The World

[Jade]

Rozdíl je v tom, Ethel, že já nepředstírám, že jí nejsem. +poznamená klidně, ale oči má chladné, když se dívá, jak se svíjí na zemi. Posadí se na gauč, a prostě se dívá, a cosi v jeho očích mrazí do morku kostí. Zvláštní, jak v něm celou dobu cosi hoří, cosi zběsilýho, neklidně frenetickýho, ale kontrolovanýho, cosi co strhává jeho zaměstnance a rozpaluje jeho trofeje; ale ne teď, jeho vztek je smrtelně chladnej, jen v jeho očích je cosi propastně hladovýho, jako černá díra, která pohltí úplně všechno. Ethel se jeho pohledu vyhne a jen se chvěje v upírčině sevření+ Jo, Ethel je tak trošku pokrytec. +ušklíbne se chladně+ Zvláštní, jak člověk nakonec skončí v posteli s někým, do koho by to nikdy neřek, že? +rýpne si jen tak úplně maličko Nakloní hlavu na stranu, když Becca nadhodí tohle řešení situace, přimhouří oči, a upřeně pozoruje ty dva. Beccy moc cítí, vnímá, jak se k ní ta jeho natáhne, chce se o ni otřít jako kočka, ale nedovolí to, nechce jí do toho zasahovat, ovšem... + Toho, kdo vyhraje, možná nechám naživu. +protáhne pak hladce, sáhne k pasu, vytáhne jeden ze svejch menších nožů, a jen tak ledabyle ho hodí na zem, doprostřed přímo mezi ty dva. Nemyslí to vážně, ale to oni vědět nemusí, že ne? Vteřinu je ticho, nepohne se ani lísteček, a pak se oba dva, opilí Beccynou magií, vrhnou po noži. Jeremiah moc neví která bije, ale nějaký základní instinkty a pud sebezáchovy mu zbyly, Jadeovo řádění v jeho hlavě ho ale do jistý míry paralyzovalo, takže Ethel je u nože první. Zuřivě po něm bodne, ale netrefí se, takže nůže se zabodne jen do jeho dlaně. Jeremiah zařve, vztekle mávne rukou a nůž jí vyrazí, vrhne se na ni a srazí ji pod sebe+ Měla bys ven vylejzat častějc, je s tebou mnohem větší sranda. +ušklíbne se Jade, když se k němu Becca přidá na gauči, a podívá se jí do černých očí. Jeremiah zatím svoji ženu skoro omráčí ranou do spánku a pokouší se ji uškrtit, zatímco ona chroptí, zmítá se a slepě kolem sebe šátrá po jakýkoliv zbrani+ Na koho sázíš? +ušklíbne se, jako kdyby sledovali přátelský utkání v boxu, vytáhne cigarety, jednu si zapálí a pomalu potáhne. Ethel se mezitím povede sevřít prsty kolem převráceného svícnu, který spadl na zem z komody, a podstavcem praští Jeremiaha do hlavy tak prudce, že ho ze sebe smete. Utrpení a šílenej strach z nich sloupal všechny vrstvy vybranýho vychování, vštípený elegance, tradic, i lidskosti, rvou se jako zvířata. Ethel se rychle plazí k noži, ale manžílek ji popadne za nohu a stáhne ji zpátky, praští jí hlavou o zem, a když se jí pod ní povede otočit, sevře ji jako ve svěráku; tak mu, neschopná se pod ním jinak pohnout, aspoň divoce vykousne z krku pořádnej kus masa, až Jade překvapeně zahvízdá a vyfoukne trochu dýmu. Jeremiaha na chvilku omráčí bolest , čehož jeho žena