Enzo

[Enzo]

+dostat se nahoru mu dělá značné problémy, jak ho všechna ta ocel, co má připnutou na těle stahuje ke dnu, ale bojuje o každou vteřinu. Když se konečně vynoří, chvilku lapá po vzduchu a pak nabere do plic kyslík a opět se ponoří. Znovu se pokusí Vanessu osvobodit zpod sedadla a po chvíli se mu to konečně podaří. Chytne ji pevně pod paží, aby se mu nevysmekla a plave s ní nahoru, jenomže teď mu to jde mnohem hůř, jak se jeho váha zdvojnásobila. Bez váhání shodí ze sebe těžký kabát se zbraněmi a hned nato zbaví kabátu i Vanessu. Podstatně lehčí vyrazí s ní vzhůru ke hladině a už se zdá, že by se mohli zachránit, když je najednou strhne spodní proud divoké řeky+

[Enzo]

+zoufale se snaží dostat nad hladinu, ale silný proud ho nemilosrdně stahuje dolů. Možná kdyby mohl zabrat oběma pažemi, povedlo by se mu vyplavat, ale za žádnou cenu nemíní pustit Vanessu a nechat ji napospas proudu, a to i za cenu, že by se sám utopil. Po urputném boji s řekou se nakonec vynoří nad hladinu a namáhavě doplave ke břehu. Zcela vysílený se odplazí na písek a vytáhne z vody na břeh Vanessino tělo. Neztrácí čas, každá vteřina je rozhodující, skloní se nad ní a rychle jí poskytne umělé dýchání+

[Enzo]

+po krátké chvíli se mu nakonec povede Vanessu oživit a otočí ji nabok, aby mohla vykašlat z plic vodu. S obrovskou úlevou si oddechne, že se mu ji povedlo včas zachránit. I když Vanessa opět upadne do bezvědomí, vypadá to, že už je mimo ohrožení života. Enzo zkontroluje její životní funkce a pak se svalí na zem a zhluboka se vydýchává, k smrti unaven. Když se trochu vzpamatuje, posadí se, zuby mu cvakají zimou a celý se klepe chladem, jak má na sobě mokré oblečení. Opatrně nadzvedne Vanessu a přitáhne si ji do náruče, aby se trochu zahřáli vzájemným tělesným teplem+

[Enzo]

+jak tiskne Vanessu k sobě, cítí, jak ho její tělo krásně hřeje. A cítí ještě něco jiného. Nikdy mu nedala příležitost se jí co jen dotknout a teď ji najednou svírá v náručí a objímá její pružné tělo. Rychle zaplaší chlípné myšlenky a ubrzdí svoji touhu a položí Vanessu do písku. Vtom si všimne, že má své oblečení zakrvácené a když začne pátrat po původu, s hrůzou zjistí, že ta krev není jeho. Klekne si k Vanesse a začne ji prohledávat. Okamžitě narazí na krvácející zranění na stehně, v hluboké ráně ještě pořád vězí zabodnutý kousek skla. Utrhne si rukáv košile a zaškrtí jí stehno těsně nad zraněním. Roztrhne látku a pokusí se sklo opatrně vytáhnout z rány. Když se mu to po chvíli povede, provizorně ováže ránu šerpou. Poté Vanessu celou důkladně prohlédne. Ve světlých vlasech, slepených krví, objeví ještě jedno zranění na hlavě, které sice moc nekrvácí, ale vzhledem k tomu, že Vanessa je pořád v bezvědomí, bude vážnější, než se navenek zdá+

[Enzo]

+když už neobjeví žádné další zranění, zvedne se a začne se rozhlížet kolem sebe. Pomalu začíná na něj doléhat krutá skutečnost, že se ocitli sami dva uprostřed deštných pralesů, daleko od civilizace, obklopeni divokou džunglí. Podlehne zoufalství, když mu dojde, že odsud se sám se zraněnou Vanessou nedokáže dostat. Klesne na kolena, schová tvář do dlaní a propadne absolutní beznaději, smířen s tím, že tady zemřou. Klečí bez hnutí dlouhou dobu, hodinu, možná i tři, jakoby čekal na smrt. Vzpamatuje se, až když zaslechne Vanessin bolestný vzdech+ Aišo... slyšíš mě, Aišo? +nakloní se nad ní+ Podívej se na mně +hledí jí s nadějí do tváře, její oči ale zůstanou dál zavřené+

