Romania - Bucuresti

[Syriana Spinnel]

Unaveně sleduje Gabriela, jak se zastaví přímo pod ní. Prsty má zkřehlé a celá se klepe zimou, ale s tvrdošíjností sobě vlastní se snaží lézt dolů. I když jí docházejí síly a má pocit že každou chvíli musí spadnout, protože má uplně ztuhlé svaly se jí podaří slézt z větší půlky. Od země ji dělí už jenom tak 6 metrů, natáhne se, aby si přechytla ruku, ale prsty jí sklouznou po namrzlé větvičce a než Syr stihne zareagovat, tak letí dolů, a přistane v čerstvě napadaném sněhu, Gabrielovi přímo u nohou. Rychle se snaží zhrabat na nohy, ale když stoupne tak jí křupne v kotníčku, ale Syr ani nekníkne, jen jí do očí vtrysknou slzy, Odvahy podívat se mu do očí už jí chybí. Ví, že zuří, a čeká tornádo

[Gabriel]

Je tak naštvaný, že raději zatím nic neříká, protože má strach, že by ji snad sám přizabil. Když ale najednou spadne jak zralá hruška přímo před něj, hrany jeho vzteku trochu ohladí starost o to, jestli je v pořádku. Není ti nic? Skloní se k ní a pomáhá jí vstát. Dojde mu, že si udělala něco s nohou a rezignovaně si povzdechne. No dobře, výslech se prozatím odkládá. Vezme ji do náruče, jakoby nic a její protesty jí teď budou platné, jak mrtvému zimník. Nese ji tichým lesem až na mýtinu, kterou bezpochyby taky viděla, projde s ní mezi sloupy a zamíří k černému SUV, které tam stojí. Pohodlně ji uloží na sedačku a přikryje dekou. Nasedne a rozjede se do nejbližší nemocnice. Občas se na ni zadívá ve zpětném zrcátku a jeho oči stále jasně prozrazjí jak moc se zlobí. Co jsi tam, krucinál dělala? Nežádal jsem tě náhodou, abys byla v hotelu? Abych konkrétně DNESKA, nechodila ven?! Nevydrží to nakonec. V očích mu blýská vztekem, který je ale z větší části živený vzpomínkou na to, že už mohla být mrtvá. A co hůř, roztrhaná jeho vlastní smečkou. Uvědomuješ si vůbec, co všecho se mohlo stát? Blýskne po ní očima, hned ale zas stočí pohled na silnici před sebou.

[Syriana Spinnel]

Syr zakroutí vehementně že ne-e, ale pak tiše fňukne a otře si hřbetem ruky slzy z očí. Já to zvládnu sama! Kňourne a snaží se mu slézt z náručí, ale je jí to prd platné. Chce mu říct, že tam má mazlíka, někde, ale raději mlčí, protože jeho výraz je víc než nasraný. Vděčně se schoulí na sedadlo a klepe se pod dekou, přemýšlí, jak dlouho ještě ten vztek sobě dokáže dusit, když to konečně přijde Já jsem se tam ztratila omylem jak to říká tak to zní blbě i jí samotné, během toho několikrát fňukne já jsem vůbec nevěděla kde jsem. Snaží se dívat na něj, ale je ráda, že ji neposadil vedle sebe na sedadlo, protože vždycky když se na něj podívá vidí, jak moc ho zklamala když jsem se nemohla přemístit, myslela jsem že umřu řekne tichounce a zase jí z očí začnou téct slzy

[Gabriel]

Poslouchá její pokusy o vysvětlení a jeho vznětlivá rumunská krev se v něm úplně vaří. Sevře volant tak silně, až mu zbělejí klouby, ze všech sil se ovládá, aby neztratil sebeovládání. Ale..kdybys zůstala dneska v hotelu...Jenom dneska... Zdůrazní a hlas mu zhrublý emocemi, které v sobě dusí. ...nikdy by ses tam neztratila. A všechno by bylo v pořádku. Usekává jednotlivé věty a když řekne, že se bála, že umře, zajede ke kraji, dupne brzdu a zastaví. Chvíli je úplně zticha, svaly na čelisti napjaté a oči zavřené. Raději bych zabil postupně každého člena smečky, než abych dovolil, aby ti ublížili. Prolomí ticho kolem nich a v zrcátku na ni upře dlouhý pohled. Pak znovu nastartuje a zastaví až u nemocnice. Znovu ji beze slova vynese v náručí z auta a donese dovnitř. Zastaví prvního doktora, na kterého narazí a z moci svojí přirozené autority Syr za chvíli sedí na vyšetřováku a doktor jí prohlíží nohu. Gabriel stojí kousek od nich, sleduje každý doktorův pohyb, který je už z jeho upřeného pohledu lehce trop na nervy a co chvíli i Syr provrtá všeříkajícím pohledem. Přesto je vidět, že nejhorší ostny jeho vzteku už pominuly.

