Rajasthan, India

[Jade]

+Sven krátce přikývne, evidentně je rád, že to vzala v pohodě, a že se s ní nemusí nějak dohadovat, a její zbraně odloží na stůl hned u schodů, člověk nikdy neví, jestli na nich není nějaká hnusná ochranná kletba, a on to nehodlá zjišťovat +
+Jasně, že je to ona. Kdo jinej by taky výslovně neposlechl a nacpal se mu sem. potlačí podrážděný zavrčení a touhu vyrazit ji kouzlem ze dveří, protože na takovou kletbu momentálně prostě nemá prostor+ Možná prostě respektují moje přání. Jako slušný lidi. +odsekne a sevře stůl pevnějc, nemá čas se s ní dohadovat, musí vyřešit problém se svýma zádama dřív, než se mu tam něco nenávratně posere+ zavři dveře. +zavrčí aspoň, a fakt že nedodá, že by přitom mohla zůstat na druhý straně, o lecčem vypovídá+ Umíš dávat dohromady kosti? +zeptá se poněkud pichlavě a zvedne obočí, protože přes vlastní rameno se kouzlí docela blbě+ zkurvenej davos. +zamumlá si pro sebe, a obrátí do sebe ještě jeden lektvar proti bolesti, aby mohl pořádně myslet+ všichni to holt nemáme tak jednoduchý jako ty. +podotkne poněkud jízlivě v narážce na to, že jí je po sethově krvi evidentně báječně+

[Rebecca Altamirano]

Možná. +souhlasí poklidně+ Takže je klika, že to já nejsem. +dodá s úšklebkem a pak předvede, že některý rozkazy poslouchat umí. Pokud se zrovna shodují s tím, co chce ona sama:D Přistoupí k němu a prohlédne si obrovskou černomdrou podlitinu na jeho zádech, kde by se měla nacházet lopatka. A nemusí tam ani sahat, aby jí bylo jasný, že momentálně se tam nachází ve stovkách drobných úlomků.+ Umím toho mnohem víc, vzpomínáš? +řekne pak tiše a podívá se mu do očí. Tentokrát vyjímečně nechtěla, aby to vyznělo tak dvojsmyslně, ale co nadělá, už se stalo. Ale předpokládá, že nezapomněl, jak vyléčila tu ránu na břiše, tehdy v Bucurešti. Asi tak před milionem let.+ Víš, je vážně docela osvěžující, když to projednou nejsou moji kostlivci, co vypadnou ze skříně a kousnou mě do zadku. +oznámí mu konverzačním tónem a když se tam nějak naaranžuje na stůl, postaví se vedle něj a položí ruce těsně nad jeho horečkou sálající tělo. Opatrně vyšle magii na průzkum, aby přesně věděla o všech zraněních, která utržil a rozdrcená lopatka má rozhodně nejvyšší prioritu. Vrátí se do středu té černé podlitiny, zavře oči a to bledě modré, hřejivé světlo se znovu objeví pod jejími dlaněmi. Pomalu posunuje ruce po celé ploše, kterou modřina zasahuje, takže je krásně vidět, jak postupně bledne, mění barvy přesně podle toho, jak by je měnila během týdnů, když by se tedy hojil jako normální člověk, až nakonec zůstane jen nepatrně nažloutlý a trochu citlivý střed, přesně v místě, kam kletba udeřila. Jinak ale sezná, že má ruku opět zcela funkční.+ No jo. Všechno má svý pro a proti. A všichni musíme žít s důsledky svých rozhodnutí. +pokrčí lehce rameny a je to značně neurčitá odpověď na tu jízlivou poznámku. Po krátkém rozhodování usoudí, že tenhle její speciální způsob léčení už na ostatní zranění není potřeba a tak začne tiše šeptat jemu známá zaklínadla. Možná je jen ohleduplná a nebo se prostě jen nechce zbytečně vyčerpávat, protože si to stále žádá tolik energie, jako před tím. Mimoděk ji napadne, jaký další vedlejší účinky jí Sethova krev přinese a pomyslí na stříbro. Vzápětí usoudí, že by se vážně měla nechat léčit, když v koutku zadoufá, že její alergii nevyléčila ( )+

