Únos Styx

[Styx Lupin]

+vyskočí na nohy, jak ji vlk zbaví obtížného protivníka a má toho boje docela dost. Ale jak vidí, že asasín má opravdu tuhý kořínek, přiskočí k mrtvému strážci, vytáhne mu z pouzdra dýku a rychle se rozeběhne k peroucí se dvojici, protože už nejenom slyší, ale i vidí na konci chodby pronásledovatele. Sevře rukojeť oběma rukama, rozpřáhne se a vší silou vrazí čepel asasínovi mezi lopatky. Ten se prohne v zádech ve smrtelné křeči a s úděsným výkřikem se konečně rozloučí s tímto světem a svalí se mrtev na vlkodlaka. Styx mu vytrhne ze zad dýku, zbraň se vždycky hodí, a už se nezdržuje ani vteřinu, proletí bránou a rozeběhne se jako o život směrem k lesu+ Běž! Honem! +zakřičí na vlka, když zahlédne rychle se blížící hordu nepřátel+

[Remus Lupin]

*když muž ochabne, vyhrabe se zpod něho a rozeběhne se k bráně, trochu mu to trvalo, tak je přece jen pozadu. Sklopí uši a přidá, kolem přikrčeného hřbetu mu občas hvízdne dýka a dělá mu na srsti letní sestřih, některá ho možná i škrábne, ale to nevnímá...konečně je venku z těch tísnivých prostor. Zamíří za Styx do lesa, prolétne mezi stromy do přítmí - tady je doma, dnes v noci určitě. Běží dál a dál hlouběji, našlapuje opatrně v porostu, v kterém se kryje. S vyplazeným jazykem se otočí po pronásledovatelích, pak zvedne nos a zavětří*

[Styx Lupin]

+utíká za Remusem hustým lesem, ale po chvíli už mu sotva stačí, neumí se v tomto prostředí pohybovat tak rychle jako on, v tom se mu nemůže rovnat. Navíc je vyčerpaná, z vězení, hladovění a z boje a na záda už jim dýchají pronásledovatelé. Zastaví se taky, když vlk zavětří+ Jenom tě zdržuji +podotkne trochu nešťastně a chytne se za bok a vydýchává se+ Rozdělíme se. Dál běž sám, ty jim snadno utečeš. Já půjdu tudy +ukáže mu směr+ Až ztratí stopu, vrať se za mnou, nepochybuji, že mně najdeš. Běž... prosím +pobídne ho a když vlk odběhne, ukryje se mezi kořeny vyvráceného stromu, vykouzlí kolem sebe ochranné kouzlo a počká, až kolem ní proběhne skupinka asasínů. Když už jsou dost daleko, tiše vyleze a rozeběhne se na druhou stranu. Po delším běhu se zastaví a klesne na pařez, dál už prostě nemůže. Odsud by se už mohla bez problémů přemístit domů, ale neudělá to. Mezi korunami stromů sleduje úplněk, sklánějící se k západu a trpělivě vyhlíží vlkodlaka a doufá, že své pronásledovatele setřásl+

[Remus Lupin]

*zakňučí, když vidí, že Styx už nemůže, sám toho má pomalu dost a bok ho stále bolí, jinak by ji asi vzal na hřbet. Tak jen ňafne a vyrazí mezi stromy, schválně tlape po blátě, aby ho pronásledovatelé následovali a odvedl je co nejdál od Styx. Když je už dost daleko, zpomalí a začne se pohybovat nanejvýš opatrně, vskočí do potoka, který nalezne, chvíli chlemtá vodu, pak se vydá proti proudu, aby asasíni ztratili stopu. O kus dál vyleze na břeh, z kterého seskočil a obloukem se vrací. Zvuky nepřátel mezitím utichnou v lese. Kluše v měsíčním světle, sílu mu dodává to, že na něj Styx čeká, cítí ji po větru, a tak se nakonec objeví u pařezu, vyloupne se s křoví jako stín. Jak mají konečně chvilku, vyskočí předníma na pařez a oblízne ji tvář, dává pozor, aby ji neškrábl, ale musí to udělat*

[Styx Lupin]

+konečně se ho dočká, šťastna, že unikl stopařům a vrátil se za ní. Nebrání se tomu, když jí olízne tvář, už dávno pochopila, že tohle není obyčejný vlkodlak+ Díky... +pohladí ho mezi ušima+ ...za to, že sis pro mně přišel +nebojí se ho jako předtím v cele, dokonce ho láskyplně obejme kolem krku a vůbec jí nevadí, že z těch jeho nebezpečně ostrých tesáků jde přímo hrůza+ Jsi to ty, Vlčku... že ano? +není to ani tak otázka, jako spíš konstatování, že ho poznala. Zvedne hlavu k zapadajícímu měsíci+ Brzy bude už svítat +unaveně zaboří tvář do jeho srsti a konečně se po tolika dnech cítí v bezpečí, kupodivu v těsné blízkosti tvora noci+