využije, pořádne ho nakopne kolenem do rozkroku, pokusí se mu vymanit, a pak použije tu jedinou výhodu, kterou nad ním má; svoji magii. Ve chvilce největšího ohrožení se v ní vzchopí její magie, Ethel instinktivně natáhne ruku a nůž do ní vklouzne sám od sebe, přeletí těch pár metrů, a ona slepě bodne nad sebe, někam do jeho hrudi. Její muž zasténá, Ethel ho ze sebe odvalí, sevře nůž pevněji a bodne znovu, znova a znova, neschopná přestat, dokud jeho hrudník nepřipomíná cedník, dokud neklečí v kaluži jeho krve, dokud jí nedojde, že dýchat přestal tak před pěti minutama. Když se ozve pomalý tleskání, škubne sebou a zmateně se rozhlídne, aha, ti dva tam pořád sedí. Budu žít, napadne ji rozechvěle, jenže pak se Jadeovi podívá do očí, sklouzne očima po upírčině krutým úsměvu, a dojde jí, že zemře taky. Je tak vyčerpaná, že na to ani nijak nezareaguje+ Je čas jít. +protáhne Jade pomalu+ A bylo by velice neslušný nerozloučit se s hostitelkou... +poznamená, vstane, dojde k Ethel a vypáčí jí ze ztuhlých prstů nůž+ Tohle je moje. +řekne jen, očistí čepel o její šaty a vrátí ho kam patří+ Tak jdeme. +zavelí, popadne ji za vlasy, a vleče ji za sebou ven z ložnice. Cesta po schodech pro Ethel nepatří k nejpříjemnějším, popobíhá za ním, ale do haly se dostanou. teprve teď se jí otevře pohled na Tarantinovský jatka, v kterejch zazářili ostatní členové domácnosti, nicméně díky všemu, co právě prožila, to nedokáže tak dobře ocenit. Jako by se jí zmocnila jistá otupělost. Bílé šaty má zmáčené krví svojí rodiny, a když ji Jade přiměje kouzlem se vznést skoro až ke stropu, už se jí jen chvějí rty. Když jí ale dlaní projede hřebík a přibije ji tak k jednomu křídlu lustru, rozječí se, ochraptělým hlasem vyřvává svou bolest. Chmátne po své ruce tou druhou, ale hned vzápěti ji závan magie přirazí k druhému křídlu lustru až vypadá skoro jako anděl smrti. Pásek, který jí stahuje šaty, se na lusknutí Jadeových prstů rozváže, a připoutá jí krk k hlavnímu tělu lustru, aby se musela dívat, a taky aby líp držela. Třetí hřeb jí projede hrudní kostí a přirazí ji k ozdobnému dřevěnému podstavcí. Jo, a nejspíš taky propíchne plíci, těžko říct. Ethel chrčivě zalapá po dechu a konečně přestane řvát, protože si nemůže dovolit plýtvat kyslíkem. šaty jí na prsou pomalu máčí krev, a Jade se ještě chvilku dívá, jak kope nohama. Bude umírat dlouho, až dům zachvátí plameny, bude ještě aspoň pár minut žít, možná nakonec uhoří. Pomalu naposledy potáhne ze svojí cigarety, vryje si ten pohled do hlavy, a pak se podívá na Beccu+ Dámy mají přednost. +ušklíbne se, nechá ji vyslat první zaklínadlo, načež ho doplní o pár vlastních plamenů, do všech rohů chodby, aby to šlo rychleji. Pohybem zápěstí do ohně pošle i svůj nedopalek, otočí se k Ethel zády, a bez ohlédnutí vyjde ven z domu+