[Jade]

Jo. +usoudí+ Přišlas mě dodělat, nebo dosnídat? +zvedne obočí chladně, ale taktika "urazit a otrávit ji natolik, že odejde", se nějak neosvědčila, a on se necítí na nějaký elaborovanější hádky+ Nemám dojem, že by mi teď tvoje jiný skills mohly nějak pomoct. +protáhne pořád poněkud pichlavě, ale když přiloží ruku nad jeho záda, pevně sevře desku stolu a drží. Je to zvláštní pocit, trochu povědomej, a přesto cizí, protože tenkrát v bukurešti byl v podstatě většinu času mimo sebe a pamatuje si z toho jen málo. Když nutí jeho kosti a svaly vrátit se na svoje místo trochu rychleji, než by bylo přirozený, není to nepříjemný, jen spíš tak zvláštně nepatřičný. Tělem se mu rozlije podivně hřejivý pocit a když pohasne, zkusí ramenem zakroutit tam a zpátky. Trochu sykne, protože na plnej pohyb je ještě poněkud citlivý, ale rozhodně s ním otočit může v plným rozsahu, a to je víc než plus. Samotnýmu by mu trvalo ještě nejmíň půl hodiny, než by dosáhl toho správnýho úhlu, aby se vyhojil. Zbytek zranění už není až tak urgentní, spíš jde jen o trochu krvácení a pár podlitin, který se zahojí rychle samy. Zakončí to lektvarem proti infekcím, jedním povzbuzovákem a dokrvovacím, a jejich efekt je na něm zjevnej celkem okamžitě. Únava a dlouhej boj je pořád znát, ale jinak vypadá celkem normálně. Konečně pomalu vydechne, a svaly na zádech se mu trochu uvolní. Přejde ke komodě a nalije si na tři prsty whisky, pak se po ní bokem podívá, a nalije i druhou skleničku. Tolik k poděkování.+ Někteří kostlivci taky vypochodujou z trosek. +ušklíbne se trochu a podá jí pití+ nebo chceš říct, že ta pijavice na konci nepatří k tobě? +přimhouří oči, opře se o komodu a napije se. Evidentně ho nijak netrápí bejt před ní jen ve spodkách. Vlastně může bejt ráda, že tentokrát nebyl naostro V držení těla má pořád patrný napětí někoho, kdo se podvědomě snaží nedělat ostrý pohyby, aby nevyvolal zbytečnou vlnu bolesti, určitou ztuhlost, která odchází jen pomalu+ Jo. +přisvědčí, a mimoděk si vzpomene na Deana. to je rozhovor, na kterej se těší ještě míň+ Dost si koleduješ. +protáhne, ale nezní to zatím jako výhružka, i když je celkem jasný, na co naráží+

[Rebecca Altamirano]

To nevím. +pokrčí lehce rameny+ Můžeš si demokraticky vybrat. +jestli dodělat nebo dosnídat:D Jeho zkoušce hybnosti přihlíží nezúčastněně, ale vypadá, že je s výsledkem spokojený a je na sebe fakt hrdá:D Nicméně skleničku opravdu neodmítne a jako poděkování to je zcela dostačující:D+ Nic takovýho neříkám. +pokrčí rameny poklidně+ A to navíc nebyl kostlivec. +ušklíbne se+ Vlastně mi pomohl vyřešit jistý problém s uvolněném trůnem, který jsem do tý doby stále vyřešený neměla. +přizná úplně lehce. Zadívá se na něj přes okraj skleničky a možná ho jen úplně maličko očumuje:D Samozřejmě jen z čistě ošetřovatelskýho hlediska:D Na chvilku přemýšlí, že se ho zeptá na Deana. Ale protože stejně ví, co by jí na to řekl, rozhodne se nechat to být. Aspoň prozatím.+ Ano? +zvedne zvědavě obočí+ A co jsem zase provedla? +nenechá se tím jeho upřeným pohledem rozhodit. Jestli si chce hrát na pana Bezchybnýho Moralistu, nemá s tím problém+

