Lov na vlčici

[Rebecca Altamirano]

No do hajzlu...+vydechne naprosto šokovaná, tím co se to tu děje, ale štíty mezi ní a Jean-Claudem fungují spolehlivě, tak už to všechno sleduje jen jako divák. Náhle se na okraji lesa objeví dva vlci, velký černý a drobnější bílý a beze strachu zamíří ke skupince lidí. Nejdou však k J-C, ale k Beccy sedící v trávě, u které se posadí a každý se krátce dotkne čenichem její tváře. Pak se jí posadí každý z jedné strany a sledují J-C i ostatní až příliš vědoucíma a inteligentníma očima na to, aby se dál dalo věřit, že jsou to jen obyčejní vlci.+ Kdepak se tu berete, co? +pousměje se a zadívá se do žlutých očí Nighta. Ten se na ni zadívá opravdu významným pohledem a Becca jen překvapeně pozvedne obočí, je to jakoby s nimi mluvila+ Co se to tady krucinál děje...+potřese nechápavě hlavou a pozoruje Jean-Clauda, čistě proto, že od něj nemůže a ani nechce odtrhnout pohled. Zlehka se přitom opírá o černého vlka a bílá vlčice si lehne a hlavu jí položí do klína. Když zachytí pohled Man, s úsměvem zavrtí hlavou+ Už je to dobrý. Nic neslyším. +pohladí Day po hlavě a trochu s obavami sleduje Styx a Remuse, přesto ví, že důvod, proč ho slyší Styx je úplně odlišný od toho, proč ho slyšela ona. Mimoděk se jí vybaví Vanessina tvář, zcela identická se Styx a nakrčí zamyšleně čelo. Má pocit, že se jim tu jedna zásadní věc zatajila.+

[Styx Lupin]

+jak JC otevře oči a spoutá ji pohledem, je už příliš pozdě na to sklopit před ním zrak. Naopak otevře oči dokořán a fascinovaně hledí na něj, zcela okouzlená tím, jak jí poodhaluje tu svoji neznámou stránku. Vzhlíží k němu jako k modle, pohlcená aurou moci, která z něj vyzařuje, tak silnou, že se kolem něj vzduch přímo tetelí. I na tu vzdálenost vnímá její ohromnou sílu a cítí k ní... k němu... respekt a pokoru. Sotva si už uvědomuje, jak podléhá vábení jeho temných očí, podmanivých jako kašmírský safír, jak se ohromena jeho sílou pokorně odevzdává smyčce moci, která se kolem ní stahuje jako oprátka na krku oběšence. Touží ho následovat, nic jiného si v tuto chvíli nepřeje a čeká jen na jeho pokyn, až si ji k sobě zavolá. Jazyky touhy, plazící se jí po těle, ji zcela spoutají od okolního světa a ona zapomene kde je, proč tu je a s kým. Nevnímá ani Remuse, nevidí, jak obětavě se vedle ní postaví, aby ji chránil, neslyší jeho naléhavý šepot, v hlavě ji zní jenom ten sametový hlas, tak hebký, že by se jím mohla přikrýt. Najednou se všechno rozplyne jako když se v temnotě prudce rozsvítí a ona je vržena zpátky do reality. Rozrušeně dýchá a zmateně mrká na Remuse, jak chvíli neví, co se to děje+ Jsem v pořádku +přikývne s nepatrným úsměvem, když začne vnímat, na co se jí ptá a pak stočí pohled k JC, jestli nenarušila tím spojením jeho soustředění, ale když vidí, jak tam stojí jako antický bůh, mocný a plný síly a vábí Vanessu do pasti, oddechne si, i když vůbec Vanesse teď nezávidí. Obrní se proti jejímu dalšímu vpádu do své hlavy a stáhne se trochu stranou, aby se vzpamatovala z toho znepokojivého zážitku, než přijde její čas+

[Vanessa]