[Rebecca Altamirano]

+krouží kolem těch dvou trosek na zemi, jako predátor, čekající na tu nejvhodnější chvíli, kdy zaútočit, roztrhat je na kusy. Klekne si k ní a skoro něžně ji objeme zezadu kolem hrudi a rty přiblíží těsně k jejímu uchu+ Hmm, možná zvláštní. A možná ani ne. +protáhne s úsměvem a zalétne pohledem k Jadovi, na rtech křivý úsměv, který dává tušit, že to rýpnutí jí nejspíš neušlo:D+ Vždycky platilo, že se protiklad přitahují. Že nejvíc chceme to, co nemůžeme mít. Že jo? +chytne ji za čelist a natočí si její tvář k sobě, aby jí viděla do očí. Chvilku se kochá tím strachem a hrůzou v jejích očích, ale jiskřičkou vzdoru, tou poslední, ještě doutnající, která ji ještě drží při životě a při zdravém rozumu; nadechne se, cítí to na patře, jako hořkosladkou příchuť a tiše se zasměje+ Můžeš to popírat, ale hluboko uvnitř to víš. +zasyčí, odstrčí ji od sebe a přejde ke gauči, kde se pohodlně usadí a sleduje ten soukromý gladiátorský zápas+ Já vím. +uculí se rozpustile+ Ale nechce mě pouštět ven zdaleka tak často, jak bych chtěla. +povzdechne si nespokojeně+ Obzvlášť když jsi poblíž. +dodá významně a loupne po něm pobaveným pohledem+ Netuším proč. +pokrčí lehce rameny a tváří se tak, že by jí to možná někdo i uvěřil:D+ Hmm...+obrátí pozornost zase k těm dvěma a přivře oči+ Na ni. Má magii. +prohlásí pak s jistotou+ A mozek jí nevytíká ušima, takže to se taky může hodit. +dodá s úšklebkem+ To byla mimochodem velice pěkná práce. +složí mu poklonu a protože sama je v tomhle oboru celkem mistr, měl by být opravdu polichocen:D A pak jen s nepatrným úsměvem sleduje, jak z něj udělá cedník a pak se na ně podívá. Vychutná si tu chvíli, kdy jí dojde, že ani ona nebude žít. A na jednu stranu musí tu touhu po životě, i teď, když je celá její rodina mrtvá, obdivovat. Nicméně je jí na nic.+ Jo, taky si myslím. +přikývne a zvedne se. Společně sejdou dolů do haly a když jí pak dojde, co má Jade v úmyslu, neubrání se lehce zvednutému obočí, ale i dalšímu spokojenýmu úšklebku. Očividně dělá dojem:D+ Pozdravuj v pekle, zlatíčko. +zavolá na ni, když si tam visí a snaží se neutopit ve vlastní krvi+ Vy skončíte v pekle! +zachrčí za nima ještě a to odhodlání i v týhle situaci někoho proklínat je docela pozoruhodný+ Nepochybně. Už mám zamluvený nejlepší místo. Pozdravuj Devlina. +zasměje se+ Hmm, díky. +zapřede, rozhlédne se po hale, jakoby přemýšlela, kde by to bylo nejlepší, až přejde k velkému obrazu přímo proti vchodu, sahajícímu skoro od země po strop, dominujícímu celé hale a zobrazující celou šťastnou, dokonalou rodinku. Bez Purity... Položí dlaň na plátno a pomalu po něm přejede, jakoby ho hladila a zpod její dlaně okamžitě vyskočí plameny a velmi rychle začnou pohlcovat celý obraz. Ještě se ohlédne, aby si ten hořící obraz smrti a zkázy vryla do paměti, pak se otočí a zamíří za Jadem a cestou se ještě dotýká stěn chodby vedoucí ke dveřím, až jsou stěny celé v plamenech a tvoří doslova ohnivou uličku. Po tomhle magickém požáru nezůstane vůbec nic, i když ho budou zkoušet hasit, selžou. Zůstane jen prach a popel...+

[Jade]

Jo, uím si představit, že když jsi nasraná, je s tebou mnohem menší sranda. +ušklíbne se, a úšklebek se ještě prohloubí, když mu pochválí techniku+ Ani mě nepřekvapuje, že na tebe zrovna tohle dělá dojem. +uchechtne se trochu+ Pravděpodobně. +přikývne zcela nevzrušeně na Ethelinu kletbu, a jen se dívá, jak to tam Becca zapaluje, a když vyjdou ven, ještě chvilku čeká, než plameny vyšlehnou skrz střechu, aby se ujistil, že všechno shoří+ Můžu tě přemístit zpátky, ale... +výmluvně sklouzne očima po jejím zakrváceným exteriéru+ Nepíchal bych do vosího hnízda. +ušklíbne se lehce sarkasticky+ Evakuace už se pravděpodobně rozpouští, Dean tu tvoji křehulku dostane domů. +poznamená, a lehce nervózně si podvědomě poklepe prsty o stehno. Výraz v jeho očích napovídá, že on se ještě nějakou dobu domů nepodívá+

