Operace "Fireworks"

[Manori]

(tak..zas něco, jsi na řadě, Beccy )

[Rebecca Altamirano]

(uáá ta mrcha-zatím-nesešitá je moje tak jdu otevřít word a přemýýýšlet heh, tak po opětovném přečtení tvé slohové PM oprava - tak není moje no mám nějak delší vedení dneska )

[Manori]

(Ale tak nikdo neříká, že musí hned být jako sušinka...jen ji řekněme "pocuhá vizáž" přece ji nenecháme padnout jen tak rychle Vzpomeň na Ryana, ten jí taky nechal památku a přežila to...takže klidně nakonec může být i tvoje )

[Rebecca Altamirano]

(no vylepšit ten svůj uhlazený xicht by fakt zasloužila. Ta jizva jí vysloveně slušela )

[Rebecca Altamirano]

+vyleze do trucku za Man, výraz ve tváři chladně odhodlaný. Tuší, že její oči nejspíš zlatavě září, jako kusy rozpuštěného jantaru, ale když pohlédne na Ulrišku s baseballkou v ruce a uvidí její obrovské, vyděšené a provinilé oči za brýlemi, přinutí se zhluboka nadechnout a dostat svůj vztek a zuřivost pod kontrolu. Zamíří rovnou do kabiny a když jí pohled padne na místo řidiče, bodne ji u srdce, když si vybaví vzpomínku starou jenom několik desítek minut. Násilím ji od sebe odežene a přinutí se soustředit na podstatné. Ohlédne se na Ulrišku.+ Neobviňuj se, nikdo jsme nemohl udělat víc. +slabě se na ni usměje.+ Ze všeho nejdřív, najdi co nejpodrobnější mapy nejbližšího okolí. Někam je museli odvést, mají omezený čas i možnosti. Nebudou daleko. To je naše výhoda. Potom se pokus vypátrat jakýkoliv signál od čehokoliv, v podezřelých oblastech. Opuštěné domy, továrny, farmy. Určitě mají počítače, aby byly v kontaktu s tím jejich hackerem. Až to budeš mít, dej mi vědět. Teď ale musíme odtud, než se zas objeví fízlové. +s tím sedne za volant a obratně je odtamtud vymanévruje a zamíří pryč z města+

[Divize]

+dlouhé minuty se nad ním sklání, soustředěně sledujíc i ty nejmenší odlišnosti a jakékoliv náznaky toho, co je zač. Nakonec jehlu vytáhne, pečlivě ji očistí a odloží na stolek. Vezme si injekci a zkušeně mu odebere krev, takže tohle kupodivu ani nebolí. Ampulku pečlivě uloží+ Tak, základní seznamovací procedury máme za sebou. +prohlásí konverzačním tónem, jakoby byly někde na promenádě+ Teď vyzkoušíme pár těch méně příjemných. +počastuje ho falešně lítostivým pohledem, jakoby se mu snad doteď nerýpala stříbrnou jehlou v mozku+ Ta reakce na stříbro mi totiž přijde opravdu neskutečně zajímavá. +dodá a otočí se ke stolku. Za okamžik se kolem opět roznese zápach taveného stříbra. Zdá se, že buď stihla vyloupit zlatnictví a nebo obrala všechny agenty o jejich šperky:D Nejdřív slabý, plochý kus stříbrného plíšku položí na jeho předloktí Kov se začne okamžitě propalovat do kůže. Rychle ho sundá a sleduje, jak se rána pomalu hojí, naprosto fascinovaná tím, co vidí. Potom vezme obyčejný nůž a rozřízne mu košili.+ Omlouvám se, ale potřebuju víc místa. +usměje se studeně a vzápětí ho bez varování řízne do hrudi. Není to hluboká rána, spíš jen povrchové zranění, které by se rychle zahojilo. Chvíli to pozoruje a úplně jasně vidí ty možnosti, jaké by něco takového přineslo jejich agentům. Přesto si je ale vědoma, že pokud by se jim agent s takovými schopnostmi vymknul kontrole, měli by to nejspíš všichni spočítaný. Po chvíli přestane sledovat hojení řezné rány a přímo na ránu položí další kousky stříbra. Podobným stylem pokračuje, občas přejde k počítači, něco do něj zapíše a ihned vše odesílá do svého počítače v Divizi. Tobiášovo tělo se postupně zaplňuje řeznými ranami a popáleninami v různém stadiu hojení, až si i Amanda všimne, že se už většina ran hojit přestala. Přestane se svým „testováním“ a chvíli ho zamyšleně pozoruje, modrozelené oči studené jako kusy ledu, ale jiskřící vysokou inteligencí a téměř fanatickým zaujetím. Je hluboce zamyšlená a proto sebou trochu trhne, když se jí po dlouhé době ozve Birkhoff.+ „Podařilo se mi jejich hackera na nějakou dobu odříznout, ale obávám se, že už ho mám zase za krkem. Doporučuju abyste sebou hnuli a vrátili se do Států.“ +Amanda si netrpělivě odfrkne a mávne rukou, jakoby odháněla nějaký hmyz+ Dobře, tady už toho stejně víc nezjistím a mám toho dost, s čím můžu u nás pracovat. +usměje se spokojeně.+ Na toho druhého se mrkneme doma. +oči se jí rozzáří jako malému dítěti před vánočním stromečkem a pohledem přejede Tobiáše.+ Fajn, sbalte se a odjezd na letiště. +vydá rychlé rozkazy agentům, kteří si mezitím jakžtakž ošetřili zranění a ti hned vyrazí rozkazy splnit. Netrvá to ani deset minut než zjistí, že jim jeden agent chybí a že mají velice vážný problém…+

