Hlavní pokoj

[Tobiáš]

Tak zastřelit...to abych si nebral zánovní triko, kdybys mi do něj udělala díry...*koukne na ni a jak mu Day strčí hlavu, tak ji pohladí a za chvíli už ji drbe za ušiskama* adoptovalas mě, jo? *hladí vlčičku* no jo...myslel bych, že mají drsnější kožich...*narovná se od Day a vrátí se s Beccy do domu* Koukám, že Night si mě ještě neproklepnul...*uculí se, jak ho černý vlk pozoruje* skoro bych řekl, že vyloženě přemýšlí co se mnou...to se tváří vždycky, že rozumí? *pozoruje vlky před krbem* Ma podobný výraz jako Kocour, když se dožaduje večeře...něco jako "zkus mi tu konzervu neotevřít a nedat...jen to zkus..."*zavrtí hlavou nad vlčí dvojicí* Vlastně i docela jo...no...myslím, že pro dnešek rybolov vynechám...bůhví, co ti tam plave za piraně...*zasměje se*

[Rebecca Altamirano]

To asi radši ne...+zašklebí se a okamžitě si představí, že by si triko nevzal vů-bec radši se rychle obrátí k lednici, vyloží na stůl jednu pro Tobiáše a pro sebe amonovu specialitku+ Jo, vždycky na nich bylo docela snadno poznat, co si myslí. Určitě nejsou jenom obyčejní vlci, ale co jsou opravdu zač a proč se rozhodli mě doprovázet...to nevím. +pokrčí rameny a pousměje se+ Tak to jsi odhadnul vcelku přesně. +usměje se a podívá se na Nighta, který je od krbu sleduje vysloveně zamyšleným pohledem+ Je to už docela dlouho, co jsem tu měla návštěvu. +nalije jim do skleniček večeři/snídani+ Pánskou. +dodá po chvíli, podá mu skleničku a vzhlédne k němu+ Poopravdě taky moc nevím, jak si to přebrat. Pořád mi to připadá vysloveně...nelegální. Že jsme tady. Spolu. +přizná potichu, dívajíc se mu do očí, jakoby doufala, že tam najde odpovědi na své pochybnosti+

[Tobiáš]

*po očku sleduje střídavě vlky a střídavě Beccy, má najednou nějak moc podnětů * Třeba jsou to tví ochránci...to bývá, ne? Aspoň co jsem vyčetl, že to tak některé kultury mají...*vezme si od ní sklenku* Tak pánskou návštěvu...*cukne koutky do úsměvu* Hm..neříkej, že tě někdy něco zastavilo, jen proto, že to bylo...nelegální...*mírně nakloní hlavu na stranu s úsměvem* Hm...spolu...a ještě sami...*přisadí si, ale jak se jí zadívá do očí, nechá toho* Nemusíš se bát, že bych udělal něco, co by se ti nelíbilo...ty jsi paní domu...já jen vychovaný host...se sekerou...na dříví..*dodá s drobným úšklebkem "ala Mike" * Prostě jsem nemohl odolat, když jsi tak pěkně psala ty komentáře. A pak už to nešlo nechat být. A na tom, že jsem tady, není nic špatného. Dneska už ne.*dodá měkce a napije se* Ale kdyby přece, stačí říct a odejdu...tedy, pokusím se *rozhlédne se tak nějak všeobecně kolem po zemi nikoho*

[Rebecca Altamirano]

(bože, žádný úšklebky "ala Mike" upozorňuju, že mám v sobě tři panáky melounový vodky na prázdný žaludek takže kdyby něco...tak nic )

Noo...to neříkám. Zákony jsou od toho, aby se porušovaly, ne? +usměje se nevinně...přistižena při činu:D+ Já jen, že nechci být...příčinou nějakých...potíží v ráji ( ). +zatváří se rozpačitě a zadívá se do své skleničky+ Jenže to je právě ono...fakt se nebojím, že bys udělal něco...co by se mi nelíbilo. +zadívá se mu do očí+ Bojím se spíš pravýho opaku. Protože dnes bych už nedokázala odejít. Jako v Japonsku. +nakloní nepatrně hlavu na stranu a opře se o linku za sebou+ Hmm..já taky nemohla odolat... +usměje se+ ...tak pěkně jsi mi nahrával. +pokrčí rameny, jakože za to vlastně může on + Takže dnes už ne... +zkoumavě si prohlíží jeho tvář+ Nechci abys tentokrát odcházel... +dodá tiše+ ...jen kdybys sám chtěl....tak bych tě odvezla na letiště. Nebo přemístila do Prahy. +a jenom si to představí, bodne ji bolestně u srdce+

[Tobiáš]

(muheh, však dva v jednom, musí se to občas projevit )

Hm..jak které...*cukne koutky* jasně, nahrával...pan spisovatel si za to může sám, co...a přitom, já tak nerad rozdávám autogramy...*musí se zasmát, jak to celé začalo* Ne, ne..žádná příčina...ono je to složité....prostě řekněme, že ty problémy tady byly už před Japonskem. *odmlčí se* Někdy věci nechceš vidět, nechceš je řešit...S Denisou..potkali jsme se za docela...vypjaté situace a...*zavrtí hlavou a přestane se vytáčet a zamotávat do toho* prostě nás oba věznili. Druhá rasa. *ušklíbne se* takže žádná dovolenka. A to společné vězení udělalo hodně, navíc v té době jsem si myslel, že jsem z Klubu zbyl jediný*přes tvář mu přelétne bolestný stín*...teprve později přijdeš na to, že ten druhý není jediný na světě..*No dovol! Naježí se Ten Druhý* až když jsi opět volná, ta bublina praskne a pak nevíš, co s tím, začneš si uvědomovat věci, které jsi předtím neviděla...*pokrčí neznatelně rameny* Takže ne, opravdu to není tak, že bys mohla za...nějaké potíže v ráji *použije stejný příměr* Dobře...žádné noční odlety. Tentokrát ne. *zadívá se na ni mírně* Mám zásadu, od ničeho neutíkat víckrát než jednou. Abych se na sebe mohl ještě někdy kouknout do zrcadla. Takže s tebou už jsem si to v tom Japonsku vybral. *zvedne koutky v "typickém" úsměvu*

