Středozemě

[Okolí]

Do té doby byly Karhuovy dny naplněny trápením se, a noci pozorováním lidské vesnice, ale teď se v jeho srdci probudila naděje. Poprvé ve svém dlouhém životě opustil svůj les a vypravil se na cestu, na vlastní oči spatřil lesklá jezera z vyprávění ptáků, lesy hustší a temnější než jeho domov, a vysoké, strmé, zasněžené vrcholky hor; ale nic z toho nedokázalo zahnat zvláštní neklid, který mu sídlil v srdci. Putoval dlouhé týdny a měsíce, vyhýbal se sídlům dvounožců, dokud nedorazil k obydlí onoho čaroděje v samém srdci Temného hvozdu, promluvil na něj, a čaroděj porozuměl jeho řeči. Karhu mu vyložil příběh nečekaného setkání, které otrávilo jeho poklidný život, a požádal starého muže o pomoc. "Neklidu, který cítíš, říkají lidé láska," pověděl mu čaroděj, "a mezi lidmi a jinými bytostmi Ilúvatarova stvoření je zapovězená." "Pak mě udělej člověkem," požádal ho Karhu, "viděl jsem lidské domy a viděl jsem jak muži žijí se ženami. Udělej mě mužem," poprosil, a síla jeho vůle a zoufalství čaroděje dojala. Jeho kouzla však nemohla Karhua učinit plným člověkem. Dal mu tělo dospělého statného muže a lidskou řeč, a staré šaty, ale jeden týden v měsíci musel Karhu trávit ve své medvědí kůži. Karhu mu vroucně poděkoval, a nadšený svou novou tělesnou schránkou se vydal na putování domů. Lidské nohy nemohly stačit jeho touze letět k lidské ženě jako Manwëho západní vítr, ale co promeškal v lidské podobě dohnal jako medvěd. Prohnal se kolem lesklých jezer a zdála se mu zářivější, proběhl kolem úpatí hor a připadaly mu majestátnější. Nakonec dorazil zpět do svého lesa, do svého starého, teď téměř opuštěného doupěte. Prošel lesem a zvířata, která dříve vyhledávala jeho společnost, se před ním skryla, ptáci, kteří mu vyprávěli příběhy o cizích krajích, před ním ulétli, ale Karhu to neviděl; poprvé opustil les během dne a ve své nové podobě sestoupil do vesnice. Lidé ho zdravili pokývnutím, děti na něj mávaly a nikdo před ním neprchal ani nekřičel hrůzou. Karhu došel k domu, v němž bydlela lidská žena a její rodina; spatřil ji na zápraží mlít mezi dvěma kameny zrno na mouku, vlasy jí splývaly kolem zčervenalých tváří, a když k němu zvedla zrak, usmála se, a Karhu poprvé poznal, že součástí neklidu, jemuž lidé říkají láska, není jen bolest a trápení. +pousměje se+

[Wenai Lafayette]

+napjatě sleduje jeho vyprávění, ani nedutá a jen se sem tam kouskne do rtu. Když se dostane k lásce, usměje se, spíš jenom tak pro sebe a je zvědavá jak to bude dál+

[Okolí]

