Ložnice Beccy

[Vishous]

Že? jen tak mávnu rukou a je to + mrkne na ni.+ U Stvořitelky... ehm teda jako... +žaludek mu začne vydávat zvuky, jak kdyby sežral rozzuřenou pumu.+ Teď ji mám ještě radši +Poplácá se po hladovém břichu.+ No tak to je jiná... +už si to živě maluje, pustí si nějaký skvělý rap, posnídají, atp. To že se nejspíš budou hodinu hádat ohledně repertoáru zatím neví.+ No vidíš, jsem chlápek k pohledání +Zahýbe na ni obočím.+ Hele kotě, nemohla bys udělat nějaké ty čáry máry a obstarat mi nějký hadry? +Přitom ji strhne na sebe a najednou ho napadne, že by bylo fajn se trochu otestovat. Jako v tělocvičně.+ Beccy, rozdáme si to? +přetaví svoje myšlenky do věty a najednou to zní uplně jinak než to myslel.+

[Rebecca Altamirano]

Tušila jsem to. +zakření se pobaveně, když prohlásí, že má teď Payne ještě radši+ Doufám, že mi nepřevrátíte byt vzhůru nohama. +zadoufá vroucně a koutky jí pobaveně cuknou+ Ale ovšem, máš nějaký speciální přání? Třeba barvu, druh látky…? +optá se ho konverzačně, jakoby o nic nešlo a když si ji strhne na sebe, položí si ruce na jeho hrudník a opře se o ně bradou+ Hmm..? Kdykoliv, kdekoliv. +zamrká na něj významně a na rtech jí vykvete svůdný úsměv+ Jestli máš ovšem na mysli výjimečně něco jinýho…odpověď je vlastně stejná. +uculí se pobaveně+ Ale jsi si jistý, že to tvoje ego unese? +zvedne obočí a ušklíbne se drze jedním koutkem+

[Vishous]

+Upře na ni tvrdý pohled diamantových očí+. No, to si ještě rozmyslím +hlas má naprosto vážný.+ Hele mrňavko, to musíš všechno furt tak okecávat, vypadám snad na to, že chodím v růžové, nebo jako Elvis? Na to máme v baráku jiný fajnšmekry. +Studuje tu už tolik známou tvář a v hlavě mu tozačne vřít jak ve whirpoolu.+ Nemužu se dočkat, jak prvního, +skloní se jako k polibku, ale jen jí špičákem přejede po rtu.+ tak toho druhýho +Plavně vstane a hodí si ji přes rameno.+ A přesně za deset vteřin budeme v kuchyni +vykročí k dané místnosti.+ takže jestli nechceš aby naše malá holčička měla doživotní trauma, koukej nás oblíct +popleskává jí po zadku a děsně spokojeně se culí.+ A vidíš, že tě unesu bez nejmenšího utrpění mého ega. +Teď už se vyloženě zubí.+

[Syriana Spinnel]

Syriana's calling

Počká až to několikrát zazvoní a pak uslyší kámošku.+

Ne ne, zlato, to jsem já. +odpoví jí se smíchem.+ Máš prošvihaná ruská slovíčka? +zeptá se jí ledabyle.+ Potřebuji doručit zásilku červeného. +řekne jí tajemně, ale je jí jasný, že ona to pochopí, přece jenom je tam spousta dalších lidí kolem.+ Jo, fajn, budu na tebe čekat. +přikývne souhlasně, na něco co slyší.+ Jo a prosím tě, vem mi cestou nějakej novej mobil, platí ho Gabriel, tak se nemusíš držet u zdi. +Uculí se tentokrát na muže a hovor ukončí.+

[Rebecca Altamirano]

