od Remus Lupin » 12 kvě 2013 11:54
*na chvíli ztuhne a zadívá se na ni* Ano, to jsem říkal. A stále to tak cítím, ale..uvědomuju si, že taky nechci zůstat sám. A nechci to ani pro tebe. *nadechne se* Jak vůbec máme uvažovat o něčem takovém, když mi nikdy nic neřekneš...nebo pozdě...o tom, co se děje, co cítíš, co chceš!*rozhodí rukama, jeho hlas se odrazí od polic s knihami* já nejsem jasnovidec, Styx. Možná je to i má chyba, měl jsem to vidět, měl jsem vidět, že nejsi šťastná...ale tys to tolik opakovala..pořád dokola...všechny ty krásné věci, co jsi říkala. a přitom to nebyla pravda, ne úplně.*povzdychne si* já to tak beru, že jsme spojeni, myslím, že to tak má být, že jsme spolu. Proto jsem ti i vyprávěl o těch vlčích párech, byla to jen metafora.*sevře ji rukama paže a čeká, dokud se mu nepodívá do tváře* Z čeho to mám poznat, Styx. Že mi to řekneš? Jsou přece důležitější věci, než slova, jakkoliv romantická. Jsou to činy. Pořád říkáš, "miluju tě" a pak jdeš za jinými...*pustí její paže, protože ji začne tisknout příliš, jak se v něm opět hromadí hněv* Tvé poslední činy mluví opak!*zavrčí* Ne...ne Styx, nemám ti co odpouštět, vina je i na mé straně. Ale je to skutečně tak? Opravdu nebude žádné příště, kdy se zase něco dozvím jak poslední? Až když bude po všem? Nebo vůbec?*znovu se nad ni skloní* Pochop, že nepotřebuju chránit. Před tvými nepřáteli, před tvými myšlenkami ani před ničím jiným. I když se mi to nebude líbit. To je můj problém a já se s ním nějak musím vypořádat, chci jen upřímnost.*sevře opěradlo židle a chvíli mlčí, pak se na ni zadívá, v obličeji mnu chybí ta obvyklá mírnost, vypadá náhle jinak, dravěji a zároveň nepřístupněji* Začnu u sebe. Říkám ti jedno, Styx. Jestli se objeví nějaký další Jacob nebo Magnus, a přece se to zopakuje, ačkoliv teď říkáš, že ne....tak odejdu. Možná dotyčnému zakroutím předtím krkem, ale bude to konec. *zvedne ruku* Nechci teď nic slyšet. Žádná slova neovlivní, co teď říkám. A říkám ti to na rovinu, chci, abys to věděla. Vždycky tady budu, když budeš potřebovat pomoct, nikdy bych tě nenechal samotnou, aby tě něco ohrozilo, vím jaký máš život, moje Karkulko...*dodá něžně* ale mezi námi bude konec. *pustí židli a přejde těsně k ní* Dej mi čas....dej mi čas poznat, že opravdu všechno to, cos dnes řekla, je pravda. A já ti splním všechno, úplně všechno, co si budeš přát. I to, v co bys nikdy nedoufala.*pohladí ji po tváři*To ti slibuju. Ale už nikdy, nikdy se neoddávej sladkým řečem jiných mužů. Ať si tě velebí, když to uznají za vhodné a nebudou se bát následků, ale nechci vidět tebe, jak jim podléháš. To nesnesu a nenechám to jen tak. A tentokrát to nebude žádný čestný souboj. Dny mírného Remuse jsou pryč.
Dělej, co umíš, s tím, co máš, tam, kde jsi.
-Theodore Roosevelt-