Lidská žena se jmenovala Nainen. +pokračuje ve vyprávění+ Karhu za ní chodil každý den a ona ho vždy ráda uvítala, poslouchala jeho podivuhodné příběhy o lese a jeho obyvatelích a na oplátku mu vyprávěla o své vesnici, o jejích zvyklostech, a jak běžel čas, její srdce se k němu obrátilo. Karhu jí vyprávěl o všem, co si přála; jen o jednom nikdy nemluvil, a to o svém domově. Že nepochází z vesnice Nainen věděla, ale kdykoliv se zmínila o jeho rodině, nebo osadě, Karhu mlčel. Lidská zvědavost je někonečná. +povzdychne si tiše+ A tak jednoho dne, když od ní Karhu na večer odcházel, Nainen ho sledovala. Vystoupala za ním do kopců, a následovala jeho kroky do lesního podrostu; protože však nebyla ve stopování zběhlá, a bála se přijít příliš blízko, aby ji nespatřil, brzy jí Karhuova statná postava zmizela mezi stromy. Nainen si zvykla, že Karhuvy návštěvy občas na několik dní přestanou, připisovala to jeho práci a rodině, a tyto dny, které jí oproti jiným začaly připadat šedé a prázdné, trávila v lese. Dobře věděla, že nikde v okolí žádná další vesnice neleží, a předpokládala tedy, že Karhův dům stojí někde v lesích, a přála si ho nalézt. Díky jeho příběhům se už lesa a zvířat v něm nebála, a stromy jí připadaly známé a krásné. Nastal však den, kterého se Karhu obával; Nainen přišla do lesa a toulala se jeho chladivým stínem, když za sebou náhle uslyšela praskání větví. Otočila se, a spatřila velikého medvěda porostlého temně hnědou srstí, její ústa se otevřela v bezhlesém výkřiku, a neschopná pohybu zírala na svou téměř jistou smrt, na zvíře, které na ni se stejně hlubokou hrůzou zíralo zpět. Byl to poslední den Karhuova týdenního pobytu v medvědí podobě. Z toho, co kdysi miloval, a co mu přinášelo štěstí, se teď staly nekonečné, nenáviděné dny, které musel trávit daleko od Nainen, a mnohokrát se zaobíral myšlenkou jí o své pravé podobě říct, vždy se mu ale vrátila vzpomínka na strach v jejích očích, když ho v medvědí kůži spatřila poprvé; stejný strach, který jí na tváři rozkvetl i nyní. Karhu ucítil bolest v tlapách, první známku blížící se proměny zpět do vytoužené lidské podoby. Vyděšená, ztuhlá Nainen sledovala, jak se obrovské zvíře před ní napřímilo na zadní, prohnulo se v zádech a se zoufalým, bolestným výkřikem z medvědí tlamy se proměnilo - do podoby jí dobře známé. Nainen ucítila na tvářích slzy, a kolena pod ní konečně poklesla. Karhu na ni hleděl s hlubokým smutkem v očích, protože věděl, že ji ztratí, a ve světě bez Nainen nebylo místo ani pro něj. "Jsem medvěd," řekl jí. "Jsem medvěd a jsem muž, a oba tě milují. Jsem Karhu, a mé srdce patří tobě," řekl, poklekl k ní a otřel jí slzy. Nainen na něj pohlédla, a v jejích očích nebyl strach ani odpor, a slzy které prolila, tekly pro její domov a její lid, který medvědího muže do svého středu nepřijme; dobře totiž věděla, že svoji duši už dávno dala Karhuovi, a tu noc mu dala i své tělo, Karhu ji odvedl hluboko do lesa, postavil pro ni lidský dům a daleko od všech spolu žili v lásce, ukrytí v zeleném srdci hvozdu. +pousměje se a odmlčí se, ale smutek v jeho očích naznačuje, že to není konec příběhu+

[Wenai Lafayette]

+když se odmlčí, tak se osměje, že to dobře dopadlo, ale když se na něj podívá, tak jí dojde, že to asi konec není a s obavama promluví+ Jak to bylo dál? +zeptá se trochu přiškrceným hlasem a sleduje jeho tvář+

[Okolí]