+s přimhouřenýma očima sleduje,jak si olízne rty, a napadne ho, že by ty její nemravný rty mohl dneska zaměstnat i jinak. Ale na všechno dojde. Kalhoty si zapne, jednak mu napnutá látka později pomůže se ovládnout, a zadruhý... je v tom určitý vyjádření nerovnováhy mezi nima, když ji tam má úplně nahou. Je mu jasný, že cítí po těle dozvuky všeho, co jí udělal, a ta představa mu zvedne koutek rtů. A když přizná, že si sem obvykle nikoho nevodí... jo, jasně že ho na moment přepadne poněkud samolibej pocit+ Tak to jsem ohromně poctěnej. +ušklíbne se trochu sarkasticky. Založí si mezi rty cigaretu, nijak se neobtěžuje ptát, jestli tam může kouřit; tím že ho pozvala mu tak trochu dala svolení dělat si pro ten den, co chce. Vzduch prodchne slabá vůně hřebíčkovýho tabáku, zatímco on ji pozoruje, jak před ním tak bez ostychu stojí, klouže pohledem po její opálený kůži, místy porušený jizvama, a cosi v atmosféře mezi nima se pomalu změní, přetaví. Jako kdyby i v něm něco pomalu přepnulo, možná něco v jeho očích, něco sotva postřehnutelnýho v jeho postoji, napětí v jeho svalech, mikroskopická změna v tom, jak se mu kůže napíná přes čelist; něco nepatrnýho v tom, co vůči ní vyzařuje. Možná je to v tom, že už myslí na všechno, co jí ještě dneska udělá, možná v něčem jiným, ale ten nekonečně spalující oheň v něm se přetaví v cosi mrazivě žhavýho, cosi predátořího, může to cítit už v tom pohledu ostrým jak žiletka, kterým se na ni dívá, skoro jako by se jí už fyzicky dotýkal, jako by ji viděl ještě víc nahou, než momentálně je. V očích mu pomalu roste určitej hlad, cosi nenasytnýho, co slibuje, že ji pohltí, vtáhne do svojí tmy, přivlastní si ji, jen na moment, a až s ní skončí... no, to se uvidí. Potáhne si z cigarety a pomalu k ní dojde, schválně se postaví za ni, protože ví, jaký napětí v ní vzbuzuje mít ho za zády. Volnou rukou jí shrne dlouhý vlasy na stranu, přes jedno rameno, odhalí tím její ňadra a krk zároveň. Skloní se k jejímu ruku a špičkou jazyka jí sklouzne podél šíje až k uchu. Jeho druhá ruka se jí poněkud majetnicky omotá kolem pasu, přitáhne si ji k tělu, jeho holá hruď se na okamžik přitiskne k jejím zádům a ten kříž na jeho krku se jí hladově otře o holou kůži, jen jako malá připomínka+ Běž do ložnice... a počkej tam na mě. +protáhne jí do ucha, jeho hlas zase získal ten autoritativní, nepoměrně chladnej podtón, pod jehož vrstvama hoří intenzivní touha; není to prosba ani návrh. Sklouzne jí dlaní po břiše, přejede v podbříšku, skoro něžně, ale v tý něze je cosi děsivýho, varovnýho. Opře se o linku a sleduje, jestli poslechne, pak si nalije ještě panáka, pomalu si ho vychutná a dokouří cigaretu, nechá ji chvilku čekat, nechá ji vybudovat v sobě očekávání, nechá ji vychutnat si ty rozechvělý chvilky ticha před bouří. Tepve pak odloží skleničku, odlepí se od linky a dojde ke dveřím, za kterými zmizela+

