Enzo

[Vanessa]

+jak noc postupuje, ochlazuje se čím dál víc a Vanesse je stále větší a větší zima. Chlad jí brání usnout, tak se jen choulí do klubíčka, drkotá zubama a poslouchá Enzovo chrápání. Nakonec to už nevydrží a celá zmrzlá si po čtyřech přeleze do doupěte a lehne si k Enzovi. Hrdost nehrdost – přitiskne se k jeho zádům, aby si vzala trochu jeho živočišného tepla a doufá, že spí tak tvrdě, že to nepocítí+

[Enzo]

+Enza to samozřejmě probudí, když se Vanessa na něj zezadu nalepí, ale ani se nepohne, aby ji nedejalláh nevyplašil. Neubrání se ale ješitnému úsměvu, který ona nemůže zahlédnout. Chvíli se tajně nechá unášet tím vzrušujícím pocitem, když se k němu tiskne, vnímá každou oblinu jejího těla. Ale také cítí, jak se celá chvěje zimou. Pohne se, opatrně, aby neporušil to jejich křehké spojení a když vidí, že neucukla, otočí se tváří k ní a bez jediného slůvka ji obejme a zahřívá její zkřehlé tělo v náručí. A je překvapený a taky šťastný, když se k němu Aiša sama schoulí+

[Vanessa]

+druhý den ráno, když už Vanesse není taková zima, se od Enza odtáhne a chce vyjít ven, ale venku leje jako z konve, tak jen sedí u vchodu a zamračeně pozoruje, jak voda z řeky pomalu zaplavuje jejich pláž. Enzo taky vstane a znepokojeně sleduje tu průtrž mračen+ Budeme muset opustit skrýš. Voda za chvíli dosáhne až sem +sebere všechny jejich věci a vyleze ven+ Musíme si najít nějaký úkryt před deštěm +vydají se společně hledat přístřeší. Po dlouhém a namáhavém pochodu, kdy už jsou promočeni úplně na kost a půda pod nohami se jim rychle mění v husté bláto, konečně natrefí na malou jeskyni, spíš výklenek ve skále, tak se tam ukryjí a čekají, až přestane pršet+

[Enzo]

+a čekají tam půl dne, hladoví a zkřehlí v promočeném oblečení a s obavami sledují, jak neutuchající déšť proměňuje džungli v rozbahněnou pustinu+ Ten déšť jen tak nepřestane, začíná období dešťů +poznamená nakonec Enzo+ Půjdu se podívat, jestli někde nenajdu suché dřevo, abychom si mohli rozdělat oheň a ohřát se. A taky ulovit něco k jídlu +zvedne se+

+Vanessa ho automaticky následuje+ Půjdu s tebou.

Ne +zarazí ji Enzo, nechce, aby se ve svém stavu někde plahočila v bahně, promočená na kost, ale přímo jí to neřekne, protože ví, že by ho neposlechla+ Ty zůstaň tady a připrav to zatím tady k obydlení. Vypadá to, že tady budeme muset nějakou chvíli zůstat +uleví se mu, když mu na to Vanessa trochu neochotně přikývne a Enzo si pak vezme nůž a vykročí do hustého lijáku+

[Vanessa]

+a jak Enzo odejde, Vanessa začne uklízet jeskyni, vzhledem k její velikosti s tím moc práce nemá. Uprostřed udělá z kamenů malé ohniště a poskládá do něj pár suchých větviček, co tady kolem vyhrabala. U zdi vyčistí zem od kamínků, jehličí a zetlelého listí, aby se tam dalo pohodlněji ležet. Přeruší práci, když se najednou v jeskyni viditelně setmí. Vykoukne ven, na zatažené obloze se honí bouřková mračna, v dálce se blýská a ozývá se silné hřmění. Netrvá dlouho a vytrvalý déšť se změní v prudký slejvák. Stáhne se do jeskyně a pozoruje to peklo venku. Úplně nadskočí leknutím, když jen kousek od jejich skrýše blesk uhodí do stromu a rozčísne ho napůl. Přes provazce deště je vidět sotva na pár kroků, ale stačí to, aby Vanessa s hrůzou sledovala, jak rychle stoupá voda z řeky, zaplavuje plac před jeskyní a podemílá rozblácený břeh+ Énzóó! +zavolá, jak nejhlasitěji může, ale její hlas zcela zanikne v bouřce+

[Enzo]