Pak přišlo Zlo. +řekne prostě, a pokračuje až po chvilce+ Karhu a Nainen spolu žili šťastný život, před Valar i před sebou byli jako muž a žena, a když nastal čas, porodila mu Nainen pět dětí, a žádné z nich neneslo znamení původu svého otce. Žili ukrytí v lesích, netušíc, že Zlo se opět probudilo a Nepřítel připravoval svůj návrat. Srdce elfů těžkla, srdce lidí temněla, a služebníci Nepřítele procitli a vyplížili se ze svých doupat, vmísily se mezi Ilúvatarovy děti a zaseli do jejich srdcí strach a nenávist. Lidé se naučili kalit břitké meče ze železa a jejich ženy po večerech vázaly peří na ostré šípy. Poznali jak kouše ocel a jak vzít lidský život. V srdcích se jim probudil neklid, který přináší závist, oči jim ztvrdly. Muži si osvojili lovit zvířata, a na výpravách za kořistí se brzy odvážili hlouběji do lesů. A tak se stalo, že mladý lovec našel Karhův dům, a mezi stromy uviděl medvěda a jeho ženu. Otočil se na úprk, a protože rychlejší než lidská zbrklost je jen lidský jazyk, svůj příběh vyložil ostatním. Lidé z vesnice si dobře pamatovali na krásnou Nainen a na její podivné zmizení, a lovcovo svědectví v nich zažehlo odpor a nenávist. "Rouhá se Valar," říkali. "Přinese na nás jejich hněv a neštěstí." A vesničané vyšli ze svých domovů, ozbrojili se svými novými zbraněmi a vedení mladým lovcem se vypravili ke Karhovu domu, zabít bestii a ženu, která si ji vzala na lože. Karhu se právě vracel z lesa s dřevem na otop, když spatřil mezi stromy kouř stoupající z krovu jeho domu a uslyšel křik svých dcer. Vesničané se ve svém hněvu obrátili i proti Nainen a jejím dětem, plodům svazku, který považovali za odporný. Karhu zahodil dřevo a jako vítr se hnal ke své rodině, ale lidské nohy nestačily rychlosti jeho touhy chránit je, nezabránil ocelovému ostří, které se vnořilo Nainen do břicha, když se vrhla před své dcery. Karhuovy děti se v děsu rozprchly, Karhu je ale neviděl; jeho svět byla Nainen a krev která jí prýštila z rány mezi prsty, v jeho srdci se vzedmula bolest a vztek, jejich divoká síla se mu prohnala žilami a zlomila čarodějovo kouzlo. Karhu se v letu změnil v medvěda, a ve slepé zuřivosti nad ztrátou milované ženy vesničany roztrhal na kusy. Zasadili mu mnohé rány, ale proti divoké nenávisti obrovského medvěda nezvládli odolat. +dodá a odmlčí se+ Karhu klesl do trávy k Nainen a viděl život odcházet z jejích milovaných očí, a svět pro něj ztratil smysl. Jeho děti v děsu prchaly lesem před pronásledovateli z přeživších vesničanů, a divoký strach o vlastní život v nich probudil instinkty, které zdědily po svém otci; instinkty, a nejen ty. Děti Lidské ženy Nainen a medvědího muže Karhua v sobě nesly schopnost, prokletí. Lintu, jeho nejstarší dcera jejíž duše vždy stoupala k nebesům, běžela jako šílená, nepřátele v patách, dokud ji neopustil dech, a pak se v zoufalství vrhla ze srázu, v půli letu se však proměnila v ptáka s mohutnými křídly a šedavým peřím, a vzlétla k nebi. Jeho syn Ulv se v hrůze před smrtí změnil ve velikého šedého vlka, a na čtyřech nohou prchl mezi stromy do bezpečí, jeho sestra Bichet získala hladkou hnědou srst laně, mladší Neitsit se vrhla do rychlých vod Gelionu a přijala šupinaté tělo ryby, a nejmladší Arth, který byl svému otci povahou i podobou nejbližší, na sebe vzal podobu černého medvěda. Karhuovy děti přežily, a staly se praotci a pramatkami početných rodů. Z lásky Karhua a Nainen se tak v Ardě zrodila nová rasa; kožoměnci. Co se stalo s Karhuem nikdo neví. Do lidské podoby se už nikdy nepřeměnil, možná nemohl, možná nechtěl. Pohřbil Nainenino tělo vedle trosek jejich domu a s ní i svoje srdce, a odešel do lesů. Někteří říkali, že zemřel na zranění, která mu způsobili vesničané, jiní že se vrátil do svého brlohu v lese a tam brzy zahynul žalem. Další tvrdí, že jeho srdce zčernalo a zatvrdilo se, a Karhu se stal postrachem lidských vesnic, které jako obrovský medvěd bez milosti z pomsty plenil; rval ženy z náručí jejich mužů, protože jemu vyrvali ze srdce Nainen, zabíjel děti, protože myslel, že jeho zahynuly. Jiní zase říkají, že Valar krev na rukou neodpouští, a Mandos pronásledoval Karhua strašlivými sny a denními můrami o jeho hrozivém činu tak dlouho, dokud medvědí muž nepřišel o rozum a nevzal si život sám. Další zase praví, že Karhu odmítl zemřít, protože duše lidí a duše zvířat mají v Mandosových síních svá místa daleko od sebe, a Karhu nechtěl jít tam, kde nemohl být s Nainen. Prý se dosud toulá neobydlenými lesy Středozemě, a občas ho někdo z lidí zahlédne jako veliký stín mezi stromy; divoké oči stíhané žalem a tiché vrčení. +dodá, a pak se na dlouho odmlčí+

