až a jestli vůbec udělají další krok. +pokrčí rameny+ ...jsem teď o krok napřed a to je velká výhoda. Jsem klanu opravdu vděčná, že mi tyhle informace předali.