Klan Hashimoto, Japonsko

[Postrach]

Dostat na lopatky...*pozvedne jedno obočí* dobrá, můžeš to zkusit...*cukne koutkem*

[Tobiáš]

Hm...*přimhouří oči, zatímco kolem sebe krouží a číhá na správný okamžik, provede zkusmý výpad, druhý, třetí...ale místo Postracha trefí jen vzduch. Když potřetí sevře v pěsti jen vítr, ozve se* Neříkals něco o tom, že se nemám prát se vzduchem...


(oni počkaj )

[Rebecca Altamirano]

Ano, to si umím představit, že je to poněkud komplikované. Kouzelníci dosáhli v umění skrývat svůj svět před ostatními opravdu vysoké úrovně. A není se čemu divit, hony na čarodějnice nebyly nic, co by si chtěl kdokoliv zopakovat. +ušklíbne se+ Takže aplikovat cokoliv na magii tak, aby to fungovalo...+potřese hlavou+ ...to je pěkně tvrdý oříšek. +když padne první otázka, trochu si povzdechne+ Ano, tohle je jedno z období mého života, na které se snažím ze všech sil zapomenout. Upírkou jsem se stala, když mi bylo patnáct. Roku 1830. O rok později, který jsem celý prožila po boku svého "upířího otce" Lestata, dostal Lestat příkaz přivézt mě před nejvýše postavené upíry našeho klanu. Takže jsme přijeli do Káhiry a tam jsem se s ním seznámila. +na chvíli se odmlčí a zadívá se na své ruce+ Byla jsem malá, vyděšená holka, která se teprve učila zacházet s novými schopnostmi a zároveň se snažila skloubit to dohromady s magií. V našem klanu má Vládce právo, vzít si k sobě kteréhokoliv upíra, který patří k naší rase. +zadívá se znovu panu Hashimotovi do očí a ani po těch letech nedokáže skrýt vztek a bezmoc, který tenkrát cítila+ Zvolil mě a následující téměř dva roky jsem prožila s ním... +dodá nakonec a potřese hlavou+ Jak říkám, není to doba, kterou bych si chtěla připomínat. +zadívá se na něj téměř prosebně+ Ano, v tom máte pravdu, že se svým klanem neudržuji téměř žádné styky. Jediný, od koho jsem se ještě zcela neodstřihla je Lestat. Hned, jak jsem to dokázala, tahle spojení jsem přetrhala, protože jak jsem se přesvědčila, nic dobrého se od mých "příbuzných" čekat nedalo. +pokrčí rameny+ Ale nemyslím, že by z toho měly plynout nějaké problémy. Je to už opravdu dávno a pokud by s tím chtěli něco dělat, udělaly to v době, kdy jsem byla...slabší. +ušklíbne se ironicky+ Ne, to nejsme. Kromě mojí maličkosti, se odlišuje ještě Lestat a Marius. Oba mají tu nesmírnou výhodu, že jim sluneční světlo neublíží vůbec a také dokáží létat. +pousměje se+ To jim ale až tolik nezávidím. Vzhledem k mému vztahu k letadlům. +zajiskří jí v očích a zvědavě se na něj zadívá, s čím přijde dál+

[Noční Klub]

*mlčky ji poslouchá, ale je skoro vidět, jak si informace ukládá do paměti.* Ano, jsem si vědom, že některé naše rasy a jejich klany mají poněkud...jiné vazby. U nás takovéto pouto se stvořitelem není, každý z upírů je sám svým pánem. Přesto jsou klanu věrni. *nechá minulost být, když jej ujistí, že odtamtud žádné politické průsery nevylezou* To je zajímavá shoda... *poznamená na ty schopnosti s úsměvem* Vím, že máte i jisté vazby na Japonsko...*zalétne na okamžik pohledem ke kataně* Jak jste se ale dostala z Evropy k nám...přece jen, naše kultura je odlišná a pro zápaďany někdy hůře pochopitelná a v jistých směrech i poměrně málo dostupná pro cizince*sonduje*

[Postrach]

To jsem říkal...*přikývne* ale to bys mě musel taky trefit...nechceš po mě, abych se ti stavěl do rány, že ne...*poznamená klidně a skoro líně uhne další ráně, využívá toho, že je o něco rychlejší a tím přivádí Tobiáše do varu. Když to vypadá, že ho takhle bude zlobit donekonečna, přestane uhýbat a pro změnu zaútočí. Když se dostane Tobiášovi konečně na dosah, rozběhne se teprv frmol zápasu. Upíři kolem už ani nepředstírají, že něco uklízí, ale spíš se shlukujou okolo v uctivé vzdálenosti, někde probíhají tiché sázky, který z těch bělochů nakonec vyhraje, většina ale viděla naposledy bojovat Tobiáš s panem Aoki, tak jsou sázky nepoměrně na straně člena jejich klanu*