[Rebecca Altamirano]

To je relativní. Obecně záleží, na kterým konci tý nasranosti se nacházíš. +protáhne pobaveně a přivře oči a chvilku pak sleduje ten ohýnek a oranžovorudá záře magického ohně se jí odráží v černých očích+ Hmm...to asi vážně radši ne. +ušklíbne se+ A do něčeho jinýho bys píchal? +podívá se na něj se zájmem, na rtech provokativní úsměv+ Já vím. O ni si zrovna teď starosti nedělám...+zvedne koutek v úsměvu a zadívá se mu do očí a ten výraz, ten neklid těsně pod povrchem si uvědomuje velice zřetelně+ ...ale možná si je trochu dělám o tu křehulku, kterou si dnes ulovíš. +ušklíbne se a v očích jí zablýskne+

[Jade]

Všechno je svým způsobem relativní. +ušklíbne se, ale má to skoro pobavenej podtón. Jo, nedokáže popřít, že s touhle verzí upírky by mohla bejt sranda i v jinejch směrech+ Nabízíš vlastní hnízdo? +zvedne obočí trochu rýpavě, zvedne koutek, a nakloní se k ní, s tím svým protivným zvykem zasahovat trochu moc blízko do osobního prostoru ostatních, a oči se mu zalesknou tak, že je s podivem, že neslyší na jeho kůži praskat elektřinu+ Slíbil jsem ti, že tě nezabiju... a zrovna teď ti vážně nemůžu zaručit, že bych ten slib splnil. +protáhne tiše, skoro varovně+ Dneska v noci mi do postele vlízt fakt nechceš, upírko. +zašeptá skoro, a jeho dech jí sklouzne po kůži+

[Rebecca Altamirano]

Naprosto relativní. +souhlasí pobaveně+ Možná...+protáhne s vyzývavým úsměvem a když se k ní nakloní, neuhne ani o centimetr, takže je najednou velice blízko, tak blízko, že cítí to horko, které z něj vyzařuje, skoro jakoby měl horečku a svým způsobem to tak možná i je.+ Vzpomínám si...+zavrní a trochu natočí hlavu, takže má rty najednou jen pár centimetrů od něj a v očích jí hoří podobný jako ten za nimi a je to o tolik intenzivnější než jindy, protože teď se to nesnaží nijak skrývat+ To je ale vážně smůla...+povzdechne si dramaticky+ Jenže co když zrovna dneska chci... +zavrní a nepřestává se mu z té blízkosti dívat do očí. Tohle je chvíle, kdy by Becca nejspíš couvla, v téhle konkrétní situaci. Jenže ona musí ty hranice testovat až do úplnýho extrému, až do toho bodu, kdy ji to může stát všechno...+

[Jade]

+v očích mu blýskne a prsty se mu na moment pohnou, jako kdyby je chtěl sevřít kolem jejího krku obrazně řečeno ji odtáhnout za vlasy do jeskyně, zvedne obočí, vypadám, jako že mě zajímá, co chceš?+ Nemyslím, že je zrovna dneska dobrej nápad testovat moje hranice tímhle způsobem. +protáhne+ Mám dojem, že by se ti nelíbilo, kdybych ti za ty tvoje drzý řeči vyříznul jazyk. +ušklíbne se koutkem, chytne ji za přezku pásku a bez varování si ji přitáhne k sobě, až narazí tělem do toho jeho, a bez ptaní si vezme její rty v polibku; líbá ji tvrdě a bezohledně, a i v tom je cítit rozdíl, obvykle si sice servítky nebere, a něhu aby u něj hledala lupou, ale když ubližuje, tak jen promyšleně, tu a tam, míchá bolest se slastí, zato teď jeho polibky doslova zraňujou, i když svým způsobem jí pořád projedou jako záchvěv až do klína, a vyvolávají matný tušení, co by asi tak udělal jinejm částem jejího těla, s touhle náladou, a není to jenom příjemná představa. přeruší polibek dřív, než se mu může začít vymykat z rukou, a krátce se ušklíbne+ Tvý ochočený alterego mi jednou ještě poděkuje. +odfrkne si skoro pobaveně+