[Jade]

obojí bys nerozchodila. +poznamená lehce jízlivě, a napije se; whisky mu sjede do žaludku a v puse zanechá ten příjemně ostrý, kouřový nádech+ šikovný. +ušklíbne se, a sklouzne po ní očima, tak hodnotícně, jako by se pokoušel si ji představit jako královnu nějakýho upířího roje. Rozkošný. Ani náhodou. V očích mu blýskne, odloží skleničku, a přistoupí k ní, nijak nespěchá, ale v jeho pohybech je pořád cosi napjatýho, cosi tušeně nebezpečnýho. Celou noc nutil svoje tělo vydržet v nejvyšším bojovým módu, a prostě to chvíli trvá, než z toho vysokýho levelu adrenalinu sklouzne zpátky, navíc pod vlivem jen nedávno zahojenýho zranění pořád cítí adrenalin vyplavenej do krve. Ví, že možná reaguje nepřiměřeně ostře, ale dneska si prošel tolik hraničníma stavama, že se to někde projevit musí. Existuje víc než jeden důvod, proč chce po akci bejt sám, a není to jen proto, aby se mohl vyhojit. Svaly má pod kůží pořád napjatý, z držení jeho těla čiší ta vnitřní horkost, která se nedá srazit lektvarem tak snadno, jako horečka fyzická. Pronikne do jejího osobního prostoru a zadívá se na ni zblízka, tušený hrozba v něm nijak skrytá+ Nehraj si se mnou. +protáhne nebezpečně tiše, a nečekaně chladně, v kontrastu s tím, co má v očích+ Ne teď. Ne tady. +dodá, až trochu moc blízko, po celý tý noci je cítit krví, svou i cizí, potem, slabě střelným prachem a stříbrem ze všech těch zbraní, co na sobě měl. Nedotkne se jí, ale to ani nemusí, jeho pohled se jí dotýká skoro až fyzicky+

[Rebecca Altamirano]

Ovšemže. +ušklíbne se podobně jízlivě a je to jen kousek od toho, aby protočila oči+ Jo, já vím. +přikývne očividně spokojená sama se sebou. Bez pohnutí sleduje, jak odloží skleničku a pomalu k ní dojde. Vždycky je to stejný. A přitom pokaždý jiný. To slabé, ale intenzivní mrazení v zádech. Stejně intenzivní, jako jeho oči; a je jedno, v jaké je to zrovna situaci. Ta hrozba je tam vždycky, ať už více, či méně skrytá. A tentokrát ji neskrývá vůbec. Stejně jako když se na ni díval v tu chvíli, když před ním poprvé z někoho pila. Možná to byla chyba. A možná to bylo nutný, aby si oba připomněli, na jakých stranách ve skutečnosti stojí. A možná, aby si to připomněla hlavně ona.+ Takže co? +nakloní hlavu na stranu+ Mám se ti omluvit? +zvedne obočí a zadívá se na něj a oči jí ztvrdnou+ Nemám za co. +procedí tiše a oči jí vzdorovitě blýsknou. Narovná se a projde těsně kolem něj.+ Vlastně jo. Sorry, že jsem rušila. +ušklíbne se jedním koutkem a jízlivostí si s ním v tu chvíli nijak nezadá. V tu chvíli vážně netuší, proč tady vlastně ještě je a není už dávno doma.+ Jdu do sprchy. Ne někoho zakousnout. +ohlásí ještě sarkasticky a zamíří ke dveřím+

[Jade]

