Pokoj č. 6

[Rebecca Altamirano]

+jakmile Syr usne, potichu vyjde z bytu a seběhne do třetího patra. Ten divný odér se tam pořád vznáší, i když už ne tak zřetelně. Rozhlédne se a když nic podezřelého nevidí, kouzlem si otevře dveře pokoje a proklouzne dovnitř. Tam jí stačí jediný pohled na zdemolovaný nábytek, aby pochopila, že obavy o "hosta" měla Syr zbytečně. Přinejmenším z její strany, protože někdo byl zjevně rychlejší. Pečlivě si celý pokoj projde. Neujde jí prázdný kufr, ale i skříně. Vůbec se jí to nelíbí, ať je - nebo spíš byl - ten týpek kdokoliv, nepřišel sem s neškodnými záměry. Nakonec se zastaví nad louží divné černé tekutiny. Je rozstříknutá i po zdech, přesně jako krev. Ale lidi většinou nemívají černou krev.+ Takže to asi nebude tak docela člověk. +konstatuje pro sebe nahlas. Dřepne si k louži a s jistou dávkou odporu do toho namočí jeden prst. Je to mazlavé, trochu olejovité. Možná jako ropa. A páchne to opravdu strašně. Nakrčí nos a zvedne se. Nic víc už tady nezjistí a je si jistá, že se milý host už nejspíš nevrátí.+ Což mě mrzí, pokecala bych. +zavrčí si pro sebe, a než opustí pokoj, zajde ještě do koupelny umýt si ruce. Připadá si tím hnusem přímo poskvrněna. Je čas na slíbenou skleničku s Björnem:D+