Hmm...to bys měl. +protáhne nevzrušeně s lehkým úsměvem a tím sarkasmem v jeho tónu se nenechá rozhodit. Protože kdyby i pro něj nebyly tyhle jejich seance něčím...speciální, nebyl by tady. Tím si je poměrně jistá. Dívá se na něj, zatímco po ní klouže pohledem, vnímá tu postupnou změnu atmosféry mezi nimi, jakoby někdo z místnosti vysál část kyslíku a nahradil ho elektrizujícím napětím, vzrušením, plazícím se po kůži a to vše okořeněné špetkou hrozby, které jí postaví chloupky v zátylku a přinutí její tělo se slabě zachvět, téměř proti své vůli. A možná, kdyby ho už neznala nějakou dobu, kdyby nebylo toho všeho, co už mezi nimi proběhlo a také té jejich křehké, ale stále platící dohody, možná by před ním v tuhle chvíli couvla, před tím pohledem, který naprosto jasně říká, kdo je teď predátor a kdo bude krvácet. Zůstane stát, ale nedokáže potlačit ztuhnutí šíje a ramen a vybaví si tu chvíli v Indii, kdy se na ni díval podobně; ne stejně, pozná rozdíl, ale je minimální a poprvé zatouží po tom, aby zrovna v tuhle chvíli byla oblečená, aspoň trochu, ne jen do svých vlasů. Napne se ještě víc, když k ní vykročí a postaví se za ni a přesto, jak je napjatá, nepatrně nakloní hlavu na stranu, aby měl k jejímu krku lepší přístup. Slabě se zachvěje pod dotykem jeho jazyka a vzápětí sebou trhne, když se jí k zádům krátce přitiskne stříbrný kříž, ale nevydá ani hlásku a ani se nepokusí odtáhnout. Nechá si ten příkaz sklouznout po kůži a slabě se zachvěje, pod tím téměř něžným pohlazením, které probouzí vzrušení, ale zároveň i znepokojivým způsobem mrazí, protože něha z jeho strany je všechno možné, jen ne očekávaná a vlastně ji určitým způsobem mate, neví, co od něj v tu chvíli čekat. Několik vteřin zůstane stát, jak se pere sama se sebou, s touhou vyhovět, protože to chce, potřebuje to, ale zároveň má stále potřebu udržet si kontrolu, jak sama nad sebou tak i nad celou situací. Nakonec pomalu vydechne a zmizí za dveřmi své ložnice. Několikrát se zhluboka nadechne a krátce se rozhlédne; na okamžik ulpí pohledem vedle postele, skoro vidí sama sebe, jak klečí zády ke dveřím, hlavu trochu skloněnou, vlasy odhrnuté stranou a odhalující její hladkou šíji a krk, v kontrastu se zády pokrytými jizvami, které si odnesla ze seance z Bezduchými. Nakonec ale tu představu zažene, není si jistá, že by to zvládla, ne tak brzo po Indii. Takže si vleze na postel, momentálně povlečené do tmavorudého, saténového povlečení a nakonec přece jen využije něco z té původní představy, klekne si do středu té obrovské postele, což považuje za přijatelný kompromis, ruce si položí na stehna, ale dívá se přímo před sebe, nesklání hlavu. Znovu se zhluboka nadechne a pomalu vydechne, na venek se vůbec nepohne, ale uvnitř se chvěje, očekáváním, nejistotou, vzrušením, tím mixem neurčitých emocí, kterými se líně, jako had proplétá i strach; je ale vítaný, patří to k tomu a bez něj by to prostě....nebylo ono.+

[Jade]

+Zamíří ke dveřím a sám je zvědavej, co za nima najde; tímhle příkazem jí dal možnost vybrat si, jakej nádech tomu dneska dá, protože pak už to bude v jeho režii. cestou ke dveřím se zastaví u svojí kožený bundy na křesle, a pár věcí si tam vezme; už dobře známou dýku s příměsí a připne si ji k pasu, tak, aby byla dobře vidět, a nakonec vezme ještě masivní kožená pouta spojená řetízkem, s kterýma se už taky setkala. Dá jí ještě pár vteřin rozechvělýho očekávání, a pak vezme za kliku a vejde. Dobře ví, že ona ho slyší i přesy dveře, že vnímá jeho kroky, a když vejde dovnitř, zase za sebou zavře, je to tak trochu finální gesto. Cítí její rozpoložení, vnímá její nervozitu, která je možná trochu větší, než by bejt měla; Indie je poznamenala oba dva, a tohle podivný, pokřivený pouto, co mezi sebou nechali vyrůst, se dost otřáslo. A on je divnej dost, ale nemá potřebu šukat někoho, kdo je z něj ztuhlej strachy, preferuje ten správnej druh strachu. Rozhlídne se a pozvedne obočí+ Žádná rakev? +poznamená na oko šokovaně, lehce tím uvolní atmosféru, i když intenzivní pohled jeho očí, kterej jí sklouzne po těle, nic jen tak neohladí. Čeká na něj na kolenou, připravená, nahá, a vzrušená, s klínem ještě pořád naplněným z jejich předchozího spojení. Jo, na to by se dalo i zvyknout. Rty se mu zvlní v úšklebku, oči lehce přimhouří. Zastaví se jen kousek od postele, pouta mu v ruce lehce zachrastí. Na moment ho napadne, kolik lidí už si do tohohle nejosobnějšího prostoru pozvala; a kolikrát se na týhle posteli rozechvěla v orgasmu sama, s rukama pod dekou, kolikrát při tom myslela na něj. Vlastně... si to nemusí jen představovat. Jeho úšklebek se prohloubí+ Roztáhni nohy. +protáhne svým přikazovacím hlasem, mluví tiše, ale stačí to, aby jí jeho slova stekly po kůži, aby bylo těžký odporovat+ Sáhni na sebe... ukaž mi, co děláš, když tu jsi sama. +nakloní hlavu lehce na stranu a oči mu zahoří+