+Enzo se najednou rozhodne. Nevzdá to. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Udělá vše pro to, aby ji zachránil. Nepřipustí, aby tady zemřela. Klekne si a začne se modlit k Alláhovi, vroucně ho prosí o sílu a odvahu a o šanci dostat se z tohoto zeleného pekla+

[Enzo]

+modlitba mu dodá sílu přežít a tak začne prozkoumávat okolí. Matně si vybavuje, že v době, kdy s Vanessou vedli dialog, přeletěli přes nějakou domorodou vesnici u řeky. Z hlavy propočítá vzdálenost podle rychlosti letu a odhadne, že vesnice by se měla nacházet asi 80 kilometrů po proudu. Řeka je široká, že je sotva vidět její druhý břeh a hodně divoká a prudká. I kdyby postavil provizorní vor, silný proud by je za chvíli rozbil o skály. Pár metrů od písečné pláže je ze všech stran obklopuje hustý prales. Nezbývá mu, než se vydat k vesnici džunglí podél břehu pěšky. Je to neschůdnější cesta, ale bezpečnější. Když vezme v úvahu, že bude muset celou cestu nést Vanessu, mezitím se postarat o jídlo, provizorní nocleh a odpočinek, odhaduje, že k vesnici by mohli dojít za tři dny. Už se víc nezdržuje, dlouhým nožem, který zachránil v pouzdře na stehně, uřízne několik širokých větví palem, splete je a sváže k sobě liánami a udělá z nich provizorní lůžko. Položí na něj opatrně Vanessu, přiváže ji k němu a pak odvážně vstoupí do džungle, táhnouc ji za sebou. Klestí si před sebou cestu hustým porostem pomocí nože jako mačetou a velice pozorně dbá o to, aby pořád slyšel hukot řeky po své levé ruce+

[Enzo]

+po několika hodinách namáhavého putování hustou džunglí podél břehu řeky je už tím vedrem a hlady nesmírně utahaný, takže když dorazí k další nejbližší pláži, rozhodne se, že dnes už dál nepůjde a přenocují tady. Vleze po kolena do vody, žíznivě se napije a opláchne si obličej. Pak odnese Vanessu k řece, zvlhčí jí vyprahlé rty a opláchne zpocenou tvář chladivou vodou, doufaje, že ji to probere. Zkontroluje jí zranění, poté ji odnese do stínu, aby ji ochránil před prudkým sluncem a vydá se zpátky do džungle sehnat něco k jídlu, než se setmí. Vrátí se po dvou hodinách s chudým úlovkem, veverkou, vykuchá ji a stáhne z kůže a vše zakope, aby to nepřilákalo divokou zvěř, pak nanosí trochu dřeva a křesadlem zapálí oheň, maso napíchne na dlouhý klacek a nechá opékat. Mezitím pravidelně kontroluje Vanessu, jestli se neprobrala k vědomí. Prozkoumá okolí a hledá místo k přespání, musí si pospíšit, protože už není skoro vidět. Po chvíli objeví ve vyvýšeném břehu řeky malou skrýš ve spleti kořenů. Vystele ji palmovými listy, aby neleželi na holé zemi. Mezitím se mu upekla veverka, tak se pořádně nadlábne, něco si nechá na zítřek a pak přenese Vanessu do provizorního příbytku. Opatrně ji uloží na listy a lehne si k ní, vchod zatarasí klacky, aby jim tam v noci nic nevlezlo, až budou spát. A protože se s příchodem noci citelně ochladilo a oni nemají nic, čím by se přikryli, přivine si zkřehlou Vanessu k sobě a zahřívá ji vlastním tělem, aby se nepodchladila. Přestože si je vědom toho, v jaké zoufalé situaci se nacházejí, v tomto okamžiku je šťastný+

[Enzo]