[Rebecca Altamirano]

( )

Samozřejmě, jenom některý. +kýve horlivě, ale v očích jí rozpustile blýská. Pak ale zvážní a úplně potichu ho poslouchá, pozoruje jeho tvář, emoce, které se mu zračí v očích. Neříká nic, jenom po chvíli postaví skleničku na linku.+ Vůbec si neumím představit, jak ti muselo být, když jsi myslel, že jsi zůstal úplně sám. +řekne po chvíli tiše+ Já byla sama většinu svýho života. Po proměně. Byly krátký období, kdy jsem s někým žila nebo tak, ale nikdy se mi nestalo, že bych ztratila úplně všechno, na čem mi záleželo. Zničehonic. +zavrtí s povzdechem hlavou+ Je to ale naprosto šílená představa. +chvíli studuje vzorek na podlaze+ Takže jsem ráda, že...nejsem příčinou. Nebo ne jedinou. +pousměje se a znovu se mu zadívá do očí+ Tak to jsem ráda, že útěky máme za sebou. +pousměje se slabě a z toho úsměvu se jí skoro podlomí nohy ( )+

(a Ten Druhý válí )

[Tobiáš]

*mrkne na ni* Tak nějak zapomínám, že toho máš za sebou nepoměrně víc za delší dobu..*usměje se*.já nic jiného do té doby neznal..a pak najednou...*luskne prsty* nic..nikdo, brodíš se v krvi a tělech těch, kteří se o tebe starali celý život, kryli ti záda a ty jim...*sleduje hranu své skleničky* pořád si pamatuju to ráno přetím...kdy všichni seděli u stolu a snídali...říkaly se obvyklé věci, dělaly obvyklé blbiny...*taky tu sklenku odloží* je fakt, že s námi v Klubu snídala Zubatá, tak jsme tomu říkali a byla to pravda v každém směru...jen tedy se nikdy nemusela činit tolik. *zvedne k ní oči od té skleničky na lince* na druhou stranu, zjistil jsem, na co všechno je dobré nehašené vápno.*a tentokrát to není smutek, co se mu promítne ve výrazu..možná se objeví maličký černý blesk nebo dva v hnědozelených očích* Velmi účinné...můžu jen doporučit.*odlehčí to* Ale nejsem tu, abych tě nudil pesimistickýma historkama....určitě máš svých dost. Ještě by sis ten útěk rozmyslela...*uculí se*

(Ten Druhý se mi tam vecpal sám, náhodně - potvora..už i schíza schízy si dělá, co chce. To je absolutní konec )

[Rebecca Altamirano]

Jenom nepatrně..víc. +pousměje se+ Jo tyhle chvíle před prudkou změnou v životě vždycky jakoby ustrnuly ve vzduchoprázdnu našich vzpomínek. +povzdechne si ztěžka+ Jsem si ale jistá, že všichni, kdo za to byli zodpovědní si už po světě neběhají. +zadívá se mu do očí. Neuhnne stranou ani když zahlédne to "něco", co tak úplně neumí pojmenovat. Jenom trochu ztěžka polkne.+ Připomeň mi, že nikdy nechci stát proti tobě na druhý straně barikády. +pousměje se+ Myslím, že nudit bys mě nemohl vůbec ničím. +usměje se tak nějak měkkce+ A žádný útěk v plánu nemám...+přistoupí k němu o kousek blíž, pomalu natáhne ruku a jemně se dotkne bříšky prstů jeho tváře, druhou ruku mu zlehka položí na hruď a sevře v dlani jeho tričko, pomalu si ho přitahujíc k sobě. Nepřestává se mu dívat do očí, až když se jemně otře svými rty o jeho, zavře oči a jemně přejžídí svými rty přes jeho. Nakonec se trochu odtáhne a trochu rozpačitě k němu zvedne pohled+ Tohle jsem chtěla udělat už když jsem tě viděla vystoupit z toho letadla. +vydechne mu do rtů s úsměvem+ Nebo možná i o dost dřív...+oči se jí v přítmí lesknou jako sopečné sklo, ale na okrajích opět prosvítá náznak té zlatavě jantarové barvy+

[Tobiáš]

Ne, to neběhají...*přikývne a znovu se "tak" pousměje, o to víc, když natáhne ruku k jeho tváři. Nechá se přitáhnout a skloní se k ní* tak to bychom to mohli zavést místo pozdravu, ne? *zapřede tiše, když se od něj odtáhne, ale zároveň jí zlehka položí ruku na kříže, aby nemohla nikam daleko* tak dřív...*druhou rukou ji vjede do vlasů a líně se těmi temnými prameny přebírá* vlastně je tady taky něco, co mě napadlo už dřív...*nakloní hlavu na stranu a s mírným úsměvem sleduje ty první záblesky zlata* chceš vědět co?

[Rebecca Altamirano]

To je skvělý nápad...+vydechne s náznakem úsměvu na rtech a když jí položí ruku na kříž a druhou vjede do vlasů, nedokáže potlačit zachvění, které jí projede jako elektrický výboj. Položí mu ruce na předloktí a jemně mu krouživými pohyby přejíždí po kůži+ To chci... +zašeptá a nedokázala by se teď podívat jinam, ani kdyby na jezeře přistálo ufo:D+