[Noční Klub]

*Ulriška se opět ponoří do světa jedniček a nul, se zaťatými zuby zuřivě hledá něco, čeho by se chytla...nakonec najde několik vhodných objektů, které nejsou nijak daleko, ale zas kolem opuštěné...a ještě méně z nich je pořád napájeno elektřinou...Man ji celou dobu kouká přes rameno, střídavě s pozorování cesty a okolí, jako by snad mohla prohlídnout tmu a dohlídnout až tam, kde Tobiáš s Postrachem jsou. Nakonec se radši napíchne na vysílačku chlupatých, aby se ujistila, že je nesledujou a nebo nezanechali nějaké stopy po sobě u nemocnice. Takhle jedou v tichosti nějakou dobu (Aby si časově stihla Amanda pohrát)*

*když už se to zdá jako věčnost, pípne Ulrišce na monitoru zpráva. Chvíli na ni nevěřícně kouká, pak si přeleští brejle a znovu se zadívá, pak se jí prsty zběsile rozeběhnou po klávesnici*

[Tobiáš]

*Tobiáš ji sleduje nejdřív přezíravě, rozhodnutý nevydat ani hlásku, v duchu si připomene, že na lodi paní Dao si toho užil až až a tahle americká pseudovědkyně nebude horší...vzápětí mu ale dojde, jak hluboce se mýlil, když si uvědomí, že nejen že ví o stříbru, ale hodlá si to prubnout. Díky předchozímu zranění, drogám a hrátkám s jehlou vnímá nůž na své hrudi poměrně nezúčastněně, skoro jako by se díval shora na někoho jiného* Pošlu vám účet...*stihne pronést ještě jednu rádoby vtipnou poznámku, než se ponoří do agónie bolesti ze stříbra v jednotlivých ranách...někde v polovině toho už má dost, ale než by jí udělal radost a začal křičet nahlas, udělá to, co se mu už několikrát vyplatilo. Přehodí to na Toho Druhého. Ten se z toho jako vždy chce vyvléknout, ale tentokrát se mu to nepovede a tak křičí za ně za oba, v hlavě...v momentě, kdy tělo dosáhne svého maxima regenerace a přestane se hojit, je Tobiáš na pokraji sil, ztratí vědomí...neslyší tak rozkazy Amandy o tom, že se budou přesouvat..někdo jiný ale ano...*

To bych nedělal, dámo...*ozve se na Amandinu poznámku, chraptivým hlasem, posazeným níže, než prve. A když se Amanda otočí s jedním upraveným obočím pozvednutým do výše, dodá* Nebral bych si "toho druhého" s sebou... pokud nechcete všichni umřít.*pak se rozesměje té ironii a v intonaci i rytmu hlasu je něco cizího* Ale vlastně, klidně, do toho. Taková verbež jako vy si nezaslouží nic jiného...*sjede si ji pohledem Ten Druhý opovržlivě* Nevíte, do čeho jste šlápla. *znovu se rozesměje, unaveně, nevesele, ale evidentně mu dělá dobře její výraz, který se jí rozhostil na tváři*