+několik hodin se mu nepovede nic ulovit, jak je všechna zvěř schovaná před prudkým deštěm. Zrovna když se rozhodne vrátit se několik hodin zpátky proti proudu řeky pro zbytky leoparda, rozpoutá se mu nad hlavou prudká bouřka, která strhne všechno, co jí přijde do cesty. Enzo brzy s hrůzou zjistí, že tunel, který si v hustém porostu vysekal, aby našel cestu zpátky, smetla bouře. Nezbývá mu, než se prodírat džunglí směrem, kde tuší řeku, i když ji v tom hřmění a bičování deště vůbec neslyší+

[Vanessa]

+rozvodněná řeka už dosahuje úrovně jejich jeskyni, Vanessa proto rychle vyleze ze svého úkrytu, dokud je čas. Krajina kolem se zcela změnila, kulminující řeka přeměnila džungli v močál. Vanessa chvíli volá Enzovo jméno, ale když nedostane odpověď, po chvíli váhání se rozhodne pro riskantní čin, utéct před povodní do džungle+

[Enzo]

+po chvíli uslyší pronikavé kvičení a vyrazí za zvukem. Dojde k bleskem rozlomenému stromu, který spadl na mladé divoké prase. Divočák ještě žije, ze všech sil bojuje o život, ale zpod těžkého stromu se mu nedaří dostat. Enzo okamžitě využije příležitosti. Zasadí praseti ránu z milosti a po namáhavém úsilí se mu povede strom trochu odsunout. Vyprostí mrtvé zvíře, hodí si ho přes rameno a sice se mu podlamují nohy pod jeho tíhou, je šťasten, že minimálně několik dní s Aišou neumřou hlady. Pokračuje dál, i když vůbec netuší, jestli správně+

[Enzo]

+bez proklestěné stezky nebo stop mačety, kterými by se řídil, se mu moc nedaří najít cestu zpátky. Narazí na množství slepých uliček a neprůchodných spletí keřů a větrem polámaných větví, než nakonec dorazí ke břehu řeky. Místo mu není povědomé, proto usoudí, že sem se ještě nedostali. Vydá se tedy po zaplaveném břehu proti proudu, i s tou tíhou na zádech. Brodí se rozbouřenou vodou, rozměklým blátem a co chvíli zapadne až po kolena do močálu. Z nebe se pořád snášejí záplavy deště. Konečně dorazí k místu, kde nechal Aišu, ale skoro vůbec to tady nepoznává. Celé říční koryto přetéká vodou a divoká řeka vypadá velice hrozivě. Její vody jsou černé a závratně rychlé. Po hladině pluje tolik obrovských stromů, že vodu samotnou je sotva vidět. Enzo najednou zahlédne, že jeskyně, kde zůstala Aiša, je zaplavená. Vyděsí se, jestli se jí povedlo dostat se do bezpečí včas. Shodí do bláta divočáka a rozeběhne se k jeskyni, nevšímaje si, že ze břehů vylitá řeka proměnila džungli v bažinu+ Aišo! Aišo! +řve z plna hrdla a každým dalším krokem zapadá hlouběji a hlouběji do bahna+

[Enzo]

+zabředává až po kolena, ale nevšímá si toho, chce být co nejrychleji v jeskyni. Najednou pod nohama neucítí pevnou zem a propadne se až skoro po pás do bažiny. Zmocní se ho panika. Začne sebou zmítat jako zvíře lapené do pasti, ze všech sil se snaží dostat ven, ale bahno je husté a lepkavé a Enzo se po chvíli v něm nemůže ani pohnout. Cítí, jak se propadá a jak ho pohlcuje zem. Natahuje se rukama i celým tělem po nějakém rákosí, keři, nebo větvi, ale čím víc se snaží, tím víc se noří stále hlouběji. Bahno mu sahá už vysoko nad pas. V panice zanechá křečovitého zápasu o život a silou vůle se uklidní a pokusí se jednat racionálně. Ponoří ruce hluboko do bahna, sevře jimi jedno koleno a pokusí se vymanit nohu z bláta. Táhne vší silou, ale není to k ničemu, jakoby uvízl nohama v betonu. Po namáhavém boji s přírodou zcela vysílený rezignuje. Pochopí, že nemá dost sil dostat se odtud a žádná moc na tomto světě ho z téhle bažiny nevytáhne. Takže takové to tedy je... smrt... pomyslí si... tady v tom bahně bude pomalá a krutá... Jenom doufá, že alespoň Aiša se zachránila+