+ve chvili, kdy nechá konečně převládnout Bratra Vlka, je to jakoby z něj většina té tíhy, bolesti a pochybností spadla. Jeho pocity a emoce jsou jednodušší, méně komplikované a přímé. Jakoby se na rozdíl od něj dokázal zaměřit na to důležitě. Tiše, jako stín kluše lesem, velké tlapy, měkkce dopadající do lesní půdy nevydávají téměř žádný zvuk. Cítí kolem spoustu zvířat, spoustu kořisti, ale dnes nepřišel lovit. Dnes přišel přemýšlet, uklidnit se. Vyběhne na skálu, tyčící se nad jejich údolím, z které vidí i střechu jejich domu. Lehne si, položí si hlavu na přední tlapy a zavře oči. Nespí ale ani jeden z nich. Bratr Vlk nechápe, proč nejsou se svojí družkou. Slyšel ji přece, jak ho volá. A v tuhle chvíli už to nechápe ani Gabriel. Proč se kruci chová jako idiot. Jeho žena je těhotná. Je těhotná, přestože by to nemělo být možný. A co když se kvůli němu zase promění?! Co když pak o jejich dítě přijde...Zvedne hlavu a nakloní ji nastranu, jakoby ho samotnýho překvapilo, co si pomyslel. Ano, jejich. Je jejich. Ona i to dítě. Vstane a zadívá se na pomalu vycházející měsíc, kterému do úplňku chybí možná dva týdny... Zvedne hlavu a celým údolím, celým jejich územím se rozlehne jeho vytí. Úplněk. Vždycky ho miloval, ale teď se stal jeho největším nepřítelem. Otočí se a rozběhne se zpátky dolů. Bratr Vlk má pravdu. Mají teď na řešení důležitější věci, než svoji pochybnou pýchu a hrdost. Musí zachránit svoji družku a své dítě...+