[Syriana Spinnel]

Jeho slova ji jen utvrzují v tom, jak moc ho zklamala Já vím... slíbila jsem ti to a jak začne věty kouskovat tak raději zmlkne, aby to ještě nezhoršovala. Najednou ale Gabriel prudce zabrzdí a nebýt bezpečnostního pásu tak si zlomí vaz o opěrku jeho zad, tak jí jen přibude krásná spálenina na rameni a ňadru. Chvilku přemýšlí, jestli to není ta chvíle, kdy by měla před ním začít utíkat, když nakonec promluví. Děsí ji. Poprvé v životě ji děsí jako nikdo, proto jí chvilku nedochází význam jeho slov. To se stane až se znovu rozjedou. On by kvůli ní obětoval celou svou smečku, je jí z toho ještě víc na nic. Po příjezdu do nemocnice už ani nic nenamítá, aby ji vzal do náručí, protože jí kotník napuchnul a cuká jí to v něm. Je jí líto toho mladého doktůrka, který odnáší Gabrielův hněv místo ní. Když jí začne nohu sádrovat je to úplný konec. Nejraději by se neviděla. Se zlomenou nohou, v jeho městě, závislá na jeho pomoci, a to chtěla být tak nezávislá. Když ji vyvezou ze sádrovny po očku mrkne na Gabriela, který tam stojí u nástěnky a něco tam študuje. Popadne první berle co tam jsou a snažně se belhá pryč z nemocnice. Neví jak by se mu mohla omluvit, na to není omluva. Doufá, že když mu zmizne z očí, tak že jí třeba časem odpustí

[Gabriel]

Tuší, že ji nejspíš děsí a to je přesně to, čemu chtěl vždycky zabránit. Pokud z něho měli strach ostatní, nevadilo mu to, naopak to spíš vítal. Ale ne u ní, nikdy nehctěl, aby se ho bála. Když se během sádrování Syriny nožky začnou doktorovi lehce třást ruce a perlit pot na spáncích, usoudí, že psychického teroru bylo dost, bezeslova se otočí a vyjde na chodbu, kde začne s předstíraným zájmem číst nějakou vývěsku. Je si ale velmi dobře vědom toho, kdy Syr vyjde z ordinace, i toho kdy si vezme berle a začne se berlit k odchodu. Povzdechne si zčásti zoufale a zčásti trochu pobaveně. Třemi kroky ji dožene, vezme jí berle z ruky a přitiskne k sobě, aby nespadla. Zadívá se jí ze své výšky do tváře a když si berle opět někod z personálu převezme, vezme ji znovu do náruče. Kam si myslíš, že jdeš, zlato? Zaběhat si? Optá se jí lehce sarkasticky a usadí ji tentokrát vedle sebe. Zabouchne dveře, nastoupí a začnou se proplétat městem, až dojedou k hotelu. Zastaví, ale nevystoupí. Po chvíli se na ni zadívá neproniknutelným pohledem. Jsi spokojená? Prolomí mlčení zvláštní otázkou, ale je víc než jasné, že myslí její přání, vidět ho při úplňku.

[Syriana Spinnel]