+jo, vždycky je to stejně. naplní ho pocit jistýho deja vu, a přesto. Oči mu blýsknou, když se na něj ušklíbne, tohle dokáže hrát taky. Ke dveřím to má blíž než ona, takže ji tam nemá problém dostihnout, a najednou stojí za ní, a jednu ruku položí na dveře vedle její hlavy, aby dal najevo, že ještě nedomluvil. Dobře ví, že kdyby hodně chtěla odejít, nenechala by se zastavit+ Jo, neměla jsi sem chodit. +přisvědčí klidně, stojí těsně za ní, tak blízko, že kdyby se chtěla otočit čelem k němu, musela by se o něj otřít, o jeho holou horkou kůži, a octla by se zády na dveřích, což je zrovna pro ně dva celkem sugestivní poloha+ Takže proč jsi přišla? +ušklíbne se jedním koutkem, jednu ruku drží na dveřích, ale nesvírá je silou, je to spíš trochu autoritativní gesto, ještě nikam nejdeš. Druhou rukou jí vystoupá p páteři na zátylek, zlehka přejede konečky prstů po výstupcích krčních obratlů vzadu na jejím krku a přimhouří oči+ Protože jseš jako můra. Ráda se necháváš spálit. +ušklíbne se lehce, za sebou může slyšet rytmickej a pravidelnej tep jeho srdce, možná o trochu rychlejší než jindy, palcem ji pohladí, skoro děsivě jemně, po straně hrdla, ale celý to tak trochu připomíná spíš klid před bouří+ A protože to pořád cítíš. Adrenalin v sobě. Tělo, který se nechce zklidnit. Horkost v krvi. +protáhne tiše, tak vemlouvavě, jak to umí, když chce, prsty sklouzne dopředu a dotkne se její klíční kosti, než se vrátí na hrdlo a lehce ho stiskne, jen tak, aby to cítila, jen proto, že může+ Řekni mi... +nakloní se k ní, jeho tvář se na okamžik octne těsně vedle její, jeho rty u jejího ucha+ pálí tě ještě stříbro? +dodá, hlas položený o něco níž než obvykle; nebylo těžký uhodnout, čemu vděčí za svoji náhlou chuť k opalování. A evidentně ho napadlo totéž co ji. zvedne jeden koutek a vědoucně se pousměje, načež jeho prsty stejně náhle opustí její kůži+ užij si tu sprchu. +ušklíbne se trochu, než se odtáhne a uvolní jí dveře+

[Rebecca Altamirano]

+zůstane stát a nedokáže ovládnout nepatrné ztuhnutí ramen a šíje. Jo, v tomhle směru asi udělala pár kroků zpátky. Současně ale nedokáže potlačit zachvění, které jí projede tělem, když se jí dotkne. Tak trochu za to nesnáší jeho, ale ještě víc nesnáší sebe a svoje tělo, že na něj přes to všechno takhle reaguje. Skloní hlavu o kousek níž a nepatrně nakloní nastranu, když ji pohladí po strané hrdla a zavře oči. Jeho hlas se jí vpíjí do kůže, jako něco živého a bylo tak snadné nechat se tím pohltit. Snadné a smrtící. Otevře oči a trochu pootočí hlavu, když se k ní skloní ještě níž, až má náhle rty jen kousek od jeho.+ Chceš to snad otestovat? +vydechne tlumeně, těsně před tím, než se odtáhne, na rtech provokativní, vyzývavý úsměv, který sice nejspíš nevidí, protože je k němu pořád otočená zády, ale v jejím hlase je poznat víc než zřetelně+ Užiju, neboj. +dodá s úšklebkem, vyjde ven a pečlivě za sebou nezapomene zavřít. Zamíří do jednoho z prázdných pokojů a největším úspěchem dne je to, že se pod ní nepodlomila její poněkud zrosolovatělá kolena. Je sice trochu nervózní z toho, že u sebe nemá ani jedinou dýku. Na druhou stranu, kdyby se rozhodli, sejmout ji kolektivně, asi to bude dost jedno. A tak se rychle svlékne a vejde do sprchy. Na okamžik se opře jednou rukou o stěnu, skloní hlavu a nechá na sebe dopadat proud vody, cítí jak se napjaté svaly uvolňují, odplavují to napětí. Ale adrenalin opadá jen velmi zvolna a neochotně. I v tom měl pravdu. Krucinál. Nesnáší, když má pravdu; fakt hodně.+

[Jade]