[Remus Lupin]

*funí jí do vlasů, jak se ho drží kolem krku* vrrrchmpf...*zavrčí si pod vousy, když se zeptá, a drcne do ní lehce čenichem, znovu ji oblízne a pak se stočí na zem u pařezu, uši nastražené, jestli někdo nejde, ale krom zvěře neslyší nic. Taky koukne nahoru, mohutně zívne, povzdechne si a zase se stočí kolem Styx do klubíčka*

*odpočívá až do rána. Když měsíc zmizí a na východě se začne obloha červenat prvními paprsky, zvedne se a poodběhne od Styx dál. Přeměna přijde rychle, přesto trvá déle, než je obvyklé, jak se spolu s vlčím tělem regeneruje i poškozená tkáň od dýky. Asasínská slitina mu nedělá asi moc dobře. Když skončí všechno to lámání a rovnání kostí, klečí v listí Remus, Vlasy rozježené na všechny strany. Zvedne hlavu a chvíli se mlčky dívá na Styx. Pak se namáhavě zvedne a doklopýtá k ní, Padne před ní nahý zase na kolena a strhne si ji k sobě do náručí. Nemluví, jen ji k sobě tiskne.*

[Styx Lupin]

+lehne si k vlkodlakovi do trávy a s důvěrou a pocitem bezpečí se k němu přitiskne a zahřívá se v jeho kožichu, protože je jí dost zima. Vyčerpáním usne a probudí se až k ránu, když se vlk zvedne. Ví, co bude následovat. Skryje si tvář do dlaní a po celou přeměnu trpí spolu s ním. Když ty děsivé zvuky ustanou, složí ruce do klína a pomalu zvedne hlavu. Srdce se jí rozbuší nesmírnou radostí, že ji instinkt nezklamal, že je to skutečně on, její Remus, živý a zdravý. Usmívá se na něj přes závoj slz, které se jí nahrnuly do očí a jak se Remus zvedne, jde mu naproti. Když před ní padne na kolena, klekne si k němu a mocně ho obejme, nedbá, že je zrovna po přeměně, prostě si ho musí k sobě přitisknout, aby ho cítila, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá, že ji skutečně svírá v náručí. Není schopna slova, celé tělo se jí chvěje v bouři pláče, nedokáže mu zabránit, nedokáže jej zastavit. Pláče úlevou, štěstím, radostí. Slzami ze sebe konečně vyplaví všechno to vypětí a stres posledních dnů. Když se po chvíli trochu uklidní, pohlédne mu do očí a na rtech jí vykvete úsměv+ Lásko moje... jsem tak šťastna, že jsi tady se mnou +pohladí ho po tváři a neřeší, že nic netušící Remus bude nejspíš asi trochu zmaten nad jejími citovými výlevy+ Půjdeme domů +chytne ho za obě ruce a pomůže mu vstát+

(fňuk, to je doják, úplně tady želvím )

[Remus Lupin]

( když už, tak už ne? )

*kolébá ji v náručí, dokud se zase trochu neuklidní, zmatený není, prostě si myslí, že za to může to věznění, netuše, nakolik má pravdu* Já jsem taky rád, že jsem nepřišel pozdě. Měl jsem hrozný strach, že se k tobě nedostanu včas...*má asi milion otázek a v mysli mu víří i události noci, když je s to zase myslet čistou hlavou* Ale to nechme na později.*chytne ji za ruce a s mírným úšklebkem vstane* Máš pravdu, Karkulko. Pojďme domů, pryč z tohohle prokletého místa. *nepouští ji ani na chvíli, jako by měl strach, že mu ji zase někdo sebere*

[Styx Lupin]

Přemístím nás oba. Zvládneš to? +obejme ho pevně kolem pasu, jakoby se bála, aby ho cestou někde neztratila:) a přemístí se spolu do Résidence+

[Vanessa]

+od toho incidentu se skrývá jako krysa ve studených chodbách márnice, kde si líže rány po střetu s vlkodlakem. Analgetiky, které krade ve vyšetřovně, se snaží alespoň trochu ztlumit nesnesitelnou bolest v levém předloktí. Hluboká rána po vlkodlačím pokousaní je zanícená a nehojí se. Vanessa je po fyzické stránce na nějaký čas odepsaná, zato má spoustu času a motivace vymýšlet dokonalou pomstu+