Berlí se přímo hlemíždím tempem k východu a stojí jí to ty poslední zbytky sil, co ještě má. Udělá další krok se zvednutou nohou a berle jí zmizí z pod rukou. Syr má co dělat aby to na té jedné noze ustála, když ji silné ruce přitisknou k pevnému hrudníku a vzápětí přitisknou k sobě. Jeho poněkud jedovatá poznámka si vyslouží stejně jedovatý pohled na Syriině tváři Nemusíš... chytnu si taxíka Vypraví ze sebe, a tím nemusíš toho chtěla tolik říct, ale bohužel už je zas přikurtovaná v jeho autě. Prsty na noze jí umrzají, Syr si vysleče svetr a nohu si do ní zabalí. Cesta opět probíhá v tíživém tichu, Syr má hlavu opřenou o okýnko a když zastaví, tak chce vylízt ven, ale Gabrielova podivná otázka ji zastaví. Chvíli musí přemýlet na co se jí ptá, ale nejspíš na to její pitomý přání, vidět ho při úplňku. Otočí se na sedadle co nejvíc to jde a konečně za celý večer mu koukne do očí, zpříma a neuhýbá. Mrzí mě, že jsem zklamala tvou důvěru řekně po někonečně dlouhé chvilce mlčení ale... ano. Dodá tiše Konečně vím, jaký jsi... celý. Opatrně k němu natáhne ruku a bříšky prstů mu položí na tvář, má strach, že ji ruku sundá nebo se odtáhne Jsi... děsivý, přísný, jsi vůdce jaký by měl být... ale jsi krásný. Plácá tam ta slova, které jí přijdou na mysl když si na něj vzpomene jako na vlka. Když Gabriel pořád nic neříká, stáhne ruku a otevře dveře SUV Chápu, že tímto se můj pobyt tu asi zkracuje na co nejmenší dobu. Vím, že to asi vyzní naprázdno, ale omlouvám se. Je mi to líto. Vyhopkne z auta a nebýt dveří tak nejspíš zase zkončí na zemi. Chvilku sbírá rovnováhu a pak se vztyčenou hlavou začne hopkat k hotelu, když jí berle vzal.

[Gabriel]

Poslouchá ji a s každým jejím slovem se mu napjaté svaly trochu uvolní, až má zas konečně svůj obvyklý, klidný výraz. Když zase vystoupí a začne hopsat k hotelu, obrátí oči vsloup, vystoupí a vydá se za ní. Dojde ji u schodů a pomůže jí nahoru a do pokoje. Zavře za nimi a opře se o dveře. Chvilku ji bezeslova pozoruje a přehrává si její slova, která mu řekla teď v autě. Nemyslím, že bych řekl, žes mě zklamala. Řekne najednou. Ale vyděsila jsi mě tak, jako se to nikdy nikomu nepovedlo. Dodá a přejde přes pokoj k ní. Pozvedne k sobě její tvář a zadívá se jí do očí. Opravdu jsem se bál, že tě objeví dřív, než k nim stačím doběhnout. Zašeptá hlasem ještě trochu sevřeným strachem, který o ni měl. Takže prosím, už tohle nikdy nedělej. Nikdy. Zavrčí trochu chraplavě a pak udělá něco, co chtěl udělat už ve chvíli,kdy se objevila v baru jeho palírny. Pomalu a jemně přejede svými rty po jejích a pak jí něžně a dlouze políbí. Dobře? Zašeptá, když polibek ukončí a slabě se pousměje.

[Syriana Spinnel]

takže nejsi... Zklamaný? Povytáhne obočí a zvědavě se na něj podívá jak tam stojí opřený o dveře v celé své mužné kráse. Odpust mi, prosím... Opře se o zeď ke koupelně budu se snažit už tě nestrašit. Jeho něžný polibek jí zastihne zcela překvapenou, avšak po chvíli se mu poddá a jemně mu polibek vrátí. Hlavu si položí na jeho hrudník a paže spojí za jeho zády. Vdechuje jeho animalni vůni až se jí z toho točí hlava. Je to zvláštní protože je jí krásně i když na ni tak křičel a děsil jí. S ním je v bezpečí před čímkoliv. Vždycky. Takže... Mě nevyženeš, než mě stihneš něco naučit? Vzhlídne k němu a usmívá se. Odpověď už ale zná. Natáhne se na špičce nohy a lehce jej kousne do čelisti Nevyháněj mne, prosím. Vydechne mu do jamky na krku

[Gabriel]

Obejme ji, takže se mu v náručí může skoro schovat. To víš, že tě nevyženu, čarodějko. Zašeptá jí do vlasů. Z toho tréninku se už nevykroutíš. Dodá po chvíli a pousměje se. Ale teď bys měla jít spát, máš za sebou docela rušnou noc. Zvedne ji a odnese do postele. A já nakonec taky. Koukne na ni znovu přísně, ale hned jeho rysy zjemní slabý úsměv. Zvládneš se převlíct a tak, nebo chceš pomoct? Nabídne se. Samozřejmě ve vší počestnosti. Dodá rychle a v očích mu blýskne.