+vnímá tu tenzi a zároveň vláčnost v jejím těle, ten rozpor, vnitřní konflikt, co ji rozděluje napůl, a jeho rty zvlní spokojenej úšklebek. jo, tohle se neomrzí+ A jestli chci? +protáhne způsobem, kterej dává tušit, že jsou dva způsoby, jak tohle otestovat, oba zahrnujou stříbrnej nůž, a jen jeden by pro ni skončil pozitivně; ten druhej by vedl mezi jejíma žebrama. Podruhý už ji nezastaví, i když jak se vedle ozve zvuk dopadající vody, na okamžik mu před očima proběhne, co by bylo, kdyby se prostě sebral a vešel tam. Je si poměrně jistej, že by ho nevykopla. nicméně, vážně by to nebyl dobrej nápad, ne tady, ne teď, ne se všema těma lidma o patro níž, a už vůbec ne, když si není jistej, jestli by ji v průběhu neoddělal. A vědomí, že i na má co dělat, aby to ustála, mu aspoň trochu polechtá ego. Když za ní zapadnou dveře, narovná se, boxerky mu během toho výstupu začaly bejt trochu těsný, takže je stáhne, vejde do sprchy, a pustí na sebe horkou vodu. Jednu zbraň si přitom nechá na dosah, jako vždycky, i když tady už mu nejspíš nic nehrozí. Paranoia se prostě nedá vypnout lusknutím prstů. nastaví obličej teplé vodě, nechá si jí masírovat záda i obolavělé rameno, a cítí, jak se krusta krve a bordelu z jeho kůže pomalu odplavuje a zrůžovělá mizí v odtoku. Dopřeje si jen tak pár minut klidu pod horkou vodou, a když největší obolavělost v jeho svalech pomine, ke slovu se znovu přihlásí jeho poloviční erekce. Nemá chuť to zrovna teď rozdýchávat, už tak má v těle dost nastřádanýho napětí, a nepotřebuje, aby mu k tomu všemu ještě na mozek tlačilo sperma. beze spěchu nechá svoji ruku vklouznout do klína, omotá prsty kolem napůl ztvrdlýho mužství. Kapky vodu bubnují o jeho napjatou rozehřátou kůži, ale tichý vzdech, který mu uteče ze rtů, úplně nepřehluší. Druhou rukou se opře o stěnu, aniž by přemýšlel, co je asi za ní, a zavře oči. Ani se nemusí moc snažit napínat svoji představivost, jeho fantazie mu ochotně nabídne spojení vzpomínek a pokračování scénáře zakončenýho jen před chvilkou.
Byla by překvapená, kdyby vklouznul pod horkou vodu k ní, ale asi spíš ne. Ne doopravdy. Vlastně by to bylo tak trochu ironický, vzhledem k tomu, kdy mezi nima poprvé něco v tomhle směru proběhlo; po první akci se Sethem, a zrovna ve sprše. Teď už dobře ví, jak vypadá nahá, a jeho vzpomínky mu tu vizi velmi ochotně nabídnou, odstín její kůže, její hebkost a teplotu, hroty bradavek, když mu ztuhnou pod rty, vůni jejího klína, když už je pro něj připravená. Trochu sevře prsty a začne jimi klouzat nahoru a dolů, ve starým známým rytmu. Dravost jejich polibků, který jsou spíš jako boj o moc a dominanci, než milostná předehra, dychtivý, divoký a skoro krutě tvrdý, nemilosrdný a přesto žádostivý, "chci tě" a taky trochu "chci tě zabít", okořeněný záchvěvem adrenalinu z blízkosti a ostrosti jejích zubů, dvojitá divokost vzteku a touhy. Vzdechy mu už teď ze rtů splývají hlasitěji, ne dost nahlas pro lidský uši, ale dost nahlas, aby přerušily padající vodu. Ten vnitřní boj v ní, kdy se brání tomu se mu poddat a zároveň po tom do morku duše touží, když jí chtění projede tělem jako divoký záchvěv; když mu odporuje, bojuje, pere se sama se sebou, a zároveň mu vychází vstříc. Každej dotek, vzdech, promyšlený pohyb jeho těla na jejím, každý zašeptaný slovo, kterým nahlodává její sebeovládání, kterým ubírá kamínky z jejích hradeb, dokud se netřese rozkoší, dokud nesténá jeho jméno, dokud neprosí, navzdory sobě sama, zvoucně dychtivá, vlhká a na hraně. Pohyby jeho ruky zrychlí, stejně tak jak se mu prohloubí dech, a jeho zasténání zhrubnou, chraplavě zavzdychá, v hlase to animální potřebu a touhu. Čas se jakoby zpomalí, když přitiskne stříbro na její kůži, a jak sebou škubne, svaly se jí podvědomě stáhnou; ten výkřik bolesti přetavený ve slast, nekontrolovaně opravdovej, a každej další záchvěv když po tom spáleném místě přejede prsty, po zraněný rozcitlivělý kůži, a ona se kolem něho sevře. Jak je horká a těsná, a v tu chvíli závislá na jeho pohybech, jeho dotecích, jak mu na těch pár minut naprosto patří. Tep už mu zrychlil a na dlani cítí ten záškub v klíně, kterej slibuje uvolnění, už jenom chvilku, boky mu naberou tempo a dlouze zasténá. Vzepětí jejího orgasmu a to vědomí, jak strašně ji musí štvát, že jí ho způsobil právě on, jak musí v tu chvíli tak trochu nenávidět sama sebe, a jeho, za to, že našel ty její spouštěče; když ještě rozechvělá přichází k sobě, se značkama po jeho hrubosti na těle, na krku, jizvy po stříbře, co se pomalu zatahujou, a vědomí, že pár dní jí budou připomínat nijak zvlášť příjemnou skutečnost, že ho chce. Stiskne prsty pevněji, za zavřenými víčky vidí obrazy odvíjející se jako film, a pak se přehoupne přes hranu, opře se o stěnu trochu i předloktím, tiše vykřikne a ještě párkrát si přirazí boky do dlaně v samým závěru, aby pochytal i ty poslední nitky slasti. Pomalu se vrátí do reality, uvědomí si svoje tělo, horkou vodu co mu dopadá na kůži. Donutí svůj dech a tep dostat se zpátky pod kontrolu a ještě se krátce opláchne+

