Knihovna

[Spike]

Nevim jestli z krve, ale vlastní vnitřnosti na dlani ho myslím trochu vyvedli z konceptu. To víš není obvyklí že si hraješ z vlastním žaludkem nebo slezinou +vypráví velmi barvitě a trochu poeticky+ Co já vim, měl v rkvi tak dvě promile člověče. I já sem se po jeho krvi vožral +pokyvuje hlavou při vzpomínkách+

[Neferet]

+po cestě se zachumlala do svetru, začala jí být pořádná zima, nejraději by si šla lehnout, ale musí taky za kluky v knihovně, před posledním rohem se zastaví a snaží se upravit, takže když vejde do knihovny, vypadá jakoby se nic nestalo, jen vlasy má trošku rozcuchané, v očích se jí leskne něco zvláštního a modřiny, které se jí začínají vybarvovat na krku, nenápadně schovává zvednutým a zapnutým límečkem od svetru+ Koukam, že tu máte veselo. +usměje se na ně, když slyší jak se Marius směje+

[Marius]

+skutečně se stále směje, což je velice, ale velice nezvyklé, ale smát se přestane, když vejde Neferet+ Trochu. +odpoví s úsměvem+ Tady... +podívá se na Spikea a přemýšlí jestli ví jak se jmenuje+ ...William. +vzpomene si jak se představoval+ Mi vyprávěl, jak sežral psychologa. +dopoví a bedlivě si jí změří, něco se mu nezdá+ Si nějaká bledá.

[Spike]

+Ledabyle pokrčí rameny+ Byl to fakt zážitek. Někdy se člověk zabaví když vraždí +rpohlédne si Neferet od paty po vrcholek hlavy a trochu svraští obočí+ Jo, pudlíčku, vypadáš trochu přešlá mrazem +nasaje vzduch který se od ní táhne, je chladný od toho jak byla venku a štípe magií+ Ty si byla venku čarovat?

[Neferet]

Nejsem bledá. +odporuje, i když ví že je neskutečně bledá a šourá se k nim+ Jenom trošku. Chtěla jsem mluvit s tím poltrgaistem. +přizná se váhavě, přemýšlí nad tím, že by se asi měla rychle posadit, jinak sebou sekne, asi se jí muselo něco mihnout v tváři, ale Marius najednou stojí vedle ní a obejme jí kolem ramen, aby jí pomohl+

[Marius]

+odloží knihu na stůl a téměř mrknutím oka se přesune vedle Nef+ Co se stalo srdíčko? +zeptá se starostlivě a obejme jí kolem ramen+ Pořád máš tak praštěný nápady. +zakroutí nad tím zamračeně hlavou, když jí skutečně vede k židli, asi je hodně unavená, že se nechá a ta ztráta krve taky nepomohla, i když si vzala nejspíš lektvar+

[Spike]

+Zamračí se nad tou Mariusovou péčí, vůbec se mu to nelíbí+ Já se o ni postarám plešatá hlavo +přitáhne si ji za druhou paži než kterou má u Mariuse k sobě, velmi nekompromisně a trochu i hrubě+ Proč si proboha mluvila s tím duchem? To je jako chtít mluvit se zvířetem. Většinou se všichni duchové chovaj divně a blábolej +popisuje svopje skušenosti s ními+ Nejlepší je je prostě zničit.

[Neferet]

Spikeu... +zasténá, když jí paží projede tupá bolest jak jí natáhne hrubě svaly, když si jí k sobě přitahuje+ Opovažte se o mě přetahovat. +zavrčí tiše, načeš jí Marius inteligentně pustí, takže se muže víc opřít o Spikea+ Protože jsem potřebovala odpovědi. +pokrčí rameny+ On ne, on byl... strašně vystrašený, ještě chlapec. +řekne smutně, vždyt ona může za to, že je tady+ Chtěla bych se přitulit. +zamumlá, najednou potřebuje cítit jeho objetí, nic jiného, jen jeho silné paže, kolem ní+

[Marius]

+zavrčí, ale Neferet pustí, kor když tak protestuje+ Půjdu uklidit ty knihy. +řekne prostě, když jeho Neferet požádá toho blondáka aby se k němu mohla přitulit, u toho být nemusí, shrábne několik knih a zmizí v hluboko v knihovně, ale napjatě poslouchá, jestli je Neferet v pořádku+

[Spike]

+Ovine ji majetnicky ruce kolem těla jako liány a vede ji k židli, kde ji hezky usadí a sám si sedne k jejím nohám+ Stejně si to neměla dělat sam +řekne přesvědčeně+ Fajn, to že je to nějakej malej spratek už víme, to není novinka. Co to chce? +zvedne zv+davě obočí+ NAší krev? naše duše? Naší pravou ruku a prvorozené dítě? +řertuje, ale v očích je vidět že to vlastně bere vážn+ Tak sem pojď +stáhne si ji k řesla k sobě na zem na klín+