+jak odvrátila od sebe ke Styx část té síly, která ji tak mocně přitahuje, pocítí zřetelnou úlevu a tlak v její hlavě otupí. Polovičnímu volání už odolává mnohem líp, obzvlášť, když předala Styx mnohem větší díl. Už si málem začne mnout ruce, jak si ní poradila, když se jí v hlavě jako blesk z čistého nebe rozezní rozzlobený hlas vzhůry. Než na něj stačí jakkoli zareagovat, ucítí v samém nitru svého těla zvláštní tlak, jakoby se jí žebra roztáhla do stran a z útrob hrudi vyvře prudký, nečekaný gejzír bolesti, která jí vystřeluje až do toho nejvzdálenějšího nervu. Cítí, jakoby se něco neznámého, mnohem silnějšího než je ona sama, snažilo z jejího těla vydrápat na povrch. Pokožka ji začne nesnesitelně svědit a nutí ji škrábat si ji až do krve, za nehty jí ulpívají částečky rozedrané kůže. Když ucítí prasknout první kost, prudká bolest ji srazí na kolena a lesem se ozve její výkřik. S každou další lámající se kostí se svíjí bolestí v klubíčku na zemi, svým křikem přehluší děsivý zvuk lámaných kostí. Zřetelně cítí, jak se jí trhá kůže po celém těle jako tenký pergamen, i když žádnou zející ránu nevidí. Praskající páteř jí ohýbá hřbet až k zemi a svojí anatomií ji přinutí padnout na všechny čtyři. Už dávno pochopila, co se to děje, i když to ještě nikdy nezažila. Zmateně zvedne hlavu k nebi, kde měsíc teprve vstupuje do poslední fáze. Ne, ještě není čas... Ještě není na to připravená. Zoufale prosí ten hlas v hlavě, aby přestal, ale místo slov se jí dere z úst jen bolestné kňučení, jaké vydává raněný pes. Nedokáže tomu utrpení dál vzdorovat a konečně ji to zlomí. Chvíli po čtyřech, chvíli po břiše se začne v tlejícím listí plazit ke svému pánovi+

[Styx Lupin]

+sice svoji mysl uzavře do bezpečí před dalším Vanessiným útokem, s čím ale nepočítala, je to tajemné sesterské pouto, které je svazuje, nezávisle na tom, jestli si to jedna nebo druhá přeje. Stejně jako předtím živě cítila bolest své sestry po pokousání vlkodlakem, i teď ji pomalu začne přepadávat jakýsi vnitřní neklid, který si nedokáže vysvětlit. Sílí v ní a netrvá dlouho a Vanessino utrpení se pomalu přenese na ni. Nejdřív ji vyplaší prudká bolest v prsou, která přijde znenadání a bez zjevné příčiny. Přitlačí si ruku na hruď a tiše zasténá. V tu chvíli je ráda, že je dál od ostatních. Bolest se ji rozlije do celého těla a podlomí jí kolena. Klesne do trávy a snaží se ji vydýchat, je ale pořád intenzivnější, jakoby se z jejího těla něco prokousávalo ven. Teprve křupání kostí ji vyděsí skoro k smrti. S hrůzou vnímá, jak se v ní hýbají a mění svůj tvar a velikost a to už křičí nesnesitelnou bolesti, ruce si cpe do úst, aby utlumila výkřiky. Svíjí se na zemi a rty má rozkousané do krve. Rozkašle se, jak ji krev v krku dusí, nemůže dýchat a chce se jí zvracet. Zároveň cítí tu teplou krev mnohem intenzivněji než jindy a ten pach ji podivně vzrušuje. Ještě pořád netuší, co se to děje, ani v nejhorší noční může by ji nenapadlo, že by mohla na vlastní kůži projít proměnou ve vlkodlaka. Když se jí začne na zádech trhat kůže na cáry, už to nevydrží a vykřikne na Remuse. Ten sice uvidí a možná i ucítí její muka, ale po fyzické stránce nepozná nic. Styx klečí v trávě, podivně zkroucená v bolestivých křečích, kolena se jí třesou jako stoletému starci, dusí se a vyplivuje vlastni krev. Zoufale si přeje, aby to utrpení už skončilo, protože pomalu jí začíná docházet, o co tady jde a paradoxně touží po tom, aby se proměna ve vlkodlaka konečně dokonala+

[Manori]

(poznámka: ta proměna je součást volání - takže Styx může vědět, co se s Vanessou děje, ale nemůže to cítit, jakože sama na sobě, J-C ji před vlastním působením chrání, právě proto ji odstřihnul. Nebo jinak, cítit klidně, ale mělo by být patrné, že to se děje Vanesse a né Styx, je to její trest za to, že neposlechla a hodila to ne sestru. Protože takhle JC-ho Remus prostě sejme, když mu to dojde. -takhle totiž trápí obě úplně stejně, když ji vlastně fyzicky nenutí se přeměnit - tedy, Vanesse není fyzicky ublíženo, je to jen "trik" v její hlavě, a nemělo by tedy docházet k přenosu "skutečné" bolesti na Styx...takhle to vypadá, že je upír prostě plošně převálcoval obě )