[Rebecca Altamirano]

+slyší jeho kroky za dveřmi a skoro může vidět, kde se za nimi zrovna nachází, když krátce utichnou, někde u křesla, kde nechal bundu, pak uslyší tlumene zachrastění a umí si poměrně přesně představit, co to je, protože zrovna na tuhle věc rozhodně nejde jen tak zapomenout. Slabě se zachvěje a odolá nutkání promnout si zápěstí. Uvědomuje si, že je nervózní víc, než jindy, ale rozhodně ne tolik, aby z toho chtěla vycouvat. Rty jí zvlní pobavený úsměv nad tou poznámkou a zlehka pokrčí rameny+ Jsem moderní pijavice. +použije jeden z jeho oblíbených výrazů a ten úsměv může v těch slovech jasně slyšet; možná že to atmosféru malinko uvolní, ale jeho pohled na sobě cítí intenzinvě, téměř fyzicky. Napjatě čeká, co přijde teď a nemůže říct, že tohle tak docela čekala. Na chvilku se zarazí, ale pak se usměje a možná ta ztuhlost v jejích ramenou lehce povolí. Zůstane klečet, ale trochu se zakloní a roztáhne nohy; jednou rukou se opře za sebou a druhou krátce zavadí o bradavku, téměř omylem, pohladí se po břiše a vklouzne do klína. Pořád je vlhká, trochu rozbolavělá, takže hned tiše zasténá, zkousne si spodní ret, ale nepřestává se hladit. Vklouzne dvěma prsty dovnitř a palcem zatlačí na pulzující klitoris a nejspíš by to teď netrvalo nijak dlouho. Boky zlehka krouží proti sobě, oči má zavřené a mohlo by se zdát, že skoro zapomněla kde je a hlavně s kým. Což je ale opravdu jen zdání a možná i záměr, aby ho trochu vydráždila; a není nic lehčího, než využít jeho ješitnost +

[Jade]

