Klan Hashimoto, Japonsko

[Postrach]

pan Hashimoto ani Yamamura tady nejsou...*zarazí ji, když ji zaslechne* odjeli dneska odpoledne, prý řešit nějakou urgentní záležitost...je tady jen pan Aoki...*koukne na Tobiáše* Beccy, varuj Man s Karolínou...jsou u ní.*když mu Beccy odpoví na otázku kde, kývne* dobře...počkám, až sem vlezou všichni, pak je odříznu, aby nemohli ven...*s tím zmizí jako šmouha do tmy, přelétne přes svůj domek, aby se vyzbrojil a pak zamíří k bráně*

[Tobiáš]

Jo, vím, kde ho najít...*kývne Postrachovi* hm...vsadím se, že ta urgentní záležitost má s tímhle spojitost....*zavrčí si a vyrazí za zastupujícím Starším, aby zburcoval klan*

[Manori]

*sedí u Karolíny na posteli a drbou*

[Rebecca Altamirano]

Sakra...+zavrčí a dojde jí, že ta zpráva, kterou pan Hashimoto dostal při jejich přátelském posezení s tím určitě souvisí+ Dobře...+přikývne, krátce luskne prsty a okamžitě zmizí, jakoby tam ani nikdy nebyla. Pod zastíracím kouzlem doběhne ke Karolínině domku a když otevře, zruší kouzlo+ Nerada ruším, ale máme návštěvu. +oznámí jim+ Postrach šel odříznout únikový cesty a Tobiáš varovat pana Aokiho. Jdou sem od silnice, někdo je nejspíš pustil. +koukne z jedné na druhou+ Jdu si pro hračky...+zvedne koutek rtů v úsměvu, který se ale jejích očí nedotkne a znvou jim zmizí před očima. Ve svém domku bleskově vyhrábne z tašky browning i deserta, na stehno si připne dlouhý vojenský nůž a na záda si pověsí katanu. Ještě si krátkým mávnutím ruky převlékne světlé džíny za černé a opatrně se vyplíží ven.+

[Noční Klub]

*Karolína se docela lekne, když se z ničeho nic objeví Beccy* fujtajksl...*ale když ji slyší, na nic nečeká, vylítne na nohy a popadne své věci a je připravena*

[Manori]

Doprčic už...*zavrčí* dík...*kývne Beccy, která mezitím zas zmizí, počká na Karolínu, pak ji chytne za ruku* bude to studit...*řekne jí jen, mávne a zmizí obě. přeběhnou společně volné prostranství mezi domky, u sebe si vezme svou katanu, glocka a hříbátko a vyjdou zase ven.*

*to už se pozemkem rojí vetřelci, počínají si velmi tiše a hbitě, takže je jasné, že to nejsou žádní amatéři...hlavně ale ví, kde jsou nastražené alarmy a pasti, takže se dostávají dál až k sídlu.*

[Postrach]

*doběhne mezitím k bočnímu vchodu brány...skryje se pod nízkými větvemi a čeká....když vejde poslední, přibouchne dveře a strhne elektronický zámek, takže se dveře zablokují. Pak se jim vydá ve stopách a záhy začnou ti z posledních řad bezhlesně mizet*

[Tobiáš]

*doběhne k Aokimu, nemusí nic dlouze vysvětlovat...Problém je, že většina bojeschopných je na akci s Hashimotem a zůstaly tady jen zálohy. Tobiáš si zakleje, vezme sebou pětici Japonců a zbytek pošle Aoki hlídat důležitá místa v sídle, kde jsou věci a informace, co se nesmí dostat ven za žádnou cenu. Sám se jde zkusit spojit s hlavou klanu, aby jim předal zprávu. Tobiáš mezitím doběhne zpátky k obytným domkům, následován pěti stíny. Skrčí se rozhlédne se kolem. Kousek dál u jezírka zahlédne pohyb a na chvíli se mu zdá, že vidí Man s Karolínou, než mu zase zmizí před očima*

[Rebecca Altamirano]

+sleduje upřeně tmavé stíny, plížící se kolem jako krysy. Pak si všimne Tobiáše a s ním pět Japonců a zadoufá, že to nejsou všichni, co tady zůstali.+ Tak to ještě bude zajímavý...+zavrčí tiše a vzápětí zaslechne asi patnáct metrů od sebe skřípnutí štěrku pod botou. Během zlomku vteřiny je u něj, srazí ho k zemi a přitiskne mu Deserta k hlavě. Z toho jak se chlápkovi rozšíří zornice a začne se potit, ihned pozná, že je to člověk.+ Lidi...? Přepadli nás lidi? +nevěřícně potřese hlavou, pak ho ale tvrdou ranou do spánku omráčí, kouzlem spoustá a uryje. Bude se jim hodit později. Tiše přeběhne k dalšímu domku a pohledem zalétne k hlavní budově. Všimne si, že od hlavní brány jich už moc nepřišlo a dojde jí, že tam to má Postrach pod kontrolou. Vetřelci stále netuší, že o nich už moc dobře vědí a moment překvapení je teď na jejich straně. Potichu a skrytá ve stínech přeběhne k okrasným keřům a pak k Tobiášovi.+ Ššš..to jsem já. +sykne tiše, jen pro jistotu, kdyby ji neslyšel. O kulku v břiše fakt nestojí. Skrčí se vedle něj a přelétne prostor pohledem i odtud.+ Jsou to lidi...+podívá se na něj krátce a pak se ohlédne na pětici upírů+ Hádám, že jsme tu víceméně sami...+není to ani tak otázka, jako spíš konstatování.+ Když se daří...+ušklíbne se a sevře deserta pevněji+

[Manori]

*když se dostanou k okrasným keřům kolem jezírka, pustí Karolínu, která na nic nečeká a zmizí ve stínech... nadběhne jim zboku a když zahlédne, že se někteří z nich dostali na cestičku hlavní budovy, vyhoupne, následuje je na střechu budovy, postupuje opatrně po kraji, občas se sehne přes okap a když zmerčí, že část skupinky zahla na další chodník, seskočí mezi poslední dvojici. Ozve se tichý dvouúder na každou stranu, zašustění křoví a chodníček je zase prázdný. Skupinka za rohem se zarazí, bezhlesně si vymění pokyny a jeden z nich se vrací...dojde na místo, odkud zmizeli jeho kumpáni, rozhlédne se, pak se sehne, jak si něčeho všimne u kraje záhonku. Dalším okamžikem zazní tichý kovový svist, hlava se odkutálí mezi fialkové květy zvonků a milý vetřelec zalije už tak přepité kytičky na záhonku. Ne ale nadlouho, protože z křoví se znovu vysune ruka, popadne torzo za límec a zatáhne ho do rododendronu*