[Wenai Lafayette]

+chvíli tam sedí bez pohnutí a v očích má slzy a kouše se do rtu+ To bylo krásný... +promluví+ A smutný. +povzdechne si, rychle si otře oči a začne sbírat suchou vlnu, aby neviděl ty slzy v jejích očích. Uloží ji do koše a odnese do domu, kde zapálí několik svíček, aby tam nebyla úplná tma+ Nachystám něco k večeři. +navrhne a začne zkoumat jeho kuchyni a vytahovat chleba a sýr a máslo a odnese to na stůl+

[Okolí]

Jako život. +pousměje se, a dá jí chvilku času, než vejde dovnitř sám, přinese nějaký sušený i čerstvý ovoce, a podá talíře ze dřeva, načež se usadí ke stolu a nalije jim víno k pití+ Je to příběh o tom, že lidé mají v duších otisklou touhu věci rozebrat, porozumět jim, a když se jim to rychle nepodaří, zničit je ve strachu z neznámého. +poznamená, než se zakousne do krajíce chleba se sýrem+

[Wenai Lafayette]

+ulamuje si kousky chleba ze svýho krajíce a jí to jenom tak, suchý+ Strach je silnej. +poznamená+ O to silnější, když se nebojíš o sebe. +povzdechne si, chvíli oďobává chleba, ale pak se zas usměje+ Kde budu spát? Na seně? +navrhne+ Nechci ti pořád okupovat postel. +chvilku ho jen tak sleduje načež z ní vypadne otázka+ Proč jsi mi pomohl?

[Okolí]

+ukusuje a celkem hodně drobí, a drobná havěť hoduje pod ním na stole+ To ano. +přikývne+ Ale je třeba se mu postavit, nebo je zadusí. +poznamená+ O koho se bojíš ty? +podívá se na ni tím zvídavým pohledem+ Lehni si na postel. V noci budu venku. Kolem se rojí skřeti, a je třeba, aby věděli že se tomuhle domu mají vyhnout. +dodá a zase žvýká+ Protože i vážím života a zachráním ho, když mám tu možnost. +podívá se na ni přímo+

[Wenai Lafayette]

No... Máš pravdu. +přikývne a dorazí svůj chleba a ještě si vezme kousek sýra+ Já? +koukne na něj udiveně, ale pak se pousměje+ Pár lidí by se našlo. +přizná nakonec a opětuje jeho pohled, ale snaží se nevejrat, takže zachvíli uhne+ Upředu tu vlnu. +vstane a rozhlídne se po místnosti, až najde v jednom koutě kolovrat, tak si ho dotáhne ke stolu. Chvilku přemýšlí, jak se to dělá, ale protože je to primitivní, tak neváhá moc dlouho a zachvilku už ho roztočí a soustředěně se sklání nad vláknem vlny+