[Rebecca Altamirano]

No jo, to asi fakt moc ne. +souhlasí s úšklebkem a když se mu dívá do očí,, poprvé ji napadne, že to možná opravdu nebude nejlepší nápad. Ale ten polibek si rozhodně užije, přestože je to jiné, ta hrozba těsně pod povrchem dává tušit, že tentokrát by to možná bylo i za její hranou. Instinktivně se ani nesnaží se ho nějak dotýkat, tuší, že to by teď taky nebyl dobrý nápad. Když ji pak pustí, trochu zrychleně dýchá a olízne si kapičku krve z prokousnutého místa na rtu. A když se mu pak zadívá do očí, zdá se, že do ní asi Becca metafyzicky nejspíš nacpala trochu svýho pudu sebezáchovy, nebo možná přece jen nějaký má i sama+ Pravděpodobně jo. +ušklíbne se a pokrčí lehce rameny.+ Tak se hezky bav, kocoure. +uculí se pak skoro stejně provokativně jako před tím; očividně to s ní neotřáslo zdaleka tolik, jak by mělo:D Jak to zapůsobilo na Beccu je už druhá věc:D Ještě krátce pohlédne na hořící dům, otočí se a po dvou krocích se přemístí pryč+

[Jade]

O to se fakt neboj. +ušklíbne se, a v jeho pohledu není ani kapka uspokojení nad tím, jak se zatváří. sleduje ji, a v očích mu trochu blýskne, když se uculí. Jo, tentokrát by z ní možná to odmlouvání vymlátil. Takže radši nezkoušet. Když se přemístí, ještě chvíli se beze slova dívá na hořící dům, dokud neuslyší výmluvnej praskot trámu, kterej právě povolil, rozhlídne se, a nechá se vtáhnout do temnoty meziprostoru. Když se znova vynoří, vlasy mu lehce zcuchá chladnej noční vítr; v New Yorku je sice odpoledne, ale v Evropě už noc. Trochu překvapeně zamrká, vlastně se přemístill trochu bezcílně, a není si úplně jistej, proč se objevil zrovna taky. No dobře, nechce si přiznat, proč se objevil zrovna tady. Vytáhne cigarety, posadí se na zem a pomalu si zapálí. Podívá se na těch několik desítek metrů hloubky pod svýma nohama, ale závratěma netrpí, takže si jen odklepne trochu popela. Nakonec tenhle den zakončí jinde, ale ještě ne, trochu to oddaluje, protahuje. Zvláštní, co všechno může někdy člověku chybět. Ještě zvláštnější, že i po dvaceti letech může člověku jedinej pohled, jediná věta zmrazit krev v žilách. Rozhlídne se po nočním městě, má svoji vůni ve vzduchu, ale tady nahoře je klid, ticho, jen on a vůně hřebíčku, a je to popravdě trochu osamělý rande, i když si to nepřizná. Cítí ten neklid až v konečkách prstů, všechno, co se nashromáždilo už za pěkně dlouhou dobu. Před očima mu prolítne vzpomínka, dívčí rysy zkroucený bolestí, kterou cítí jenom obscurial, neskutečnou tíhou, kterou by neměl nýst nikdo. Jak strašně těžko se zapomíná na obscurialovy oči. Bojím se, řekla, a je to jako ozvěna. Ženský chroptění a lapání po dechu, dusí se, ví, že velice brzy zemře, a ví taky proč, a že nemá smysl už žebrat o život; snaží se polapit trochu kyslíku, ale nezaslouží si ani miligram, ne. Jo, pomsta nikomu život nevrátí, ale je to kurevsky skvělej pocit. A krom toho vysílá celkem jasnou zprávu a značně limituje šance, že někdy bude potřeba vykonat nějakou další. Měl by se ozvat Tylerovi, ten chlap neřekne ani půl slova, ale jeho obavy se dneska daly skoro nahmatat. Jako nějaká zasraná matka medvědice. Někdy je to možná nevýhoda, vydržovat si tak blízko někoho, kdo zná tolik poměrně intimních detailů vašeho života, ale... občas, naprosto minimálně, není úplně otřesný vědět, že si někdo pamatuje to samý. Že se ty věci fakt staly, ne jen v tvojí hlavě, jako hnusná noční můra, ale doopravdy. Někdo, s kým se dají břemena - ne snad sdílet, ale možná jen někdo, kdo ví, že existujou. Že máte právo zrovna dneska mít fakt blbej den. Nemá sklony k sentimentalitě, ale někdy má každej v životě dojem, že osud se mu nejspíš vysmívá rovnou do ksichtu. A setřást ten pocit prostě chvilku trvá. Není to ani tak o tom dovolit si lidskost... jako spíš dovolit si nelidskost. A o tom, co z toho je snazší. Ušklíbne se a zahodí vajgl dolů, s nepříjemným vědomím, že ani tohle místo už není jeho. Co všechno se ještě dá považovat za přežitek, a co je nezbytný? Necítí osamělost, je to jeho doma, je to jako známá deka statutu quo; sám je i v místnosti plný lidí, dobrovolně, cíleně. Aspoň většinou. Než vstane, napadne ho, že na některejch křižovatkách by lidi v určitým věku prostě stát neměli. Ne rozhodovat se, čí život je důležitější, nebo kterou životně důležitou část sebe sama navždycky obětovat. Prohrábne si vlasy a vrátí cigarety do kapsy; zítra bude další den, a dnešek jako kdyby neexistoval. Ani obscurialka Purity, ani ten orgasmus nenávisti tam v tom domě, nebudou víc než složka v archivu, a on bude zpátky tam kam patří. Jenže teď je ještě pořád dneska, a on se ještě domů nechystá. Když se přemístí, nechá za sebou jen ozvěnu prásknutí a slabou vůni hřebíčku+