+dívá se na ni, sám je zvědavej, jestli do toho půjde, před ním, neřekne nic, ale neunikne mu ani pohyb. Tenhle pohled bude mít asi ještě nějakou chvíli před očima. Sklouzne pohledem po jejím těle, sleduje její ruku až dolů do klína, a vlastní rukou ten pohyb beze studu zrcadlí, sjede si dlaní do rozkroku a prsty obemkne obrys vlastního mužství přes látku, cítí, jak se probouzí k životu, a polaská se přes kalhoty. Nechá ji se chvilku hladit, rozehřát se pro něj, a pak zvedne koutek+ Stačí. +prohlásí tiše, i když do symfonie jejích vzdechů to vyzní skoro jako prásknutí bičem. Pousměje se ještě víc, když se chvilku pase pohledem na její frustraci. A pak se pohne, matrace se pod jeho kolenem zhoupne, když se k ní připojí. Slušná volba povlečení, napadne ho, když se posune k ní+ Ruce. +protáhne tiše, skoro s rozkoší, počká, dokud je nenatáhne, a pak kolem obou zápěstí utáhne kožená pouta, beze spěchu, dává si záležet, protože je to zároveň rituál, kterým mu nad sebou předává kontrolu, jde do toho po hlavě. Dobře si pamatuje, jakej mechanismus obsahují, takže tentokrát nebude překvapená. Pak se jí zadívá do očí a nakloní se blíž, pohledem se vpíjí do toho jejího, je to jako nevyslovená otázka, věříš mi? alespoň teď a v tomhle, a jeho slabej úšklebek napovídá, že v týhle situaci, nahá a relativně bezbranná, je vlastně v jeho přítomnosti nejvíc v bezpečí. Nezabije ji, ne teď a ne takhle. Nechá tohle vědomí mezi nimi proběhnout v nevýsloveným porozumění, a pak ji chytne za boky a stáhne ji pod sebe. Prudké kousnutí, které jí vzápětí uštědří do jemné kůže pod ňadrem, přijde poněkud nečekaně, jeho ruce jí vtisknou zápěstí do polštářů nad hlavou a pak spoutá její rty v polibku; líbá ji tvrdě a majetnicky, bere si její rty tak, jako předtím její tělo, až je skoro div, že se nezraní o její zuby, jen aby nezapomněla. Rozkrokem zakrytým hrubou látkou kalhot se na moment otře o její roztoužený klín, teplá kůže jeho hrudníku se jí otře o bradavky+ Tak hrát si chceš? +sykne jí tiše do ucha, a potýrá to místo pod ním zuby, rty sklouzne po její hrudi, cestou jazykem polaská bradavku a pečlivě vyměřený kousnutí střídá s letmým polaskáním, chce slyšet její vzdechy, chce cítit, jak se pod ním prohýbá, jak se znovu rozpaluje, jak podvědomě zvedá boky vstříc znovuobjevený tvrdosti v jeho kalhotách. Stříbrný prsteny na jeho prstech přivítají její kůži jako starou známou, když si ji přidrží, když se jí dotkne v pohlazení, dychtivě se přisají a popálí hladkost její pokožky, stejně jako kříž na jeho krku, nejdřív se jí obtiskne mezi ňadra, pak vedle pupíku, kdekoliv se nad ní nakloní. když se posune do jejího klína, na okamžik se zahoupe nebezpečně blízko, ale je to jen děsivá vteřina. A pak jsou najednou jeho rty mezi jejími stehny, ochutná vzrušení, který jí sám způsobil, provokativně poškádlí hrbolek touhy. líže ji stejně, jako dělá všechno ostatní, naplno, trochu agresivněji, než by bylo běžný, intenzivně, ponoří se do toho, jako kdyby to bylo to jediný na světě, co ho v tu chvíli zajímá, protože stejně jako jí chce a může dát bolest, která ji oddělí od reality, může a chce ji dát taky slast, co ji vystřelí do vesmíru. trochu ji potrápí, jako předzvěst toho, co by mohlo bejt, kdyby... to takhle oba chtěli. Zvedne oči od jejího klína a podívá se jí do očí; ty jeho hoří divokou touhou, na okamžik mu v očích problýskne představa toho, jak by to vypadalo, kdyby to neměl pod kontrolou, kdyby ten hlad v sobě vypustil ven celej a najednou... Zvedne koutek, ne, takhle snadný to mít nebude. Narovná se a ještě se krátce, bezmyšlenkovitě jí přejede v klíně prsty. Pak se natáhne, nad její hlavu, a chopí se řetězu mezi jejími zápěstími. Spodní rameno jeho kříže se jí přitom otře o čelist, jen letmým dotekem. Zatáhne za řetěz a její ruce následují, takže ji donutí vstát z postele. Ta pravá zábava teprve začne. Zamyšleně se podívá na strop, pak zvedne ruku, zašeptá kouzlo, a s hlasitým prásknutím vrazí do hladké plochy velice praktickej hák na zavěšení+

[Rebecca Altamirano]