[Rebecca Altamirano]

+ještě než vyjde ze dveří, zarazí se a podívá se mu do očí+ Tak musíš počkat...+pokrčí lehce rameny a pousměje; není v tom ale žádný osten, rýpnutí ani sarkasmus. Sama si uvědomuje, že je ve velmi podobným rozpoložení jako tehdy, když pomstili Purity. Možná ne tolik, ale podobném ano. A to prostě nehodlá riskovat. Ne dnes, potom všem...Tiše za sebou zavře. Zdá se, že má přece jen nějaký limity a možná i pud sebezáchovy+
+když se dostane trochu pod kontrolu, začne se věnovat důkladnému zbavení se všeho hnusu, co si za tu noc nasbírala. Obzvlášť vlasy slepené krví stojí za to. Zrovna se pokouší vymotat z jednoho pramenu kus nějaké tkáně, když to uslyší. Znehybní, ale rozhodně se nemýlila. To bylo zasténání. Velice tlumené, ale zřetelné. Srdce se jí znovu rozbuší rychleji, když poslouchá zvuky zpoza zdi a její prokletá fantazie jí velice ochotně a v ostrých barvách nabídne i obraz. Tělem jí proběhne slabé zachvění; vidí, jak se kapky vody rozbíjí o jeho pevné, šlachovité tělo; jak se svírá v dlani. A myslí na ni. Ví to. Sklouzne prsty přes ňadro, nehtem zlehka zavadí o bradavku. Zakloní hlavu a opře se o zeď, pokračuje přes břicho až do klína. Kousne se do rtu, aby zabránila zasténání sklouznout jí ze rtů. Pohladí se ještě jednou, ale pak se zhluboka nadechne, vydechne a otevře oči. Pomalu se odlepí od zdi a velice pečlivě v sobě ten oheň uhasí. Alespoň pro tuhle chvíli. A schová si ho na nějakou vhodnější příležitost. Rty jí zvlní hříšný úsměv, pak dokončí svoji očistu a vypne vodu. Kouzlem si vyčístí oblečení, než se znovu oblékne a vrátí se zpátky dolů. U schodů si ze stolu vezme svoje zbraně a přejde k taškám v jednom rohu místnosti, kam si je asi před milionem let odložila a začne si balit věci. Na jednu noc toho bylo skoro až příliš. A pro některé možná nejen skoro...pomyslí na Deana a opravdu vroucně doufá, že to zvládne.+