[Divize]

*to už se agenti rozdělí a pročesávají pozemek, bez pomoci Birkhoffa jim to sice nejde tak hladce, ale přesto postupují poměrně rychle kupředu. Přesto se občas některý z nich odmlčí ve vysílačce. To zbývajícím našponuje nervy k prasknutí a náladu do nejvyšší zuřivosti. Rozhodnou se uprchlíka obklíčit, uzavřít ho v areálu, aby jim nemohl z pozemku uprchnout, postaví nějaké hlídky kolem haly, v které je Amanda s Tobiášem, jen pro jistotu. Jsou si jistí, že jim jeden muž, navíc raněný a zdrogovaný nemůže uprchnout, navíc počítají s tím, že si bude pomáhat pryč a až to zkusí, pak bude jejich. A pak si to s ním vyřídí.*

[Postrach]

*v tichosti se dostane z místa svého uvěznění, když se dostane ven z budovy, čerstvý chladný vzduch mu trochu pročistí hlavu. Nahoru, musím nahoru...dá se do šplhání po budově. Nahoře se přikrčí a rozhlídne se, zapamatuje si plán areálu, s obtížemi, počká, až přejde párek agentů, kteří ho hledají a pak se spustí zpátky dolů. Vycvičení muži reagují rychle a Postrach je s koktejlem v krvi mimo, ale jen do té doby, než se první z nich pokusí Postracha sejmout, pak se projeví léta praxe Klubu i následné roky výcviku jeho stvořitelů a agenti začnou mizet. I v tom oparu má ovšem jasno, kam jít a pryč to rozhodně není. Nedělá mu problém dostat se přes těch několik stráží a už chce vrazit do haly, když si všimne rozložené techniky, satelitního vysílače a počítače, který je spojuje s Divizí. Netrvá dlouho a pošle Ulrišce stopu, zářící jako maják, kde jsou. Rychle ztrácí síly a myšlení se mu zatemňuje, jak mu tělem proudí infikovaná krev. Opře se o stolek a čeká, až to přejde, moc se to nelepší, ale stejně se vydá do haly. Narazí tam na jedno z agentů, který šel zkontrolovat, proč se mu kolegové neozývají. Vzápětí oba proletí sklem dveří do haly, v bitce strhnou nějaké vybavení, které tam má Amanda na stolku připravené na druhé kolo. Když se agent dokutálí bezvládně až k Amandiným nohám, klesne Postrach vyčerpáním na kolena, něco řekne, tiše, natolik, že mu člověk na tu vzdálenost nemůže rozumět. Když dojde Amanda až k němu, neudělá žádný pohyb, nic, zdá se, že už ničeho dalšího není schopen. Jen se skloněnou hlavou něco zopakuje a čeká, až k němu Amanda dojde. Vzápětí ucítí drahý parfém, jak se k němu skloní a udělá tak nevědomky osudovou chybu, ačkoliv se ostří nože výhružně blýská v její pravačce. Pomalu zvedne hlavu a chvíli si hledí z očí do očí...v šedých očích se odráží podobný chlad, tvrdé odhodlání, klid a zároveň něco temně zuřivého, co mrazí a pálí zároveň, až to nutí Amandu hypnotizovaně na něj hledět. Hraje na její hlad po informacích, po všem nebezpečném, ale pod tím vším i na tajemství, které má ona..které má on, to, co mají společné...je nad ním teď tak skloněná blízko, že by se mohli políbit. Na okamžik jí v očích zahlédne pobavené zajiskření, když ji to napadne, přimhouří oči a natáhne se k ní, že by jí jeho dech ovanul rty...nic takového se ovšem nestane. Postrach totiž nedýchá. Ve vteřině hrůzy, která jí napne svaly ve snaze ucuknout překoná zbývající vzdálenost a zakousne se do bílého hrdla, hluboce s železnou silou... *