+celkem dost se do toho položí, takže když přijde ten příkaz, pár vteřin jí to trvá a radost z toho moc nemá, což je asi docela poznat. Pomalu otevře oči a podívá se na něj, oči se jí trochu vzdorovitě zalesknou, když ho sleduje, jak si vleze na postel a neuhne ani když přidá další jednoslovný příkaz, který splní stejně vláčně a beze spěchu, s lehkým náznakem úsměvu na rtech. Ví, že ho její váhání a tichý boj, který s každým tím rozkazem svádí sama se sebou, baví stejně, jako ji. Sklouzne pohledem svoje ruce s pouty a když je utahuje, trochu ztěžka polkne a srdce se jí rozbuší rychleji, protože si velice dobře vzpomíná, jaký zlepšovák obsahují. Znovu k němu zvedne oči a nechá se lapit intenzitou těch jeho a chvilku má pocit, že by ji mohl tím pohledem sežehnout na prach. Na chvilku zadrží dech, ale pak jí přes rty přelétne prchavý úspěch, jako odpověď na tu nevyslovenou otázku a další kousek té podvědomí ztuhlosti, kterou pořád cítí ve svalech, se rozplyne. A pak v dalším okamžiku náhle leží pod ním a prudké, nečekané kousnutí z ní vynutí krátké vyjeknutí, spíš než bolest za něj ale může překvapení. Vzepne se podvědomě proti němu a opětuje jeho polibky, se stejnou intenzitou a divokostí, s tím věčným bojem, který nejspíš nikdy nezmizí.+ Ano...+vydechne na to zasyknutí, které jí sklouzne po kůži a svíjí se pod jeho polibky a kousnutími, která se střídají tak rychle, navíc doplněná krátkými, ostrými, ale neméně intenzivními doteky stříbra na své kůži. Je vidět, že rozdíl oproti dřívějšku tam je, protože se i tyhle mělké spáleniny hojí poměrně rychle, téměř před očima, je ale jasné, že Sethovu téměř plnou odolnost rozhodně nemá. A schopnost hojení bude určitě klesat přímoúměrně tomu, kolik stříbra už se jí do těla dostane. Když se ale dostane až do jejího klína a začne ji laskat a útočit na její už teď rozdrážděný klín, veškerá bolest zůstane jen na okraji jejího vědomí, svíjí se pod ním, téměř jakoby chtěla uniknout, ale zároveň vlní boky proti němu. Ze rtů jí splývají hlasité steny, které přejdou do frustrovaného a jednoznačně naštvaného zakňourání, když náhle přestane; donutí se otevřít ztěžklá víčka a intenzita jeho pohledu i toho, co v něm na okamžik probleskne, jí vyšle tělem další z mnoha zachvění. Se zájmem a možná trochu napjatě sleduje, co hodlá dělat a když ji donutí vstát, zadívá se taky nahoru a na několik úderů srdce možná i přestane dýchat, když tu věc uvidí. Trvá to jen pár vteřin, než přesvědčí sama sebe, že i na tohle mu věří dostatečně a to chvilkové napětí v jejích svalech trochu poleví+

[Jade]