[Rebecca Altamirano]

To ano, zajímavý to fakt je. Nejspíš to souvisí s tím, že se dokážu přemisťovat. +podotkne+ Mimochodem, mohla bych to používat k našim schůzkám, abych se vyhnula slunečnímu světlu, ale nejsem si jistá, jak moc by se vám líbilo, kdybych se vám zničehonic objevila uprostřed domku. +navrhne s úsměvem, nepředpokládajíc, že by s tím souhlasil:D+ Ano, to máte pravdu. Když jsem se od klanu odstřihla, nějakou dobu jsem s Lestatem křižovala planetu. Časem mi ale došlo, že pokud chci přežít déle, než do konce století, musím se naučit bránit, ale i útočit. Něco málo už jsem tenkrát uměla, většinu mě naučily upíři v Egyptě, ale cítila jsem, že to mi stačit nebude. A tak mě jeden z nich poslal sem a na jeho doporučení jsem podstoupila výcvik u Mistra Kurosawa. Patřil ke klanu Ipponsugi a přestože byl jen člověk, svůj titul si bezesporu zasloužil. +trochu nostalgicky se pousměje, ale v očích se jí usadí i smutek a vina+ Kdyby ale tušil, k čemu to všechno povede, dost možná by mě zabil hned ten první den. +povzdechne si nešťastně+

[Noční Klub]

Ach...to umíte taky...bohužel, Manori na mou žádost provedla...nějaké opatření, když tady naposledy byla a probírala jisté bezpečnostní prvky, které si s sebou chtěla odvézt zpátky do Evropy...Tak Kurosawa...to jmeno je mi známé....a-*nadechne se k dalšímu dotazu, ale pípne mu mobil v kapsi* Když me omluvíte...*podívá se na displej* Bohužel budu muset naše příjemné posezení přerušit...objevily se nějaké záležitosti, které si vyžadují mou přítomnost...*omluví se a zvedne se* složku si nechte, máme kopii...*poznamená ještě u dveří, pak vykročí do světla a je pryč*


(Ať tam nezaclání furt, ukecaný Japonec...)

[Tobiáš]

*Konečně se mu povede Postracha chytit...následuje série chvatů, které vidí jen ti nejbystřejší z přítomných...oba muži bojují v plné síle i rychlosti, spolu si to mohou dovolit, přesto oba bez jakékoliv vyřčené dohody nepoužívají určitých chvatů, které by mohly skutečně ublížit. Je na první pohled patrné, že spolu cvičně bojují už léta*

[Rebecca Altamirano]

No jistě, to mě mělo napadnout, že přemisťování tady bude zablokované. +potřese hlavou, že to chápe+ Opravdu...? +zvedne zvědavě obočí a trochu se i lekne, protože pokud ho znal, mohl by dost možná i vědět jak zemřel. Pak se ale ozve zapípání mobilu a tohle rande ukončí nezvykle brzy:D+ Samozřejmě...můžeme pokračovat jindy. +pousměje se a když se zvedne, sama vstane+ Děkuji. +ukloní se zlehka a to už je pryč. A jak tak stojí u dveří, všimne si, že je na volném prostranství, kde ráno trénovala nějak rušno. Vzhlédne a zamračí se na slunce vysoko na nebi, jen nepatrně schované za mraky.+ Je libo malou spršku? +zašeptá si pro sebe potměšile a nebe se pomaleji než ráno zatáhne šedými mraky a po chvíli začne drobně pršet. Vyjde ven s tak neutrálním výrazem, jakého je schopna a dojde až k přihlížející skupince. Kupodivu je i v té jejich nadstandardní rychlosti schopná je sledovat a docela dost si to představení užívá. A kdoví, třeba Tobiášovi tu malou nakládačku i, v koutku svý škodolibý dušičky, přeje +

[Postrach]

Lepší...o trochu...*poznamená po jedné opravdu tvrdé výměně. Jak začne zas drobně pršet, postupně promokají a oblečení se na ně lepí...nezdá se, že by ani jednomu vadilo* nesoustředíš se...*uhne prudkému kopu a plynuje přejde do útoku z boku a srazí Tobiáše k zemi prudkou ranou, až to o vysoký trávník zaduní*