[Davos]

*meanwhile, somewhere in Asia*

+nesnáší, jak se na něj to monstrum dívá. Tohle nejspíš mysleli, když mluvili o paktování se s ďablem. Ten pohled v něm vzbuzuje touhu se stulit do klubíčka a zmizet, vsáknout se do země a rozplynout se, aby ho ty prastaré, propastně děsivé oči neviděly. Aby utekl tomu pophledu. Napůl jako kdyby byl svačina, napůl jako kdyby byl něco, co se plazí po zemi a on to jen s mírně lhostejným zájmem chvilku pozoruje, než to rozšlápne. Nepochybuje, že se to nejspíš stane. Projde podchodem mezi krámky pouličních prodavačů občerstvení, něco z vůně masa grilovaného na železné plotně mu ulpí na oblečení. Ta myšlenka ho nejspíš nenaplňuje takovým strachem, jak by asi měla. Ne, Davos nemá v plánu tohle malý setkání přežít. K čemu taky? Všechny svoje záležitosti už urovnal; kromě týhle jediný, která mu posledních dvacet let nedává spát. Chystal se na to dlouho a pomalu a jestli tohle má bejt jeho konec, tak aspoň toho zasranýho zmrda stáhne s sebou. Uzavře tenhle kruh, a pak ať se děje vůle boží. Proklouzne do postranní uličky mezi domy, odkud se může pohodlně přemístit, aniž by ho sledoval jediný pár šikmých očí. Teď hlavně nesmí nic uspěchat. Pomsta je tak blízko, že ji skoro cítí na jazyku, tam na kořeni, kde lidi ochutnávají hořkost+ Než ho pohltí propast nicoty, naplní svoji přísahu; podívá se Jadeovi do očí a neuhne pohledem, dokud z nich nevyhasne i poslední jiskra života. A pak ať si ho Seth třeba sežere+