+i když je utahaný, nedokáže usnout, napíná sluch a poslouchá zvuky džungle a vzdálený řev divokých šelem skoro až do svítání. Vždycky, když Vanessa zasténá, nebo se nějak v hlubokém spánku projeví, přitiskne si ji víc k sobě. Pak na chvíli skutečně usne, ale probudí ho štípnutí do nohy. Ohmatá si to místo, cosi se mu zakouslo do stehna a odmítá se ho to pustit. Nějaký tropický hmyz. Drží se tak pevně v mase, že ho nedokáže odtrhnout. Pořádně zatáhne, brouk sice povolí, ale zaryje mu svá kusadla do palce. Enzo si hmyz ve slabém světle svítání prohlédne, vypadá to jako obrovitý mravenec. Rozmáčkne ho a s odporem odhodí a najednou ucítí další štípanec a hned další a další. Posadí se a znechuceně zjistí, že se stal terčem útoku obřích mravenců, kteří se do něj s chutí zakusují a jejich bodání bolí jako čert. Koukne na Vanessu a s hrůzou zjistí, že všude na jejím těle se pase celá kolona těch bestií. Jako šílený se pustí do nich, trhá je z jejího těla, nedbá, že jeho žerou taky, nejdřív musí zbavit těch potvor ji. Vytáhne ji ven z toho hnízda a likviduje z ní havěť jednu po druhé, rozhrne jí i oblečení, pod které jí zalezli. Pak se teprve pustí do těch svých a za chvíli se v písku válí desítky, možná stovky mrtvých tělíček. Jejich kůže je jako síto, kapičky krve jim prosakují na každičkém kousíčku holé pokožky. Enzo vymyje v řece Vanesse ránu na stehně, důkladně jí omyje pokousané tělo a silou vůle se snaží nevnímat její nahotu. Pak se svlékne donaha, vleze si do ledové vody, která mu jeho případné choutky rázem zchladí, a důkladně se taky umyje+

[Enzo]

+vrátí se zpátky na břeh, příjemně otužený ranní koupelí, oblékne Vanessu, pak sebe a dojí zbytek studené veverky. Lůžko z palmových listů se po včerejší cestě už úplně rozpadlo, tak Enzo z několika spadlých silných větví vytvoří pevná nosítka. Položí na ně Vanessu, chytne je za jeden konec a táhne je za sebou. Kus cesty jde po písčitém břehu řeky, kudy se mu jde docela snadno a když se mu do cesty postaví džungle, vnoří se do ní. Tady postupuje hodně pomalu, jak si musí klestit cestu pro sebe a pro nosítka bujnou vegetací. Jak slunce stoupá po obloze, vedro je čím dál nesnesitelnější a postup pomalejší. Cestou se neustále rozhlíží kolem sebe po nějaké kořisti, kterou by si mohl připravit k jídlu. V poledne mu v žaludku už neuvěřitelně kručí a má hroznou žízeň, tak odbočí směrem k řece a hledá nějaký plácek, kde by se mohl napít a odpočinout si. Břeh je tady vysoký a řeka se pod ním řítí velkou rychlostí. Enzo uloží Vanessu do stínu, lehne si na břicho a natáhne se co nejníž, aby dosáhl rukou do vody. Moc se mu to nedaří, ale cítí tak velkou potřebu se napít, že se nakloní trochu víc. Hladinu řeky už má skoro nadosah, když najednou ztratí rovnováhu a spadne po hlavě do rozbouřené vody. Rychle se pokusí vyškrábat na břeh, ale silný proud ho nemilosrdně strhne sebou a velkou rychlostí ho unáší pryč od místa, kde nechal bezmocnou Vanessu+

[Enzo]

+po dlouhých minutách marného boje s řekou to nakonec vzdá a nechá se unášet divokým proudem až do mírnějších vod. Doplave ke břehu, kde chvíli vyčerpaně leží a prudce oddechuje. Přemýšlí, jak daleko ho řeka odnesla. Podle jeho odhadu se přiblížil k cíli o takových dvacet kilometrů, z čehož by za jiných okolností přímo jásal. Kdyby pokračoval dál po proudu, ušetřil by celý den cesty. Mohl by dorazit do nějaké domorodé vesnice a požádat o pomoc. Pomyslí na Vanessu, kterou zanechal samotnou daleko proti proudu. Kdyby se pro ni vrátil, znamenalo by to přibližně pět hodin zpáteční cesty ve vedru a prosekáváním se pralesem. Rozhodnutý je okamžitě. Nemůže ji nechat samotnou v džungli, napospas vedru a dravé zvěři. Vyhladovělý a k smrti unavený se vydá zpátky proti proudu řeky pro Vanessu+