+toho, jak rychle se hojí, si samozřejmě povšimne, ale pro tuhle chvíli je mu to jedno; pořád ji to bolí, a to je to, na čem záleží. Na její frustrovaný zavzdychání se jen trochu provokativně uculí, jak vstává, vnímá, jak je celá ztěžklá a rozechvělá vzrušením. Přesvědčí se, že je hák ve stropě dobře upevněný, a napadne ho, že je dobře, že nad ní už nikdo nebydlí. ten řetěz, který spojuje její zápěstí, za hák zahákne, a magicky trochu upraví jeho délku; jak je teď rozcitlivělá, může poryv jeho magie cítit na kůži skoro fyzicky, její receptory na něj reaguje intenzivněji. Prodlouží ho tak, aby mohla stát se zvednutýma rukama a přitom se chodidly dotýkala podlahy; sice ne stoprocentně a komfortně, ale nenutí ji stát na špičkách, jen se musí trochu prohnout v zádech, protože jí pouta vytahují ramenní klouby nahoru a dozadu. Zastaví se před ní a zadívá se jí do očí, snad se chce naposledy přesvědčit, že nepadá do spirály hrůzy. A pak ji pomalu obejde kolem dokola, jako by si ten pohled chtěl vrýt do paměti; jak se tam lehce houpe, otevřená jeho pohledu, jeho dotekům, každýmu jeho rozmaru, lehký prohnutí ji nutí vystrčit ňadra víc dobředu, břišní svaly se jí vlní, jak zrychleně dýchá, a pod nimi tuší její klín; ví, jak je díky jeho předchozí péči vlhká a vzrušená, a nejlepší na tom je, že jakkoliv ji to vnitřně štve, dělá to dobrovolně. Pomalu zvedne koutek, obejde ji jednou, dvakrát, třikrát, dokud si nezvykne na jeh přítomnost, a zastaví se za ní. Tentokrát z kapsy vytáhne šátek, s kterým už se taky setkala; šátek, který jí vezme zrak, a posune ji o kousek blíž k propasti zapomnění. Natáhne ruce dopředu a před jejím obličejem ho roztáhne, aby viděla, co přijde; vlasy jí odsune na stranu a pak jí oční víčka pokryje černý hedvábí, zaváže jí ho přes oči pevně, ale nebolestivě, bolest si vyhrazuje pro jiný místa. Tuší, že ztráta zraku pro ni není takovej limit jako pro ostatní, vzhledem k tomu, o kolik ostřejší má ostatní smysl; ví, že ho slyší, cítí, vnímá i magicky. Přesto ji ponecháním v temnotě přiměje ztratit část pout s přítomností. Nakloní se k jejímu uchu a jeho hlas si znovu podmanivě získá její plnou pozornost, klouže jí po těle jako samet, proniká do jejího vědomí; jen opticky, ne nitrobranou, ale přesto je to trochu jako by ji naplňoval. je to podobně erotický, jako když se mu odevzdá při sexu, ale tentokrát si ji přivlastňuje samotná barva jeho hlasu, vyplňuje prázdná místa v ní. A možná si to už nepamatuje, ale použije stejná slova, jako tenkrát poprvé. Neexistuješ. +protáhne skoro šeptem, hlasem, který je jeho, a přesto je jiný, jinde položený+ Neexistuje čas, neexistuje strach, neexistuje tvoje já. Je jenom bolest, rozkoš, a odevzdání. +dodá a na moment se odmlčí, nechá svoje slova doznít. Dotkne se ji na týlu, konečky prstů přejede zezadu po její šíji, dolů, mezi lopatky, obkreslí ty jizvy, které najde cestou, a sklouzne jí po páteři až dolů na bedra, přes zadek, a zpátky nahoru, přes žebra dopředu, kolem pupíku nahoru, na kopeček ňadrou, nehtem zavadí o bradavku, přes klíční kost, obejde ji kolem dokola a přes krk se vrátí zase za ni. Je to trochu konejšivý a trochu znepokojivý, protože ví, že tím to neskončí; vzápětí uslyší tichý zvuk, který doprovází vytažení stříbrné dýky z pochvy, ve vzduchu ucítí pach stříbra, a pak se jí ostrá špička opře přímo mezi lopatky. Nijak moc netlačí, jen tak, aby se kůže pod ostřím lehce prohnula a spálila ji, ale ještě nechce vidět krev. A pak se pohne a pomalu táhne, tak jako postupoval předtím prsty teď přejede po jejím těle ostřím dýky, přesně na hranici toho, aby neporušil kůži; nechává za sebou jemně narůžovělou stopu, kterou ji obkreslí kolem dokola. Skončí znovu mezi lopatkami a tentokrát zatlačí víc, kůže povolí a na její kůži se objeví první rubínová kapka toho večera. Stéká jí téměř perfektně podél páteře, do žlábku mezi půlkami, a on ji celou dobu sleduje, dokud mu nezmizí z očí, tiše a fascinovaně. Pak pokračuje znovu kolem ní, tentokrát na dýku tlačí víc, a jeho dýka jí na těle vykresluje linky, které okamžitě vyroní tenký pramínek krve, dokud nevypadá jako abstraktní dílo šílenýho malíře, možná to trvá pár minut, možná týdny. Bosými chodidly ji obchází kolem dokola a přidává další a další spirály, různě hluboké tahy, chvilku po žebrech, chvilku téměř v podbříšku, těsně nad zadkem, podél klíční kosti, nebezpečně blízko k bradavce; občas stříbro skoro cítí, občas zajede tak hluboko, že to zabolí, stříbro ji lačně popálí, a on se pro sebe pousměje. Dech má pravidelný, tep trochu zrychlený, ale oči se mu lesknou, a možná je dobře, že ho přitom nevidí; že nevidí jeho výraz, když sleduje ty desítky pramínku krve, které jí přitahovány gravitací stékají po těle, na stehna, přes lýtka dolů až na zem. Obličej se vyhne, a stejně tak se vyhýbá jednomu místu v podbříšku, mezi pánevními kostmi; proč, pochopí ve chvíli kdy se před ní zničehonic zastaví, skloní se a ostří eho dýky se zakousne do toho neposkvrněného místa, už je to skoro tradice, a od jednoho výstupku pánve k druhému jí vyryje čtyři písmena M, I, N a E+