[Styx Lupin]

(já jsem to tak pochopitelně i myslela, že se to odehrává jen v její hlavě a ne skutečně fyzicky, psala jsem, že se "Vanessino utrpení pomalu přenáší na ni", t.j. že cítí všechno, co ona. Tohle není působení JC-ho, ale působení toho pouta mezi nimi, které JC nijak nevlivní. A pokud to není z toho textu tolik patrné, tak to tak jakože ber )

[Jean-Claude]

*i když Vanessa nahlas není schopna souvislého slova, přesně vycítí moment, kdy to vzdá* Výborně...hodná...*a najednou stojí před ní, tmavý přelud ve svitu měsíce, bolest je pryč a místo ní je tam on. Sehne se a podá ji ruku, která se zdá tak skutečná, jako by byl opravdu u ní a né na mýtině desítky metrů od ní, vytáhne ji nahoru zpátky na nohy. V okamžiku, kdy se jí dotkne, je všechno to zlé pryč jako nejčernější noční můra, chladná moc ji opět chladí, ale místo ostnů bolesti z přeměny ji hladí po těle jako čisté hedvábí.* Pojď za mnou...pojď...*slyší ho, ačkoliv je už zase jen v její hlavě a nikde ho nevidí*

*Jean-Claude na mýtině vydechne, když se konečně Vanessa chytí a vede ji sem, odhodlaný ji tentokrát dovést až do konce. matně vnímá, že se děje něco kolem, ucítí krev a mezi obočím se mu vytvoří vráska*

(ok, teď to ještě vysvětli Remusovi , ale dobrý, budem to tak brát a jedem dál, já ho nějak spacifikuju )

[Remus Lupin]

*oddechne si, když se Styx vzpamatuje, ale zůstane na místě mezi ní a upírem, i když se ona stáhne...tak se na něj soustředí a paradoxně on nejmíň cítí, co se děje, jak byl chráněný už od začátku před JC-ho voláním. Chvíli upíra propaluje pohledem, ale nakonec se přece jen stáhne, skloní hůlku a v té vteřině, kdy to udělá, Styx vykřikne bolestí jeho jméno. Bleskově se otočí a rozeběhne se k ní, v první chvíli ho napadne, že je někdo přepadl ze zálohy a Styx zranil, když si všimne krve, kterou plive...jinak ale nevidí žádné zranění, které by ji působilo takovou bolest, jakou vnímá* Styx...*opatrně k ní přiklekne a v tom ho to praští mezi oči, pozná neomylně ten způsob, jakým se Styx choulí, to, jak je nahrbená, ruce zaťaté do trávy* to přece není...*pak je skoro vidět, jak mu dílky skládačky zapadají v hlavě na místo, odkud vítr vane a kdo nutí jednu a tím i druhou sestru prožívat to nejhorší, co kdy zažil* Karkulko, to se ti neděje...tobě ne, je to jen spojení s Vanessou...*naléhavě mluví ke Styx, se snahou, že když si to uvědomí, pak bude třeba schopná se od toho odstřihnout, ale nezdá se, že by ho přes tu bolest vnímala, vidí ji na očích, že si přeje jediné, konec*zabiju ho...vlastníma rukama, zubatce...*zavrčí a zvedne se, odhodlaný utnout ten proud bolesti u samého zdroje, i kdyby to mělo znamenat, že tím Vanessa unikne*

[Manori]

a doprd....*mihne se a než udělá Remus první krok, stojí před ním, chytí ho za ramena* Remusi, sakra...*překvapí ji síla, kterou vyvine, aby se jí vytrhnul, a v duchu poděkuje za upgrade od Postracha. Sevře Remuse pevněji, pravděpodobně mu vyrobí slušnou řádku modřin, ale výsledek je, že se dál pohnout nemůže a s tím je spokojená* ovládej se....tohle - *vycítí, že se energie změnila a JC za ní vydechne* podívej...už je konec...*násilím ho pootočí od upíra ke Styx v okamžiku, kdy fiktivní proměna a bolest z ní skončí* vidíš?!*poodstrčí ho od sebe a tím i od J-C*

[Jean-Claude]

Už jde....*JC otevře oči a vypadá najedou vysílený, někde daleko ve Slastech přestane asi pár srdcí tlouct, protože si vzal víc energie, než počítal, aby mohl vlčici volat a zároveň bránit před sebou samým ostatní* připravte se...za chvíli tady bude.*neustále Vanessu vábí, ale je to pro něj o dost lehčí od okamžiku, kdy se mu podvolila*